Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzdávej to a bojuj! - 4.díl

10.11.2009 (18:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1471×

Smrt, nové řešení

Edward:

Stále ve mně trochu kypěl vztek, na toho chlapa. Uhodil mého anděla! Nejradši bych mu zakroutil krkem. Škoda že jsem mu jen zlomil nos. Z přemýšlení mě vytrhl rozrušený hlas.

„Budeš muset odejít na vojnu?“ zeptala se Bella. Tou otázkou mě zaskočila. Nevěděl jsem jak jí mám říct, že vůbec nevím. Jenže kdybych jí to řek, byla by rozrušená a to nemohu připustit.

„Nevím. Ale matka mluvila o tom že nejspíš ne.“zašeptal jsem jí. Bylo vidět že si oddechla. Mě ale moc mrzelo že jí lžu. Přišlo mi to jako zrada, kterou si ona nezaslouží.

„To je dobře… Jsi pro mě moc důležitý víš? Ale nesmíme to zakřiknout.“ Moc důležitý… srdce mi poskočilo. Vztek mě opouštěl s každou další vteřinou strávenou s ní. Všiml jsem si jak je unavená. Začal jsem jí pobrukovat píseň, kterou jsem nedávno napsal.

 „Ty hraješ na něco?“promluvila ospale. Pousmál jsem se.

„Ano. Na piáno. A složil jsem ti píseň. Jen poslouchej…“ zašeptal jsem jí do vlasů. Usmála se, a víčka jí klesla. Její dýchání se začalo prohlubovat, být pravidelnější. Položím si polštář na klín. Opatrně jí položím hlavu na měkké, a přehodím přes ní deku po mé pravici. Vlasy se jí rozprostřely jako hnědá záplava. Byla tak nádherná ve spánku.

„Dobrou noc Bells.“zašeptal jsem. Při mých slovech se trochu zavrtěla. Z úst jí vyšla překrásná slova. Mluvila ze spaní, a k tomu říkala mé jméno… Zdá se jí o mě?

   Seděl jsem tam na sedačce, s její hlavou v klíně. Pozoroval jsem jak spí, až jsem sám nejspíše usnul. Probudil mě až Charlie, který zavřel dveře.

„Jsem doma!“zvolal. Cuknu sebou. Jen ať jí neprobudí.

„Tiše Charlie.“promluvil jsem potichu. Naštěstí mne zaslechl.

„Edwarde?“zeptal se zmateně. Přišel ke mně.

„Dobrý večer. Bella je tady.“pokynu hlavou a on mi pohlédne do klína. „V nemocnici jsme měli malou potyčku. Nebylo jí dobře tak jsem ji odved domů. Doktor Cullen mi nařídil ji pohlídat. Kolik je vlastně hodin?“

„Deset. Jakou potyčku? Co se jí stalo?“zamračil s na mne.

„Jeden opilec jí při ošetřování uhodil, a ona upadla. Není to vážné. Zvládnete se o ni už postarat?“zeptám se. Charlie se ještě víc zamračil ale při pohledu na svoji dceru mu výraz zněžněl. Přikývl. Opatrně jsem jí nadzvedl hlavu a vymanil se z pod jejího teplého těla.

„Otevřete mi prosím dveře do jejího pokoje? Nenechám ji ležet na pohovce.“

„Och jistě.“ A hned se k nim vydal. Já ji mezitím opatrně vzal do náruče. Byla tak lehká…. Bál jsem se abych jí neprobudil.

   Nesl jsem ji do pokoje, když se jí zachvěla víčka, až se nakonec otevřela.

„Edwarde?“zeptala se rozespale.

„Šššš. Spi.“zašeptal jsem jí. Nakonec zase usnula. Položím ji do peřin, a její otec ji přikryje. Zavřeme za sebou dveře. Charlie se na mne vděčně pousmál.

„Děkuji Edwarde, že si se mi o ni postaral, a že… že jsi jí konečně ukázal co cítíš. Mockrát jsem vás pozoroval když se učíte. Nikdy jste nevypadli jako pouzí přátelé. Alespoň tedy pro mě. Přeci jen Isabellu opravdu znám.“ Usměji se.

„Za nic mi neděkujte Charlie. Pro moji milovanou Bells bych udělal cokoliv. Zaslouží si to nejlepší. Její otec mi stiskl rameno. Vydáme se do obýváku když zazvoní telefon. Ohned k němu přispěchal a zvedl ho.

„Halo?“

„A dobrý večer. Ano je tu.“ Ticho. Posmutněl.

„Dobře hned ho tam pošlu. Nashledanou.“ Položil to. Otočil se na mne. Co se děje?

„ To byl Carlisle. Edwarde, měl bys jít do nemocnice. Stav tvé matky se zhoršil. Stále vyvolává tvé jméno.“řekl zachmuřeně. To ne! Polkl jsem. Popadnu kabát.

„ Ale ne… Nashledanou Charlie. A kdyby se ráno Bella ptala, neříkejte jí nic prosím.“

„Dobře. Když chceš… ale nelíbí se mi to. Teď ale upaluj.“řekl mi ještě. Dvakrát mě pobízet nemusel. Vyběhl jsem z jejich domu. Směr nemocnice.

Jakmile doběhnu k pokoji, jsem rád že popadám dech. Je mi jedno že za mnou několik lidí rozhořčeně nadávalo.třesoucí rukou jsem vzal za kliku.

   Ten pohled mi málem vyrazil dech. Moje drahá matka sebou lehce pocukávala v křečích. Přitom stále říkala mé jméno. Carlisle stál u ní.

„Vím co jste… A je mi to jedno. Vemte ho k sobě. Bude s vámi v bezpečí.“řekla. Zněla tak slabě.

„Nebojte. Postarám se o něj. I když jsem to co jsem.“ O čem to mluví? No to je teď jedno.

„Carlisle!“Vydechl jsem jen a už se řítil k nim. Oba se na mne otočí. „Matko“uniklo mi. S bolestmi se na mě pousmála. „Proč jí nedáš morfium? Nebo anestetika… jen ať nemá prosím bolesti.“ Zašeptal jsem nakonec, poté co k její posteli padnu na kolena.

„Její tělo morfium nesnese. Přeješ si opravu anestetika?“

„Ano… nechci aby trpěla.“ Carlis pokývl a stiskl mi rameno. Pak odešel.

„Umíráš že?“zeptal jsem se polohlasem. Který zněl, smutně, a zničeně.

„Ano…“vydolovala ze sebe.

„Proč teď? Proč vůbec? Zrovna když si najdu jedno štěstí, berou mi to staré…“ Zavřela oči, ze kterých jí nakonec unikli dvě veliké slzy.

„Carlisle je hodný… člověk. Postará se o tebe, a Isabella, bude také s tebou. Nebudeš sám…“ zašeptala sotva slyšitelně. Pak se její tělo zkroutilo pod mocnou křečí. Začala mumlat nesmysli. Ale ne!

„Carlisle!“zavolala jsem. Musí to zastavit. A jak to vůbec vlastně všechno myslela? Sakra to je teď jedno… Kde je? Konečně se otevřely dveře. V nich stál zadýchány Carlis.

„Tady to je. Musíš to zvládnou sám. Nezapomeň na správnou dávku. Já musím jít, přivezli nám spoustu raněných. Ve městě jeden člověk odpálil granát.“řekl rychle a podal mi tácek s injekcí a lahvičkou. Pak zase vyběhle z pokoje.

   Potom co jsem pečlivě odměřil dávku, jsem ji vypíchl do jejího krevního oběhu. Netrvalo to ani minutu. A už sebou přestala házet. Teď klidně ležela a spala. Vzal jsem její křehkou ruku do své. Uvědomil jsem, že možná už nespatří východ slunce. Při tom pomyšlení, jsem se dal do pláče. Sice se říká, že chlapy nebrečí, ale, nikdo nemůže dělat silného i při takových to chvílích.

   Když můj pláč ustal, začal jsem jí všechno vyprávět. Co se dneska stalo, vlastně už včera. Také jsem zmínil to, že měla pravdu. Že jsme s Bellou spolu. Nepřipadal jsem si u toho ani trochu hloupě. Věděl jsem že mě slyší. Vyrušil mě až Carlisle.

„Edwarde? Vím že teď bys chtěl být radši sám, ale, musíme si promluvit. Pak by sis-“

„O čem chceš mluvit?“ přerušil jsem ho jen.

„O tobě. Jistě víš co se děje. Jelikož už nemáš ke komu jít, Tvá matka to zařídila tak, abys měl. My to zařídili. Budeš žít u mě. Dokud nedosáhneš plnoletosti. Pak je to na tobě. Ale do té doby, jsem Slíbil Eleonor, že budeš žít se mnou. Přijímáš také tu dohodu?“zeptal se. Nevěděl jsem co říct. On už mluví o mé budoucnosti…žít s ním. Co mám říci?

„Já… já prostě nevím. Moje matka se možná nedočká zítřka… a vy, mluvíte tu o tom co bude pak. Já prostě nevím.“a sklonil jsem hlavu. Položil mi ruku na rameno.

„Nestresuj se Edwarde. Mluvil jsem s tvojí matkou před několika dny. Přála si, abys šel k někomu koho znáš. Když jsem se nabídl, souhlasila. Ale je to hlavně na tobě. Až si budeš jistý, řekni mi to.“řekl a nechal mě zase samotného s mamkou. Hned na to se zase otevřely dveře. Stál v nich jeden z doktorů, s dalším lůžkem.

„To je pro vás. Musíte si také odpočinout.“oznámil. poté se vytratil jako pára nad hrncem. Jak bych teď mohl jen usnout? Kdyby tu tak byla se mnou Bella.

   Ač nerad jsem se přesunul na lehátko. Držel jsem její ruku, a pozoroval klidný výraz. Chci si ji pamatovat ještě jako tu šťastnou ženu, co mě vychovala. Avšak vím, že člověk si stejně nejlépe pamatuje jen poslední okamžiky života milované osoby.

Strhnutím jsem se posadil. Já usnul? Vyhlédnu oknem ven. Ano. Venku svítalo. Zkontroloval jsem matku. Byla pod anestetiky. Carlisle jí musel dát další dávku… V nemocnici bylo poměrně ticho. Tedy…

„Dávejte pozor slečno! A neběhejte tu!“ vykřikl někdo.

„Promiňte.“zakřičel někdo nazpátek. Ten hlas se stále blížil. Hlas který bych poznal kdekoliv. To už se ale pomalu otevřely dveře. V nich stála moje Bella.

„Bells!“ promluvil jsem radostně a hned vykročil k ní

„Edwarde!“objala mě. „Když jsem se ráno probrala, byl jsi pryč. Charlie mi řekl co se stalo. Hned jsem vyrazila jsem. Jak je na tom?“zeptala se a pohlédla mi do očí. Já ale uhnul.

„Ona… umírá.“vyrazil jsem ze sebe jen. Slyšel jsem jak se zhluboka nadechla. Pohlédl jsem na ni. Dlaněmi si zakryla ústa, tvář plnou smutku.

„Ach Edwarde… To bude dobré… Věděli jsme,že to tak dopadne.“promluvila ke mně konejšivě. Pak mě zase objala. Její slova ale moc nepomáhala.

„Ano věděli… ale já si to stále nemohu připustit. Nechci aby mě opustila.“  Vzala mě za ruku a odvedla na k posteli na kterou se posadila. Přisednu.

„Edwarde… já vím že je to těžké. Ale co pak chce aby ses takhle trápil? Lidé umírají každý den. S tím bohužel nic nenaděláme. Se smrtí se nakonec setká každý. Nemůžeme prostě změnit osud. Můžeme ho jen přijmout. A tvá matka, žila přeci dobrý život. Vychovala tak moc skvělého kluka, kterého obě milujeme.“ Její slova mi dávala smysl, i sílu, kterou jsem potřebovala. Měla pravdu. Osud prostě nezměním. Mohu se s ním jen smířit. A mojí matce dlužím to co si přeje. Nesmím zůstat stát na její ztrátou. Přece se mi snaží zajistit budoucnost.

„Máš pravdu. Musím se s tím srovnat. Budeš tu se mnou?“ zeptal jsem se ještě.

„Samozřejmě. Pro tebe všechno lásko. A tvá matka je opravdu skvělý člověk.“o objal jsem ji kolem pasu. Přitulila se ke mně.

  Má matka se začala probouzet. Akorát když se otevřely dveře a vešel Carlis. Hned se zase začala zmítat ve slabých křečích.

„Tak jste tu všichni…“promluvila šeptem. „To jsem ráda. Přece neodejdu bez rozloučení?

Za všechno moc děkuji tobě Carlisle i tobě Isabello. Dejte mi na něj pozor.“polkla a chvíli byla potichu. „A ty… nepřestávej žít. Nezapomeň na mě, ale netrap se mnou. Mám tě ráda. Jsem na tebe moc pyšná chlapče.“zašeptala. Její víčka se začala chvět.

„Taky tě mám rád matko. Nikdy na tebe napomenu.“

„Budete nám chybět.“řekla Bella. Všiml jsem si, že pláče.

„Postarám se o něj. Slibuji. Rád jsem vás poznal.“řekl Carlisle smutně. Matčina tvář se lehce vyjasnila. Naposledy se usmála. Pak už víčka zavřela úplně. Doktor jí zkontroloval tep. Hlava mu klesla. Takže… takže je už mrtvá… Zhluboka jsem se nadechl a nechal slzy ať mi stečou po tváři. Bella už také plakala.

„Je mi to líto Edwarde.“řekl Carlisl a zakryl moji matku. Poté odešel se sklopenou hlavou. My s Bellou tám stáli v objetí a oba smutnili. Já nad ztrátou milované osoby, a ona nad ženou, kterou měla také moc ráda z několika důvodů. Venku, se změnilo krásně vycházející slunce, na smutný světlo, které se snažilo prorazit skrz temné mraky, ze kterých se spustili kapky vody…  

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzdávej to a bojuj! - 4.díl: