Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 8. kapitola

07.06.2010 (08:00) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1119×

Začalo na mě padat něco studeného. Zlehka jsem se otřásl, ale oči jsem nechal zavřené.
„Měli bychom jít domů, ať nenastydneš!“ ozval se vedle mě ten nejkrásnější hlas. Zlehka jsem se usmál a zavrtěl hlavou.
„Edwarde,“ povzdychla si Bella vedle mě. Otevřel jsem oči a podíval se zpříma do těch jejích.
„Ano?“ zeptal jsem se s úsměvem. Mračila se, ale stejně jí to tak slušelo. Byla roztomilá s tou vráskou na čele. Rychle jsem jí vtisknul polibek na tvář a vyskočil na nohy.
Ona se chvíli tvářila překvapeně, ale pak se zamračila ještě víc, jakoby mě snad málo…
„Podvodníku,“ mumlala si pod vousy. Tomu jsem se začal smát a ona se ještě víc urazila.
„Takže, já jsem ti k smíchu?“ ptala se, ale nedokázala skrýt lehké pobavení v hlase. Otočila se ke mně zády a založila si ruce na prsou. Usmál jsem se a šel směrem k ní. Musela mě slyšet, ale i tak jsem našlapoval co nejtišeji. Rychle jsem se dostal k ní a objal ji ze zadu kolem pasu.
„Nezlob se,“ zašeptal jsem jí do ucha a rty se něžně otřel o její tvář. Ona se po chvilce otočila a vzala můj obličej do dlaní. Chvíli se mi vpíjela do očí, ale za chvilku už drtila mé rty těmi svými.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se museli odtrhnout, protože mi došel dech. Mlčky jsme se vydali domů.
Nikdo tam nebyl. Už jsem se chtěl zeptat Belly, kde jsou, ale ona sama mi odpověděla.
„Je polovina měsíce pryč, jeli na lov,“ řekla prostě. Byli jsme doma sami a já se jí konečně mohl zeptat na to, co mě tolik trápilo… Na její minulost. Přece by nebrečela, kdyby se nestalo něco hrozného.

„Bells?“ začal jsem opatrně, když jsme se posadili v obýváku na pohovku.
„Ano?“ ptala se mě zvesela. Bože, jestli jí opět ublížím, neodpustím si to, ale vyhrála moje zvědavé část. Chci o ní vědět co nejvíc!
„Jaká byla tvoje minulost?“ zašeptal jsem, ale věděl jsem, že ona to slyší. Ztuhla a doslova se proměnila v sochu. Nehýbala se, nemrkala, nedýchal, prostě nic. Měl jsem o ní strach!
„Vážně to chceš slyšet?“ ptala se mě, ale stále byla ve své strnulé pozici. Kývl jsem.
„Nebude ti vadit, když ti to promítnu jako film?“ ptala se mě a já na ni nechápavě koukal.
„No já jsem štít, mocný štít, proto mi nemůžeš číst myšlenky,“ řekla už trochu míň ledově. Jen jsem kývl a najednou jsem slyšel její myšlenky a viděl její vzpomínky…

Bella:

Kývl. Sice ho od sebe odeženu, ale sám to chtěl vědět. A já opět začala vzpomínat na tu dobu…

Do Volterry jsem se dostala společně s Heidy, jak jinak. Narodila jsem se a vyrůstala v Paříži. Ve městě lásky, umění a módy. Matka zemřela při mém porodu a otec byl obchodník, a proto mě nechal u jedné rodiny, která nemohla mít děti. Moje náhradní matka se jmenovala Carolina a otec Pierre. Vychovali mě dobře, měla jsem rodinné zázemí a vše, nač jsem si vzpomněla. Otec za mnou jednou ročně jezdil.
Když mi bylo osmnáct, přijel mě o ruku požádat nějaký starý hrabě. Ale já ho nechtěla, byl malý, tlustý a celý takový rudý… Ten večer, kdy se mělo oznámit naše zasnoubení, se konal ples. Rodiče pozvali všechny svoje známé a lidi z vysokého postavení. Samé bohaté paničky v těch nejdražších šatech od předních návrhářů a muži jen popíjeli nejdražší alkohol.

Omluvila jsem se svým rodičům, že se pudu na chvilku projít do zahrady. Když jsem si byla jistá, že už mě z domu nikdo nevidí, rozeběhla jsem se rychle do lesa. Věděla jsem, kudy se pak dostanu do města a také jsem věděla, že rodiče zklamu a toho starýho dědka naštvu, ale mě to bylo jedno. Já se chtěla vdávat z lásky a ne z donucení.

