Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 15. kapitola

19.09.2010 (16:30) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1231×

Edward:

Všiml si vůbec někdo, že jsem zmizel?

Chvíli jsem strnule stál a pak jsem běžel  do svého pokoje a hledal horlivě v mé skrýši pod prknem jednu věc. Po chvíli jsem si myslel, že zmizela, ale pak jsem ji konečně našel. Byla to malá, saténová krabička, ve které byl prsten mé matky. Byl to tenký kroužek a na něm se třpytil, malý, modrý safír. Rychle jsem ji zase zavřel a strčil ji do kapsy. Naposledy jsem se podíval, jestli si odsud nic nechci vzít a pak jsem nadobro zmizel a vzdaloval se od tohoto místa jménem dům, kde jsem vyrostl.

Zaparkoval jsem v garáži pod domem Cullenových. Chvíli jsem jen tak nevědomě koukal před sebe, a pak jsem se opřel do sedadla a zavřel oči. Byla tu stále vůně Belly, ale slabá. Stále jsem ji svým lepším čichem vyhledával a vsával do mých čichových buněk. Když už jsem její vůni necítil, s povzdechem jsem otevřel oči a vyskočil z auta. Zabouchl jsem dveře auta a  zamířil jsem do obýváku, odkud se ozývaly hlasy.

V obýváku seděly Rose, Alice a Esme. Nikdo jiný tu ani být nemohl. Ale já všechny přejel pohledem, abych se ujistil, jestli nenadbývá má milovaná osoba. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem si šel sednout na pohovku.

Alice, Rose a Esme se bavily o nákupech a já nepřítomně koukal na televizi. Ani jsem nevěděl, co tam hraje, jelikož jsem si už přál být zase s Bellou. Pokrčil jsem nohy a objal jsem je rukama a položil hlavu na kolena. Přehrával jsem si mé nejlepší chvilky strávené s Bellou.

Po chvíli jsem to nevydržel a snažil jsem se myslet na něco jiného. Ale copak šlo myslet na něco jiného? Jak to jen vydržím? Mé myšlenky taky otravovaly překřikující hlasy holek a jejich téma: obchody, a tak jsem radši vstal a šel směrem Bellin pokoj.

Zalezl jsem rovnou do koupelny a osprchoval se. Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc. Po pár minutách snahy jsem vylezl a v ručníku zalezl do šatny, kde jsem si vybral obyčejné triko, mikinu a tříčtvrteční kalhoty v černé barvě. Pak jsem šel ke knihovně a hledal nějakou knihu, kterou bych mohl číst. Měl jsem chuť, na nějakou fantasy a žádné romány. Nakonec jsem se rozhodl pro Eragona. Alespoň si ho přečtu podruhé. Možná si pak konečně přečtu druhý díl… Plácl jsem sebou na postel a nalistoval první kapitolu. Napůl jsem vnímal text a napůl jsem byl myšlenkami jinde. Ach jo. Po asi dvou hodinách mě začaly bolet oči a chtělo se mi spát, tak jsem si dal záložku a položil knížku na noční stolek. Ani jsem se neobtěžoval se převléct. Zachumlal jsem se do teploučkých přikrývek a zhasl lampičku. Chvíli jsem pozoroval hvězdy za okny, ale pak jsem ospalosti podlehl.

Probudil jsem se z bezesné noci, mírně dezorientovaný. Můj mozek pomalu reagoval a probíral se, jako by spal celý život. Podíval jsem na budík. Bylo o 8 hodin víc, než když jsem šel spát. Tak co mu vadí? Ach jo. Obvykle jsem se probouzel spolu s Bellou po boku. Teď tu ale nebyla. Teď byla ve Volteře. A já nemohl nic dělat. S povzdechnutím jsem odhrnul přikrývku.

Po cestě do koupelny jsem si protahoval svaly na rukou. Proč se mi od rána zdá, jako bych spal celý den? Ach jo. Nechal jsem to opět být a svlékl ze sebe oblečení a zalezl opět pod sprchu, která mě definitivně probrala a můj mozek pracoval na plné obrátky.

Od té doby, co jsem vstal, jsem se cítil divně. Měl jsem v sobě něco jako pocit štěstí a zároveň smutku. Smutek, to ano, ale nechápal jsem to štěstí. Postupem minut přicházely další a další pocity a mně bylo najednou na zvracení. Kde se to ve mně vzalo? Tyhle pocity, jsem nepoznával. Radši jsem rychle vylezl ze sprchy a převlékl se do čistého oblečení. Stále nové vlny pocitů mi zdvihaly žaludek. Sakra, co se to, se mnou děje? Jsem smutný a to je jediný pocit, který vnímám. Tak proč mi najednou tělem prostupují, spousty jiných pocitů, jako kdyby vůbec nebyly moje, ale někdo se mi je snažil, podstrčit. Tohle umí jedině Jasper! A ten je teď ve Volteře a navíc, tohle mi nikdy nedělal.

Sešel jsem naštvaný dolů do kuchyně. Neměl jsem náladu si dělat něco většího nebo cokoli namazat či rozkrojit, a tak jsem si vzal jen rohlík a džus. Při další vlně pocitů mě zase natáhlo a já už toho měl dost. To si tu někdo ze mě dělá srandu, nebo co? Odložil jsem sklenici s džusem a rohlík a šel do obýváku. Byla tu jen Alice která si prohlížela časopisy. Rose si v pokoji lakovala nehty a Esme kreslila návrh nového domu.

„Alice, není tu jen tak náhodou Jasper?“ zeptal jsem se jí a ona se zatvářila nechápavě. I její myšlenky byly stejné.

„Ne… vždyť ten je ve Volteře. Jo, a abych nezapomněla. Chtěla jsem ti říct, že jdeme odpoledne na nákupy. Potom, co jsi prospal víc jak jeden den, musíš mít energie až nad hlavu,“ řekla. Chvíli jsem tam jen tak postával a pak mi došla její slova.

„Cože, jeden den?“ zeptal jsem se jí nechápavě. Ona jen pokrčila rameny a dál se věnovala své činnosti.

„Počkej, jak jsi to myslel s tím, jestli tu není Jasper?“ zeptala se mě Alice, když jsem byl napůl v kuchyni.

„No, stále mi do těla přicházely, nové emoce a mně bylo pak na zvracení. Měl jsem strach, abych nevyzvracel snídani,“ řekl jsem jí svou ranní příhodu. Podívala se na mě trošku nechápavě a nevěřícně a pak spustila.

„Když jsem tu seděla, měla jsem radost z následujících nákupů, ale bylo ve mně trochu smutku a pak najednou jsem byla pouze smutná. Nebyla tu žádná radost, bolest, ani podobné pocity. Byla jsem jen smutná,“ řekla a já na ni zíral s otevřenou pusou.

„Asi nám to jen zdálo. Nech to plavat,“ řekla a pak se ponořila do své činnosti. Zavřel jsem svou pusu a odpochodoval jsem do kuchyně.

Je to možné? Mohl bych mít stejný dar jako Jasper? Tu vlnu smutku, jsem určitě poslal Alice já. A to její, Rosiny a Esmeiny pocity mi zvedají žaludek. Uklidni se, Edwarde, to se ti jen, něco špatné zdá. Uklidňoval jsem se stále a snažil se přesvědčit, že jak říkala Alice, asi se mi to jen zdálo.

Dojedl jsem svou ubohou snídani a šel jsem hledat něco na práci. Nakonec jsem skončil u počítače a hrál Need for speed. Stále jsem jezdil nemožnou rychlostí v autech, které by nemohly mít ve skutečnosti tak silný motor. Hra mě ale po pár hodinách přestala bavit, a tak jsem to vypnul a šel k hi-fi věži. Našel jsem nějaké cédéčko a zapnul jsem ho. Okamžitě se z beden začala linout hudba.

Šel jsem ke dveřím balkonu a otevřel je. Lehl jsem si na houpací síť, která tu byla k dispozici, a ponořil jsem se do knížky vnímajíc melodii klidné hudby. Po chvíli jsem asi znovu usnul, protože se mi začal zdát divný sen.

Bylo to v nějaké velké, kamenné místnosti. Vzadu seděli na trůnech 3 muži. Ten uprostřed měl dlouhé, černé vlasy, jako ten po jeho pravici a ten, po jeho levici, měl sněhově bílé vlasy. Kolem dokola v místnosti bylo spoustu dalších lidí. Něco se mi ale na nich nezdálo. Po chvíli jsem pochopil proč. Všichni měli totiž stejnou barvu pokožky a stejně hnusně rudé oči. Upíři. Po chvíli jsem si všiml postav uprostřed místnosti. Byl tam Carlisle, Jasper, Emmett a Bella. Moje Bella. Pohybovali pusou a mluvili k těm 3 na trůnech, ale já jsem slyšel jen bzučení. Po chvíli domluvili a vypadalo to, jako by Bella vykřikla a pak ji ten se sněhově bílými vlasy popadl za ruku a odváděl pryč a ona se mu snažila vytrhnout.

Probral jsem se a rychle jsem oddechoval. Po tváři mi stékal studený pot a vůbec mi tak nějak byla zima. Z té rozrušenosti jsem se posadil až příliš blízko k okraji a síť se přetočila a já spadl do něčeho neuvěřitelně měkkého a studeného. Rychle jsem vyskočil a podíval jsem se. Sníh. Když jsem se podíval, na sebe, měl jsem celé mokré oblečení. Vyndal jsem, teď už mokrou, knihu ze závěje sněhu a utíkal dovnitř. Byla mi strašná zima, a tak jsem položil knihu na topení, v domnění, že se možná usuší. Kdyby ne, koupím Belle novou.

Sprcha mi příjemně zahřála tělo. A já v ní zůstal déle než obvykle, jelikož se mi nechtělo pryč z pod teplého proudu. Po pár dalších minutách strávených ve sprše jsem začal cítit pocity a zvedání žaludku. Ach ne. A já doufal, že to přestane. Ukončil jsem svou uklidňující sprchu a vylezl jsem ven. Zaběhl jsem si do šatny pro oblečení a šel dolů do kuchyně. Už mi bylo příjemně teplo. Tentokrát jsem to riskl a udělal si míchaná vejce a čaj. Normální snídani. I když si vůbec nepamatuji, že bych měl v poslední době něco jiného než snídani.

Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly půl jedné. Výborný čas na snídani. Touhle dobou bych spíš měl obědvat. Po chvíli vtančila do kuchyně Alice.

„Rychle, dopij to, jdeme nakupovat.“ Zakňoural jsem na protest a vypil poslední zbytek čaje a litoval, že ho není víc, abych mohl prodloužit čas našeho odjezdu a zkrátil tím čas do zavírací doby. Když jsem chtěl uklidit nádobí, už tu nebylo. Podíval jsem se na Alici, která se usmívala jako sluníčko a protočil jsem oči. V tříčtvrťácích a mikině s kapucí (o kterých Alice asi nevěděla, že jsem si je vzal podruhé) jsem vyrazil za ní. I když padal sníh, bylo mi jedno, že mám jen tříčtvrťáky. Hlavní bylo to, že mi bylo teplo. Zatímco si Alice nazouvala boty na podpatcích, já jsem si hledal nějaké tenisky. Nakonec jsem si vzal černé Adidasky, a když se na mě Alice podívala, zamračila se.

„Hej! Já ti nachystala při tvé snídani oblečení. Já žila v domnění, že jsi se zašel převléct!“ To si toho všimla až teď? Uchechtl jsem se a to Alici ještě více popudilo. Šel směrem ke svému autu. Jelikož Esme, Rose a Alice jely v tom žlutém autě, kterému se říká Porsche a do kterého by se moc tašek teda nevlezlo, tak jsem nastoupil do svého auta a čekal, až vyjede Alice a já pojedu za ní.

Po chvíli jsme se ocitli na dálnici a Alice jela zběsilým tempem a já se jen tak poflakoval. Hlavu jsem měl opřenou o okénko a nepřítomně hleděl na silnici. Blížila se zatáčka a já, jako bych byl robot, jsem jen otočil volantem a po chvíli zase vyrovnal. Ach jo. Strašná nuda. Alice byla někde v Prčicích a já vlastně nevěděl, kam mám odbočit. Jen jsem prostě jel a vnímal stále stejnou cestu.

Po chvíli jsem uviděl, jak mě předběhlo něco žlutého. Á. To bylo Alicino Porsche. Sledoval jsem ji a jel za ní. Držela si stejné tempo jako já a po chvíli jsme vyjeli z dálnice a jeli jsme jako by zpátky do Forks. Takže jsem přeci jen měl někde odbočit. Vlastně mi to bylo jedno. Alespoň jsem odložil trochu nákupy. Ale už se mi zase chtělo spát. Co se to se mnou děje? Bella už je asi 3 nebo 4 dny pryč. Já ten čas moc nevnímám, ale přesto mi připadá, jako bych na ni čekal spíš 3 nebo 4 století.

Po chvíli jsme se ocitli před velkým nákupním centrem. Ach jo. Zaparkoval jsem vedle Alice. Vylezl jsem z auta a Alice nervózně podupávala nohou.

„Příště nejeď jako slimák a dívej se na cestu,“ řekla naštvaně a já jen protočil oči. Vlekl jsem se za ní a hned ji následoval, jak vybírá první obchod. Bylo tu bohužel i pánské oblečení, a tak mi dala kupu a já si zalezl do kabinky. Všechno to nesmyslné oblečení jsem tam pověsil a sedl si na křeslo, které bylo v kabince. Docela luxusní obchod na to, že mají křesla v kabinkách. Já si užíval klidu a poslouchal, jak Alice komanduje Esme a Rose. Pak najednou ztichla a slyšel jsem, jak její kroky míří k mojí kabince.

„Edwarde, už sis něco vyzkoušel?“ zeptala se mě Alice zpoza dveří.

„Jasně, všechno,“ odpověděl jsem ji. Neměl jsem na nic náladu, a tak jsem se zavřenýma očima snil.

„To jsi nemohl stihnout. Jsme tu sotva 3 minuty. A nelži mi pro příště a okamžitě si na sebe něco oblékni. Dokud si všechno nevyzkoušíš, ani se odsud nehneš!“ řekla mi a já ji stále plně ignoroval. Už jsem byl dokonce na půl v říši spánku, když se otevřely dveře.

„Edward, já tě přetrhnu jak hada!“ řekla polohlasem a polokřikem Alice.

„To neuděláš,“ zabručel jsem.

„Stejně víš přesně moje číslo oblečení a přesně vidíš, jestli mi to bude nebo ne. Tak proč se vůbec obtěžuješ?“ Tímhle jsem Alice totálně naštval.

„Fajn, tak si jdi kam chceš. Ale můžu ti koupit to, co chci já,“ řekla Alice klidným hlasem a přemáhala se, aby na mě nezačala křičet.

„Stejně bych si nemohl vybrat. Tak v čem je rozdíl,“ uchechtl jsem a Alice mi dupla podpatkem na nohu. Au! To bolelo. Skoro mi v těch teniskách udělala díru.

Pak jsem vstal a odcházel jsem s vítězoslavným úsměvem ven. Rose byla trochu naštvaná a smutná. Podle myšlenek by ráda taky vypadla a vybrala si něco, co se líbí jí, jenže by ji Alice viděla. Ach jo. Teď by ji určitě pomohla Bella se svým štítem. O něco jsem seale pokusil. Pokud jsem předtím poslal asi vlnu smutku na Alice, proč se nepokusit poslat vlnu radosti na Rose? Ještě než jsem vyšel z obchodu, tak jsem to udělal.

Rose okamžitě naplnil pocit radosti a zmateně se kolem sebe dívala. Já se radši ihned otočil a zamířil si koupit mobil.

Koupil jsem si dotykový mobil s klávesnicí. Taková hračička za 15 000,- (Kč). Pak jsem si zamířil koupit pohodlné oblečení do sportu a následně odložit tašky do auta. Ještě jsem zamířil do knihkupectví, pro nějaké fantasy knížky. S plnou taškou knížek jsem opět odcházel do auta, kde jsem se natáhl na zadním sedadle a usnul.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 15. kapitola :