Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 5 – Edwarde, dost!

06.12.2010 (21:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4922×

„Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,

láska je plamen, který v očích žhne.

Láska je moře vyplakaných slz,

láska, jak každý ví, je

zákeřný jed i balzám hojivý.“

William Shakespeare

5 – Edwarde, dost!

Čeho mám zrovna teďka plnou hlavu? No schválně! Karamelových očí s jiskřičkami a úžasného úsměvu. Sakra!

V chatičce jsem se vysprchovala, převlékla do čistého, naházela učení na dnešní den do batohu a rozběhla se lesem do školy.

Les kolem školy byl hustý, takže jsem se nemusela bát odhalení a zpomalovala jsem až těsně u parkoviště. Sotva jsem vyšla zpoza stromů, cítila jsem na sobě něčí pohled. Začala jsem pátrat po jeho zdroji a očekávaně ho našla.

Karamelový, jiskřivý pohled. Sotva zjistil, že o něm vím, vydal se ke mně. Jeho rodina ho doprovázela pohledem, ale když si všimli mě, přestali se nám věnovat a rozešli se do školy.

„Nechceš se jít někam projít?“ zeptal se, když došel ke mně.

„A co škola?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Stojí a stát bude i zítra, tak co?“

„Dobře, jdu.“ Otočila jsem se zpět k lesu a chystala se vyrazit.

„Nemůžu tu nechat auto, kousek pojedeme,“ zadržel mě, otočila jsem se na něj a kývla.

Dovedl mě k autu a pomohl mi nastoupit, opět jako pravý gentleman, obešel auto, nastoupil a nastartoval. Vyjel z parkoviště a zamířil pryč z města. Zvědavě jsem se po něm podívala, jenom se zářivě usmál. Tachometr ukazoval 250 km/hod., což byla normální upíří rychlost a díky ní jsme za patnáct minut stavěli na zapomenuté lesní cestě.

„Dál už musíme pěšky,“ řekl.

„To nevadí, veď mě.“

„Drž se za mnou.“

Vyrazili jsme upíří rychlostí. Běh jsem milovala, ale teďka jsem se mu nemohla poddat, musela jsem sledovat Edwarda, který začal zpomalovat, až přešel do lidské chůze. Přizpůsobila jsem se jeho rychlosti a šla vedle něj.

„Tady to je moje oblíbené místo.“ Zastavil před obrovským křovím a roztáhl ho. Udělala jsem dva kroky a ocitla se za křovím, zvedla jsem oči od země a zalapala po dechu. Takovou nádheru jsem ve svém dlouhém životě nikdy neviděla.

Uprostřed lesa byl malý, kulatý palouček plný rozkvetlých květin všech možných odrůd a barev.

Jako smyslu zbavená jsem se pomaloučku rozešla. Květiny a tráva byly tak vysoké, že moje ruce spuštěné podél těla se jich dotýkaly. Neodolala jsem a roztáhla prsty a začala jemně hladit květiny… Bylo to jako v pohádce.

Došla jsem až doprostřed paloučku a podívala se směrem od kud jsem přišla. Edward pořád stál na kraji a s úsměvem mě sledoval. Nejdřív jsem jeho pohled nechápala, ale pak mi to došlo. Slunce svítilo a já se třpytím.

Sledovala jsem ho, jak stojí pořád ve stínu a k ničemu se nemá. Rozhodla jsem se mu trošičku vypomoct.

Byla jsem se svými štíty zvyklá pracovat, takže jsem je dokonale ovládala. Zhmotnila jsem vedle něj bublinu za svého štítu, kterou samozřejmě nemohl vidět, ale já ji podvědomě cítila na místě.

Začala jsem ji pomalu postrkovat k jeho zádům. Jemně jsem se ho štítem dotkla, šíleně se lekl, hbitě se otočil a vrčel. Tiše jsem se pro sebe usmála. Znovu jsem strčila bublinou do Edwarda.

„Co to má být?“ vrčel pro sebe.

„Nech se vést,“ zašeptala jsem. Otočil se se zdviženým obočím na mě.

„To děláš ty?“ optal se zvědavě. Jenom jsem neurčitě pokrčila rameny.

Na potřetí jsem ho popostrčila štítem, tentokrát se nebránil a nechal se vést. Po pár krocích vystoupil ze stínu stromů a jeho kůže se rozzářila jako diamant.

„Nádhera,“ vyklouzlo mi nechtěně, na jeho tváři se objevil úsměv a můj štít se rozplynul.

„Jako ty,“ řekl a rychlostí blesku stál vedle mě. Díval se mi do očí, jakoby se snažil dohlédnout někam hluboko.

Jeho rty se začaly pomaloučku přibližovat a dech nás obou se zvyšoval. Nechápala jsem co se to se mnou děje a jestli tohle chci. Hádaly se ve mně moje dvě já.

Jedno na mě křičelo, ať ho nechám to udělat, že sama to chci a toužím po tom. To druhé mě odrazovalo, co by na to řekl táta, je mladší, jako upír i člověk.

Nechala jsem mé dvě já jejich osudu a začala myslet za sebe. Chci to, chci, aby to udělal!

Zastavil se pár milimetrů od mých úst a vyčkával. Proboha na co čeká?

Nevydržela jsem to, rukama jsem ho objala kolem krku a přitiskla rty k těm jeho. Nejprve ztuhl v šoku, ale ihned se vzpamatoval a začal mi polibek oplácet.

Jeho ruce se mi obmotaly kolem pasu a on si mě přitiskl víc k sobě.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli takhle v objetí, ale náš polibek se začal víc stupňovat. Stával se vášnivější a divočejší.

Jedna moje ruka samovolně zajela do jeho vlasů a tam se zaťala v pěst. Díky jeho slabému zasténání jsem poznala, že se mu to líbí.

Jeho pravou ruku jsem měla na zádech, po kterých přejížděla nahoru a dolu, druhou měl obmotanou kolem mého pasu a silně mě tiskl na svoje kamenné tělo. Ani nevím jak, ale najednou jsme leželi na zemi obklopeni květinami a pořád se vášnivě líbali.

Jeho rty opustily moje a přesunuly se na krk. Líbal každý jeho kousíček, každý milimetr mé kůže. Chvilku se zastavil na místě, kde dříve proudila má krev, v tuhle chvíli by jistě moje tepna tepala jako o závod a jemně skousl kůži mezi zuby.

Chtěla jsem potlačit moje vzdechnutí, ale nakonec jsem to vzdala a vzdychla. Jeho rty na mém krku se zkřivily do úsměvu. Popadla jsem jeho hlavu a přitáhla si zpět jeho rty, které jsem ihned začala hladově líbat.

Moje neposlušné ruce se začaly sunout po jeho ramenou níž a níž, až jsem se dostala ke konci jeho košile. Sakra, co to dělám!

Zajela jsem pod košili a prsty přejela po jeho svalech. Vzdechnul mi do úst a jeho ruce kopírovaly ty mé. Tohle nechci, tedy chci, ale ne tady a ne takhle.

Jeho ruce mi přejely po bříšku, já zavzdychala a ještě náruživěji ho začala líbat, naše jazyky se proplétaly stejně jako těla, dech jsme měli zvýšený na maximum, i když ho ani jeden z nás nepotřeboval.

„Edwarde,“ řekla jsem mezi polibky. Nereagoval a jeho ruce začaly vyhrnovat moje tričko.

„Edwarde, dost!“ zavrčela jsem. Tentokrát to zabralo. Podíval se na mě a vyjeveně sledoval můj obličej, pomalu začal sjíždět očima níž, a když viděl, kde se nachází jeho ruce, okamžitě s nimi ucukl a posadil se vedle mě.

Pomalu jsem si sedla vedle něj.