Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 8. kapitola

30.10.2011 (08:45) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 967×

Pomalu jsem pootočila hlavu a pohlédla na Edwarda, který stál s úsměvem na rtech přede mnou. „Znáš nějaký důvod k úsměvu?“ zeptala jsem se ho hořce.

„Znám,“ řekl a úsměv mu dál pohrával na rtech. „Bello, co takhle zjistit, jak to s tvou matkou doopravdy bylo?“

„Skvělý nápad, vážně. Jen je tu takový malý zádrhel, víš? Jak bys to asi chtěl zjistit?“ zeptala jsem se a zakoulela očima.

„Pojď a uvidíš,“ řekl tajemně a mrkl na mě. Popadl mě za ruku a rozeběhl se. Místo toho, abych běžela s ním, nechala jsem se táhnout. Drobné větvičky se mi zapichovaly do kůže a já každou chvilku zakopávala o vlastní nohy. Edward sice běžel pomalu, ale ani tak jsem mu nestačila a má nešikovnost mi to celé ještě komplikovala.

Po chvilce nemotorného běhu jsme se ocitli před velkým domem, který jsem již znala. Tady jsem tenkrát poznala Edwardova nevlastního otce, když jsem zabloudila cestou do školy. Nechápala jsem, proč mě sem Edward dovedl. Dělá si snad ze mě legraci?

„Proč jsme tady?“ Byla jsem překvapena, jak úsečně můj hlas zní. Edward pustil mou ruku a beze slova se vydal ke dveřím, které otevřel a pohybem ruky mi naznačil, abych vešla dovnitř. Loudavě jsem se vydala směrem, kterým ukazoval a prošla masivními dveřmi. Vevnitř byla téměř tma, protože závěsy byly zataženy. Díky svému zraku jsem ale dokázala rozpoznat každý detail interiéru. Předsíň byla sladěna do modra, každý kousek nábytku a dokonce i rohožky úžasně kontrastovaly. Zula jsem si boty a dále si místnost prohlížela. Edward kolem mě prošel a otevřel další dveře, které vedly do další obrovské místnosti, kde již bylo více světla.

„Carlisle?“ promluvil Edward do ticha. Ani jsem si nevšimla jak, ale najednou před námi stál ten blonďatý upír, s kterým jsem mluvila, když jsem se ztratila.

„Děje se něco?“ zeptal se a pak pohledem zabloudil ke mně. „Á, slečně se zase ztratila?“

„Tentokrát jsem v tom nevinně,“ řekla jsem a kývla hlavou směrem k Edwardovi. Carlisleovi přeběhl po tváři zmatený výraz, pak ale opět nabral ztracený klid a nahodil svůj běžný úsměv. Edward ale dál stál a usmíval se. Pak si důležitě odkašlal a polohlasem zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Ne snad proto, že bych slova neslyšela, ale proto, že byly vysloveny v jazyce, s kterým jsem dosud neměla co dočinění. Možná italštinou, nebo taky francouzštinou, každopádně, jediné, čemu jsem v té vyslovené větě rozuměla, bylo mé jméno. A v tu chvíli mi došlo, že Edward o mně ví něco, o čem nejspíše nemám vědět… Ale z nějakého neznámého důvodu, jsem se na Edwarda nedokázala zlobit.

„Pojď za mnou,“ ozval se Edward. Tato věta už byla podle všeho směřovaná mně, takže jsem se, i když docela neochotně, vydala za ním.

Prošli jsme další obrovskou místností, která, jak mi ale později došlo, byla pouze místnost, která spojovala chodbu s obývacím pokojem. Tato část domu byla sladěna do zelena, každá místnost měla ale jiný odstín. Jedna měla stěny nabarvené na tu nejtmavší zeleň, které by mohla o obzvlášť zamračeném odpoledni připomínat černou. K této barvě ale byly, nejspíše velmi pečlivě, vybrané doplňky, které s tmavou zdí dokonale kontrastovaly. A nejkrásnější ze všech místností byl právě obývací pokoj. Byla to jedna ze světlejších místností, jedna zeď byla přetřena na bílo a i doplňky byly v bílém odstínu. Sedačka byla zbarvena do smetanova a mně bylo jasné, že kdybych takovou sedačku pořídila domů, po dvou dnech by byla celá od skvrn. Má šikovnost totiž odpovídala nule, jestli tedy nebyla v mínuse.

„Posaď se,“ pošeptal mi Edwarda a já si už začínala připadat jako nějaký chovný pes. Pojď, posaď se… I tak jsem ho ale poslechla a posadila se na kraj jednoho ze světle zelených křesel.

Edward se posadil do vedlejšího křesla a po chvíli do místnosti vešly i dvě další postavy. Jeden z nich byl Carlisle, jeho blonďaté vlasy byly nezaměnitelné. Druhý příchozí byla žena. Měla tmavě hnědé vlasy, které jí spadaly po ramenech v mělkých vlnách a do obličeje jí spadalo několik světlejších pramínků. I její oči měly zlatavý odstín a v obličeji se jí zračil zmatený výraz. Někoho mi vzdáleně připomínala, ale koho?

Oba příchozí se posadili na protější sedačku a Carlisle se nervózně ošil. Celé mi to připadalo čím dál tím více podivnější. Nejen, že jsem v brzkých ranních hodinách seděla v pokoji s několika upíry, ještě divnější tady ale bylo jejich chování. A má výbušná povaha toho už měla dost.

„Promiňte, ale můžete mi říct jediný důvod této… Sešlosti?“ zeptala jsem se podrážděně.

„No, Isabello, ona je ta, ehm, situace trošku složitá.“ Opět se mu na obličeji objevil ten jeho úsměv, který mi ale již začínal připadat otravný. Já nechtěla, aby se na mě zubil, ale aby mi odpověděl!

„Jestli mi do deseti sekund neřeknete, co po mně chcete, tak se seberu a odcházím!“ Z hrudi se mi vydralo podrážděné zavrčení.

„Dobře, dobře, hlavně zachovej klid,“ promluvil na mě Carlisle a úsměv mu najednou ztvrdl na rtech. „Víš… Tedy vlastně nevíš…,“ zakoktal se a pohlédl na ženu, která seděla vedle něj. V duchu jsem zaklela. Kam jsem se to jen dostala? Do domu, kde upíři koktají?

„No, Nino-,“ promluvila najednou ta hnědovlasá upírka a pak se zarazila. A já taky. Odkud, sakra, zná mé jméno, o kterém jsem až do dnešního odpoledne sama nevěděla?

Nechápavě jsem se na ni zadívala. V jejím obličeji jsem zahlédla snad tucet emocí – radost, strach, nejistotu, ale také něco, co jsem vůbec nedokázala identifikovat, navíc u upíra, který mi je sice velmi povědomý, ale nejspíše jsem ho nikdy neviděla. I tak jsem se ale nemohla zbavit toho pocitu, že tu upírku znám.

Ještě jednou jsem po ní přejela pohledem a namáhala jsem svou paměť, která ale asi stávkovala. Tedy pouze do chvíle, kdy mi na mysl vyvstala jedna, až příliš živá, vzpomínka...

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 8. kapitola: