Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 13. kapitola

08.07.2010 (11:00) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1647×

Bella:

V rychlosti jsme prolítli odbavením a za chvilku už jsme seděli v první třídě v letadle, které směřovalo do Itálie. Chvíli jsme ještě čekali, než se letadlo odlepilo od ranveje, a pak náš čekal dlouhý let do Říma.

Pohodlně jsem se uvelebila do sedadla a pozorovala oblohu z okýnka. Doufala jsem, že to bude poklidný let, ale mýlila jsem se. Na každé straně mého sedadla se objevila hlava. Jedna patřila Emmettovi a ta druhá Jazzovi. Podívala jsem se po každém z nich a hledala jakékoliv stopy, po jejich plánovaném útoku.

„Potřebujete něco, kluci?“ zeptala jsem se jich sladce.

„Ale my nic nepotřebujeme,“ řekl Jazz. Chvíli bylo ticho, a pak to začalo.

„Kdo by to byl tušil,“ začal Emmett.

„Že poletíme do Volterry,“ doplnil ho Jazz.

„A Eda musel zůstat doma.“ Emm.

„Protože se o něj naše Bellinka bála!“ Jazz.

„A kdyby se o něj nebála, byli by tady spolu!“ Z WC se začaly ozývat zvuky, ani jsem nechtěla vědět, co se tam děje, ale věděla jsem to naprosto přesně.

„A možná…“ Jazz se důležitě odmlčel.

„By byli tak šťastní, jak ti dva na záchodě!“ dořekl Emmett.

„Propukli by v obrovskou vášeň!“ Jazz dělal zasněného romantika.

„Strhali by ze sebe všechno oblečení,“ šeptal rozvášněně Emmett a já jen slyšela, jak se Carlisle dusí smíchy. Si říká otec?!

„Edward by se Belle hladově vrhnul na rty a společně…“ začal opět Jazz.

„By dosáhli výšin hvězd, a pak…“ Já je asi zabiju! Už se po nás otáčeli skoro všichni cestující.

„Pak by se Eda probudil.“

„U sebe v posteli.“

„Nad ním by se skláněla bába Newtonova.“

„A líčilas mu.“

„Jejich společnou noc…“ Zakončil vítězně Jazz. Carlisle už to nevydržel a normálně se tam řechtal a válel smíchy. Smáli se i všichni okolo a mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než je chytnout za vlasy a „ťuknout“ jim hlavami o sebe.

„Omluvte mé bratry a otce. Je to poprvé, co jedou na dovolenou bez doprovodu mé matky a sester. Jinak jsou hrozný podpantofláci!“ prohlásila jsem na celé letadlo a Emmett s Jazzem zuřili. No, on Carlisle na tom nebyl líp. Pak jsem našla v kabelce mobil a vytočila číslo Alice.

„To neuděláš!“ řekl výhružně Jazz.

„Vsadíš se?“ řekla jsem posměšně a už jsem začala mluvit s Alicí.

„Co se děje, Bells?“ Ozval se z druhé strany Alicin hlas.

„Ale, jen jsme tu s klukama mluvili o nákupech a z Jazze vypadlo, že tě bude muset na nějaké vytáhnout, protože už mu došly spodky s Medvídkem Pů, no a Emmett se přidal, že už mu došly růžově ponožky s králíčkama a Carlisle se nabídl, že pude s vámi, aby vám radil a nosil tašky. Takže až se vrátíme, nic si neplánuj. Říkali, že by v New Yorku bylo nejlíp!“ oznámila jsem jí a zaklapla mobil. Jasper s Emmettem a s Carlislem vrčeli, ostatní cestující, včetně letušky, se dusili smíchy.

No a pak byl klid. Celou cestu, což byl nečekanej bonus.

„Dojdu pro auto!“ oznámil nám Carlisle a rozešel se k východu letiště. Kluci se semnou stále ještě nebavili, takže byl klid.

Carlisle přijel přibližně za pět minut v… Je to úplně jedno, protože pokud to má čtyři kola, motor a brzdy, tak si do toho sednu, a stejně se v značkách aut nevyznám.

Nasedli jsme a já ze zadního sedadla, sledovala ubíhající krajinu. Jela jsem tudy podruhé v životě. Poprvé to bylo na koni, když mě vyhodili.

Pozvánku podepsal Aro, což znamená, že o mě Caius neví a to je moje plus. Už vidím ten jeho obličej.

„Bello, vystupovat, jsme tady!“ probral mě z mého rozjímání hlas Jaspera. A skutečně jsme už byli v podzemí Volterry, kde Aro nechal udělat něco, jako podzemní garáže. Vystoupila jsem z auta a od východu k nám mířila nějaká postava. Podle velikosti bych to tipla na Felixe.

„Vítej Carlisle a… Isabella? Jé, Caiusovi se navrátila ehm… jak to říct? Děvka?“ řekl posměšně Felix k mé osobě. Jasper mě zasunul za sebe a začal na něj vrčet.

„Ty už sis našla někoho jinýho? To ho bude mrzet!“ řekl na oko smutně.

„Jazzi, klid!“ zašeptala jsem a dala mu ruce na ramena. Narovnal se, přestal vrčet, ale stále si Felixe měřil nenávistným pohledem.

„Jazzi, klid!“ parodoval mě ihned sladkým hlasem. Jasper se ihned postavil do obranného postoje a začal nanovo. Stoupla jsem si před něj a vzala jeho tvář do dlaní. Upřeně jsem se mu zadívala očí.

„Jazzi, klid! Prosím! On ti za to nestojí! Mysli na Alici! Kdyby si teď napadl Felixe, který je nejpodřadnější člen gardy, ale stále jím je, čekal by tě trest smrti! Mě můžou urážet, jak chtějí, já mám svoji pravdu, které se držím a oni? Ti už mi ublížit nemůžou!“ ušklíbla jsem se na Felixe. Uklidnil se, díky bohu.

„Pojďte za mnou, ctěná lehká děvo Caiusova!“ řekl škodolibě a vydal se směrem hlavní sál. My se vydali za ním. Celou cestu, kdy jsme procházeli chodbami Volterry, si na mě každý ukazoval se slovy: ‚To je ona!‘

Každý, kromě Aleca a Jane, věděl, že jsem jejich matka. Kráčela jsem chodbami se vztyčenou hlavou a nenechala se jimi vyvést z míry. Brali mě tu jako legendu, dávno ztracený příběh. Byla jsem jako duch minulosti. Každý si myslel, že jsem se někam ztratila, ale očividně mě museli najít. Demetri, kdo jiný.

Dveře do hlavního sálu se otevřely a já uviděla tolik mnou nenáviděnou trojici, hlavně tu blondýnu, co si říká Caius.

„Aro, tak ti je vedu a s nimi přijela i naše stará známá!“ prohodil ledabyle Felix. Všechny oči v místnosti se upřely na mě.

„Isabello! Vítej u nás, opět! I ty Carlisle, kde máš celu rodinu?“ ptal se úlisně Aro.

„Zbytek zůstal doma.“ Ano, protože holky chránily Edwarda. Mezitím se však vzpamatoval Caius.

„Isabello?!“ vykřikl a vytřeštil na mě oči. Jen jsem přikývla.

„K věci, Aro! Proč tu jsme?“ vyštěkla jsem na něj.

„Ano, ach ta naše nepříjemná záležitost,“ řekl zadumaně.

„Jaká záležitost?“ ptala jsem a neskrývala překvapení.

„Naše existence byla vyzrazena člověku,“ odpověděl v klidu Marcus.

„A co s tím máme společného my?“ ptal se Jasper opatrně. Teď jsem v duchu děkovala za to, že s námi ostatní nejeli.

„Edward Masen… Říká vám to jméno něco?“ ptal se Aro s předstíraným nezájmem. Zalapala jsem po dechu.

„Takže ano!“ vykřikl Aro. „To jsem si mohl myslet! Zklamal si mě, Carlisle! Myslel jsem, že budeš na naše tajemství a rodinu dávat lepší pozor!“ pokračoval.

„Ale Edward Masen není…“ Nestihl to doříct, protože mu Aro vlítnul do řeči.

„Žádné ale! Porušili jste náš nejdůležitější zákon! Do sklepení s nimi!“ vykřikl a v tu chvíli nás všechny odváděli pryč.

„Isabellu si beru já!“ vykřikl Caius a popadl mě za ruku.

„Budeš litovat, že si mě kdy potkala!“ zasyčel mi do obličeje.

„Toho už lituji!“ Zavrčel na mě a odváděl mě, už mě známých, komnat.

Došli jsme až ke dveřím vedoucích do „mého speciálního“ pokoje. Zabouchnul za sebou těžké pancéřové dveře, ale pochybuju, že by někoho zastavily.

„Takže naše Isabella se rozhodla vrátit domů?“ ptal se posměšně.

„Ne! Sem bych už dobrovolně nevlezla!“ vplivla jsem mu ta slova do tváře. Okamžitě ke mně přiskočil a dlaní mi drtil spodní čelist.

„Dávej si pozor, kočičko! Sama moc dobře víš, s kým si zahráváš, nebo ti to mám připomenout?!“ zavrčel na mě vztekle. Vzpomněla jsem se na ty chvilky, které jsem tu strávila. Na jeho ledové, nechutné ruce, bloudící po mém těle. Na to, jak jeho slizké rty líbaly ty mé…

Pak na porod. Byl to nejbolestivější zážitek mého života. Přeměna oproti tomu byla hračka.

„Ne!“ procedila jsem skrz zuby. Opět se mě začal dotýkat, ale já na něho nereagovala, prostě jsem znehybněla.

„Tak se mi to líbí! Žádný odpor!“ zavrněl toužebně. Jo, tak jedinej kdo tady po něčem touží je on. Já budu spolupracovat s tisíciletým páprdou! To zrovna!

„Kde jsou Jasper, Emmett a Carlisle?“ zeptala jsem se ho vztekle.

„Jo, ti tři!“ Poškrábal se na bradě a dělal, že si vzpomíná.

„Caiusi!“ zavrčela jsem vztekle. Oni měli dávat pozor na mě a teď jim prováděj v těch smradlavejch kobkách bůh ví co! No bůh ne, to spíš Alice.

„Ti tři jsou teď momentálně na uvolňovací masáži, kterou má pod vedením Felix s Demetrim, pak je čeká chvíle uvolnění s Alecem, pak trocha adrenalinu s Jane a pak přednáška na téma: ‚Upíří zákony jsou velice důležité!‘ od Ara a Marcuse,“ řekl škodolibě ten arogantní, sobecký a impotentní blb! Takže tj. v překladu: Felix s Demetrim je pořádně zmlátí jednoho po druhém, samozřejmě dva na jednoho, aby si zvýšili svoje, už tak přemrštěné ego. Alec je svojí schopností naprosto odřízne od všech smyslů a bůh ví co (Alice) jim budou dělat. Jane na ně použije svoji schopnost a pěkně si to vychutná, protože co já si pamatuju z lidského života, nikdo to nebylo příjemné! No a pak si na ně Aro prostě zařve. Bude řvát tak dlouho, dokud bude mít pádné argumenty a zdravé plíce. Né, že by upír mohl onemocnět, ale když mu ty plíce rupnou, tak chvíli trvá, než zase srostou.

„No a co čeká tebe?! Takže nejdřív si užijeme společné chvilky a pak…“ nestihl to doříct, protože jsem mu skočila do řeči.

„Tím myslíš těch pět sekund, než se ti udělá ehm… dobře?“ zeptala jsem se ho zákeřně.

„Nebuď drzá, kočičko! Už je to deset sekund, ženy si neztěžovaly! No a potom si tě vezmou na starost Demetri s Felixem v tělocvičně, myslím, že si minule zničili boxovací pytel. Ach, ti století upíři moc nevydržel, ale Jean (žán) 202 měl výdrž tři měsíce, to je zatím nejvíc. A pak si Jane s Alecem vyzkouší, jestli jim stále odoláváš!“ oznámil mi, jakoby se nechumelilo. Hlasitě jsem polkla.

„Tak jdeme na hlavní bod programu!“ Představuj si Edwarda! Představuj si Edwarda! A bylo po všem…

Jasper:

Popadly nás silné ruce a vyváděly za sálu. Nevím, kam nás vedly, ale byl jsem si jist, že se nám to nebude líbit a že to bude možná i bolet…

„Tak, který pán pude na holení jako první?“ zeptal se ten černovlasý.

„Já bych bral toho zjizvenýho blonďáka, třeba s ním bude i sranda!“ odpověděl mu vesel ten druhý. Počkat… oni mysleli mě!

Nestačil jsem říct ani Aro a už jsem stál uprostřed ehm… jak popsat značně zdevastovanou, obrovskou místnost? To bude asi tělocvična!

Pustili mě a než jsem se nadál, ležel jsem na zemi a někdo mi tisknul ruku pod krkem.

„Téda, na to že si údajně vedl armádu novorozených, toho moc neumíš!“ rýpnul si ten černovlasý hromotluk zjevem a inteligencí připomínajícího Emmetta, ten je možná chytřejší, protože pochopil, že na mě nemá!

Zavrčel jsem na něj a když nedával pozor, odtrhl jsem jeho ruku od krku a fláknul s ním na zem. Už jsem se chtěl zasmát, ale opět jsem se ocitl na zemi. S dvojitou náloží jsem nepočítal.

A začala rvačka, při níž jsme vymetali podlahu a stěny. Pravda, já na té podlaze a na stěně byl na máčknutý nejvíc, ale zkuste se mlátit s někým, kdo má výcvik jako oni! Tady by mi nepomohly ani Aliciny vize. Ale já jim taky občas jednu uštědřil, sice si toho ani nevšimli, ale mého pokusu o útěk si všiml dřív, než jsem ho stačil vůbec naznačit.

„Konec vyrovnaných sil! Alecu!“ zařval ten černovlasý, jak jsem pochytil, Felix a do místnosti vešel tak čtrnáctiletý kluk, ostříhaný podle kastrolu.

„Můžu?“ zeptal se a očička mu svítala jak ty Aliciny, když viděla oknem u auta otevřený obchod a bylo jedno s čím, kromě jídla. Lidského jídla.

Ti dva na něj a kývl a já v tom momentě… Co? Co se to se mnou stalo? Připadám si tak nějak… jak si připadá člověk, který nevidí, neslyší, necítí žádný pach a nevnímá, co se s ním děje? Jo, tak ten se cítí asi tak, jako teď já. Kolem mě tma a nic.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak to zmizelo a já se ocitl zpět v realitě, na posteli v nějakém pokoji.

„Ahoj,“ zašvitořila maličká, blonďatá dívenka.

„Neboj, bude to bolet jenom malinko!“ řekla a mě potom pohltil příval bolesti. Nesnažil jsem se zadržet křik, nemělo to cenu. Jestli jsem si myslel, že přeměna byla něco hrozného, tak oproti tomuhle to byla procházka růžovou zahradou.

„Jane, myslím, že by to stačilo, Aro je chce vidět. Čeká je proslov,“ řekl někdo a bolest rázem ustala. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že vedle mě leží Carlisle s Emmettem. Všichni tři jsme měli oblečení potrhané, vlasy rozcuchaná a být lidmi, tak jsme asi i mrtví, protože ta nakládačka byla vážně něco.

Vedli nás dlouho chodbou, kterou jsme sem přišli a dovedli nás až k hlavnímu sálu. Tam čekal Aro, který přecházel sem tam a čišel z něj ohromný vztek. Jen co se zabouchly dveře, zastavil a začal nás propalovat pohledem. Na trůnu seděl Marcus.

„Jak si to vůbec představujete? Prozradit naší existenci lidské bytosti? Chovali jste se nezodpovědně, jako lidští ti...“ Aro se obrátil na Marcuse s prosebným pohledem.

„Puberťáci,“ řekl znuděně Marcus.

„Jo, puberťáci. To bych od tebe, Carlisle, vážně nečekal! Myslel jsem si, že ctíš naše zákony stejně, jako já! A ty co! Nejenom, že se tvoje „dcera“ zamiluje do člověka, ale ještě se dozví o naší existenci?! To je nepřípustné a…“ Aro vřeštěl jak uječená ženská a metalový koncert byl oproti tomuhle pohádka a že nás Emmett donutil stát u repráků, na tom nic nemění. Ale proč se zadrhl uprostřed věty?

„Demetri, doprovoď Ara na pokoj, zase mu ruply plíce! V tomhle století už po páté!“ zavolal Marcus na Demetriho, který se pro nás potom vrátil a zavedl do sklepení.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 13. kapitola :