Doufám, že se vám tenhle dílek bude líbit. je trochu smutnější. Prosím komentíky. Díky moc všem, kteří to čtou.
02.01.2010 (19:15) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2148×
Cítila jsem, že se na nás někdo kouká, ale moje síla, jako by mě opustila. Edward byl pořád na mě nalepený a já se ho snažila odstrčit. Konečně se mi to povedlo a já se podívala tím směrem, kde jsem cítila pohled.
Stál tam Aro a s neskonalou bolestí na nás koukal. Najednou byl však pryč a mě polila vlna vzteku. Podívala jsem se zpět na Edwarda, který se usmíval a to mě ještě víc naštvalo. „Co tě to sakra napadlo.
„Edwarde uvědom si, že já se k tobě nikdy nevrátím! Sám si mě opustil, takže není co řešit. Ani nevíš co so způsobil." řekla jsem a dala mu facku. Neodhadla jsem kolik síli a tak odletěl o hodný kousek dál.
Okamžitě se postavil do obrané pozice a začal vrčet. Řekla jsem si, že bych mu mohla dát zavyučenou, aby si to pro příště pamatoval. Postavila jsem se do utočící pozice a začala nebezpečně vrčet. Začala jsem pomalu kroižit kolem něj a on se přidal. Probodávala jsem ho svým pohledem a pak se rozhodla.
Skočila jsem na něj a on neměl šanci mě přemoct, to bylo od začátku jasné. Ještě nikdo ve Volteře mě neporazil. skočila jsem na něj a povalila ho na zem. Slezla jsem z něj a zase se postavila do utočné pozice.
On taky. Najednou stál za mnou a držel mě pod krkem. Vzala jsem ho taky za krk a přehodila ho přes sebe. Ležel jen tak na zemi a oddychoval. Postavil se a já už to chtěla skončit. Byla jsem neuvěřitelně naštvaná.
Skočila jsem na něj a trhla. Utrhla jsem mu ruku a hodila jí co nejdál. jen bolestivě zařval a s výčitkami v očích se na mě podíval.
Seskočila jsem z něj a jen se na něj usmála a pokrčila rameny. „No co? Nemáš provokovat." řekla jsem a rozeběhla se. Musela jsem dohnat Ara¨, abych mu to vysvětlila. Za několik minut jsem byla u aut, ale nikde jsem neviděla to moje. Určitě jím odjel. najednou za mnou stáíl Emmet a to co řekl mě překvapilo.
„Jestli chceš, tak si pujč moje auto." řekl a už mi házel klíčky. Usmála jsem se na něj a šla ho obejmout. Ikdyž mi všichni ublížili svým odchodem na některé se nedokážu dlouho zlobit. třeba jako na Esme, Carlisla a Emmeta.
U těch to prostě nejde. Jo ještě jsem zapomněla na Alice. Na mojí nejlepší kamarádku. Okamžitě jsem nasedla do auta. Zacouvala jsem a vyjela směr Voltera. Doufám, že to Aro pochopí, jinak by to byla moje smrt.
Blížila jsem se k Voteře a žačínala jsem být nervozní. Ale proč bych měla být? Nic špatného jsem neudělala. Nervozita ze mě odpadla. Už jsem byla skoro u bran a musela jsem zpomalit. Asi za pět minut jsem vjížděla do garáží hradu a vydala se do síně.
Tam ho asi najdu. Otevřela jsem dveře a tam bylo několik upírů, kteří poletovali kolem Ara. Aro jim něco vysvětloval, ale mně bylo jedno co. Všichni kromě jeho se na mě otočili. Aro pokračoval dál v mluvě. Vůbec si mě nevšímal.
Vztek ve mě začal vřít. Pomalu narůstal a já cítila jako pořád roste. došla jsem pomalu až k němu a on si mě ani nevšiml. přehlížel mě. Pořád jim něco vy\světloval a tak jsem začala mluvit. „Aro mohli bychom si promluvit?" zeptala jsem se, ale on se ani nepodíval.
„Aro." řekla jsem trochu hlasitěji, ale on pořád nepřestal mluvit k těm ostatním. Můj vztek už byl k nevydržení a ta jeho arogance mě dováděla k šílenství. „Aro!" zeřvala jsem na něj a můj hlas se rozléhal po celé místnosti a ještě dál.
S lhostejností se na mě podíval a jen řekl. „Co chceš Isabello?" řekl a mě se chtělo brečet. Ach, kdybych takl mohla. „Isabello?" řekla jsem a z hrudi se mi vydrali vzlyky. Tvrdě na mě koukal a ani špetka lítosti a soucitu, ba ani lásky se mu nemyhla v očích.
Ubíjelo mě to. Podívala jsem se mu přímo do očí, ale ta tvrdost nezmizela. „Mohli bychom si promluvit?" vysoukala jsem ze sebe mezi vzlykama. „Není o čem!" řekl tvrdě a dál se věnoval těm ostatním upírům.
Pořád tam něco řešili. Někteří na mě koukali s lítostí, jiní s lhostejností v očích. Pořád jsem vzlykala bez slz. Nemohla jsem tu být, už mě tu nic nedrželo. Arovi už jsem lhostejná. Odjedu někam daleko. A to jen kvůli tomu magorovi Edwardovi.
To on za všechno může! měla jsem ho v tom lese zabít. Ale kdyby mě neopustil, nikdy bych se nesetkala s Arem a inkdy bychom nebyli aspon tu chvilku spolu. Byla jsem vděčná aspon za ten kousek mého života, který jsem mohla prožít s ním, ale ted už je konec. Konec všeho krásného.
Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Nevzdám se! 22. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!