Po třech dnech jsem se ocitla ve větším městě a narazila na skupinku turistů, které vedla nádherná žena. Nabídla mi, ať se k nim přidám, že pojedou na menší výpravu do Itálie na jeden z tamních zámků, který je zřídka kdy otevírán veřejnosti. Souhlasila jsem a mezi ostatními lidmi jsem si našla jednu dívku, která mi byla sympatická. Jmenovala se Katrina.

Povídaly jsme si o všem možném i nemožném a během pěti dní cesty se z nás staly velké kamarádky.

Dorazili jsme do Volterry a Heidy nás provázela po hradě. Sem tam jsem si všimla, jak se kolem nás prohnal ledový vítr, ale okna nikde žádná. Pak jsme se dostaly do velké kruhovité místnosti.

„Vítejte, ale sbohem, už vám nikdo neřekne,“ řekl škodolibě jeden z třech mužů, co seděli na dřevěných trůnech. Jeden z nich, ten blonďák, si mě se zaujetím prohlížel. Já jen sklonila hlavu a lehce se začervenala.

On mezitím došel až ke mně a pak mi položil ruce na kříž a v rychlosti mě odváděl z místnosti. Zastavil až u nějakých masivních dveří, které otevřel a šoupl mě dovnitř.

„Počkej tady na mě, vrátím se!“ zasyčel ostře hlas, patřící blonďatému bohovi. A jak řekl, tak udělal. Jenže jeho návrat nebyl dvakrát příjemný.

Jen co přišel do pracovny, vrhl se na mě a strhal ze mě všechno oblečení. Chtěla jsem křičet, ale on mi zacpal pusu rukou.

Neuvěřitelně to bolelo, ale jemu to nevadilo. Šlo mu jen o to, si užít a oběť potom nechat jít. A jak jsem řekla, tak se i stalo.

Po skončení toho zážitku, jsem upadla do temnoty a pak se probudila v něčí posteli. Pokoj byl zařízen obyčejně.
Pak se znovu otevřely dveře a d v nich stál opět ten „bůh“. A znovu se opakovalo to, co předtím.

A takto to šlo asi měsíc a pak se u mě začaly projevovat příznaky… Zvracela jsem, pořád jen spala… Pak se mi vypouklo bříško a já konečně odhalila pravdu… Jsem těhotná.

Caius, jak se ten „bůh“ jmenoval, mi vysvětlil vše o upírské existenci, ale nikde ani slůvkem, nezmínil omluvu.
A necelé dva měsíce na to, jsem rodila. Porodila jsem blonďatou holčičku, která jsem dala jméno Jane a hnědovlasého kluka, Aleca.

Hned jakmile mě dvojčata nepotřebovala, mě vyhodili z hradu. V upíra mě proměnili po porodu.
A pak jsem se dostala ke Carlisleovi.
Caius mě nechal odvést do Ameriky, přeci jenom věděl, že mateřský pud je silný, tak abych nebyla moc blízko. Asi sto let jsem se potulovala jen tak lesy. Nechtěla jsem být jako ti tyrani, kteří mi sebrali moje děti. Ale občas přišel o život nějaký turista a já ze sebe byla naprosto zoufalá.
Jednou jsem však narazila na silný upíří pach. Nevím proč, ale vydala se po té stopě. Na konci stopy jsem zahlédla blonďatého muže a poté i hnědovlasou ženu, jak se sklání nad mrtvou srnkou. A v tu chvíli mi to došlo… Dá se žít i jinak.
Tak jsem se dostala do rodiny Carlisle a Esme. Později Carlisle stvořil Rose a ta si našla Emmetta. Asi sto let na to se k nám přidali i Alice s Jasperem.
A pak jsem opět kolem sebe uzavřela štít. Myslela jsem, že se mě Edward bude štítit a nenávidět. Nic však neříkal, jen seděla naproti mně a díval se mi do očí. Žádný výraz na tváři… To je špatné! Hodně špatné!

„Edwarde! Řekni něco, prosím,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu. Čekala jsem asi pět minut a stále nic.
„Dobře. Vím, že se ti musím hnusit, tak odejdu. Nezapomeň, miluji tě!“ řekla jsem a odešla.
Nečekala jsem, že za mnou půjde, ale i tak mi to bylo líto. On mě prostě nechal jít… Ale kdo by chtěl milovat ženu, která porodila postrach všech upírů, nejmocnější upíří dvojici? Nikdo.
Utíkala jsem lesem pryč.

Edward:
Měla skutečně strašnou minulost. Nevnímal jsem okolí a ona si to musela špatně vyložit.
„Vím, že se ti musím hnusit, tak odejdu. Nezapomeň, miluji tě!“ To bylo to poslední, co jsem slyšel, pak byla pryč.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 8. kapitola: