Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 9. kapitola

15.06.2010 (08:30) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1292×

Jak jsem si mohla myslet, že by mě pochopil? Že by mě neodsuzoval? Miluji ho, ale jak mám žít vedle někoho, kdo nechápe moji minulost a přítomnost? Proč jsem mu to vůbec říkala? O mé minulosti věděl jen Carlisle, a on nevěděl zdaleka všechno! A Edward nyní věděl vše! Vše o mě, mé minulosti, rodině a dětech. A může to použít proti mně! Já byla tak bláhová…

Běžela jsem na sever do Kanady a velkým obloukem se vyhnula La Push. Běžela jsem spíš někde k moři a co nejvíc v lesích, aby mě Alice neviděla. Když jsem byla dost daleko, vyběhla jsem na sever do sněhových oblastí, aby zakryly mé stopy. Myslela jsem na Edwarda, chtěla jsem se vrátit a drtit ho svými polibky, které by mi oplácel, ale nemohla jsem se vrátit k někomu, kdo mě nemá rád za mou minulost. A tak jsem pokračovala v běhu stále studenější krajinou a rozhodovala se, co dál.

Edward:

Ani jsem si neuvědomil, že je pryč a já váhal. Já blbec.

Rozeběhl jsem se za ní. Věděl jsem, že nemám šanci. Mé síly byly omezené. Když se cesta stáčela na sever, už jsem neměl sílu běžet dál, padl jsem vyčerpáním. Byl jsem rád, že to byl bezesný spánek, jinak jsem nepochyboval o tom, že by se neobešel bez nočních můr.

Probral jsem se a rozespale se podíval kolem sebe. Byla noc a já věděl, že už nemám jedinou šanci ji najít. Stočil jsem se do klubíčka a začal brečet. Slzy ukapávaly na vlhkou zem. Proč?

Po chvíli jsem uslyšel něčí kroky, ale já je ignoroval. Bylo mi to jedno. Kašlal jsem na celý svět. Nechtěl jsem vstát, jediná skutečná láska mého života utekla, nechtěl jsem se vrátit. Stejně mě najdou. Nechtěl jsem jít na lov. Nechtěl jsem na nic myslet. Myslel bych na ni. Nechtěl jsem dál žít. Ne, bez ní! Cullenovi mě nenechají umřít.

„Edwarde!" zakřičel někdo. Neměl jsem chuť poznávat kdo to je, ale věděl jsem, že někdo z Cullenů.
„Edwarde? Co tady děláš? Co se stalo?" Pořád se mě na něco ten dotyčný ptal, ale já nekomunikoval. Bylo mi úplně jedno, kdo to je.
„Počkej tu. Dojdu pro ostatní," řekla, jelikož jsem se neubránil, a poznal hlas Alice. Ale neodpověděl jsem ji. Nechtěl jsem. Chtěl jsem tu ležet a nepohnout se, utápět se v slzách smutku. Odešla neznámo kam, ale mě to bylo upřímně jedno. Po pár minutách jsem ji zase uslyšel. Šla ještě s někým a jejich myšlenky byly takové, že jsem poznal, nově příchozího Jaspera.
„Nevím, co se mu stalo, Jaspere. Nic nevidím od té doby, co ho Emmett kousnul. Musíme počkat na ostatní. Myslím, že to bude souviset s Bellou, jelikož byla s ním," vysvětlovala Jasperovi a já se je snažil nevnímat. Stále jsem brečel a cítil jsem, jak měkne zem z kapek slz a hlíny. Po chvíli, jsem slyšel přicházet ostatní a myšlenky a slova se honily kolem tématu „co mi je". Carlisle mi zamával rukou před očima, ale já nereagoval.

„Edwarde, co se ti stalo?" na tohle se ptali všichni. Ale já o tom nechtěl mluvit. Prostě jsem jen dál ležel, nevnímal a vytvářel kaluž slz. Nebrečel jsem intenzivně, jako předtím prostě jen jednou za minutu vytekla slza a já jsem vzlyknul.

„Musíme ho vzít domů, celý se třese. Možná nám to pak vysvětlí." Vážně se třesu? Ani jsem si nevšiml.

Někdo mě vzal do rukou a já poznal Alici. Bylo mi jedno, že tu je Jasper. Byla pro mě prostě člověk, kterého jsem potřeboval jako Bellu. Bylo mi jedno, že je to holka a mělo by to být naopak. Zkrátka jsem potřeboval podporu. Stočil jsem se víc do klubíčka a vzlykal. Po pár vteřinách běhu jsem usnul.

Probudil jsem se v měkké posteli, ale hned jak jsem si vzpomněl na uplynulý den, nejradši bych zase usnul a nechtěl tu být. Sednul jsem si a opřel jsem se o příjemně chladivou zeď. Pokrčil jsem nohy a zavřel jsem oči. Přemýšlel jsem o těch nejkrásnějších chvilkách prožitých s Bellou. Tak moc jsem ji chtěl mít zase u sebe a líbat ji do nekonečna. Z mého snění mě vytrhlo zaklepání na dveře, ale já neodpověděl. V puse jsem měl jak v Sarajevu a vyschlo jako na Sahaře. Klepající pochopil, že mu nedopovím a vstoupil. Byla to Alice. Sedla si vedle mě a chytla mě za ramena.
„Edwarde, prosím pojď se mnou dolů a řekni nám, co se stalo. Pomůžeme ti." Fajn. Stejně to chci ze sebe dostat.
„Fajn. Ale zůstanu tady. Stejně to všichni uslyší." Můj hlas byl zakrnělý, a i když jsem se snažil, jak jsem mohl, víc než šeptem jsem mluvit nemohl. Jen co jsem to dořekl, dostal jsem záchvat kašle. Když jsem kašlal asi 15 vteřin, začal jsem vykašlávat krev. To není dobré.
„Carlisle!" zakřičela Alice ihned, jak to uviděla. Ihned přiběhl, a když viděl, co se děje, rychle ke mně přiskočil.
„Alice přines nějaký ručník, hadru, cokoliv!" Byla zpět, než to dopověděl. Dal mi to před pusu a já se zase začal dusit v záchvatu kašle, který přestal jen na malý okamžik. Po tváři mi stékaly bolestné slzy.
„Carlisle co se…“ nedořekl Emmett, který právě přiběhl.
„Jazzi, radši sem nechoď," řekl ihned Emmett, ale stejně jsem slyšel Jaspera, jak sem jde.
„Proč bych neměl? Já…“ Nedomluvil, když mě viděl. Když jsem se jen na malou vteřinu podíval na ně, měli černající oči.
„Máš pravdu. Neměl jsem sem chodit," řekl Jasper a běžel ven.
„Já jdu radši taky," řekl Emmett. Když pak přiběhla Esme a Rose, zůstaly tu s námi, protože se ovládaly.
„Nemůžeme něco udělat Carlisle?" zeptala se ho mateřsky Esme. Viděl jsem jenom ručník nasátý krví a nic víc. Bylo mi z toho na blití, motala se mi hlava a bylo mi dusno.
„Dokud nepřestane v jednom kuse kašlat, tak nic." Cože? Připadám si jako bych nemohl přestat kašlat nikdy.

Kašlal jsem ještě neuvěřitelně dlouhou minutu a pak jsem konečně přestal. Seděl jsem opřený o stěnu se zavřenými víčky a zhluboka oddechoval, jako bych právě běžel závod. Dýchal jsem sípavě, měl jsem vyschlo v hrdle. Rozhodl jsem se dojít pro pití, jelikož všichni byli myšlenkami úplně jinde, jako by si nevšimli, že jsem dokašlal.

Vstal jsem a trochu se zapotácel. Motala se mi hlava. Pak si mě konečně začali všímat. Nechal jsem je být a chtěl jsem dojít do kuchyně. Nebo vlastně, koupelna je blíž. Zamířil jsem do koupelny a nalil jsem si do kelímku studenou vodu, kterou jsem vypil na jeden nádech.

„Edwarde. Radši si sedni. Určitě se ti musí točit hlava," řekl Carlisle, který mě kontroval u dveří koupelny. Ale já ho neposlechl.

Když jsem pil asi 3 kelímek vody, už jsem z části zahnal žízeň a jen tak tak držel na nohou. Nechal jsem na chvíli pití a opláchl si obličej od krve. Sundal jsem si triko, které bylo nasáklé krví, a hodil jsem ho na zem, opřel jsem si čelo o studené kachličky. Stále se mi motala hlava, ale studenost kachliček mi dělala příjemně.
„Už je ti dobře?" zeptal se Carlisle, když jsem se odlepil od kachliček a sedl si na zem. Přikývl jsem.
„Alice dej mi nějaké normální tričko." Slovo normální jsem opravdu zdůraznil.
„Tak už nám konečně řekneš, co se stalo?" zeptal se Jasper, který přišel s Emmettem.
„Co mi zbývá?" pokusil jsem se o úsměv, ale vyšel z toho spíš škleb. Alice mi hodila světle modré triko. Díky bohu normální. Sešel jsem dolů do obýváku a viděl Carlislea, jak si mě pozorně prohlíží, brblal si něco ve smyslu, že to není možný.
„Tak, řekneš nám už, co se tady stalo?“ Alice už byla opravdu netrpělivá. Jasper se jí snažil klidnit svou schopností, ale moc se mu to nedařilo.
„Kdybys chvíli počkala, řeknu ti to!“ vyjel jsem na ni. Zatvářila se smutně a já toho hned litoval, ale jsem strašně ve stresu. Jak by bylo jí, kdyby zdrhnul Jasper a věděla, že za to může ona?
„Promiň Alice, neměl jsem na tebe vyjet,“ omlouval jsem se.
„V pořádku. Mám o Bellu strach!“ zašeptala a přitulila se k Jasperovi. Ten ji ochranářsky objal a hladil jí po zádech. Jak já bych chtěl mít taky někoho, koho bych mohl chránit.
„Můžeš nám tedy říct, kde je Bella a co se stalo?“ ptal se mě pro změnu Carlisle. Kývnul jsem hlavou a posadil se na gauč. Zhluboka se nadechl a začal.
„Poprosil jsem Bellu, aby mi vyprávěla o své minulosti,“ řekl jsem. To co mě překvapilo, byly myšlenky ostatních.
Ne, to snad nemyslí vážně! On se ji zeptal na její minulost? Carlisle. Myšlenky ostatních byly překvapené, jen Jasper něco málo tušil. A taky mi v myšlenkách pěkně vynadal.
„Ale proč je Bella pryč?“ ptala se Alice zoufale.
„Je to moje chyba,“ odpověděl jsem a zadíval se do hloubky lesa a nadával si do idiotů.
„Jak to myslíš?“ ptala se dál Alice.
„Když mi Bella dopověděla svou minulost, musel jsem to vstřebat. Neodpovídal jsem a ona si to vyložila tak, že jí pohrdám. Pak mi řekla poslední ‚Miluju tě.‘ a zmizela.“ Stále jsem upíral pohled do lesa. Nechtěl jsem se setkat s vyčítavými pohledy rodiny, která mě tu trpěla jen kvůli ní, a já ji teď vyhnal. Stačili ty myšlenky. Rose by mě na místě rozsápala na kousky, Emmett si to vyčítal, stejně jako já, Esme byla zoufalá, že utekla její „dcera“, Carlisle uvažoval, kde by mohla být a Jasper… Jeho myšlenky mě překvapily.
„Vím kde je!“ oznámil nám, a už mizel ve dveřích.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 9. kapitola: