Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy na to nezapomenu - 12. kapitola

23.06.2010 (18:15) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1289×

Leželi jsme s Edwardem v náručí na, teď už naší, louce a jen tak se poflakovali. Každý jsme mysleli na něco jiného. Edward potom vzhlédl a zadíval se do mých očí a o pár vteřin později jsme už drtily naše rty polibky. 

Alice:

Šla jsem se všemi kromě Carlislea, Belly a Edwarda na lov. Carlisle musel za chvíli do práce a Bella zůstala s Edwardem. Chtěla jsem se podívat ze zvědavosti, co dělá Bella s Edwardem, ale nic jsem neviděla. Vyjekla jsem a Jasper byl v mžiku u mě.
„Co se děje?" zeptal se mě starostlivě Jasper. 
„Nevidím budoucnost Edwarda a Belly!" řekla jsem. A on se taky vyděsil. 
„Zkus jim zavolat," řekl mi možnost a já vytáhla mobil. 
„Co chceš, Alice?" vykřikla na mě Bella. Co jí je? 
„Já neviděla jsem vaši budoucnost!" řekla jsem a radši to dala na repráky, aby si to mohli poslechnout všichni, jelikož za tu dobu se tu už shromáždili, aby zjistili, co se děje. 
„A kvůli tomuhle voláš? Edward konečně usnul po zimnici a ty jsi ho zbudila. Zavolej Carlisleovi ten ti pomůže víc!" vykřikla a položila to. Co jsem provedla? 
„Co jsem řekla?" zeptala jsem se a vzlykla. 
„To je v pohodě. Rozčílila se jenom kvůli tomu, že jsi, asi zbudila Edwarda," řekl Emmett a nebyl si tak jistý svou odpovědí. 
„Moment! Říkala po zimnici?" zeptal se Jasper, který byl zamyšlený nad rozhovorem. 
„Co je to zimnice?" zeptal se Emmett. Vyprskla bych smíchy, kdyby mě nevykolejila Bella. 
„To je, když je člověkovi hrozná zima a celý se třese. Něco jako, bys byl nahý na severním pólu," vysvětlila jsem mu a on pochopil. 
„Radši zavolej Carlisleovi ať nám teda poví víc," řekla starostlivě Esme a já vytáhla telefon 
„Carlisle, co se stalo?" zeptala jsem se Carlislea a na nic nečekala 
„Co máš na mysli Alice?" 
„Volala jsem Bele a hned na mě vyjela, že jsem vzbudila Edwarda po tom, co si prožil zimnici." 
„Jo. Jen co jste odešli tak Bella šla nahoru a Edward se celý třásl a měl snad větší teplotu než vlkodlaci. Pak jsem mu chtěl dát obklady studené, ale on kolem sebe začal kopat. Nakonec ho Bella k tomu přiměla, a tak mu je dala ona. Opravdu dost trpěl vzhledem k tomu, jak kňučel a křečovitě se držel Belly. Chudák." Cože? Chudák bráška. 
„Aha. Už je v pohodě?" zeptala jsem se vystrašeným tónem. 
„Myslím, že ano. Měl by zůstat pár dní v posteli, i když si nemyslím, že to dodrží. Doufám, že se to nestane znova." To se může stát znova? 
„Aha. My jsme na cestě domů. Ahoj!" řekla jsem rychle a ještě se rozloučila s Carlislem. 
„Ahoj!“ ozvalo se z druhé strany telefonu. Zaklapla jsem telefon a obrátila se na svojí rodinu. 
„Pojďte, jdeme domů!" řekla jsem a ostatní přikývli. 

Když jsme přišli domů, nikdo tu nebyl. Carlisle měl pravdu, že Edward nebude ležet. Po chvíli někdo zazvonil a já poznala, že to je pošťák.
„To je pošťák. Hned jsem zpět!" křikla jsem na všechny a zamířila ke dveřím. 
„Dobrý den. Pošta pro Isabellu Cullenovou," řekl chlapec a já si vzala dopis. 
„Díky!" řekla jsem a on odcházel a já zavřela dveře. 
„Co to je?" zeptal se mě zvídavě Emmett. 
„Nevím," řekla jsem a prohlížela jsem si písmo odesílajícího. 
„Přečti zpáteční adresu. Určitě to je jen nějakej vtípek,“ řekl Emmett. 
„Volturiovi, Volterra, Itálie?" Byla jsem šokovaná a všichni taky. Co má Bella společného s Volturiovými? 
„Ahoj rodino!" řekl Carlisle, který právě přišel z práce. Zadními dveřmi vběhli do domu Bella s Edwardem a Bella v náručí nesla Edwarda nahoru a oba vysmátí a nevšimli si nás. 
„Bello, máš tu poštu!" řekla jsem a Bella šokovaná rychle postavila Edwarda na nohy a nechápavě se na mě podívala. 
„Od koho?" zeptala se totálně nechápavě. 
„Volturiových," hlesla jsem potichu a ona se podívala po Edwardovi a Edward na ni. 
„Od Volturiových, jako od tvé rodiny?" Edward hned přiložil ruku k puse ve znaku „co jsem to řekl.“ 
„Promiň!" omluvil se Belle a ta jen máchla rukou. 
„Jak to myslíš tvé rodině?" zeptala se Rose a Bella hned vyjela. 
„Už to není má rodina a nikdy nebyla a nebude!" řekla rozzlobeně Bella. A přišla ke mně a vzala si dopis. Který roztrhla a rychle přečetla. Zavrčela a hodila to na zem a vydupala schodiště do svého pokoje. Edward stál na schodišti a díval se před sebe a stále mrkal. Zrychleně dýchal. Chtěl jít na horu, ale zapotácel se a jen tak, tak se chytl zábradlí na schodišti. Nikdo si toho nevšiml. 
„Edwarde, je ti něco?" zeptala jsem se a on na mě pohlédl, tváře měl červené a z čela mu tekl pot. Stále mrkal a vytíral si rukama oči. Křečovitě se držel zábradlí. 
„Jsem v pohodě. Jen je mi teplo," řekl a vyšel schodiště, dost nejistě a klopýtal při tom. 

Edward:

Bella odběhla do pokoje a mě bylo nějak divně. Od té doby, co jsme přišli z venku. Bylo mi teplo hrozné teplo. Dělali se mi mžitky před očima a potil jsem se. Alice jsem řekl, že mi nic není a vyběhl jsem schody, ačkoliv jsem klopýtal a málem spadnul. Místo abych šel za Bellou, jsem zalezl pod sprchu a pustil na sebe ledovou vodu, abych snížil teplotu. Ani jsem si nesundal věci. Byl jsem si jistý, že mám teplotu. Měl jsem poslechnout Bellu a jít hned domů a být v posteli. Teďka na mě padaly ledové kapky a mě bylo dusno, tak jsem si radši sedl. Oči se mi zavíraly, ale já vydržel. Cítil jsem jak je mí příjemněji, ale zároveň jsem byl ospalejší.
„Edwarde?" zaklepal někdo na dveře, ale ani ledové kapky mě už neudržely při vědomí a já se ponořil do tmy. 

„Edwarde, no tak Edwarde. Vzbuď se!" Někdo mě pleskal po tvářích a já pomalu otevřel oči. Všichni se nade mnou skláněli. 
„Tys nám dal. Budíme tě tady už dobrých 15 minut." 
„Hmm..." zamručel jsem a všiml si, že mě objímá Bella. Byl jsem neskutečně mokrý a ospalý a tak jsem zamručel znovu a zavrtal jsem se do Belliného trika a skoro usnul. Už si asi mysleli, že spím. 
„No to si z nás dělá srandu. Však já ho vzbudím!“ řekl Emmett a chtěl mi dát velkou facku. Ale aniž by to postřehl tak jsem rychle otevřel oči a vrazil mu facku já. 
„Nech mě spát a běž si užívat s Rose!" zavrčel jsem v polospánku se zavřenýma očima a tentokrát už skutečně usnul a ještě jsem uslyšel, jak se všichni smějí. 

Bella:

Snažili jsme se vzbudit Edwarda, který ležel ve sprše. Nějakým důvodem to byla ledová voda, která na něj dopadala. Když jsem na něho šáhla tak jsem to pochopila. Jeho tělo bylo teplejší než obvykle. Do háje. Já jsem tak blbá. Měla jsem poslechnout Carlislea a nechat Edwarda v posteli a dotáhnout ho tam třeba i násilím.
„Edwarde, no tak Edwarde. Vzbuď se!" Pleskal ho po tvářích Jasper a já ho držela ve svém náručí. Konečně začal pomalu otvírat oči. 
„Tys nám dal. Budíme tě tady už dobrých 15 minut!" řekl starostlivě Carlisle. 
„Hmm..." zamručel Edward a celý mokrý se zavrtal do mého trika a usnul znova. Alespoň jsme si mysleli, že usnul. 
„No to si z nás dělá srandu. Však já ho vzbudím!“ řekl Emmett a napřahoval se, že mu dá velkou fackou. Než jsem vyklínila ruku z pod Edwardova těla, abych tomu zabránila, Edward otevřel oči a dal Emmettovi pěknou ránu. 
„Nech mě spát a běž si užívat s Rose!" řekl a myslím, že už opravdu usnul a my se začali všichni smát. O pár vteřin později jsem je utišila a řekla, ať jdou pryč a, že jen co převleču Edwarda, vysvětlím jim všechno ohledně toho dopisu a mé minulosti. Vběhla jsem do skříně a vytáhla džíny a bílé triko a převlékla Edwarda, který spal hlubokým spánkem. Odnesla jsem ho do postele a lehla jsem si a položila jeho hlavu na mou hruď a objala ho a políbila do vlasů. Po chvíli všichni přišli a já se nadechla a začala. 
„Chci vám vysvětlit ten dopis a říct mou minulost,“ začala jsem hezky od začátku a neřekla jsem jim radši jména dětí. Všichni byli úplně mimo tou minulostí.
„Ale stále nechápu, proč si nám o tom neřekla. Vždyť to není zas až tak hrozné." 
„Ani ne až na to, že to jsou upírské dvojčata, kterých se bojí celý upírský svět! Alec a Jane!" řekla jsem v polokřiku. Edward se trochu zavrtěl, ale spal dál. 
„Moment! Ty mi chceš říct, že tví děti jsou Alec a Jane?" zeptal se zastrašeně Emmett. 
„Nejsou to mé děti. Viděla jsem je na pár vteřin v životě a všechno bylo udělané násilím," řekla jsem na protest. 
„Teď už to víte. Můžete jít!“ řekla jsem, protože jsem chtěla být sama 
„Co bylo v tom dopise?" zeptal se mě Carlisle. 
„Pozvánka na ples. A... a... musím tam jít," řekla jsem a začala vzlykat. 
„Půjdeme s tebou. Nedovolíme, aby se ti něco stalo." Ne v žádném případě! Chtějí se zabít? 
„Ne! Co Edward? Nedovolím, aby tam šel se mnou. Je moc zranitelný. Vždyť za poslední měsíc byl ohrožen na životě jako za celý život!" V žádném případě nejede. 
„A vy taky nejedete. Nedovolím, abych celou rodinu ohrozila na životě." 
„Někdo s tebou pojede! Nepojedeš tam sama,“ řekl rozhodně Jasper 
„Tak pojedeme já, Carlisle a Emmett a Edward zůstane doma s Esme, Alicí a Rose,“ řekl odhodlaně Jasper a já váhala. No jo, pan major!
„I tak je to nebezpečné!“ oponovala jsem, aby si nemysleli, že váhám. 
„No tak! Bello! Nám se bude taky stýskat!“ škemral Emmett. Měl pravdu. Šlo mi hlavně o Edwarda. 
„Tak fajn!“ Bylo mi smutno z toho, že ohrozím rodinu a ještě opustím Edwarda. Už jen z té myšlenky jsem posmutněla. Ostatní to pochopili a šli každý za svými polovičkami. Já jsem políbila Edwarda a byla jsem fascinována tím, jak člověk spí. Tak jsem ležela v objetí s Edwardem a čekala, kdy se probere. Přemýšlela jsem o mých dětech. Pořád jsem je chtěla vidět a vzít si je. Byli přece moje! Ach jo, proč neexistuje upírský právník. Uslyšela jsem, jak se Edwardovi zrychlilo srdce, a já poznala, že je vzhůru. Políbila jsem ho. 
„Jak ses vyspal?“ zeptala jsem se Edwarda a otevřel oči. 
„Jak jsi poznala, že jsem vzhůru?“ zeptal se mě a neodpověděl na otázku. 
„Prostě to poznám. Odpovíš mi na otázku?“ Nebyl moc spokojený, ale přistoupil a odpověděl. 
„Po té ráně, ze které mě ještě teďka bolí ruka a v tvém objetí, dobře.“ Cože? Už zase ho něco bolí? 
„Ukaž mi tu ruku!“ Zdála by se být v pořádku, jenže byla červená. 
„Carlisle?“ zavolala jsem. 
„Ano?“ 
„Podívej se na to.“ 
„Nic to není. Myslím, že to ani není naražené. To přejde,“ řekl a odešel. Podívala jsem se na Edwarda a až teď jsem si všimla, že má tmavě zelené oči. Asi opravdu potřebuje krev. Dlouho nebyl na lovu. 
„Vážně půjdeš do Volterry a mě tu necháš, ať mě Alice umučí na nákupech a Rose nalakuje nehty?“ Zasmála jsem se. No jo on a jeho čtení myšlenek. Vůbec jsem na to nepomyslela. 
„Já vím. Já tě taky nechci opouštět, ale jsi moc zranitelný a nepřipustím, aby se ti něco dalšího stalo.“ 
„Prosím. Vezmi mě sebou. Já to tady bez tebe nevydržím!“ 
„Já to taky nevydržím. Ale vezmi si to z té lepší stránky, alespoň nebudeš muset poslouchat Emmetta.“ 
„Ale Alici jo.“ Usmála jsem se a políbila ho na jeho rty. On mi opětoval polibek a líbali jsme se, dokud sem nevtrhnul Emmett. 
„To ti facka včera nestačila?“ 
„Můžeš mi dát ještě jednu!“ 
„Fajn, až vypadneš a já se vrátím z lovu tak možná!“ křikl na Emmetta a ten zmizel ve dveřích. 
„Půjdeme na ten lov?“ zeptala jsem se Edwarda, který měl zavřené oči a ruce složení pod hlavou a položené na mém břiše. 
„Hmm… stejně nic nechytím,“ zamručel. 
„Tak ti něco chytím já.“ Usmál se a otevřel oči a podíval se na mě. 
„Půjdeme?“ zeptal se mě a já přikývla. Vzápětí jsme zmizeli za dveřmi protože Edward by se asi zabil, kdyby skočil z okna. 
Když přeskočil řeku, tak se zastavil a nasál vzduch. Ihned se vydal po kořisti a já běžela za ním. Nakonec se mu přeci jen podařilo chytit poraněnou srnku. Seděla jsem v korunách stromů nad ním a on se začal kolem sebe ohlížet
„Bello?“ křikl a jeho tělo prostoupila panika. To je na mě vážně tak závislý? No co vždyť já jsem závislá úplně stejně. Možná i víc. Seskočila jsem ze stromu. Neslyšně za něho. On se otáčel a já vždy uhnula tak, aby mě neviděl. Nakonec jsem přestala a začala ho líbat. Nejdřív byl mimo, ale pak mi polibky s radostí oplácel. Odtrhla jsem se, ač nerada. 

„Promiň, musím už jít. Zítra máme být ve Volteře,“ řekla jsem a objala jsem Edwarda a on mě. Tentokrát jsem mu já zabořila hlavu do košile a on mě utěšoval od mých vzlyků. On si mě vyhoupl do náruče a já byla ráda, že má alespoň tolik síly. Běžel se mnou domů. A já mu stále vzlykala do trika a on se před řekou zastavil. Nevěděla jsem proč. On zavřel oči a rozeběhl se. Už jsem to pochopila. Možná skončíme ve vodě. On ale za to nemohl, že je poloupír a není tak rychlý a silný, aby měl na to přeskočit tak velkou řeku. Nakonec to, ale zvládl a dopadl jen pár centimetrů za ní. On se ani nezaradoval svým výkonem a běžel do mého pokoje. Položil mě na postel a lehl si ke mně. Položil si mě na sebe a jen tak jsme leželi ve vzájemném objetí. Naše společné chvilky přerušila
„No tak, Edwarde, běž do svého pokoje. Potřebuji s Bellou sbalit pár věcí!“ Edward se ale ani nepohnul a dál ležel. Já se taky neměla v úmyslu pohnout, a tak jsem zabořila hlavou do Edwardovy košile a ten mě pohladil konejšivě po zádech a zahleděl se mi do očí. Začala jsem se v těch jeho zelených topit a my si vše řekli pouhými pohledy. Nepotřebovali jsme k tomu slova. 
„To si ze mě děláte srandu ne?! Okamžitě běž, Edwarde, do svého pokoje. Já to taky musím s Jasperem překousnut!“ To nás ale neodradilo a já jsem se k Edwardovi víc přitulila a zavřela oči. 
„Dělejte, nebo to udělám sama!“ zařvala Alice a vrhla se k nám. Čekala jsem, kdy mě od Edwarda odtáhne, ale on zavrčel tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela. Alice se tak lekla, až vyjekla. Edward měl na sobě tvář lovce, který je připravený zabít. Najednou sem vtrhnul Jasper. 
„Proč na ni vrčíš?“ 
„Promiň, Alice, ale vypadni. Chceme být spolu aspoň chvíli!“ řekl najednou klidnějším hlasem Edward a já i přesto byla šťastná, když Alice vypadla. Věděla jsem, že tohle bude mezi posledními šancemi před odjezdem a tak jsem neváhala a začala ho líbat. On mi mé polibky opětoval a do polibků jsme dávali všechno. Po chvíli jsme zapojili i jazyky a Edward se pak odtrhl. 
„Promiň. Půjdu nebo Alici zabiju,“ hlesl nešťastně Edward a ač nerad vyšel z pokoje, do kterého pak vtrhla Alice. 

Edward:

Odešel jsem do svého pokoje, ač nerad a lehl jsem si na postel. Koukal jsem do prázdna a přemýšlel o všem možném. Nechtěl jsem opustit Bellu. Při tom přemýšlení jsem usnul.
„Edwarde. Probuď se,“ zašeptal mi do ucha Bellin hlas a já otevřel oči. 
„Už musím jít na letiště. Ani se tě nemusím ptát, jestli jdeš se mnou, že?“ ptala Bella a já se neměl k úsměvu. 
„Počkej, jen se převléknu,“ řekl jsem ji a políbil jsem ji na tvář. Rychle jsem vběhl do šatny a vzal na sebe to co vždycky. Džíny a volné modré triko a ještě jsem přibral černou mikinu s kapucí. Vyšel jsem ze šatny, která byla jako jedna místnost a zamířil jsem k Belle, která seděla na mé posteli. Jak mě uviděla tak vstala a šla ke mně. Objal jsem ji a políbil na rty. 
„Za jak dlouho se vrátíš?“ zeptal jsem se. Ani jsem to nevěděl. 
„Pokusím se, co nejdřív. Minimálně za 4 dny.“ Tak dlouho. To nevydržím. 
„To nevydržím.“ 
„Musíš. Pojď. Všichni už čekají!“ řekla a ruku v ruce jsme šli dolů. Jak řekla, všichni už čekali a jen co jsme sešli, jsme zamířili do garáže. Od té doby co jsem upírem, jsem nejel v autě. To je zvláštní jak vám to ani nepřijde. 
Bella zamířila k velkému černému Volvu. Mimojiné tu bylo ještě červené BMW, Jeep, žluté Porsche a černý Mercedes. Bella šla na místo spolujezdce.
„Řídíš ty. Je tvoje!“ řekla a usmála se. Trochu jsem se taky usmál a políbil jsem ji. 
„Díky!“ řekl jsem a nasedl jsem na místo řidiče a ona vedle mě. Do mého auta si ještě sedla Alice s Jasperem a v černém Mercedesu jel zbytek. 
Vyrazili jsme a já nevěděl kudy.
„Kudy mám jet? 
„Jeď pořád po dálnici,“ navigovala mě Bella a já přikývl. Řídil jsem a držel jsem se za ruku s Bellou. Nechtěl jsem naše ruce rozpojit. Jeli jsme asi 2 hodiny a dorazili jsme na letiště, ke kterému mě navigovala Bella. Ač nerad jsem pustil ruku Belly a vystoupil. Byla noc a nebylo tady moc lidí. Emmett s Jasperem vytáhli kufry a zamířili jsme do letištní haly. 
„Ahoj,“ řekl jsem Belle a ona se šla rozloučit s holkami. 
„Ahoj.“ Přišel ke mně Jasper s Emmettem. 
„Dávejte mi na ni pozor!“ řekl jsem a objal je. 
„Jasně brácha. Budeme ji hlídat jako Rose a Alice.“ 
„O to se právě bojím!“ řekl jsem a Jasper s Emmettem se usmáli. 
„Neboj, za pár dní přiletíme a Bellu budeš mít zpátky!“ řekl mi Carlisle a já přikývl. Rozloučili jsme se, ale já jsem běžel za Bellou a začal ji líbat, po minutě jsme se od sebe odtrhli. 
„Dávej na sebe pozor!“ řekl jsem a Bella s nešťastným pohledem šla za klukama. Já jsem se otočil a se svěšenou hlavou šel k autu. 
„No tak, Edwarde. Bude v pořádku.“ Přikývl jsem, i když jsem se o ní bál, takže jsem tomu moc nevěřil. Alice mě chtěla nechat samotnou a tak holky vyjely v mercedesu a já zůstal sedět v autě. Zavřel jsem oči a snažil se vypudit myšlenky. Nakonec jsem si pustil v autě Linkink Park a ten mě alespoň přišel na jiné myšlenky. Jel jsem pomalu a nechtěl domů. V té chvíli jsem si to uvědomil. Úplně jsem zapomněl na to jediné, co mi tu zůstalo kromě peněz a domu po rodičích. Neodbočil jsem tedy a zamířil směrem k mému domu. Dům vypadal stejně, jako když jsem tu byl naposled. Nikde nebyla tabulka k prodeji ani nic podobného. Zastavil jsem radši auto na lesní mýtině a pomalu vešel zadními dveřmi do pokoje. Všechno bylo, tak jak to tu vypadalo, než jsem se šel projít. Dokonce i ta minerálka na stole. Vběhl jsem do svého pokoje, a tady to vypadalo úplně stejně jako předtím. Všiml si vůbec někdo, že jsem zmizel?

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy na to nezapomenu - 12. kapitola :