Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzdávej to a bojuj! - 5. díl

31.12.2009 (19:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1263×

Zdánlivě poklidný večer… bohužel.

Bella:

   Čas plynul. Edward se rozhodl, že bude žít s Carlislem. Pomalu se začal zotavovat ze ztráty. Každý den jsme byli spolu. Carlisle se zařadil do mojí rodiny. U něj se stal novým otcem. Snažila jsem se jak jsem mohla. V mé přítomnosti se alespoň smál. Když ale nebyl s nikým blízkým, dostali jste z něho jen ušklíbnutí. A přitom… je to už měsíc.

„Ahoj lásko.“ Přivítal mne když jsem vešla k němu do pokoje. Posadím se vedle něj na postel.

„Stýskalo se mi.“ Pošeptám k němu. Usmál se.

„To mě taky.“ Nakloním se k němu a dožaduji se polibku. Jen se ušklíbne a políbí mě.

„Dnes jsem dělala zkoušky.“ Řeknu abych navodila nějaké téma.

„Dneska? Myslel jsem že je máš dělat až zítra?“

„Ne dneska. Postupuji do dalšího ročníku.“ Rozzářil se mu obličej.

„To je přeci skvělé! A víš co? Zajdeme to oslavit.“ A vstal. Vytáhl mě na nohy.

„Kam chceš jít?“ Zapřemýšlel.

„Tajemství!“ Řekl se smíchem a už mi pomáhal do svetru. Vedl mě do chodby. Potkáme se s Carlislem.

„Carlisle! Bella udělala zkoušky tak to jdeme oslavit. Nechceš jít taky?“

„Ne. Děkuji. Blahopřeji Bello. Věděl jsem že to dokážeš.“ Řekl a šťastně mě objal.

„Děkuji. Bez té praxe u vás bych to nedokázala.“

„Ale prosím tě. Jsi inteligentní a bystrá. Co víc potřebuješ?  Dobře se bavte.“ Řekl s úsměvem a vydal se do pracovny.

„Děkujeme Carlisle.“ Zavolal za ním Edward. Pak mi pomohl obléknout kabát a svůj si také oblékl.

   Ten večer byl krásný. Vzal mě do jednoho podniku, kde i přes válku a choroby vládla šťastná atmosféra. Ten večer jsem se hodně bavila. Když jsme šli domů, byla už tma. Začalo sněžit. Před námi jsem uviděla malinkou holčičku jak jde a přitom si prozpěvuje. Bylo to legrační. Padal sníh a ona zpívala píseň o léťě. Po silnici akorát kráčeli dva bílí koně kteří táhli kočár. Seděl na něm starý muž, a vezl mladý zamilovaný pár. Bylo kouzelné je sledovat. Úplně jiné oproti automobilům. Jenže… v jejich blízkosti se koulovali dva kluci. Jakmile jedna ze sněhových koulí prolítla koním před nosem, zděšeně se postavili na zadní. Začali jančit. Nereagovali na pokyny kočího. Panika se zračila v jejich očích. Zvířata byla naprosto vyděšená. Koně se nakonec dali na zběsilý úprk. Bohužel tím nejhorším směrem. Přes ulici kam splašeně běželi akorát přecházela ta malá holčička. Vyděšeně stála na místě neschopná pohybu. Pane bože! „Edwarde!“ Vyjekla jsem celá vyděšená. Můj milý naštěstí neváhal a vrhl se vpřed. Dívenku srazil stranou, avšak jen o vlásek sám unikl. Koně se prohnali splašeně ulicí a prudce zatočili do další. Kočí, který se je snažil zastavit, nečekal změnu, a upadl na zem. Rychle jsem se rozeběhla k němu, zatím co Edward se staral o tu dívenku, která byla v šoku. Jakmile jsem doběhla k tomu muži, hned mu zkontroluji životní funkce. Žije. Je ale v bezvědomí. Jenže při pádu se uhodil do hlavy o obrubník. Na raněném místě silně krvácel. Rychle si sundám šálu a přiložím mu ji na ránu. Tlačím, jak jen můžu. Rozhlédnu se kolem. Po ulici šla nějaká žena. Naštěstí si nás všimla a nyní spěchala sem.

„Zavolejte pomoc!“ Zakřičím jejím směrem. Hned se otočila a běžela zabušit na nejbližší dveře. Mezitím ke mně doběhl Edward a ta holčička.

„Jak je na tom?“ Zeptal se mě rychle.

„Pořádně nevím. Teď je v bezvědomí a navíc silně krvácí z hlavy. A vy dva?“ Zeptám se nakonec.

„Dobře. Tady je můj kabát. (přehodil ho přes muže) Mě nic není. A Mary je jen v šoku. Ale toho pána prý zná. Někdy mu pomáhá u těch klisen.“

„Dobře. Edwarde, přidrž mu prosím tu ránu. Hodně na to tlač. Mary jak se jmenují ty klisny?“

„Butterfly a Snowfly.“ Kňukla jen. Stále byla hodně vyděšená.

„Neboj se. Už je všechno dobré. A děkuji. Edward se o tebe postará.“ Uklidním ji a podám jí své rukavice. Edward se na mě zmateně podíval.

„Bells kam jdeš?“ Zeptal se.

„Ty koně tudy za chvíli poběží znova. Všude jinde je moc velký hluk a oni jsou velice vystrašení. Musím je zastavit, než se někomu něco stane.“

„Ale proč ty? Můžou tě zabít!“

„Dám na sebe pozor. Koně se méně bojí žen, jako jsem já. Z tebe by byli ještě více vedle.“ Pohladím ho po tváři a rozeběhnu se ulicí. Pokud jsou tedy mé úvahy správné, vyběhnou tamhle z té zatáčky. Asi to není dobrý nápad. Přece ale nemohu jen tak stát!

   Na cestu zpět už nebyl čas. Zaslechla jsem dupot kopit vyděšené ječení a splašené ržaní. Hned na to doslova vylítli ze zatáčky. Koně měli v očích doslova hrůzu. Do cesty musím skočit těsně před nimi… Pud sebezáchovy mi radil : Uteč! , ale radši ať se stane něco mě, než všem okolo. Hlavní je věřit. Pak dokážu vše! Koně už byly jen čtyři metry ode mne. Proto jsem jich rychle skočila do cesty a máchla rukama. Prudce zabrzdili a postavili se na zadní. Kopyta mi prolétla kolem hlavy.  Jedno z nich mě však zasáhlo do ramene a druhé do lopatky.

„Bello!“ Zakřičel za mnou zpanikařený Edward. Udělal jsem pod tou bolesti krok dozadu. Dech se mi zrychlil a srdce bylo až v krku. Avšak jsem se nevzdala a rychle jsem vyskočila a popadla jejich uzdy. Pověsila jsem se na ně. Tím jsem je stáhla k zemi. Držela jsem je a snažila se nevnímat moji bolest, jejich poplašené ržání a házení hlavou.

„Ššššš. Butterfly, Snowfly je to dobré. Už jste v bezpečí, nic se vám nestane. Všechno je dobré. Klid.“ Promlouvala jsem k nim tichým uklidňujícím hlasem. Opatrně jsem je hladila.

„Jak jste na tom?“ Zeptala jsem se mladého páru. Přitom mi po tvářích kanuly slzy. Rameno i lopatka mě hrozně bolely. Srdce mi stále splašeně tlouklo. Dokázala jsem to!

„Ach… Nevíme, jak vám máme poděkovat, slečno. Jsme jen v šoku. Díky vám. Mohlo to dopadnout mnohem hůře. Děkujeme. To co jste udělala, bylo velice odvážné.“ Děkoval mi muž, který seskočil z kočáru a pomohl dolů své přítelkyni. Slyšela jsem za mnou rychlé kroky. Jenže mě se nějak začala motat hlava, a podlamovat kolena.

„Slečno?“ Slyšela jsem hlas.

„Bello!“ Říkal jiný. Znala jsem ho. Ale nedokázala přiřadit. Najednou jsem totiž viděla jen tmu.

Edward:

Srdce mi bušilo o sto šest. Strach o moji lásku mi svíral hruď. Jak tam mohla jít sama? Stála nenápadně na chodníku. Hrozně moc jsem chtěl jít za ní a chránit ji, ale nemohl jsem. Muž by jinak vykrvácel. Když byli koně blíž, najednou jim skočila do cesty. Mary vedle mě zděšením vyjekla. Ve mně narůstala panika.

„Pomoc je už na cestě. Proboha co to dělá?“ Ozval se vedle mě najednou ženský hlas. O vteřinu později se koně vzepjaly na zadní a jejich kopyta jen o vlásek minula její hlavu. Bohužel zasáhla její rameno a lopatku.

„Bello!“ Vydral se mi ze rtů zoufalý výkřik. Pod nárazem o krok ustoupila.

„Tlačte to na ránu.“ Řekl jsem stručně a ruku ženy jsem položil na to krvavé místo. Mary mě poplašeně vzala za ruku.

„Já musím. Potřebuje mě.“ A vydám se hned za ní. Bella nyní stáhla koně dolů a pevně je držela něco jim asi říkala. Pár seskočil dolů. Jak jsem za ní spěchal, nekoukal jsem na cestu. Bum. Už jsem spadl do sněhu. Ale no tak. Zase. Rychle vstanu a jdu k ní.

„… ,bylo velice odvážné.“ Říkal jí. Jenže Bella… nějak se začala motat. „Slečno?“ To ne… rychle vskočím na nohy a běžím k ní. Najednou se jí podlomily kolena a ona padala.

 „Bello!“

   Padl jsem k ní na kolena. Setřel jsem jí z tváře slzy. Dýchala. Co se to s ní děje?

„Bello…“ řeknu důrazně. Ať jen omdlela. Podepřu jí hlavu a popleskám po tváři. Nereagovala. „Miláčku proč nereaguješ?“ Zeptal jsem se zničeně. Co se to děje? Najednou mě od ní odstrčili.

„Jsem Migel. Řeknete mi, co se stalo a jak se jmenujete?“ Řekl zdravotník, který si k ní sedl. Začal ji prohlížet. Nic jsem nechápal.

„Jmenuji se Edward Cullen. Bella skočila do cesty těm koním. Vyplašeně se postavily na zadní a jak máchali kopyty, zasáhli ji do lopatky a ramene. Předtím jen o vlásek minuly hlavu. Chytla je za uzdy a uklidnila. Poté se ale začala motat a pak se jí podlomila kolena. Pokusil jsem se ji probrat ale, nereagovala. Co je Bells?“ Zeptám se nakonec. Otočil se na mne. V obličeji celý zachmuřený a mě došlo, že si sám neví rady.

„Je v bezvědomí. Ale netuším proč. Vůbec se mi to nelíbí. Musí také do nemocnice. Pomoz mi s ní Edwarde.“

„Já ponesu. Mohu jet s vámi?“ Chvíli váhal a já mezitím zvedl svého andílka. Nakonec přikývl. Co se to jen děje? Před měsícem mi zemřela matka, a teď se něco děje s Bells? Prosím, ať to není vážné! Jestli tam nahoře bože si, nenech ji trpět. Nenech nás trpět. Nedovol, aby se jí něco stalo! Čistější bytost nenalezneš. Ona je prostě anděl…

„Carlisle! Tak rád tě vidím. Musíš pomoci Belle. Nevím co jí je."

,,Dobře. Ale tobě někdo ošetří tu ruku.“ Chytl volnou sestřičku a ukázal ji na moji ruku. Potom odběhl pryč. O čem to mluví? Podívám se na svoji ruku. Celá dlaň a rukáv byly od krve. Ani nevím, že se mi něco stalo. Žena mě odvedla do ordinace a tam posadila na lůžko. Očistila mi ruku a vyčistila ránu. Byla to jen větší odřenina z mého pádu. Potom, co byla dlaň ošetřená, mi ještě změřila puls a prohlédla, jestli nejsem zraněný jinak. Já celou dobu jen seděl a všechno dělal automaticky. Myšlenkami jsem byl jen u Bells. Jak je můj andílek na tom? Už ji ošetřili a vyšetřili? Zjistili, co se jí vlastně stalo.

„Můžeš jít na chodbu. Donesu ti čaj a deku. Celou dobu jsi byl bez kabátu. Také by s tebou chtěl někdo mluvit.“ Řekla a vstřícně se pousmála. „Pan doktor Cullen je opravdu dobrý. Přijde na to co jí je. Uvidíš.“ A pak odešla. Ano on na to přijde. Musí. Vyšel jsem tedy na chodbu a usadil se na židli. Hned ke mně přiběhla ta malá holka, kterou jsem dnes zachránil. Vedla za sebou dvě ženy.

„Maminko to je on! Edwald. O pšišel a stlhl mě stlanou. Je to hldina.“ A zahihňala se.

„Ahoj Mary.“ Pozdravím ji a snažím se udělat něco jako úsměv. Její matka (?) mi podala ruku. Vstanu tedy a potřesu jí rukou.

„Moc mě těší. Jmenuji se Joana Silver. Jsem matka Mary-en.  Dcera mi všechno vyprávěla. Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Zachránil jste mému sluníčku život. Bez vás by ji ti koně srazili. Mohu se vám alespoň nějak odvděčit? Nejsme moc bohatí, ale já pracuji na úřadě. Takže pokud, by jste někdy potřeboval pomoci, obraťte se na mě. Ráda vám pomohu.“

„Jmenuji se Edward Cullen. A rád jsem pomohl. Děkuji za nabídku. Budu si to pamatovat.“

„A já se jmenuji Kate Gree. Jsem manželka toho kočího. Také jsem vám přišla poděkovat za jeho záchranu. Avšak podle vyprávění této malé kouzelné slečny tam s vámi byla ještě jedna dívka. Ta co zastavila ty koně?“ Zeptala se nakonec starší žena. Už jsem ten úsměv nedokázal udržet. Joana také zpozorněla.

„Ano také jsem se akorát chtěla zeptat. I jí bychom měli poděkovat.“

„Isabella toho udělala víc. Zatím co já pomohl Mary, Bells utíkala na pomoc vašemu muži. Je to budoucí doktorka. Neváhala ani chvilku a ihned ho začala ošetřovat. Poté co jsme přišli my, nechala mě jen držet šálu na ráně. Sama se rozeběhla na pomoc tomu mladému páru. Skočila koním do cesty,“ všechno mi to zase probíhalo před očima. Zase jsem cítil ten strach o ni. Musel jsem se posadit. „A když se postavili na zadní, stáhla je zpět. Klisny ji ale stejně zranily. Koply ji do ramene a lopatky. Přes tu bolest je však nepustila. Držela je, až je nakonec uklidnila. Pak se ovšem z ničeho nic upadla do bezvědomí. A já… nevím co je s mojí milovanou Bellou.“ Podepřel jsem si hlavu.

„To je nám líto. Ale uvidíte. Určitě to nebude nic vážného.“ Konejšila mě Madame Joana.

„Tady máš ten čaj a deku, chlapče.“ Řekla mi sestřička a obojí mi podala.

„Dojdeme za doktory něco zjistit.“ Řekla matka Mary a spolu s paní Gree odešly. Ze rtů mi unikl povzdech. Kde je Carlisle? Potřebuji už znát pravdu.

„Ty Bellu miluješ Edwalde?“

„Ano. Z celé ho srdce. Dal bych za ni život.“

„Páni. Bella je tedy tvoje princezna. A ty ulčitě chce znát plavdu viď.“ Řekla ohromeně a přitom mě stále držela ruku. Jen jsem přikývl. „Plavda ale není hezká. Ale zeknu ti ji. Možná.“ Chvíli zase přemýšlela. Pozorně si mě prohlížela svýma zářivě modrýma očima. Podívala se za mě. A posmutněla. „Můžu ti zíct tajemství? Budeš úplně plvní kdo se to dozví.“

„Umím držet tajemství. Ale čím jsem si to zasloužil?“

„Chceš znát plavdu. Si plinc co mi zachránil život. Věž mi plosím. Já… vidím anděly.“

„Anděly? Mary-en myslíš to vážně?“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Copak je to možné?

„Ano. Oni doplovázejí každého, kdo má umžít víš? Mají černá křídla. Viděla jsem ho u babičky a dluhý den už se neplobudila.  A za tebou stále chodí jedna paní. Mluví ke mně. A žíká. Už se netlap. Vždycky budu s tebou v tvém sldci. Ty jsi já, a já jsem ty.“ Ty jsi já, a já jsem ty. Zopakuji její slova. To mi vždycky říkala matka. Nikomu jinému. Jen mě.

„Je tu stále? Slyší mě?“

„Ne. Jen mi paní poděkovala a pak tě pohladila po hlavě. A odešla. Kdo to byl?“

„Jestli jsi slyšela správně, pak moje matka. Děkuji. Věřím ti. I když je to zvláštní.“ Usmála se na mě. Já jsem ji jednou rukou objal. Stejně jsem se ale nedokázal usmát. Byl jsem jí nesmírně vděčný ale stále trochu zmatený. „Jak jsi to myslela s tou pravdou?“ Zasmutněla.

„Když tvoje plincezna skočila před ty koně. Objevily se u ní dva andělé. Jeden s bílými a dluhý s… čelnými. Plomiň. Je mi to líto.“ Ne… Ne to není možné! Nemůže zemřít!

„Ne! To nejde! Vážně jsi viděla jeho? A vidíš ho stále?“

„Nevím, pak už jsem se bála koukat. Ale když jsi u ní klečel, ty andělé se spolu bavili.“

„Ach ne… já ti věřím ale, musím doufat, že ji černý opustí. Nedokázal bych přijít o Bells.“

„Já vím. Jsem ještě malá. Nevím, co to znamená. Plomiň že jsi smutný. Ale chtěl jsi znát plavdu.“ A zase na mě pohlédla. Nevím, proč jí tolik věřím. Vlastně ji ani neznám. Mohla by to být jen dívka s fantazií, ale jen co na to pomyslím, vím, že to tak není. Ona je, a vždycky bude výjmečná. Ačkoli je to zvláštní, víra je silná, takže existence andělů, mi nyní připadá normální.  

P.S. Ano přiznávám, inspiraci mám z povídky medium. A hrozně moc doufám že se písatelka nenaštve. Ale fakt jsem tam potřebovala tuhle skutečnost nějak zakomponovat.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzdávej to a bojuj! - 5. díl: