Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 6. kapitola

28.08.2011 (14:45) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1253×

Podle rozvrhu jsem měla první hodinu biologii. Bylo mi jasné, že do třídy dorazím jako poslední. A také že ano. Všichni již seděli ve svých lavicích. Všichni včetně toho upíra, od kterého jsem se málem nechala přejet. Seděl na židli vedle jakési blonďaté upírky. Za nimi seděli další dva upíři – krátkovlasá drobná dívčina a blonďák, který vypadal, že právě snědl kopřivu. Na druhé straně třídy seděli ještě další dva upíři. Neměla jsem ale čas prohlédnout si je, protože na mě promluvil učitel.

„Tak, slečno, mohla byste se nám představit?“ zeptal se s kyselým úšklebkem na rtech.

„Jistě. Já jsem Isabella a přestěhovala jsem se sem z Ameriky.“

„To je všechno? Co rodiče? Vaše zájmy, koníčky? Mohla byste se nám představit podrobněji?“ zeptal se a hlasitě zívl.

„Dobře. Tak ještě jednou. Jmenuji se Isabella a přestěhovala jsem se z Ameriky, kde jsem půl roku žila se svým otcem. Svou matku jsem nikdy neviděla, žiji pouze s tátou a kvůli jeho práci se dost stěhujeme. Stačí?“ zasyčela jsem jízlivě a střelila jsem pohledem po učiteli.

„Ale jistě.“ Rukou mi pokynul k volné židli v druhé řadě. To bude radost. Sedla jsem si na židli a dívka, která seděla vedle mě, se ihned pustila do představování. Její slova jsem ale pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven a čekala jsem, až konečně zazvoní.

Když se ozval vysvobozující zvuk školního zvonku, vyběhla jsem ze třídy jako první. Bylo mi jasné, že tohle nebude zrovna nejšťastnější období mého života. Strávit rok v tomhle zapadákově, v této rozpadající se škole s nabručenými učiteli, to bude vážně něco. Vydala jsem se školní chodbou, abych našla učebnu matematiky, ale v polovině cesty mě za zápěstí chytla ledová ruka. Co po mně asi může chtít upír?

Otočila jsem se a opět jsem pohlédla do očí toho upíra, který mě málem zajel.

„Ahoj, já jsem Edward. Promiň mi to na tom parkovišti, asi jsem nedával pozor. Nemohla by sis na mě odpoledne udělat čas? Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit,“ řekl a bez toho, aby počkal na odpověď, odešel. Bože, to jsou tedy způsoby. Co po mně asi může chtít? Poznal snad, že nejsem člověk?

Nakonec jsem to nechala být a po dalších několika minutách hledání jsem konečně učebnu nalezla. Kromě nudné hodiny matematiky jsem musela přežít ještě další čtyři předměty, které nebyly o nic zajímavější. Ze školy jsem vycházela k smrti znuděná a jen jsem se modlila, abych nepotkala Edwarda. Vážně se mi s tím upírem nikam nechtělo. On ale čekal přede dveřmi.

„Promiň, já dnes nemůžu,“ řekla jsem a významně se podívala na hodinky.

„Neboj se, já tě dlouho nezdržím,“ odpověděl mi a pokynul ke stříbrnému Volvu, které se lesklo na školním parkovišti. Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale to už mě táhl pryč od školní budovy.

Nakonec jsem s ním odjela a cestou jsem přemýšlela, co po mně může chtít. Za celou dobu ani jedinkrát nepromluvil a já byla ráda. Povídat si s upírem? To vážně není můj životní sen. Navíc jsem věděla, že táta bude vyvádět, když přijdu pozdě domů. On by si mě totiž asi nejradši přivázal na řetěz.

Edward nakonec zastavil před nějakou polorozpadlou budovou. Později jsem zjistila, že je to restaurace. Byla zakouřená, jinak ale vypadala docela obstojně. Byla maličká, interiér byl, kupodivu, moderní. Celá místnost byla fialová – od zdí až po ubrusy na stolech. Celkově působila celkem útulně. Edward se posadil a hlavou pokynul k židli naproti němu. Dobře, takže my se dnes budeme dorozumívat pantomimicky? Bože, že já sem lezla.

Sedla jsem si a čekala, až promluví. On tam ale jen seděl a mlčel. Je normální? Nejdřív mě zaveze bůhví kam a chce si se mnou o něčem důležitém promluvit, a pak mlčí? Já věděla, že upíří nejsou normální. A tento už vůbec ne. Jen tam seděl a koukal na mě, jako bych byla nějaký akční film v kině.

„Nehodláš mi konečně říct, co jsi potřeboval? Přestává mě to bavit,“ vyjela jsem na něj a pohodila svými vlasy. On sebou trhl, vypadalo to, jako by se probral z transu.

„Jo, jasně. Vlastně… Vlastně nic důležitého. Chtěl jsem si s tebou pouze přátelsky popovídat. Jsi na škole nová, takže jsem si říkal…“ mumlal a oči měl sklopené. To si dělá legraci? Chtěl si se mnou popovídat, a proto mě táhl přes celé město? To neměl dost času ve škole? Jedním uchem jsem poslouchala tiché mumlání svého společníka. Mluvil hrozně rychle a blábolil samé nesmysly. Pak se nadechl a konečně začal mluvit srozumitelně.

„Ehm, takže ty žiješ jen s otcem, že? Proč?“ zeptal se, ale oči nechával sklopené.

„Jo, žiju jen s tátou. Máma odešla hned potom, co jsem se narodila, a už se nevrátila. Vlastně už je možná mrtvá, protože je…“ Zasekla jsem se v polovině věty. Já jsem se málem podřekla! To se mi ještě nikdy nestalo. Doufala jsem, že nepochopí, co tím chci říct. On na mě upřel pohled svých karamelových očí. Zračilo se v nich pochopení a naděje. Nechápala jsem to. A on se k tomu dál ani nevyjadřoval. Další hodinu jsme se bavili o úplně zbytečných tématech, jako je počasí a politika. Někdy se mě zničehonic zeptal na něco, co se týkalo mého soukromí, mé rodiny. Měla jsem pocit, že se ze mě snaží dostat zbytek té načaté věty. Já si už ale dávala pozor na jazyk.

Musím přiznat, že se mi s ním povídalo více než příjemně. Edward byl moc milý, mohla jsem s ním být sama sebou. Čas s ním utíkal rychle. Možná až moc. Když jsem poprvé pohlédla na okno, které se nacházelo vedle našeho stolu, zjistila jsem, že se venku setmělo. Tátu teď již nejspíše ovládal záchvat strachu. To s ním zase bude zábava.

„Promiň, Edwarde, já už budu muset jít. Uvidíme se zítra ve škole,“ řekla jsem směrem k němu a vstala jsem ze židle. On po mně hodil nechápavým pohledem.

„Počkej, já tě svezu domů. Jsme asi deset kilometrů od Forks, to chceš jít pěšky?“ zeptal se a také vstal. Pomohl mi vlézt do bundy a dovedl mě k autu.

Po celou cestu mi vyprávěl své zážitky ze školy. Poslouchala jsem ho ale jen na půl ucha. Něco mě totiž stále nutilo, abych se na něj dívala. Byl nádherný, to jsem musela uznat. Jeho onyxové oči byly hluboké a upřímné. Vlasy měl medově zbarvené a ležérně rozcuchané. Byl i na upíra neuvěřitelně krásný. Ne, nad tím nesmím přemýšlet! Raději jsem odvrátila pohled a zadívala se na ubíhající krajinu v okně.

Nenechala jsem ho, aby mě dovezl až k domu. Táta by mě přizabil. Vystoupila jsem o několik ulic dál. Chtěla jsem se vydat domů, když mě zadržela Edwardova studená ruka. Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. Usmál se na mě a naklonil se k mému uchu.

„Měj se,“ zašeptal tiše a políbil mě na tvář. Bylo to, jako kdyby mě někdo pohladil kostkou ledu, a mně to nestačilo. Chtěla jsem ho políbit, ale nemohla jsem. Nešlo to. A také jsem se bála jeho reakce. Ale jen těžko jsem odolávala, když byl tak blízko u mě.

Pak jsem se od něj odtáhla, byla jsem zmatená. Co to dělám? Nikdy jsem o nikom takhle přemýšlela. Proboha, vždyť je to upír.

„Ahoj,“ řekla jsem a vydala se ztichlou ulicí. Sotva jsem zahnula za roh, rozeběhla jsem se lesem a doufala, že se mi podaří najít správnou cestu. Vydala jsem se směrem, o kterém jsem doufala, že je ten správný, a po nějaké době jsem dorazila k našemu domu. V kuchyni bylo rozsvíceno a ozývalo se tam tiché vrčení. No nazdar.

Pomalu jsem vyšla schody, které vedly k domu, a chystala se odemknout. Dveře se ale otevřely a mezi nimi stál táta. Vrčel, a kdyby mohl, určitě by byl rudý vzteky. Chytl mě za rukáv a dotáhl mě do kuchyně. Tam mě surově posadil na židli. Z očí mu šlehaly blesky.

„Můžeš mi říct, kde jsi byla?“ zasyčel.

„Do toho ti nic není,“ řekla jsem mu, ale hlas se mi třásl. „Jsem už pár let plnoletá a mohu si dělat, co chci.“

„Myslíš?“ štěkl na mě a poté se trhaně rozesmál.

„Ne, já to vím.“ Postavila jsem se naproti němu. Byl o hlavu větší, a když byl v takovém stavu, vážně z něj šel strach. On se přestal smát a podíval se na mě nenávistným pohledem.

„Už se nedivím, že od tebe máma odešla!“ zakřičela jsem na něj. Došlo mi, že tohle byla poslední kapka, pro nás pro oba. James se napřáhl a já od něj schytala pořádnou facku. Sice jsem byla poloupír, ale i tak to šíleně bolelo. Už jsem se na něj nepodívala a utekla jsem do pokoje. Svalila jsem se na postel a konečně mi došlo, že nejsem v tom správném pokoji. Tato místnost byla mnohem menší. Na stěnách byly obrovské pavučiny. Nábytek byl zaprášený a zdi nevymalované. V celé místnosti byla jen jedna jediná skříň, která byla otevřená. Vypadlo z ní několik papírů, které se povalovaly na zemi. Sedla jsem si na špinavou zem a chystala se je sebrat. Když jsem je ale chtěla vložit do skříně, upoutal mě list, který ležel navrchu…

Myslím, že někteří z vás již tuší, co Nina našla, protože o tomto listu zde byla již jedna zmínka.

Děkuji všem, kteří mou povídku čtou. Mě i ty tři komentáře u minulé kapitolky velmi potěšily. A doufám, že i dnes zanecháte alespoň smajlíka.

Upozorňuji, že teprve teď se nám začíná celý příběh rozbíhat. Čeká nás rozuzlení hlavní zápletky, krátká chvíle štěstí, ale i tragédie, která změní život snad všem postavám. A to vše se uděje v následujících čtyřech kapitolkách a epilogu.

Věnováno uživatelce MidnightShadow. Děkuji ti. ;)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 6. kapitola: