Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 1. kapitola

06.05.2010 (22:00) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1457×

1925

Kráčela jsem temnou ulicí a zahnula za roh. Někde tady by to přeci mělo být. Sáhla jsem si do kapsy a vyndala zmuchlaný papír, na kterém byla rychle načmárána adresa obchodu.

Tak tady někde by měla být. Snad jsem tu správně.

Zastrčila jsem si do kapsy papír a upravila si lem šatů. Tak jo, tohle vyjde. Snad to konečně vyjde. Hlavně musím zachovat klid a všechno dopadne dobře. Nesmím dát na sobě nic znát.

Zaklepala jsem na dveře, které se ihned otevřely. Stál v nich starý pán, který měl na sobě ušmudlanou košili a kalhoty, které byly místy roztržené. Opatrně jsem zvedla ruku a napřáhla jí před sebe. Muž mi ji stiskl, ale nepustil ji. Zvedl si jí k ústům a já s ní ucukla. Překvapeně vzhlédl a ihned jí pustil, jako by se bál, že bych ho mohla odhalit.

Byl opravdu hodně zvláštní. Měl kruhy pod očima a oči měl tmavě červené. Naháněly strach, až mi na rukou naskočila husí kůže. A jeho celkový zjev byl natolik podivný, že jsem se až divila, jak takhle může člověk vypadat.

Jenže jak jsem měla později zjistit, nebyl to ten kdo jsem myslela.

„Promiňte, že vás obtěžuji, ale moje kamarádka mi říkala, že je prý někde tady, tak mě napadlo, jestli jste jí tady náhodou někde neviděl.“ Muž neodpovídal, jen mě tiše pozoroval, jako by si chtěl zapamatovat moji tvář.

Než jsem vůbec stihla zareagovat, popadl mě neomaleně za paži a bleskově mě vtáhl dovnitř, takže jsem viděla jen rozmazané šmouhy. Zastavil se mi dech a já se snažila být klidná. Jenže jak můžu být klidná, když mě nějaký psychopat zatáhne do svého domu?

Pootočila jsem hlavu a nemohla uvěřit svým očím. Ten muž už vůbec nebyl takový jako předtím. Jeho oči se zbarvily do červena a z pusy vy vykukovaly ostré špičáky. Byla jsem jako v transu. Nemohla jsem se vůbec pohnout a tak jsem na něj dál zírala a čekala co udělá.

„Bojíš se?“ Muž na mě lačně zíral a já jsem jen pomalu přikývla. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem vůbec nevěděla co mám dělat. Mé tělo mi vypovědělo veškerou službu a já se začala třást strachem.

„Kde je moje kamarádka?“ Byla jsem překvapená, že jsem vůbec dokázala logicky myslet.

„Řekněme, že ta už to má za sebou.“ Panebože, určitě mi něco udělá. Musím zachovat klid a chovat se přirozeně. Za žádnou cenu na sobě nesmím dát nic znát. Musím se pokusit odtud co nejdříve odejít a hlavně ho nesmím nějak rozzlobit. Protože to by bylo zlé.

Ach můj Bože, nedopusť, aby se mi něco stalo. Panebože, ochraňuj mne před tímto hrozným mužem. A nedopusť, aby něco udělal mé přítelkyni. Snažně tě prosím, stůj při mě.

„Co má za sebou?“ Muž se je záhadně zasmál a poslední co jsem ucítila byly jeho zuby na mém hrdle.

***

Byla to muka. Hrozná a nepředstavitelná muka. Jako by mě někdo chtěl upálit zaživa a přitom do mě bodal tisíci noži. Moje krev byla v jednom ohni. Kousek od sebe jsem slyšela odkapávat vodu. Bylo to mnohem zřetelnější než to, na co jsem byla zvyklá.

Ale bolest mi nedovolovala pořádně myslet. Myslela jsem jen na to, aby to už konečně přestalo a já se mohla zase volně nadechnout. Chtěla jsem být zase doma a číst si své oblíbené knihy, jít na pláž a cítit slunce na své kůži. Ach bože, co se to se mnou proboha děje?

Oheň ve mně hořel dál a neustával. Bylo to opravdu hrozné. Snad bych si raději sama vrazila dýku do srdce, než abych musela podstoupit tohle. Ach, ano. Cokoli raději, než tohle. Nic nemohlo bolet více, než tohle.

Po nekonečném času jsem stále nepřestávala doufat, že ten oheň konečně někdy ustane. Ale doufala jsem marně. V hlavě mi bušilo, jako by mi do ní právě někdo praštil basebollovou pálkou. Neumím to ani slovy popsat, ale nikomu bych nepřála, aby to musel zažít.

A najednou začala ta bolest konečně ustupovat. Cítila jsem, jak se mi do těla vrací síla. Ale něco tu bylo jinak. Vůbec jsem se necítila jako dříve. Bolest už úplně odezněla a já se mohla konečně posadit.

Nahmatala jsem vedle sebe něco lepkavého. Přiložila jsem si ruku s tekutinou k nosu a přičichla si k tomu. Nevím, co to bylo, ale strašlivě mě to lákalo. Musela jsem udržet všechnu svou vůli, abych si ruku neolízla. Vůbec jsem se nepoznávala. Tohle jsem vůbec nebyla já. Tohle by nikdo jako já nemohl udělat. Připadala jsem si jiná.

V krku mě pálilo a já jsem se potřebovala rychle něčeho napít. Ta potřeba byla tak neodbytná, že jsem rychle vstala a začala se rozhlížet kolem sebe.

Ale něco mě zmátlo. Všude byla tma, ale já viděla. Jako bych měla na očích světlo, ale to nedávalo smysl. Nic z toho nedávalo smysl.

V tom mě někdo chytl pod krkem a přitlačil ke zdi. Byl to pevný stisk. A já jsem hlasitě zavrčela. Bylo to tak přirozené, že jsem si ani neuvědomovala, co dělám.

Uvolnila jsem sevření nepřítelovi ruky a povalila ho na zem.

„Přestaň!“ Vykřikl a já ho i přes svou neochotu pustila. Musela jsem. Jako by se to nedalo neuposlechnout. Bylo to něco jako v mé hlavě, ale ne svědomí.

„Kdo jste?“ Muž se postavil a konečně jsem mu mohla pohlédnout do obličeje. Byl to ten muž u kterého jsem hledala svou kamarádku.

„Co jste mi to udělal? Co to se mnou je?“

„Ach, má milá. To brzy zjistíš.“

„A co jste udělal s Catherine?“

„Ach, ano. Tvá přítelkyně. Myslím, že se u mě objevila asi včera večer. Byla tak milá a tak neodolatelná. A její kůže se přímo nabízela, abych ochutnal to, co se skrývá pod ní. Přeměnil jsem jí jako tebe. Je z ní opravdu divoká upírka. Měla jsi jí vidět, když se poprvé krmila na člověku. Musel jsem jí krotit, aby to ubohé děvče nezabila. Obvykle nikoho nepřeměňuju, ale vy dvě jste byli vážně k nakousnutí.“ Vůbec nic jsem z toho nechápala.

„Co jste zač?“

„Jsem upír. Už by ti to mohlo dojít. A od teď budeš dělat všechno co ti řeknu. Naučím tě všechno, ale ty mi na oplátku budeš ručit svým životem, který jsi mi jednou už tak ochotně nabídla. Vím, že se cítíš asi velmi slabá, ale to bude muset na chvilku počkat.“

Já že jsem upír? To musí být určitě nějaké nedorozumění. To přeci není možné, abych byla nějaký upír. Je to nepředstavitelná hloupost. A upíři přeci neexistují.

„To není možné.“

„Ale je.“

„Vy lžete!“

„Poslouchej, Bello. Musíš mě poslouchat. A pokud tak neučiníš, věř mi, že tvůj posmrtný život nebude dlouhý. Takže mi věř v tom co ti říkám a už sakra zmlkni! Nemám rád, když mají novorození tak hloupé otázky jako ty! Je to dost jasné?!“

Byla jsem z toho všeho zmatená, ale cítila jsem, že ho musím poslechnout, jinak další den nepřežiju.

„A kdo vlastně jste?“

„Mé jméno je James.“

Takže James? To zní hrozně staromódně. Copak je už tak hrozně starý? A co je s Catherine? Přeměnil jí taky jako mě? Co když je to jenom nějaký blázen? A jak teď budu žít? Nemám kam jít a domů se asi vrátit nemůžu.

Ach, můj Bože. Tohle nezvládnu. Nechci být upír. Tohle jsem nikdy nechtěla. Co teď budu dělat? Rodiče mě určitě budou hledat.

Moje pocity byly vážně tak hrozně smíšené, že jsem jen hleděla kamsi do rohu a ani si nevšimla, že James zatím odešel pryč.

Teď jsem se konečně mohla rozhlédnout kolem sebe. Byla jsem asi v nějaké sklepě, nebo co to bylo. Hrozně  to tu páchlo, což jsem cítila mnohem výrazněji, když jsem teď byla upír.

Taky můj zrak se výrazně zlepšil. Už jsem neviděla trochu rozmazaně jako když jsem ještě byla člověk. Nyní to bylo úplně něco jiného. Měla jsem možnost vidět malé částečky jako kdybych se koukala do mikroskopu. Bylo to přímo ohromující. Všechno bylo tak nové, ale zároveň mi to připadalo hrozně přirozené. Jako bych konečně našla své nové já.

Ach, ano. Tohle jsem byla konečně já. I když jsem v hloubi duše cítila smutek nad ztrátou své rodiny i všech mých blízkých, cítila jsem, že teď konečně najdu své štěstí.

Nikdy jsem totiž nebyla šťastná jako člověk. Teď jsem cítila, že snad budu mít celou věčnost na to žít. Tohle byl můj šťastný konec, kterého jsem konečně dosáhla. Tohle jsem si vždycky přála.

Zaslechla jsem za sebou zvuk tlukoucího srdce. Jako ve zpomaleném filmu jsem se otočila a hleděla do očí vyděšenému muži, na jehož krku tak zřetelně pulzovala tepna.

Hladově jsem polkla a snažila se nemyslet na to, na co jsem myslela. Bolest v krku mě donutila, abych k muži bleskově přistoupila.

Přitlačila jsem ho ke zdi. Bránil se, ale proti mé síle to nic nebylo. Skoro jsem ani necítila nějaký odpor. Ten člověk byl tak hrozně slabý a zranitelný, až mě to dohánělo k šílenství.

Natočila jsem si jeho hrdlo k mým připraveným zubům a nasála jeho vůni.

Ale potom jako by se ve mně hnulo něco lidského a já od něj rychle odskočila. Prudce jsem oddechovala a z posledních sil jsem na něj zakřičela:

„Vypadni!“

Muž se rychle otočil a pelášil co nejrychleji odtud.

Bože, co jsem to právě udělala? Mohla jsem zabít člověka. Málem jsem ho vysála. Co se to se mnou proboha děje?

Hnusila jsem se sama sobě. To co jsem právě chtěla udělat bylo tak odporné. Málem jsem ztratila to, co ze mě ještě dělalo člověka. Ach, ano. Málem jsem přišla o všechno dobré, co ve mně ještě zbylo. Ještěže jsem se na poslední chvíli ovládla. Kdybych ztratila jednu jedinou vteřinu, tak je ten člověk mrtvý. Jeho rodina by se o něm už nikdy nic nedozvěděla. Policie by ho hledala a nikdy by ho nenašla.

Mohla jsem mu jen tak vzít život. Jsem zrůda. Nic víc nejsem.

Přejela jsem si rukou přes oči, abych si setřela slzy, ale zjistila jsem, že bohužel žádné nemám. Takže i tohle je cenou toho být upír.

V tom jsem něco uslyšela za sebou. Byly to tiché kroky. Ale člověk to nebyl. To jsem poznala z toho ostražitého pohybu.

Zaposlouchala jsem se do ticha a snažila se to rozeznat. Jenže jsem byla ještě moc mladá na to, abych se naučila rozeznávat od sebe zvuky.

Na chvíli to ustalo a tak jsem usoudila, že se mi asi něco zdálo. Ach, jak jsem byla hloupá. Kdybych jen v tu chvíli věděla, co se děje, tak jsem snad mohla zabránit tomu, co se stane.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 1. kapitola: