Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 5. kapitola

23.08.2011 (12:45) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1230×

Nečekala bych, že to v té své otupělosti ucítím, ale bolest byla obrovská. A až teď jsem začala pochybovat, jestli dělám dobře. Ale už je pozdě. Za chvíli už budu mít ode všeho pokoj. Zavřela jsem oči a čekala, až si mě smrt vezme k sobě…

O padesát let později

Pohled Esmé

Po padesáti letech jsem opět tady, v tom nejdeštivějším městečku. V městečku, které ze srdce miluji, ale ještě více nesnáším. Ve Forks. Ve městě, které mi vzalo naději, život i dceru. Ve městečku, kde jsem se stala nesmrtelnou upírkou.

Po tolika letech jsme se sem konečně mohli vrátit. Měla jsem obavy, strach z toho, že tu na mě znovu padne bolest ze ztráty mé dcerky, kterou jsme do dneška nenašli, a ani Carlisle již v její nalezení nedoufal. Během těch padesáti let jsem se dala alespoň trochu dohromady. Srdce mě bolelo stále stejně, ale naučila jsem se s tím žít. Ne nadarmo se říká, že se člověk nakonec smíří se vším.

Carlisle se rozhodl, že se vrátíme do domu, kde jsme dříve žili. Nechal ho zrekonstruovat a vše přestěhoval dříve, než jsme sem se zbytkem rodiny přijeli.

Právě fakt, že mám tak velkou rodinu, mi pomáhal a stále pomáhá překonat, že svou dceru už nespatřím. Mám možnost starat se o domácnost, manžela a šest nevlastních dětí. S těmi se člověk nenudí. Hlavně s Emmettem. Je to neskutečný vtipálek. Jeho manželka, Rosalie, mi dříve připadala nepříjemná, když ji ale člověk pozná, pochopí, že její zahořklost je pouze maska, která by jí měla pomoct od bolesti. Trpí tím, že už nikdy nebude mít vlastní dítě. Další z děvčat v naší rodině je Alice. Milá a talentovaná dívka, která vidí budoucnost. Její manžel, Jasper, je oproti ní trošku problémový. Je pro něj těžké vydržet na zvířecí krvi. Edward, další člen naší rodiny, je citlivý. Jen těžko z něj člověk páčí větu, často nemluví s nikým jiným, než s Tanyou, svou ženou. Ta je jediná, která si na mě ještě nezvykla. Někdy mi dává dost okatě najevo, že by jim beze mě bylo lépe.

„Esmé, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Carlisle a jemně mi zatřásl s rameny. Byla jsem tak zabraná do vlastních úvah, že jsem si ani nevšimla toho, že už jsme dojeli na místo. Vstala jsem a vydala se za Carlislem, který mířil do domu. Ten vypadal stále stejně, pouze zdi měly jinou barvu a vybavení bylo modernější. Pokoje hrály pastelovými barvami a vypadaly jako vystřižené z časopisu o moderním bydlení. Každý doplněk ladil s barvou zdí i koberců.

Carlisle byl rád, že je zpátky a já byla šťastná s ním. Tohle místo na mě sice vrhalo chmury, ale nechtěla jsem to dát najevo před rodinou, která vypadala spokojeně. Vlastně byli spokojení všichni, kromě Edwarda s Tanyou. Ti na sebe od příjezdu křičeli v kuchyni. Nechápala jsem, proč jsou spolu. Ani jeden z nich již nevypadal zamilovaně, nebo alespoň svou lásku nedávali najevo. Vypadalo to, že spolu zůstávají už jenom kvůli síle zvyku. A já jsem jim na to radši nic neříkala, byla jsem ráda, že je rodina pohromadě.

Pohled Niny

„Vážně bychom si nemohli pořídit auto? Už mě nebaví běhat přes tři kontinenty vždycky, když se rozhodneš, že se musíme přestěhovat. Tatí, prosííím,“ zaprosila jsem a hodila po otci pohledem štěněte. Ten jen nesmlouvavě zakroutil hlavou a gestem ruky mi naznačil, že se o tom dál nemíní bavit. Potom si vážně odkašlal. Přesně jsem věděla, co teď přijde. Vymyslí mi nějaké, pro něj skvělé, jméno. Opakovalo se to vždy, když jsme se stěhovali. A protože to se stávalo někdy i dvakrát do roka, už jsem přesně věděla, co mě čeká. Většinou už jsem si ani nevybalovala, stejně by se to na tak krátkou dobu nevyplatilo.

„Takže, tentokrát tě do školy zapíšu pod jménem Isabella. Hlavně to nepopleť. Znáš se…“

„Tati! S předstíráním mám už padesát let praxe. Podřekla jsem se snad někdy? Raději mi konečně řekni, proč se musíme neustále stěhovat, a proč si nemůžu nechat své jméno?“ zeptala jsem se ho a upřela na něj pohled svých oříškových očí. Nečekala jsem, že mi odpoví, stejnou otázku jsem mu totiž položila minimálně stokrát a ještě nikdy se mi na ni odpovědi nedostalo. Táta jen mávnul rukou a začal kroutit hlavou.

„To je moje věc, tebe to nemusí zajímat,“ řekl mi uštěpačně. Tentokrát jsem toho už měla dost. Zahraji na jeho citlivou strunu.

„Padesát let mi tvrdíš, že mi do toho nic není. Ale pleteš se, kdybych chtěla, mohla bych od tebe odejít. Přece jenom je vážně divné žít v padesáti s otcem,“ řekla jsem mu a ušklíbla se.

Přes obličej se mu přehnal snad tucet emocí. Bolest, strach, zmatenost a nakonec i pobavený výraz. No jo, to je celý on. Myslí si, že žertuji. Ale mě už to vážně nebaví. Dvakrát do roka se stěhujeme a já ani nevím proč. A vždy vybere tak zoufalé místo. Tentokrát jsme se přestěhovali do městečka, kde prší snad celý rok bez přestávky. Forks, nejhorší městečko na světě, ve kterém budu nucena strávit půl roku svého šíleně nudného života.

Neustále jsem chodila na střední školu. Opakovala jsem ji už tolikrát, že bych učivo mohla odříkávat ze spaní. Chtěla jsem alespoň do prvního ročníku vysoké, což táta odmítl. Řekl, že prostě zůstanu na střední, a to ať se mi to líbí, nebo ne.

Uvíznout navždy v podobě osmnáctiletého děvčete rozhodně není lehké. Zasekla jsem se v jednom nekončícím stereotypu. A mě to přestává bavit.

„Na co čekáš? Škola na tebe čeká!“ oznámil mi táta a pokynul ke dveřím. Nezbývalo mi nic jiného, než do té zatracené školy jít. Popadla jsem batoh a rozeběhla se směrem k lesu. Když poběžím několik minut rovně, neměla bych se ztratit. Jako poloupír jsem běhala mnohem rychleji, než jakýkoliv jiný člověk. Ale mé poloupírství nemělo jen výhody. Musela jsem pít krev, z které se mi dělalo špatně. Po dvou desetiletích mého života, jsem přemluvila Jamese, aby mi dovolil pít zvířecí krev. Chutnalo to sice stále stejně odporně, ale aspoň jsem nemusila nikoho zabíjet. Nesměla jsem se také ukazovat na přímém slunci, protože se má pokožka jemně leskla. Někdy jsem si taky nebyla jista, jestli mám své věčné mládí za trest, nebo za odměnu.

Přede mnou se rozprostřela obrovská bílá budova. Měla skleněné dveře a byla moderně zařízená. Tak tohle asi nebude škola. Musela jsem běžet špatným směrem. Ale teď vůbec nevím, jakým směrem se vydat.

Rozhodla jsem se, že se zeptám na cestu lidí, kteří v domě bydlí. Sotva jsem ale došla ke dveřím, ucítila jsem upíří pach. No nazdar. Tohle nedopadne dobře. Jestli je někdo uvnitř, už stejně postřehl, že někdo přišel. A také, že ano. O pět sekund později mi otevřel vysoký blonďatý upír. Jeho oči měly karamelovou barvu. Oddychla jsem si. Když se živí krví zvířat, nic mi nehrozí.

„Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale nemohl byste mi říct, kudy mám jít ke škole?“ zeptala jsem se a usmála se na něj.

„Stačí, když půjdete podél silnice, ale je to docela daleko. Jestli chcete, můžou vás svést mé děti, také tam chodí,“ řekl mi.

„Ne, to zvládnu. Děkuji vám.“

Vydala jsem se k silnici. Ta byla prázdná, mohla jsem se tedy rozeběhnout. U školy jsem byla během pěti minut. Byla to stará, polorozpadlá budova, která byla asi kdysi dávno přetřena na bílo. Kolem ní pobíhalo několik prvaček a křičeli na sebe navzájem přes celý pozemek. Ostatní studenti stáli v hloučcích a zády se opírali se o zeď. Většina z nich si stěžovala na příliš krátké prázdniny.

Ze školy se ozvalo zazvonění a všichni se otráveně vydali do školy. I já jsem pomalu vyrazila přes parkoviště. Najednou se ozvalo skřípění brzd a hlasité zatroubení. Pohlédla jsem na zdroj toho zvuku. Pět centimetrů ode mě stálo stříbrné volvo. Řidič vyskočil ze sedadla a s výrazem ďábla pomsty na mě začal křičet. Já ho ale neposlouchala. Hypnotizovala jsem jeho zlaté oči. Došlo mi, že je to syn upíra, kterého jsem se ptala na cestu. Omluvila jsem se a znovu se vydala ke škole.

Věnováno uživatelce ScarlettCullen. Proč? Protože jsi. Mrzí mě to. A kdybych měla možnost, kterou již asi nedostanu, ráda bych ti poděkovala. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 5. kapitola: