Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 5. kapitola

21.05.2010 (10:45) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1355×

Bella:

Podívala jsem se na Edwarda. Byl úplně vyveden z míry. Chytla jsem ho za ruku a usmála jsem se na něj. Můj úsměv mi oplatil a já se cítila jako nejšťastnější upír na světě. Milovala jsem ho. Ale jak může milovat někdo jako já? Zrůda? Nechápala jsem, co se děje.

„Pojď," řekla jsem Edwardovi a nevšímala si ostatních. Vyběhla jsem s Edwardem na zahradu a zastavila jsem před řekou. On se zastavil a nechápavě se koukal střídavě na mě a na řeku.

„Jak se přes ni dostaneme?" zeptal se mě Edward. Usmála jsem se na něj. No, je toho dost co neví, ale nejlepší bude názorná ukázka.

„Takhle. Sleduj!" Ač nerada pustila jsem jeho ruku a rozeběhla jsem se.

Odrazila jsem se od kamene a přeskočila jedním dlouhým skokem řeku. Na druhém konci jsem na něj čekala a rodina sledovala překvapeného Edwarda.

Pak se ale usmál a vyběhl. Jedním skokem přeskočil řeku. Špatně ale dopadl na nohu a upadl na zem do mokrého listí a jehličí. Uchichtla jsem se.

„Hej! Jsem rád, že jsem to vůbec přeskočil," řekl pobaveně a já mu podala ruku. Pomohla jsem mu vstát, ale nehodlala jsem jeho ruku pustit. Podívala jsem se do jeho zelených očí a začala jsem se v nich topit. Byly hluboké jako tůně a já se topila víc a víc. Měla jsem pocit, že mu vidím až na dno duše. Pomalu jsme se k sobě začali přibližovat a já zavřela oči. Edward překonal tu mezeru mezi námi a něžně mě políbil. Otevřela jsem oči a jeho koutky úst pobaveně cukaly. Chtěla jsem ho líbat víc, ale uvědomila jsem si, že musí na lov. Rodina už byla někde v háji. Určitě nám chtěla nechat soukromí.

„Musíš jít na lov. Určitě máš žízeň," zašeptala jsem a on se usmál. Já jsem naprosto nechápala, co se před chvílí stalo. Ten polibek byl tak něžný, ale zároveň mi při něm, tělem prostupovala jakási energie. Vášeň. Ale tohle je nemožné. Už jen věkový rozdíl… Nemám čas teď nad tím přemýšlet, on potřebuje lov!

Vyběhla jsem, ale on byl stále za mnou a já si uvědomila, že asi není tak rychlý jako upíři. Zpomalila jsem proto tempo a počkala na Edwarda. Běželi jsme ještě kousek dál a pak jsem se zastavila. Edward se na mě nechápavě podíval.

„A co mám dělat?" zeptal se mě Edward. Pobaveně jsem se dala do stručné instrukce.

„Prostě zavři oči, nadechni se a drž se svých instinktů." Přikývl a zavřel oči, nadechl se a po pár vteřinách se začal řídit instinkty.

Běžel na sever ale docela pomalu. Doufám, že něco chytí touhle rychlostí. Nechala jsem ho běžet s tím, že ho pak dohoním a běžela jsem skolit pumu, která mi momentálně bránila v normálním myšlení. Když jsem dopila, ucítila jsem člověka. Do háje. Edward.

Rychle jsem běžela po jeho stopě. Jestli toho člověka zabije, bude to moje vina. Doufala jsem, že nepřijdu pozdě. Po chvíli jsem ho konečně našla. Zachytil určitě pach toho člověka. Vběhla jsem před něj a on do mě velkou silou narazil. Rychle vstal a úplně zbaven smyslů po mě skočil. Možná byl pomalý, ale pomalost se vynahradila velkou silou. Neměla jsem šanci ani natáhnout štít. Edward se semnou pral, a i když jsem ho jakkoliv snažila přemluvit slovy, on na ně nereagoval. Místo toho mě odhodil ke stromu, který se skácel a než jsem se vzpamatovala, praštil se mnou o další strom. Rychle jsem vzpamatovala a dostala ho pod sebe tak, že se nemohl skoro pohnout. Zadívala jsem se do jeho očí. Už to nebyly ty oči plné upřímné lásky. Tohle byly oči šelmy! Nebezpečné šelmy. Ten člověk bude děkovat za život, jestli se mi ho podaří uklidnit.

„Edwarde! To jsem já Bella. Uklidni se a zadrž dech!" přikázala jsem mu a tentokrát poslechl a po pár vteřinách se začal uklidňovat, ale dech nezadržel, jelikož potřeboval dýchat. Koukali jsme si navzájem očí a nepříjemné ticho prolomil slovy omluvou.

„Promiň. Nedokázal jsem se... vždyť jsem tě skoro zabil!" rozvzlykal se a posadil se. Dal si ruce do dlaní a vzlykal. Bylo mi ho líto a sedla si k němu a objala jsem ho. Hlupáček!

„Za nic se nemusíš omlouvat. Já to chápu. Někdy se prostě nedokážeme ovládnout. Myslela jsem, že bude těžké tě přemlouvat, ale ty si v sobě našel vůli proti tomu bojovat. Tohle bych já nezvládla, kdyby se mi to stalo hned po přeměně," řekla jsem mu a opřela jsem se o jeho rameno. Vzhlédl. Podíval se na mě a po chvíli mě objal. Seděli jsme tam ve vzájemném objetí a začalo se stmívat. Přemáhala jsem to v sobě, ale pak jsem pomalu vstala.

„Pojď, musíme jít," řekla jsem mu a on přikývl. Ruku v ruce jsme pomalu běželi domů. Doběhli jsme do obýváku, kde na nás všichni čekali. Dívali se na nás s otazníky v očích, ale já jen zakroutila hlavou, neschopna slova jsem si sedla na zem a Edward vedle mě.

„Napadl jsem Bellu Emmette, to se stalo." Všichni se nechápavě a šokovaně pohlédli na Edwarda.

Edward se najednou chytil za hlavu a zakňučel. Všichni se ještě nechápavěji podívali na Edwarda.

„Nemůžete být prosím potichu?" Edward zakňučel hlasitěji a pustil mou ruku a vyběhl z domu. 

Edward:

Myslel jsem, že mi bolestí praskne hlava. Všichni na mě křičeli nesrozumitelné věty. Musel jsem utéct. Běžel jsem lesem a nevnímal, kudy běžím. Myšlenky pomalu odeznívaly a slyšel jsem jen slabounké šeptání.

Najednou jsem si uvědomil, že už neběžím nýbrž... podíval jsem se pod sebe a uviděl silné vlny rozbíjející se o útesy. Zpanikařil jsem a než jsem stačil zakřičet, spadl jsem do odporně slané vody. Máchal jsem kolem sebe rukama, protože jsem nikdy neměl možnost se to naučit. Vlny si semnou zacházely, jak chtěly. Neúspěšně jsem se snažil dostat nad hladinu, která mě stahovala. Přišla ale další vlna a já se udeřil do něčeho tvrdého a zakňučel jsem bolestí. Voda mě pomalu stahovala do temnoty své chladné náruče. V dálce jsem slyšel rozbouřené moře narážející do útesů. Byl to nářek vody. A já cítil, jak mě chlad stahoval do temnoty. Znovu jsem narazil do něčeho tvrdého a pak… tma 

Emmett:

Všichni byli jako přimražení. Když se nikdo neodvážil jít za ním, vstal jsem a mířil jsem si to ke dveřím.

„Kam to jdeš?" zeptala se mě Rose.

„Jdu ho najít přeci. To já můžu za jeho přeměnu. Musím ho najít, než něco vyvede nebo zabije člověka. Beru si ho na plnou zodpovědnost," řekl jsem zostra a vyběhl jsem po jeho pachu.

Kam to běžel? Jeho cesta byla nesmyslná. Vyběhl jsem z lesa a zastavil jsem se nad útesem. Tady jeho pachová stopa vede...uslyšel jsem zakňučení a uviděl Edwarda, jak narazil do útesu.

Rychle jsem tam skočil. Našel jsem ho celkem rychle. Byl v bezvědomí a padal na dno. Kolem hlavy jsem uviděl červenou tekutinu a ozvalo se to monstrum ve mně. Emmette, to zvládneš. Rychle jsem ho popadl a plaval nad hladinu.

Porozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde žádná pláž ani nic podobného. Jenom 10-ti metrové (ve výšce) útesy. Jednal jsem rychle. Svou upíří rychlostí jsem vylezl na horu na útes. Položil jsem ho na zem a začal s masáží srdce. Sitskl jsem párkrát jeho hruď a pak vykašlal vodu. Díky bohu. Řekl jsem si. Po chvíli, ale upadl do bezvědomí. Do háje. Musím za Carlislem. Nejrychleji, co jsem mohl, jsem běžel do domu. Když jsem běžel, mihla se kolem mě Bella, která vzápětí zastavila, ale já běžel dál a uslyšel Bellu za mnou. Dorazil jsem domů a v obýváku nikdo nebyl. Položil jsem ho na pohovku a přiběhla Bella.

„Co se stalo?" zeptala se Bella a všichni přiběhli. Carlisle k němu ihned přišel podívat se na něj. Chytnul mu zátylek a dal mu pod hlavu polštář. Když ale vytáhl ruku, měl ji celou od krve. Ihned se mu podíval na hlavu.

„Alice přines mi tašku!" řekl rychle. Alice pro ni běžela a Jasper neschopen slova vyběhl z domu pro jistotu kdyby se neovládl. Nevoněla sice jako lidská, ale lákala ho. Já si sedl na podlahu, celý promočený a Bella si sedla na zem k pohovce a chytla ho za ruku.

Litoval jsem toho, jak jsem se v lese nedokázal ovládnout. Nejenže je kvůli mně Edward na hranici života, ale trápí se i Bells, moje nejmilejší sestřička! Nenávidím se za to, co jsem!

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 5. kapitola: