zase jednou taková oddechovka. přesto doufám, že se vám bude líbit.
03.01.2010 (09:30) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×
Došla jsem pomalým krokem až ke svému pokoji. otevřela jsem opatrně dveře a v ten okamžik se mi vybavili všechny vzpomínky, které jsem tu s Arem prožila. To jak jsem se probudila, ještě když jsem byla člověk, jak mě pozoroval, když jsem jedla.
Dost! Nesmím na to myslet. tyhle myšlenky a vzpomínky mě ubíjí. Nemůžu na ně myslet, protože moje srdce se s každou vzpomínkou bolestivě stáhne a křičí bolestí. nemůžu tady zůstat. To je jasné. Okamžitě jsem lítala po pokoji jako blázen a bylila si jen ty nejnutnější věci.
Hlavně peníze, něco jsem si za tu dobu našetřila a myslím, že toho není málo. Měla jsem zabaleno za pět minut a tak jsem se šla ještě vysprchovat. Trvalo to asi jen deset minut a už jsem vycházela z tohohle pokoje. Ohlédla jsem se.
Zase jsem všechno co jsem tu prožila viděla před sebou jako na dlani. Z hrudi se mi vydral vzlyk, avšak bez slz. „Sbohem." zašeptala jsem do prázdného pokoje a moje slova zůstala viset bezvládně ve vzduchu.
Zavřela jsem opatrně a co nejtišeji dveře a vydala se ke garážím. Vzala jsem si to samé auto, kterým jsme jeli na lov. V autě se ještě vznášela Arova vůně a já jí plně nasála do svých plic. Ach jak mi tohle bude chybět.
Jak mi o nbude chybět. Nasedla jsem do auta a tašku hodila dozadu. Nastartovala jsem a vyjela z gráží. Jela jsem o poznání pomaleji.
Na letiště jsem dojela asi za dvě hodiny. Zajela jsem na parkoviště. Seděla jsem klidně v autě a pořád nasávala jeho omamnou vůni. Nemohla jsem se jí nabažit. Stejně jako jeho, ale tomu je ted konec.
Naposledy jsem nasála vzduch a otočila jsem se, abych si vzala tašku. nebyla moc velká, takže jsem mohla jít rovnou do letadla. otevřela jsem dveře letištní haly a vyvalila se na mě opojná vůně krve.
Neměla jsem sebemenší problém odolat jí, ale stejnak mě to lákalo. Nehodlala jsem nikoho napadnout, ale užívala jsem si ten krásný pach. Koupila jsem si letenku. Letí mi to za hodinu. Sedla jsem si na lavičku u okna a pozorovala lidi, kteří bud někam spěchali a nebo jen znuděně vyčkávali na odlet letadla.jejich tep byl rozdílný.
Někteří byli prosáklí nikotinem a jejich krev mi byla proti chuti, jiní jí měli sladkou jako med a bylo by mi ctí jim vysát tu sladoučkou tekutinu z těla. Okamžitě jsem zavrhla tyhle myšlenky a přemýšlela jsem co budu ted dělat.
Kam mám jít? Letenku jsem si koupila domů, do Forks. jenže co tam budu dělat. Mohla bych se zajít podívat za Jacobem, ale jak ten bude reagovat na mé upírství? Co udělá? Zabijem mě? To pochybuju.
Neměl by proti mě šanci, ale já bych ho nikdy nemohla zabít. Radši bych obětovala svůj život, než ho krutě a tvrdě zabít. A co Charlie? Určitě se s ním nebudu moci vidět, ale možná ho navštívím až se se vším nějak vyrovnám.
Spát bych mohla zatím v domě Cullenů. Pokud vím, tak se chystají ve Volteře ještě pobýt nějaou dobu, takže bych měla chvilku čas na zařízení některých věcí. Při vzpomínce na Volteru se mi vybavila jeho tvář. Tvář mé životní i existenční lásky, kterou jsem si však sama zkazila. Už nikdy ho nebudu moc políbit, pohladit, říct mu jako ho miluju.
Prostě nic. Z přemýšlení mě vytrhl hlas na upomínku, že moje letadlo za několik minut odlétá. Vstala jsem, vzala si svoje věci a vydala se do letadla. Letenku jsem podala příjemné paní a mohla jsem jít.
Seděla jsem v normální třídě. Nepotřebuju nějaký luxus. Musím si zvykat na obyčejné věci, které mi však vůbec nevadí. nebude to těžké. Těšila jsem se za jakem, ale také se toho bála. Letadlo vzlétlo a všichni pasažeři se ukládali ke spánku.
Byla noc. její temnota zahalovala všechno do svého pláště, ale mým očím se neskryl ani sebemenší pohyb. pozorovala jsem muže, který seděl vedle mě jak klidně oddychuje. Taky bych si ráda zdřímla, ale věděla jsem, že to se mi už nikdy nesplní. Moje očí ho pozorovali, když najednou sebou trhl. Probudil se a jeho pohled padl přímo do mých očí.
„Prominte já..." nevěděla jsem co říct. „To je dobré, mně to nevadí. Taky to dělám, když nemůžu spát." řekl a já se na něj jen vděčně usmála on mi usměv opětoval. Začal se vrtět, aby se uvelebil. Jeho víčka opět klesla a on se ponořil opět do říše snů. Musela jsem se tomu usmát. otočila jsem svůj pohled z okénka a pozorovala mnoho světel pod námi.
Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nevzdám se! 23. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!