Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 27. díl - Osud

13.05.2010 (20:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3304×

Edward

Byla nešťastná, cítil jsem to. A i když se snažila na sobě nedat nic znát, každý její pohled byl plný utrpení a bolesti. Nemohl jsem nic dělat. Styděl jsem se za to, že jsem se cítil tak moc šťastný, jako ještě nikdy. Styděl jsem se za to, že já prožívám nejkrásnější chvíle a ona tiše trpí. Zoufalství a bezmoc jsem nikdy v takové míře nepocítil. Nejsilnější bytost na světě tu teď stojí a neví si rady. Musel jsem se nad vlastním sarkasmem pousmát. Snad jsme naši sílu až přecenili. Možná, že některé události prostě neovlivní ani bytosti mytické, upíři. Štěstí a smutek, láska a bolest… je možné cítit všechno naráz?

Zadíval jsem se na svoje ruce, byly prázdné. Těšil jsem se až ji znovu obejmu a až jí povím náš plán. Eleazar byl přeci dlouhou dobu Arův přítel a Jacob je jeho syn. Mají ho u sebe už dlouhou dobu na to, aby věděli, že není nebezpečný, že nás neprozradí. Kdyby ho považovali za nebezpečného, jistě bychom se to dozvěděli. Perfektní plán. Bell se bude líbit. Maličko jsem se usmál. Naděje. Pro nás všechny.

„Alice, tak kde je Jasper?“ nemohl jsem se dočkat až jim sdělím svůj plán.

„Je na cestě, bude tady… teď,“ zasmála se Alice. Byla šťastná, že ho má zpět. Jejich pouto bylo silné. Byli pro sebe stvořeni. A ačkoli nedávali svoji lásku tak okatě najevo, milovali se.

Sledoval jsem jejich letmé dotyky na přivítanou. Měli jakoby v hlavě vymalováno. Slastný pocit.

„Jaspere, co jsi jí pověděl?“ zeptal jsem se spíše ze zvědavosti. Jasper je můj bratr a ví, že bych si nepřál, aby Bellu děsil, ale jeho vyhýbavý postoj mě nutil snažit se mu dostat hlouběji do hlavy.

„Edwarde, já…“ hlavou se mu míhaly nesmyslné obrazce a myšlenky. Něco mi tajil. On mi nikdy nic nezatajil, nevyhýbal se mým otázkám.

„Jaspere, tohle není legrace!“ pohrozil jsem mu a blížil se k němu.

„Edwarde, uklidni se! Bella je s Ness, musí být, nevidím její budoucnost.“ Alice se postavila mezi nás. Ani jsem si neuvědomil, že bezděky cením zuby a chystám se zaútočit na vlastního bratra. A to vše jen proto, že jsem měl strach, aby Belle neřekl něco zlého, co by ji rozčílilo. Bella je horká hlava, nesnese tohle čekání a jakýkoli popud by brala jako znamení.

„Omlouvám se Jaspere. Věřím ti.“ Zatvářil se tak bolestně. Mrzí mě, že jsem na něj tak vyjel.

…

Ozvalo se vytí. Daleko z lesa. Něco nebylo v pořádku. Zaměřil jsem se na vlčí osazenstvo…

„Ne!“

Vyběhl jsem. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl. Měl jsem chuť křičet, řvát… zavolat ji a prosti ji, ať to nedělá. Ne!

Poprvé jsem pocítil únavu, jakoby mě moje vlastní podstata zrazovala. Nedokázal jsem běžet dost rychle, nebyl jsem dost silný. Myšlenky mě táhly k zemi jako černý balvan, který nedokážu unést.

Renesmee? Ona? Neměl jsem čas zastavovat se, musel jsem ji přivést zpět. Běžel jsem a hledal, ale bylo pozdě. Pach vlků přebil stopy, nevěděl jsem, kam dál.

Bezmocně jsem padl k zemi a ruce zaryl hluboko do země. Otřásl jsem se vzlyky.

„Proč?“ Proč mě musela opustit? Stále jsem cítil její vůni, dotek jejích rtů a slyšel její slova, jak mi šeptá, že mě miluje. Není to pravda… „To není pravda!“ zařval jsem hluboko do lesa.

Moje ruce zůstanou prázdné, neobejmou její štíhlé tělo.

„Proč jsi jí to dovolil?“ Jasper, celou dobu za mnou běžel a teď sledoval moje utrpení. „Zradil jsi mě.“

„Ne, to jsem neudělal, chtěl jsem jen…“

„Chtěl jsi jen co? Nezáleží ti na ní. Je ti jedno, že ji zabijí a já budu muset stát opodál. Vidíš jen svou vojenskou taktiku, která ale nikdy nevyjde!“

„To není pravda, chtěl jsem…“

„Pořád jsi jen chtěl?! Co přesně?! To já jsem chtěl Jaspere! Být s ní. Milovat ji a starat se o ni… už ji nejspíš nikdy neobejmu, neutěším jí v její bolesti. Nerozloučím se s ní, tak jako ty! Ty! Ani sis to nezasloužil.“ Viděl jsem jejich rozhovor, jejich objetí i loučení. Viděli ve svém plánu naději. Viděli naději tam, kde já jsem viděl smrt! „Jdi pryč!“

Nechtěl jsem s nikým být, s nikým mluvit. Jediného, koho jsem potřeboval, byl Eleazar. Nevzdal jsem se svého plánu. I když teď jsou v sázce dva životy… ne, tři! Pokud nebude Bella, nebudu ani já.

Jenže on jediný nebyl k sehnání. Byl jsem zoufalý.

Mučily mě představy o mé Bell. Stále jsem věřil, že je naživu. Upínal jsem se čím dál víc k jejímu pochybnému plánu.

Držel jsem v ruce lístek, který jsem viděl v Jasperově mysli, vstupenku do pekla. Proč mi o tom neřekla. Nechtěla mou pomoc. Byl jsem tak sobecký. Měl jsem… měl jsem se více snažit.

Moje štěstí bylo jen snem. Snil jsem beze spánku, chodil jsem a cítil pouze falešné štěstí. Bolest, to je skutečnost. Měla pravdu. Nikdy jsme nebyli doopravdy šťastní, od té doby, co unesli Jacoba. Jen jsem si to všechno namlouval.

„Ty chceš umřít? A co já, Bello, lásko? Proč bych tu měl zůstávat? Nestál jsem ti ani za slova na rozloučenou.“ Nikdy bych tě nepustil!

Jen soumrak míru přineslo nám ráno, pro žalost slunce zraky svoje skrývá. O smutných věcech budiž rokováno, některým trest a jiným milost kývá.

Svět nezná pověsti tak truchlivé…

„Tolik mi tu chybíš, Bell…“

Bella

Běželi jsme celou noc. Byl jsem polámaná, hladová a na srdci se mi usadil obrovský kámen. Svíral mou hruď a nedovolil mi dýchat. Opustila jsem ho. Jako bych stále slyšela jeho volání. Prosí mě a volá…

Potlačila jsem vzlyk a zatnula zuby. Už brzy to skončí. Tohle je můj osud. Své osudy si nevybíráme, můžeme jen určit směr, kterým se budeme ubírat. Většinou ale dojdeme ke stejnému cíli, jen oklikou.

V polovině cesty jsem musela usnout, nebo možná spíše upadnout do bezvědomí. Doufám, že se na mě někde cestou nevrhnou.

…

Probudila jsem se. Nevím kolik bylo hodin, ani jaký den. Všude byla tma. Cítila jsem chlad, ležela jsem na tvrdé zemi. Vstala jsem a snažila se najít něco, čeho bych se mohla chytit. Narazila jsem do tvrdé zdi a zaskučela, ale nemůžu tu zůstat. Začala jsem panikařit. Držela jsem se zdi a šla dopředu. Doufala jsem, že je odsud cesta ven. Ale proč by mě tady nechávali? A kde to vůbec jsem?! Přidávala jsem na rychlosti. Zoufale jsem se snažila někam dostat, kamkoli, kde bude světlo. Několikrát jsem zakopla, cítila jsem pálící odřeniny a oči mě bolely.

Konečně… světlo. Připadala jsem si, jako bych viděla světlo na konci tunelu, vysvobození.

Zahnula jsem za roh a v duchu si zajásala. Byla jsem v nějakých chodbách, vypadalo to, jako hradní sklepení. Byly tu louče, jako ve středověku. Kdybych nebyla k smrti vyděšená, zasmála bych se…

„Jacobe!“ Bože, opravdu ho vidím? Není to jen sen? Doběhla jsem k němu a objala ho. Mačkala jsem ho v náručí a cítila, jak mi tečou slzy po tvářích. I kdyby to všechno bylo k ničemu, tak za tohle objetí to stálo! „Jsi v pořádku? Není ti nic?“

„Je v naprostém pořádku, Bello!“

„Ty?!“

„Neboj se, bude to bolet jen chviličku…“

Cítila jsem jeho ledový dech a jeho ruce, které mi drtily ramena…

Můj sen se stal skutečností. Opravdu jsem dospěla ke svému konci? Osud se naplní?

 26  Shrnutí povídek  28

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 27. díl - Osud: