Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 3. kapitola

23.05.2010 (08:00) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1361×

Ale než jsem stihla něco zaregistrovat, ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které ve mně vyvolávalo pocit strachu z toho, co bude.

Bože, musím se rychle rozhodnout, než mě Felix zavede za Volturiovými. Ale hlavně žádnou paniku. Nic se mi nestane, ať už se rozhodnu jakkoliv.

Felix vešel do pokoje a upřeně mě pozoroval. Asi musel vidět mé rozklepané ruce, které jsem nedokázala ovládnout. Takže, když už jsme u toho, jak se tedy rozhodnu? Mám tu zůstat, nebo odejít? Ach jo, proč se musím stavět před takovouhle zkoušku? Copak na světě neexistuje spravedlnost? Proč jsem zrovna já musela být přeměněná v upíra?

„Bello, jsi v pořádku?“

„Ano… ano jsem.“

„Můžeme už tedy jít?“

„Jistě, jsem připravená.“

Ale nebyla jsem. Bože, co si to tu nalhávám? Vždyť to nezvládnu. Nedokážu se rozhodnout. Vím, že jakkoli se rozhodnu, tak se rozhodnu špatně. Buď si zvolím svobodu, nebo službu Volturiovým. Ale co je lepší? Kdybych to tak věděla.

Pomalu jsem vstala a kráčela za Felixem, který šel schválně pomalu. Asi mi chtěl dát ještě chvíli času na rozmyšlenou. Ale i kdybych na to měla celý zbytek života, tak bych se stejně nedokázala rozhodnout. Jak to, že mi na to dali tak krátkou dobu? Většinou jsou dny na rozmyšlení, ale já dostala jen chabou hodinu, která byla určitě zásluhou Felixe. Měla jsem pocit, že jemu jedinému opravdu mohu věřit.

Ach ano, jen jemu. To on mi dal čas na rozmyšlenou. To on se ke mně jediný choval mile a řekl mi pravdu o Volturiových. Nebýt jeho, tak bych byla ještě zmatenější, než jsem teď. Měla bych mu být vděčná a poděkovat mu za všechno, co pro mě udělal. I když je to upír, tak se přeci jen někdy chová jako gentleman.

„Tak jak ses rozhodla?“ Zastavili jsme se a já jsem mu musela říct pravdu.

„Upřímně? Vlastně to doteď nevím.“

„Nevíš? Dal jsem ti přece hodinu.“

„Ano, ale to mi nestačí. Ještě pořád neumím žít jako upír. Takže když odtud odejdu, tak nebudu mít kam jít. Ale když tu zůstanu, tak budu muset poslouchat Volturiovy. Myslíš, že se mi chce vybrat si něco z toho? Ať tak či tak, musím se stejně rozhodnout. A asi mi nezbude nic jiného, než tu zůstat a trochu poznat svůj nový život.“ Felix vypadal překvapený mým proslovem, ale hned zachoval svůj obvyklý neutrální výraz.

„Tím se to ovšem komplikuje.“

„Ano, to ano. Takže co mi radíš ty?“

„Nemůžu ti přeci jen tak poradit, Bello! Neměla bys vůbec poslouchat moje rady, ale řídit se tím, co chceš ty a ne já.“

„Takže ty tedy chceš, abych zůstala?“ Felix zpozorněl a sklopil oči k zemi.

„Věř mi, že ti radím jen jako přítel, který by chtěl poznat někoho nového po sto letech samoty a dělání pořád toho samého. Ale jak jsem řekl, musíš se rozhodnout ty.“

„Bože, ty jsi mi to vůbec neusnadnil. Čekala bych nějakou dobrou radu a ne to, že mi řekneš, že chceš poznat někoho jiného. Je to jako bys mi řekl, že nemáš na výběr a tak se musíš spokojit se mnou.“

„Možná, že to tak opravdu je. Ale teď už musíme jít Bello, jinak mě Aro zabije.“

„A co Jane?“ Zarazil se překvapením.

„Ale no tak, všimla jsem si, jak po ní koukáš.“ Felix hrozivě zavrčel a surově mě chytnul za paži, až jsem zasykla bolestí.

„Dobře. Jestli chceš, tak se o tom nemusíme bavit.“

Ale to už jsme stáli přede dveřmi do hlavní síně, kde nás čekal Aro a zbytek upírů. Co jen mám dělat proboha? Aro bude jistě chtít slyšet moje rozhodnutí. A myslím, že vím, jak odpovím.

Felix otevřel dveře a pustil mi paži. Hned si to namířil k Jane a nevraživě se na mě usmál. Však já to věděla. Něco mezi nimi je a brzy budou určitě spolu. Ale na co to sakra myslím? Měla bych myslet na důležitější věci, než jsou oni dva.

Hned naproti Jane stál Aro, který ke mně shlížel se zájmem a usmál se na mě. Já mu však jeho úsměv neoplatila. Jak bych mohla, když jsem se musela teď hned rozhodnout?

„Bello! Tak rád tě zase vidím. Jakpak ses rozhodla?“

„Chcete znát mou konečnou odpověď?“ To je přece jasné. No tak už mluv. Musíš se rozhodnout.

„Mohu tě na chvíli přerušit? Chtěl bych vědět, jestli jsi imunní i vůči mému daru. Smím?“ Nejistě ke mně přistoupil a natáhl ke mně ruku. Co to má být? Chce snad, abych si s ním potřásla rukou? Ne, to neudělám.

„Nemusíš se bát. Mám zvláštní schopnost číst myšlenky jediným dotykem. Mohu?“ Opatrně jsem položila svou ruku na jeho a sledovala, jak zavřel oči. Ale asi po pěti vteřinách je zase hned otevřel.

Bylo v nich překvapení a zmatek. Také něco jako obdiv, ale to další jsem nedokázala rozpoznat. Co to mohlo být?

„Nic nevidím. Vůbec nic. Jako by kolem tebe byla silná stěna, která nikomu nedovolí, aby do ní vnikl. Bránila ses nějak?“

„Ne. Vůbec jsem nevěděla, že mám nějaké schopnosti, až když jsem zjistila, že Jane mi nedokáže ublížit. Ale jak to mohu ovládat? Vůbec si neuvědomuji, že mám kolem sebe nějakou stěnu, jak už jste říkal.“

„No ovšem. Je jasné, že si to neuvědomuješ, protože jsi novorozená. Řekni, nemáš hlad?“ Nejistě jsem přikývla.

Aro ukázal rukou někam do rohu a já uviděla v koutě stát malou holčičku, která se třásla od hlavy až k patě. Nejprve jsem ucítila ostrou bolest v krku, jak jsem byla žíznivá. Ale potom nade mnou převládl pocit tu holčičku ochránit a tak jsem k ní instinktivně rychle přiběhla a zvedla jí do náruče. Ta se ke mně nejistě přitulila, když jsem jí začala šeptat utěšující slova.

Koukla jsem se na ostatní. Stáli proti mně jako ohromení. Aro měl pootevřenou pusu a doslova na mě zíral. Co je na tom tak divného?

„Isabello, co to děláš?“

„Cože? Vždyť musíte vidět, že se bojí.“ Jane ke mně rychle přiskočila a vytrhla mi dítě z rukou. Potom ho dala Felixovi, který ho vedl pryč z místnosti. Copak se bojí, že jí něco udělám? Vždyť já bych jí nikdy nedokázala ublížit.

„Nemáš hlad?“ zeptal se mě Aro užasle a já zavrtěla hlavou.

„To je obdivuhodné. Nikdy jsem nepotkal novorozeného, který neprahne po  lidské krvi. Jak to děláš?“

Dělám? Vždyť já nedělám přece vůbec nic. Jenom se chovám tak, jako vždycky. Musím si přeci zachovat nějakou lidskost. Nemohla bych pít lidskou  krev. To je prostě odporné. Jak to oni dokážou? No jistě, jsou to zrůdy. Oni nemůžou mít s někým slitování. Ale existuje někdo, kdo by mohl být jako já? Je možné, že nějaký upír se taky příčí pití lidské krve? Kdyby někdo takový existoval, možná že bych nemusela zůstat tady ve Voltéře.

„Nijak. Prostě mi to nevadí. Nevadí mi lidé po mé blízkosti. Nenapadnu je jako jiní. Prostě mi lidská krev moc nevoní.“

„Máš opravdu vynikající schopnosti. Řekl bych, že jsou nejlepší ze všech. Ale ještě jsi mi neodpověděla na mou otázku. Jak ses rozhodla?“

Ach ne. Proč se musím rozhodnout tak brzy? Co mám dělat? Mám tady zůstat a přidat se k Volturiovým? Nebo odejít pryč a žít jak chci? Ale vždyť já o upířím životě přeci nic nevím. Jak se mám rozhodnout? Já nevím. Vůbec nevím, co si mám vybrat. Co mám dělat? Jestli zůstanu tady, tak budu určitě taky někdy moci odejít, ale jestli půjdu pryč, tak budu žít samotářský život. Bez přátel, bez zábavy. Bude to jako mučení. Už odjakživa nesnáším samotu. Musím se rozhodnout teď a tady. No tak, vždyť já už přeci vím, co si vyberu. Nesmím se tomu bránit.

„Zůstanu tady Aro. To je mé konečné rozhodnutí. Ale mám jedinou podmínku, kterou musíš splnit.“ Aro se usmál a pokývl hlavou.

„Cokoliv si přeješ drahá. Pokud se k nám přidáš, bude mi potěšením splnit ti tvou podmínku.“ Nadechla jsem se a řekla to.

„Pokud tu zůstanu, tak chci mít možnost kdykoliv odejít!“ Aro se zamračil a přecházel sem a tam. Potom se ale znovu podíval na mě a přikývl.

„Dobrá, ale nesmí to být dříve, než za sedmdesát let. Jinak se dohoda ruší. Domluveno?“ Počkat. Sedmdesát let? To je hrozně moc! Vždyť to už ze mě bude stařenka.

„Takže chceš, abych tu zestárla?“

„Ach, nebyla jsi informována. Jistě, jak jinak. Bello, upíři nestárnou. Alespoň ne tělesně. Žijeme věčně, takže pro tebe nebude sedmdesát let kdovíjak dlouho. Věř mi, že se ani nenaděješ a sedmdesát let uplyne jako by nic. Pro tvoje dobro jsem ti vymezil mnohem méně času, než bych ti mohl dát. Takže si vyber. Chceš být jednou z nás?“

Tak se už rozhodni. Sedmdesát let není zase až tak moc, jak tvrdí. Pro upíra to musí být hračka, tak řekni ano.

„Ano. Přijímám tvoji nabídku. Budu zde sedmdesát let a potom se rozhodnu, jestli budu chtít odejít. Jsem si jistá, že budeme skvělí přátelé, že?“ Natáhla jsem ruku, abych to potvrdila a potřásla si s ním. Asi nebyl na to gesto moc zvyklí, spíše se neobtěžoval s nějakými zdvořilostmi a šel rovnou na věc. Co by se taky dalo od tak starého upíra, jak říkal Felix čekat?

Takže jsem se už rozhodla. Nedá se to vzít zpět. Přesto co říkal Aro je sedmdesát let hodně dlouhá doba. Jak to tu přežiju? Budeme s Jane kamarádky? Nevypadá zase tak nepříjemně. V hloubi duše je určitě moc hodná a jistě budeme skvělé kamarádky. A co Felix? Opravdu má rád Jane? Och, neměla bych teď v hlavě přemýšlet nad takovými věcmi, když se teď rozhodlo o mých příštích sedmdesáti letech.

Ale co když tu nebudu šťastná? Co když je Jane opravdu taková, jaká se zdá? Felix mi říkal, ať si na ní dám pozor a přesně to bych měla udělat. Když na mě chtěla bez upozornění použít svou schopnost, tak je asi opravdu tak zlá, jak se zdá. A že by byla nějak zamilovaná do Felixe, to se mi taky moc nezdá. Spíše pořád sleduje Ara, který je pro ni asi ztělesněním dokonalosti. Co pro ni Aro tak znamená, že ho pozoruje s bezmeznou důvěrou? Ale ne, neměla bych se do toho raději plést, ještě by se mi mohlo něco stát. Jane je určitě bezvadná nepřítelkyně. Nemusím si ji přeci znepřátelit hned na začátku. Ještě to mi zbývá, udělat si první den, co jsem upír nepřátele, kteří by mě nejraději viděli mrtvou.

„Jane, co kdybys společně s Felixem provedla Isabellu po hradu? Jistě se nemůže dočkat, až si to tu projde. A dej jí něco k jídlu. Jistě má hlad. Dole se pro ni určitě něco najde. Zbylo mi to tady ještě z dob Carlislea.“

„Jistě Aro. Pojď za námi,“ přitakala Jane chladně a pokynula mi rukou, ať je následuji nejbližším vchodem, který byl hned po naší pravici. Jakmile se ale za námi zavřely dveře, moje  nejhorší obavy se splnily.

„Poslyš, jestli si myslíš, že spolu budeme vycházet dobře, tak se mýlíš. Já nejsem ta, s kterou by ses chtěla přátelit, takže si dej na mě dobrý pozor. Nebudu tolerovat žádné tvoje divné chování. Mělo mi hned odejít, že nebudeš jako ostatní. Měla jsem tě tam nechat zabít. Netrvalo by to ani minutu a byla bys tu nebyla. To bylo naposledy, co jsem se nad někým slitovala. Takže si dobře zapamatuj, co ti teď říkám. Zkus se ke mně přiblížit a je po tobě. Nebudu tolerovat žádná Arova přikázání. Felixi, postarej se o ni. Já mám na práci mnohem důležitější věci, než se starat o malé dítě.“ Dala bych jí políček, kdybych byla trochu více odvážnější.

Jak se opovažuje takhle se mnou mluvit? Měla by mě respektovat a ne si ze mě utahovat. Však já jí ještě ukážu, kdo je tu číslo jedna. Ta se bude ještě divit. A svým slovům dostojím, jako že se jmenuji Isabella Chuanita Swanová.

„Jsi v pořádku? Říkal jsem ti, ať si na ní dáváš pozor. Většina upírů by jí odhadla hned, ale ty ještě nejsi tak schopná.“ On se mi vysmívá? Teď, když jsem konečně začínala trochu věřit? Takže on je na straně Jane. To jsem si mohla myslet. Vždyť je do ní zamilovaný. Copak to Jane nevidí? Je to do očí bijící. Řekla bych, že to asi ví, ale ignoruje ho a potom to takhle dopadá.

„Díky, že máš o mě takovou starost, Felixi. Je to od tebe vážně hezké.“

„Nejsme tady kvůli zábavě, ale kvůli tomu, abych ti dal najíst.“

„Jestli čekáš, že budu pít lidskou krev, tak–“

„Ne, Bello. Nic takovéhle od tebe nikdo nechce. Máme tady lahve se zvířecí krví, tak by ses z nich mohla napít a na nějakou dobu se nasytit. Dřív, než půjdeme na lov, abych tě naučil, jak máš lovit zvířata. Bude to podobné jako s lidmi, ale jednodušší a odpornější. Nechápu, jak to, že tě lidská krev nepřitahuje. Je to přeci přirozenost každého upíra. Ale ty jako by ses vymykala všemu, na co jsme byli zvyklí. Jakpak to jen děláš, že jsi tak nadaná?“

Zasmála jsem se tomu a rychle se napjala, protože jsem za zdmi ucítila krev, která mě vábila, až jsem měla pocit, že se bolest v krku nikdy neutiší. Musím se napít a to hned.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 3. kapitola: