Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 1 - Nevrč! Já to umím taky

21.11.2010 (20:00) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7988×

„Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebevíc mě raní, čím více strádám, tím víc plápolám.“

Michelangelo Buonarroti

1 - Nevrč! Já to umím taky

Stojím před nádherným domem, ve kterém bydlí několik upírů. Několik? Přesně sedm, Ale mě zajímá jediný. Ten, který se před více jak tři sta šedesáti lety ztratil při honu na upíry a byl prohlášený za mrtvého.

Nejdříve jsem chtěla ztropit neuvěřitelnou scénu, ale s odstupem času, kdy jsem tuhle rodinu sledovala, jsem si uvědomila, že on za to nemohl. Odpustila jsem mu všechno. To, že od nás odešel a nikdy už se neukázal, že si našel novou rodinu, manželku, kterou miluje a ona jeho, nové děti. Bolelo to, ale co jsem měla dělat.

Za posledního půl roku, co jsem rozmýšlela svůj příchod a oznámení o tom, že jeho biologická dcera žije, jsem své rozhodnutí měnila jako ponožky. Můj prvotní nápad vpadnout tam jako velká voda, jsem zamítla. Poznala jsem, že někteří jsou talentovaní, ale díky mému štítu o mne nevědí.

Nakonec jsem se rozhodla pro radikální řešení, nastoupím do školy a začnu se s nimi sbližovat pomalu. Možná pak jednou přijde chvíle, kdy se setkám se svým otcem a budu si moct s ním popovídat.

***

Běžela jsem lesem ke škole a hlavou se mi honily šílené myšlenky.

Sakra ve škole jsme nebyla alespoň 100 let a teďka najednou se pomátnu. Bože, co mě to jenom napadlo za bláznovství? Já se normálně bojím, může se upír ve svých víc jak tři sta šedesát letech bát školy? No, když vypadá jako dvacetiletá holka, ale opravdově jí je osmnáct a upírsky víc jak tři sta šedesát, ale přesně to nevím, je to rozporuplný.

Moje mysl se dál přela sama se sebou, ale to už jsem zpomalovala a už normální chůzí vyšla z lesa na školní parkoviště.

Sotva jsem se dostala na chodník, upoutala jsem veškerou pozornost. No a to jsme si myslela, že bez auta nebudu tak nápadná. Ejhle chybička se vloudila.

Radši jsem sklopila pohled na zem a co nejrychlejší lidskou chůzí se vydala směrem do školy, ale co čert nechtěl, nebylo mi to dopřáno.

„Ahoj, jsem Jessica, a ty musíš být ta nová spolužačka Isabella, že?“ začala na mě mluvit hnědovlasá dívka s vřelým úsměvem.

„No, podle všeho jsem to já,“ usmála jsem se na ni.

„Tak já tě doprovodím do kanceláře, pojď za mnou,“ řekla jakoby nic a vedla mě do budovy školy.

Po vyzvednutí a vyplnění všech potřebných papírů mě Jessica ještě doprovodila do třídy, jako bych tam netrefila sama.

„Ještě jedna věc, jestli chceš můžeš se na obědě přidat k naší partě, tedy jestli se nepřidáš ke Cullenům,“ řekla Jessica ve dveřích třídy a čekala na moji odpověď a vypadalo to, že bez ní neodejde.

„Ani jedno, ani druhé, ale děkuji za pozvání. Radši sedím sama, stranou,“ odpověděla jsem.

„Aha, tak nic no, ale kdyby sis to náhodou rozmyslela…“ nechala odpověď vyznít do ticha, jenom jsem jí kývla a vešla do třídy.

Sotva jsem vešla dovnitř, upřela se na mě všechna pozornost. Co jsem komu udělala?

Všichni seděli v lavicích, i když do zvonění zbývalo ještě pět minut, namířila jsem si to k jediné prázdné lavici v zadní části třídy. Vyndala jsem si věci a další minuty se snažila zaměstnat koukáním z okna.

„Vypadá jako Cullenová, ale s Cullenem nepřišla.“ Jenom jsem se nad tím usmála, kdyby jenom věděli, že nejsou daleko od pravdy.

„Od té bych si dal říct a vůbec bych se tomu nebránil, co ty kámo.“ Brrr, tak to ať si nechají pánové zajít chuť.

„Pozor školní idol dorazil v plné kráse.“

„Je nádherný, už jsi ho pozvala na to kafe?“

„Ten zadek!“

Tak tyhle řeči mě donutily otočit hlavu a podívat se na objekt. No jasně Cullen a hned ten, co čte myšlenky. Nevypadal, že by si jejich řeči zrovna užíval a myšlenky zrovna také ne. Byl v půlce třídy, když z okna zavál větřík směrem k němu a on ztuhl uprostřed kroku. Jeho oči střelily mým směrem a začal potichoučku vrčet.

„Nevrč! Já to umím taky,“ řekla jsem jenom pro jeho uši.

Vyvalil oči ještě víc a rozešel se opět k mojí, tedy jeho, ale od teď už naší lavici.

Přišel k lavici, vyndaval věci na stůl, ale oči ze mě nezpustil a dokonce mi přišlo, že je začal i mhouřit.

„Kdo jsi?“ zeptal se hned jak si sednul.

„Neměl by ses představit první? A to jsem si myslela, že máš nějaké vychování,“ vmetla jsem mu do tváře.

„Promiň,“ řekla kajícně. „Samozřejmě, že mám vychování.“

„To je dobře, protože jinak bych s tebou už nepromluvila ani slovo.“

„Jsem Edward Cullen,“ představil se, jako kdyby ta přešlá minuta nebyla a podával mi ruku.

„Isabella Swan,“ vložila jsem ruku do jeho a mojí dlaní při doteku začaly proudit jiskřičky, které postupovaly dál po těle, zastavily se u mého mrtvého srdce, které se divně sevřelo, a já se neznatelně ošila.

„Edwarde!“ ozvalo se zděšeně ode dveří.

„Alice? Děje se něco?“ ptal se svojí sestry.

„Ne nic,“ odpověděla roztržitě a při tom sledovala mě a pak se podívala na Edwarda.

„Promluvíme si o tom doma,“ řekl jenom pro upíří uši. Kývla na srozuměnou a odešla ve chvíli, kdy vcházel učitel.

Víc jsem se Edwardovi nevěnovala, protože učivo se za posledních sto let jaksi změnilo a já musela dávat pozor.

Každou hodinu jsem měla s někým z Cullenů, postupně jsem tedy poznala Alice, Jaspera, Rosalii a Emmetta. Nikdo z nich ze mě neměl radost, i když podle očí museli poznat, že jsem vegetarián, ale podle jejich chování mi nevěřili.

Chápala jsem jejich chování, jsem vetřelec, neznámý upír na jejich území, o kterém nic nevědí a dary nefungují. Být to obráceně, také bych nevěřila.

Byla poslední hodina před obědem a moje hlava byla ve stavu, kdy už asi nic nepojme. Tolik se toho změnilo, neměla jsem na školu tak dlouho kašlat.

Hodina Novodobých dějin byla pro mě mučení první třídy. Budu si muset koupit nějaké knihy a podívat se do nich, jinak budu za největšího trotla školy.

Konečně zazvonilo a já se vydala v patách ostatních studentů směr jídelna. Cullenovy jsem zatím nikde neviděla. Je zvláštní jim říkat Cullenovi, když přitom jediná Cullenová jsem tu já.

Vešla jsem do jídelny a všechen hluk okamžitě ustal a nastalo hrobové ticho. Protočila jsem panenky, došla si pro jídlo a sedla si do nejtemnějšího, nejzapadlejšího kouta, co jsem našla.