Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 10. kapitola

07.11.2011 (18:00) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1103×

Pohled Esmé

Tichá nemocniční chodba, která se stala v posledních dnech mým stálým útočištěm, se zdála s každým okamžikem tišší, jako by to, že ve mně utichala naděje, mělo vliv i na okolní svět. Jako by svět snad ztratil své pestré barvy a vše okolo mě bylo najednou černo-bílé. Všechno se zahalilo do mlhy a já jen matně chápala, co se kolem mě děje. Jediné, co jsem stále dokola slýchala ve své mysli, bylo těch pár nadějných vět, které pronesli lékaři, i když jsem někde ve skrytu duši stejně věděla, že je z úst vypouští pouze proto, aby mě uklidnili.

Stejně tak jsem věděla, že je více než podezřelé, že jsem ani jedinkrát za celou tu dobu, co tu Nina leží, nešla domů. Celé dny jsem proseděla na tvrdých nemocničních židlích, ale ani jedinkrát jsem nespala, ani jsem se nesnažila nic předstírat. V beznadějných okamžicích, které jsem právě zažívala, mi bylo celé skrývání nás, upírů, úplně ukradené.

Jediné, co pro mě existovalo, byla ona, má jediná dcera.

Proč jsem o ni měla přijít ve chvíli, kdy se mi ji konečně podařilo najít? Byl můj osud vážně nastaven tak, aby mi nedovoloval ani jediný, třeba jen krátký, okamžik štěstí? Vypadalo to tak. Místo štěstí mi v srdci zůstávala jen ohromná díra a prázdnota, kterou doplňovala neskutečná bolest, která jakoby mé mrtvé srdce opět spalovala neskutečným ohnivým plamenem, ale mně chyběla voda, kterou bych ty plameny mohla uhasit.

Raději bych si znovu prošla proměnou, než jen vteřinu pociťovat ten neskutečný strach, že už se nikdy neprobere, že už nikdy neuvidím, jak jí v očích poskakují veselé plamínky. Že jí nikdy nebudu moc říct, jak hrozně moc ji mám ráda a jak pro mě byly bolestivé ty roky, kdy jsem ji nemohla mít vedle sebe, a jak mě mrzí, že jsem nemohla být u jejích prvních krůčků a slov.

Jediný, kdo dokázal alespoň malinko pochopit, jak se cítím, byl Edward. To on tu se mnou trávil celé dny a společně se mnou doufal, že se Nina z kómatu přece jen probere. Ani on nepřestával věřit v nemožné.

Zrovna teď bych ho tu potřebovala, ale on se vydal domů, aby mi přinesl nějaké čisté oblečení, sama jsem se totiž odmítla z nemocnice hnout.

Najednou jsem uslyšela tiché kroky, které na naleštěné podlaze vytvářely sotva slyšitelný skřípavý zvuk. Opatrně jsem zvedla hlavu a pohlédla na lékaře, který svižným krokem procházel chodbu. Nakonec se zastavil u mě a opatrně se usmál.

„Vy tu ještě stále jste?“ zeptal se, i když odpověď znal. Jen jsem mírně pokývala hlavou a opět jsem si složila hlavu do dlaní.

„Tím, že tu budete sedět, jí nepomůžete,“ ozval se opět lékař.

„Nepomůžu,“ zamumlala jsem. „Ale tím, že budu sedět doma a užírat se, jí taky nepomůžu.“

„Já pevně věřím, že se z toho nakonec dostane. Ale nesmíte ztrácet naději,“ pronesl povzbudivě a já cítila, jak mě propaluje svým starostlivým pohledem.

„Pusťte mě za ní,“ vyhrkla jsem najednou a prudce jsem se vyhoupla do stoje, možná rychleji, než bylo u člověka běžné.

„Potřebuje klid… A vy také,“ odpověděl váhavě a tentokrát to byl on, kdo sklopil pohled. Je tu snad něco, co se mi bojí říci?

„Prosím, jen na chvíli.“ Nejdříve jen bez hnutí stál a váhavě si mě měřil, ale nakonec lehce přikývl a rukou mi naznačil, že mám jít za ním. Pomalu jsem za ním cupitala, až jsem společně s ním došla před jedny z mnoha bílých dveří. Byla na nich drobná, světle modrá cedulka, na které bylo napsáno číslo pokoje.

Lékař vzal za kliku, vešel do místnosti a já ho následovala. Zastavil se a pohlédl na mě.

„Jen na chviličku,“ pronesl přísně a odešel z místnosti.

Já jsem se vydala směrem k jediné posteli, která v místnosti byla. V bílých peřinách tam ležela malá dívka. Dlouhé vlasy měla rozprostřeny na polštáři, vypadalo to, jako by jí kolem hlavy zářila hnědá svatozář, která ale ztratila veškerou svou svěžest. Paže měla položené podél těla a vedlo jí z nich hned několik hadiček. Oči měla zavřené, její pokožka byla vysušená a smrtelně bílá.

Kdybych nevěděla, že to je má dcera, nikdy bych ji nepoznala. Její tvář byla tak bez života, vypadalo jako pomlácená porcelánová panenka. Na bledé kůži se jí zbarvovalo několik tmavých modřin, které až nebezpečně kontrastovaly s její pokožkou a doprovodem jim byly drobné odřeniny.

Při tom pohledu se mi chtělo brečet tak, jako ještě nikdy. Chtěla jsem opět pocítit, jaké to je, když se vám do očí vlijí slzy a snaží se odplavit alespoň trochu bolesti, kterou cítíte, i když ví, že je to zbytečné. Až časem člověku dojde, že pláč je pouze zoufalá póza, která ostatním kolem nás ukazuje naše vlastní zoufalství.

I tak jsem si ale přála cítit je na svých tvářích. Chtěla jsem něco, co by dokázala ukázat tu nekonečnou bolest, která mě zevnitř rvala na kousky a která mé srdce drtila na prach.

Sedla jsem si plastovou židli, která stála vedle postele, a lehce jsem chytla Ninu ruku. Zdálo se mi, jako by byla ze skla. Když tam tak bezbranně ležela, schoulená v bílé dece, a jediným důkazem toho, že je ještě stále naživu, bylo její srdce, které nepravidelně bilo, zdála se mi neskutečně křehká, křehčí, než leckterý člověk. Pohled na ni mě bolel… Ale ještě více by mě bolelo, kdybych teď odešla.

Natáhla jsem ruku a lehce jsem ji pohladila po vlasech, které měla zplihlé, viděla jsem, jak se z nich ztratil jejich běžný lesk.

Raději jsem jí opět stiskla ruku. Stisk ale tentokrát nezůstal neopětovaný.

Na dlani jsem ucítila lehoučké mravenčení a slabý stisk, který ale ihned zase povolil. Rychle jsem očima přelétla po obličeji své dcery. Její oči ale byly stále zavřené a její tvář neukazovala na to, že by se probrala. Ale přece se mi to nemohlo zdát?! Jsem upír!

Najednou se ale její víčka zatřepotala a ona otevřela oči. Rychle jsem vstala a nevěřícně jsem na ni pohlédla. Jediný pohled do jejích očí stačil na to, aby mé srdce zaplesalo a v mžiku zapomnělo na smutek.

Když jsem se ale do jejích očí zahleděla pozorněji, radost mě ihned přešla. Jediné, co jsem v nich viděla, byla nekonečné prázdnota.

„Nino?“ promluvila jsem na ni, potřebovala jsem nějakou jistotu, že je přece jen v pořádku. Mírně pootočila hlavu a pohlédla na mě svým skelným a teď již i zmateným pohledem.

„Kdo jste?“ vyhrkla najednou a pokusila se prudce posadit. Rychle jsem k ní natáhla ruku a donutila ji, aby si opět lehla. Teď jsem byla zmatená já.

„Já jsem tv-… Edwardova matka,“ konstatovala jsem a na tvář jsem nasadila umělý úsměv, aby neviděla nejistotu, která projížděla mými útrobami. Nevěděla jsem, jako co se jí mám teď představit, protože jsem vlastně ani netušila, jestli toho odpoledne vážně pochopila, že jsem její matka. I když jsem si tím ještě před chvílí byla jistá, teď mě jistota opouštěla.

Nina se kousla do rtu a pak něco zamumlala, ale natolik tiše, že jsem jí ani já se svým dokonalým sluchem neslyšela. Pak na mě pohlédla a promluvila, tentokrát to již byla slova mířená mně: „A kdo je Edward?“

A v tu chvíli mi to došlo… Ne že by si nepamatovala, kdo jsem, ona si nepamatovala nic…

* * *

Následující týden se mi celý sléval do jedné obrovské šmouhy. Nějak jsem nebyla schopna normálně fungovat.

Edward celé dny trávil s Ninou. Ona si na něho sice nepamatovala, ale já věděla, že Edward má v sobě naději, kterou jsem já již ztratila. Naději, že si na něj, na nás všechny, vzpomene.

Často jí vyprávěl věci z její minulosti, ale vyhýbal se bolestným tématům a také tomu, kým Nina vlastně doopravdy je. Nechával ji při tom, že je člověk jako každý jiný, a já věděla, že dělá správně. Teď by rozhodně nebylo rozumné rozrušovat ji takovou zprávou, navíc by nás stejně všechny považovala za blázny.

Zatímco byl ale Edward s Ninou pořád, já tam nebyla schopna znovu zajít. Jen při vzpomínce na její prázdný pohled mé srdce pukalo a já věděla, že bych další pohled na ni neunesla. Navíc, takhle jsem v sobě nechávala alespoň malou naději, která by ale asi v okamžiku, kdy bych ji uviděla, zmizela. Sice jsem se sama za sebe styděla, ale prostě jsem v sobě nedokázala najít odvahu, abych udělala těch několik kroků směrem k jejímu pokoji.

Najednou se dveře, které jsem nevědomky hypnotizovala pohledem, otevřely a vyšel z nich Edward. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že vypadá unaveně. Pohlédl na mě a chabě se usmál.

„Esmé-“ začal, ale já jsem ho přerušila.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Jdi za ní. Prosím… Teď spí, nemusíš se bát.“ Sedl si vedle mě na židli a natáhl se po mé ruce, kterou povzbudivě stiskl. „Uvidíš, že se uleví i tobě samé.“ Asi měl pravdu. Tak jako tak by tahle chvíle, kdy by se střetnutí s mou dcerou již nedala dále oddalovat, nastala.

Mírně jsem pokývala hlavou a vstala jsem. Edward pustil mou ruku a já cítila, že mě celou dobu, kdy jsem šla ke dveřím pokoje, pozoruje.

Otevřela jsem dveře a rychle jsem přešla místnost, bez toho, abych přemýšlela, co vlastně dělám. Podívala jsem se na postel a tentokrát mě čekalo milé překvapení. Nina vypadala rozhodně mnohem lépe, než když jsem ji viděla naposledy.

Jejím vlasům se vrátil ztracený lesk a už ani nevypadala tak polámaně, jako když jsem ji viděla naposledy. Modřiny se zmenšily a odřeniny již téměř nebyly vidět.

Víčka se jí ale mírně chvěla, takže se mohla každým okamžikem probudit. Nechtěla jsem u toho být, nechtěla jsem si kazit radost, která mnou prostoupila, když jsem se teď ujistila, že už jí je lépe.

Naklonila jsem se a lehce jsem ji políbila na čelo. Pak jsem se otočila a co nejrychleji to bylo možné jsem se vydala zpět ke dveřím. Když jsem se ale natáhla po klice, uslyšela jsem slovo, které jsem si v tu chvíli přála slyšet více, než cokoliv jiného.

„Mami?“

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 10. kapitola: