Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy více! 2. kapitola

04.12.2011 (14:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2139×

Nechala jsem ze sebe smýt všechnu únavu a pomalu, abych neuklouzla, jsem vylezla ze sprchy. Ručníky byly jako obvykle úhledně poskládané pod umyvadlem, takže jsem za několik minut byla suchá. Oblékla jsem si jen volné tričko, které sahalo asi do půli stehen, a kalhotky, jelikož jsem nesnášela spánek s podprsenkou. Vyšla jsem z koupelny. Teplota v pokoji se nijak nezměnila, takže jsem rychle přehodila mokrý ručník přes židli a skočila na postel. Edward ji koupil hned po tom, co mi Charlie dovolil přespávat tu.

Byla to obrovská postel s velkým měkkým čelem šedé barvy, vysoko nad zemí. Vše ostatní, deky, prostěradlo i polštáře, mělo bílou barvu. Někdy jsem měla pocit, že se v ní Edward ztrácí. Strčila jsem nohy pod deku, aby mi na ně nebyla zima, a zapnula jsem si televizi. Divila jsem se, že tu už není Edward. Většinou ležel na posteli a koukal ven, když jsem vylezla z koupelny, ale dneska nic. Určitě je ještě dole s ostatními. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhlo slabé zaklepání.

„Dále," řekla jsem ne moc nahlas, ale i přesto jsem věděla, že dotyčný mě slyší. Byla jsem jediný člověk v tomhle domě. To mi připomíná, že jsem se ještě nezmínila o tom, čím Cullenovi jsou, ale k tomu až později.

Dveře se pomalu a opatrně otevřely a zpoza nich vykoukla hlava posetá černými kudrlinami. Emmett!

„Čau, Bells!" řekl a už seděl na mé posteli.

„Co chceš, Emmete?!" řekla jsem naoko naštvaně - za to, jak se mnou dole házel. Ještě teď se mi udělalo šoufl, ale věděla jsem, že Emmett to nemyslel jinak než z legrace.

„Chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli neklečíš s hlavou v záchodové míse," řekl a koutky mu cukaly.

„Asi tě budu muset zklamat, ale ne," odsekla jsem a dál se na něj koukala naštvaně, ale měla jsem co dělat, abych neroztála a nezačala se smát.

„Tak to je dobře, nechtěl bych, aby se na mě Edward naštval a sebral mi moji novou Bárbínku," řekl a já to nevydržela a začala se smát. Emmett se začal smát taky a najednou už jsem neseděla s nohama v teple, ale stála jsem na posteli a Emmett skákal jako posedlý. Smál se na celé kolo a křičel.

„Dělej, Bell. Přidej se, nebo spadneš!" Nezbývalo mi nic jiného, a tak jsme skákali a skákali. Připadala jsem si, jako by mi bylo deset, ale Emmettovi se nedalo odolat. Oba najednou jsme dopadli na zadek a já zhluboka lapala po dechu.

„Ty jsi máslo. Nic nevydržíš," řekl a já se na něj nasupeně podívala. Okamžitě sklapl, ale naráz jsme se začali zase smát. Emmett byl vážně jako vlastní brácha.

„Měl bych tě nechat jít spát, Edward mi utrhne hlavu," řekl a už se pomalu zvedal.

„Mimochodem, když je řeč o Edwardovi, neviděl jsi ho? Nebo spíš neslyšíš ho někde v domě?" řekla jsem a podívala jsem se po něm. Docela mě zajímalo, kde je. Emmett se na chvilku zaposlouchal.

„Neslyším. Všichni kromě mě a Carlislea šli na lov, myslel jsem, že ti to řekl," řekl a tak nějak divně se na mě podíval. Nerozluštila jsem, co to bylo za pohled, ale okamžitě jsem začala přemýšlet, proč mi to Edward neřekl. Snad na mě zapomněl? Nebo mu to přišlo nepodstatné, že na něj budu čekat a on si zatím bude někde lovit?

„No nic. Musím jít, Bell. Doufám, že je dohoním. Kdyby něco, tak Carlisle je u sebe v pracovně. Byl na lovu včera. Měj se, dobrou noc," řekl a já už nestihla odpovědět, protože už nestál tam, kde předtím. Dům ztichl a jen se ozýval tlumený hlas reportérky z televize. Asi se něco stalo v Seattlu, v nedalekém městě, protože za reportérkou bylo několik policejních vozů, ale to už jsem nevnímala. Opět jsem si schovala nohy pod deku a koukala tupě na televizi. V hlavě mi pořád dokola běhala otázka, proč mi to, sakra, neřekl.

Pomalu se mi začínaly klížit oči, ale nemohla jsem pořádně zabrat. Zvykla jsem si na Edwardovu přítomnost vedle sebe, když usínám, a tak mě nenapadlo nic hloupějšího...

„Carlisle?" vykřikla jsem do ztichlého domu a ve dveřích se objevil ten, kterého jsem volala.

„Ano, Bell? Děje se něco?" zeptal se starostlivě a já se musela jen usmát, ta jeho starostlivost o všechny mě někdy vážně dojímala.

„Nemůžu usnout, nemohl by sis sem na chvilku sednout? Uklidňuje mě, když je někdo vedle mě," řekla jsem bez sebemenšího studu a on už seděl vedle a opíral se o měkké čelo postele. Pokoj osvětlovala jen záře televize a já se na něj s úsměvem podívala. Pohled mi opětoval.

„Můžeš si v klidu lehnout, budu tu, dokud neusneš," řekl a já se položila. Pod hlavou jsem měla hned několik polštářů, takže jsem viděla na televizi. Carlisle seděl těsně vedle mě, ale ani jeden jsme se navzájem nedotýkali. Bylo to jakési tabu. Nevyřčené, neporušené. Pomalu se mi začínaly zavírat oči a já upadla do říše snů.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy více! 2. kapitola: