Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 15. kapitola

10.11.2012 (20:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2905×

Slyšela jsem, jak se domem nesou vzdechy, pískání a tiché výkřiky. Každý byl nadšený. Jen ta nejdůležitější osoba pořád nereagovala.

Už - už se nadechoval, že něco řekne.

Když v tu chvíli zazvonil telefon.

Okamžitě jsme odtrhla svůj pohled od Jakobových očí. Hlava mi vystřelila směrem nahoru a mé nohy se okamžitě daly do pohybu. Utíkala jsem pro mobil, abych ho mohla co nejrychleji zvednout. Nekoukala jsem se na volající číslo a okamžitě zmáčkla tlačítko pro přijmutí hovoru. Byla jsem netrpělivá a napjatá.

„Ano?“ vypadlo ze mě jako první. Pozorně jsem poslouchala, kdo se ozve na druhé straně. Doufala jsem, že to bude ten samý hlas jako odpoledne.

„Mami?!“ slyšela jsem říct tenký, sametový a mně tak známý hlas. Bylo to jako pohlazení na duši. Je to sice pár dní, co jsem ho neslyšela, ale mně to připadalo jako roky. Jako desetiletí, století, co jsem jej neslyšela.

„Mel? Mel? Melanie, zlatíčko, jsi to ty?! Mel, ozvy se!“

„Jak říkám, je roztomilá… a hrozně hodná, jde vidět, že je dobře vychovaná,“ ozval se tentokrát jiný hlas. Byl to ten samý mužský hlas jako odpoledne.

„Chci ji ještě slyšet, prosím!“ zakňourala jsem do telefonu. V tu chvíli, co jsem to řekla, se kolem mě shromáždila celá rodina. Taťka mě objal. Vyčkávala jsem na reakci z druhé strany.

„Uslyšíš ji velmi brzy. Nechci z toho všeho dělat vědu. Vezmu si to, kvůli čemu volám, a malou ti vrátím,“ řekl opět ten neznámý a zároveň známý hlas. Drásalo mě, že neznám toho, komu patří.

„Prosím, nechte mě s ní promluvit ještě pár vět, ujistit se, že je v pořádku,“ prosila jsem, ale bylo to k ničemu. Zamítl to.

„To bohužel nepůjde. Jak se říká, kdo chce víc, nedostane nic,“ odpověděl mi chladně.

„Tak mi alespoň řekněte, co po mně chcete! Dám vám to!“ křičela jsem na něj zoufale do telefonu. Všechno se to opět začalo stupňovat. Musela jsem vypadat jako šílená.

Jelikož jsem stála naproti prosklené skříni, mohla jsem vidět, jak se ve skle odráží můj obraz. Byla jsem celá rudá, po tvářích mi tekly slzy velké jako hrách a vlasy jsem měla trochu pocuchané. Nikdy jsem nevypadala hůř, zdá se mi.

„Co chci?“ zeptal se mě na tu nejpitomější otázku. Myslela jsem, že se neudržím a začnu na něj ječet a křičet, ale bála jsem se.

„Neměla by se tak rozčilovat,“ slyšela jsem někoho říct starostlivým hlasem za mými zády. Já to však ignorovala a netrpělivě čekala, co pan neznámý poví dál.

„Peníze, řekl bych,“ odpověděl mi konečně. Trochu jsem si oddechla, neboť jsem se bála. Je toho tolik, co by mohl chtít. Ale potom jsem se ptala dál.

„Kolik? Kdy? Kde?“ vyletělo ze mě. Byla jsem nedočkavá.

„Řekněme… kolik byste za ni dala?“ rozhodl se, že mě bude trápit dál. Zakňourala jsem, ale držela se na nohou. Musím být silná, kvůli Melánii.

„Všechno! Za Melanie všechno, co mám!“ vykřikla jsem na něj do telefonu a při té odpovědi se podívala do očí všem členům své rodiny. Každý mi ten pohled oplácel. Všichni kývali na souhlas. Také by za ni dali všechno. Milují ji.

„Dobrá, řekněme, že… patnáct milionů korun by mohlo stačit,“ odpověděl mi. Já na něj okamžitě vykřikla svou odpověď. „Jsem troškař.“

Uchechtla jsem se.

„Dobře. Dobře, budete je mít… Kdy a kde?“ Byly mé otázky. Chtěla jsem to už mít za sebou. Cítila jsem, jak mi nohy vypovídají službu. Ještě že mě Edward držel v objetí, jinak nevím, jak bych dopadla. Myslím, že bych se velmi rychle seznámila s podlahou. A nevím, jestli by to bylo příjemné potkání.

„Zítra v poledne. Řekněme… v Seattlu pod sochou na náměstí. Budeš tam čekat ty. Sama, nikdo jiný okolo nebude. Někdo k tobě přijde a tu tašku si od tebe vezme,“ řekl a já si vše pečlivě ukládala do paměti. Potom hlas na druhé straně pokračoval.

„Nechci z toho dělat vědu. Nemusíš v tom hledat podraz, já takový nejsem. I přesto, co dělám, jsem čestný. Moje slovo platí. Až ty peníze budu držet v ruce, tak tu malou propustím. Setkáš se s ní hned druhý den. Až ty peníze předáš té osobě, co si pro ně přijde, budeš moct jít zase domů. Kde tu malou vypustím, ti ještě oznámím… Zatím nashledanou, Renesmee,“ řekl a okamžitě hovor ukončil. Už jsem nestihla nic říct. Nevím, čím to bylo, ale věřila jsem mu všechno, co řekl. Jen jedinému jsem v tu chvíli nevěřila. Svým nohám.

Cítila jsem, jak mi telefon vyklouzává z ruky a jak padám k zemi. Cítila jsem už jenom chladnou a známou náruč, jak mě zachytila. Propadla jsem se do temnoty…

…

Jacob

Pozoroval jsem ji celou noc. Vypadala kouzelně. Jako Šípková Růženka – krásná a křehká. Tváře se jí červenaly i ve spánku. Vlnité bronzové vlasy měla rozhozené kolem srdcovitého obličeje a lehounce oddechovala.

Po tom telefonátu, který jsem celou dobu tiše poslouchal, se přímo zhroutila. Edward ji zachytil, aby nespadla na zem, a odnesl ji do postele.  Od té doby tu ležím vedle ní a poslouchám, co povídá ze spaní. To její žvatlání je roztomilé. Občas se i usměje, no, jindy se zamračí natolik, že to dělá starosti i mně. Když se mračí, mám nutkání ji probudit a ty vrásky vyhladit, ale neudělám to. I přes to ji nechám dál odpočívat.

Spala celou noc až do rána. Za to já jsem oka nezamhouřil. Pozoroval jsem ji celičkou noc. Myslel jsem jen na ni a na to, že jediné, co mi chybí ke štěstí, je vědomí o tom, kde je právě Melanie.

Ráno, když slunce začalo vycházet, jsem usoudil, že je načase jít připravit něco k snídani. Až se probudí, bude mít hlad. Obzvlášť, když teď jí za dva. Při té myšlence jsem se pousmál…

…

Sklenici i tousty, se kterými jsem se nějak popral, jsem naskládal na tác a zamířil nahoru do ložnice, kde spala moje princezna. Tác s jídlem jsem položil na skříňku vedle dveří a popošel jsem k posteli. Renesmee ležela v té samé pozici, jako když jsem odtud odcházel. Byla roztomilá. Připlazil jsem se po kolenou až k ní a naklonil se nad ní. Rukou jsem jí začal přejíždět po tváři. Hladil jsem ji po líci a poslouchal, jak její srdce začíná být rychleji. Probouzí se.

Víčka se jí začala jemně chvět. Pomalounku otevřela oči. Když si mě všimla, zakňourala na protest, popadla rukou okraj deky a přetáhla si ji přes hlavu. Zasmál jsem se.

„Vstávejte, máte tu snídani,“ řekl jsem a tu deku ji znovu stáhl z obličeje. Tedy… alespoň jsme to měl v plánu, ale ona ji držela pevně. Nakonec ji ona sama prudce stáhla ze svého obličeje. Oči měla otevřené do široka, jako by právě viděla ducha. Chvilku mě pozorovala a promluvila: „My?“ divila se.

„Ano. Vy. Ty a naše dítě,“ odpověděl jsem jí. V tu chvíli jí v očích zaplály takové plamínky, že by shořely všechny lesy ve státech. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ležel v peřinách a Renesmee byla na mně. Políbila mě. Byl to sice krátký polibek, ale zato hodně procítěný. Cítil jsem, jak je šťastná, ta radost z ní přímo čišela.

„Děkuju. Miluju tě, Jacobe,“ řekla mi přímo do obličeje. Ovál mě její sladký dech. Byl jsem jako v transu.

„Ne, to já děkuju tobě. Normální ženská by si zpátky do života chlapa jako já už nepustila. Ale ty ano. Proto já děkuji tobě. Za to, že jsi mě do něj pustila znovu, za to, že jsi mi dala krásnou dceru a další už je na cestě,“ řekl jsem jí a opět ji políbil…

„To je taky pravda,“ řekla, když jsme se od sebe oddělili. Jakmile to dořekla, odvalila se na okraj postele, vstala a já už sledoval jen její mizející záda ve dveřích koupelny…

…

Renesmee

Jacob je úžasný. Chlapa jako on by si přála snad každá dívka, žena na světě. Je to až neuvěřitelné, že zrovna já mám to štěstí a on je můj. A nikomu ho už nedám. To štěstí a ta radost, jakou jsem pocítila, když mi nepřímo oznámil, že je rád, že čekáme miminko, se nedá popsat. Jako by uvnitř mě samé vybuchl ohňostroj. A ne jeden. Tisíce ohňostrojů! Jediné, co mi teď chybí ke štěstí, je už jenom Melanie… Ale nebude to trvat dlouho. Při té myšlence, že už zítra, už zítra ji uvidím, mě hřeje u srdce. Je nádherné si představit, jak ji opět držím v náručí. Bude asi hodně těžké, abych ji zítra neumačkala radostí.

Ani mi nedocházelo, že stojím opřená o umyvadlo v koupelně a culím se na sebe do zrcadla. Přistihla jsem se i při tom, jak si nevědomky hladím své bříško. Ještě není znát, že by uvnitř mě bylo miminko, ale jakmile uteče pár týdnů, znát to bude. Zajímá mě, jak bude reagovat ta druhá malá rozumbrada. Melanie. Snad bude ráda, že bude mít sourozence. Druhého sourozence.

Když tak nad tím přemýšlím… Dominik je už vlastně jakoby můj syn. Alespoň to k němu cítím já. Chci mu být matkou. Strašně moc mu chci být matkou! I sám Dominik se mě už ptal, jestli mi může říkat ,mami‘. Na ten pocit, když jsem mu chtěla říct ano, nezapomenu. Rozplývala jsem se štěstím.

V tu chvíli se mi do hlavy vkradly myšlenky, při kterých jsem se usmívala ještě víc. Musela jsem vypadat opravdu zvláštně, když jsem se na sebe usmívala do zrcadla. Kdyby mě někdo viděl, musel by si myslet, že jsem blázen, co patří do cvokárny. Taky jsem si tak včera i připadala. Musela jsem vypadat jako opravdový cvok, když jsem do toho telefonu tak křičela. Ještě že mám kolem sebe bandu rychlých a bystrých upírů. Bandu, co jí říkám rodina.

Opět jsem myšlenkami zabruslila k Melánii. Je to zvláštní, ale nemám žádnou trému či strach, ani nejsem nervózní. Opravdu jsem věřila všemu, co mi včera řekl ten muž na druhé straně telefonu. Svým způsobem mu věřím. Kdyby nebyl takový, jak včera říkal, mohl Melánii prostě odvést, nikdy mi nezavolat a s ničím se neobtěžovat. Jak říkám, věřím mu.

Mé další myšlenky patřily opět Dominikovi. A vlastně celé mé rodině. Já, Jacob, Melanie, mimísek a Dominik. Prakticky vzato jsme jedna rodina, ne? To, že jsme se s Jacobem dosud nevzali, přece neznamená, že si nemůžeme říkat rodina, ne?

Jaké by to asi bylo, kdybych já a Melanie měla stejné příjmení jako Jacob s Dominikem?

V tu chvíli na mě zavolal táta. Naposledy jsem se na sebe usmála, vzala si z věšáku, co je přidělaný na dveřích, župan, oblékla si ho a vydala se dolů za ostatními.

Jen taková poznámka... Peníze, co chce ten únosce po Renesmee, jsem neuvedla v US dolarech, neboť neznám kurz a nevím, kolik bych tedy měla uvést, že únosce bude vymáhat. Nechtěla bych dát částku, která by potom byla moc malá, či příliš velká. :D Snad jste to z toho pochopili...

Jinak už se nemůžu dočkat vašich komentářů. :) Jaký je váš názor?

Dále bych chtěla dodat, že kapitolu chci věnovat RoSeate. ;) Zlatí, lásko, všechno nejlepší k narozeninám! :* Miluju tě!

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 15. kapitola: