Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 1. kapitola

02.08.2011 (12:30) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1403×

Pohled Esmé

O dva měsíce později

Temnota mě obklopovala ze všech stran, ale i přesto jsem pociťovala sílu nadávek, které dopadaly na mou hlavu. Hlava mě bolela a břicho na tom nebylo o moc lépe. Krev mi tekla snad z každé části těla. Co jsem čekala? Že se mi s radostí vrhne kolem krku a poděkuje mi? Jo, asi jsem to naivně očekávala. Ale můžu já za to? Když se to vezmu kolem a kolem, rozhodně je za to více vinen on. Ano, také za to můžu. Ale to malinké dítě ve mně ne! Kdyby tak nenaléhal, abych se s ním vyspala…

Strávila jsem s ním noc. Jednou. Jaké slovo by to vystihovalo? Krása a ani dokonalost by to určitě nebyla. Spíše asi hrůza a děs. Doteď mám na těle tmavé modřiny a to především na rukou, které mi celý večer drtil. Snažila jsem se na to nemyslet a znovu mi to přišlo na mysl až dnes ráno, když jsem si vzpomněla na preventivní prohlídku u gynekologa. A tam mě čekalo opravdu pořádné překvapení.

No dobře, přiznávám, že jsem miminko neplánovala. Ale když se dozvěděla, že jsem těhotná, začalo mi to připadat jako skvělá zpráva a cestou domů už jsem přemýšlela, jestli by byla lepší holčička nebo chlapec. Když jsem dorazila domů, nadšení mě zase rychle opustilo a začaly ve mně hlodat pochybnosti a teď už vím, že byly oprávněné. Bála jsem se to Jamesovi říct. Bude upír nadšený z potomka? Já jsem si namlouvala, že ano, ale dopadlo to mnohem hůř než v mých nejhorších nočních můrách. Sotva jsem mu řekla o miminku, které rostlo a rychle se zvětšovalo v mém lůně, vlepil mi facku, po které jsem odlétla do vedlejší místnosti a přistála na skleněných dveřích a ty se okamžitě vysypaly. Už v tu chvíli jsem upadla do bezvědomí, stále jsem však vnímala Jamesovy studené ruce na svém těle. Silou vůle jsem se snažila udržet své ruce na bříšku, v tuto chvíli jsem ale s přesností nedokázala určit, jestli se mi to povedlo.

„Mio?“ ozval se najednou James, kterému asi došly nadávky. Čekala jsem, že se teď zděsí nad tím, co udělal, jeho hlas byl ale i přesto všechno klidný. Slyšela jsem, jak mluví dál, slovům už jsem ale nerozuměla.

*    *   *

Když jsem se probrala, čekala jsem, že budu stále ležet ve střepech a krvi na zemi, a proto mě velmi překvapila postel, na které jsem byla schoulená. Chtěla jsem se na posadit, ale sotva jsem pohnula hlavou, ucítila jsem na zátylku šílenou bolest. Přesto jsem ve snaze pokračovala a po několika minutách jsem už vzpřímeně seděla na posteli a zády jsem se opírala o kovovou konstrukci postele. Svého přítele jsem raději nevolala. Bála jsem se toho, co se stane, až zjistí, že jsem vzhůru. Ještě stále jsem viděla před očima rozzuřeného Jamese a cítila své zoufalství z toho, že nemůžu ochránit své děťátko. Nevědomky jsem pohledem sjela na své břicho a málem mě ranila mrtvice. Mé včera ještě ploché břicho teď mělo podobu menšího nafukovacího míče. Rychle jsem si vyhrnula zakrvácené tričko a doufala, že to byla pouze vidina. Ale nebyla. Vypadalo to, jako bych pod svým srdcem nosila dítě minimálně čtyři měsíce staré. Jak je tohle možné? Alespoň jedno pozitivum tady bylo, na mém bříšku nebyly žádné modřiny ani otlaky. Vše schytaly mé ruce, ty měly bohužel barvu právě uzrálých švestek. S tím se teď ale nedalo nic dělat. Už si můžu pouze nadávat za to, že jsem se zamilovala do takového hajzla, jako je James. Chtěla jsem se zlobit na něj a i na sebe, ale nemohla jsem. Vždyť díky tomu, že jsem ho poznala, budu mít dítě. A kvůli svému dítěti udělám všechno. Přemýšlela jsem o tom, že by mě možná James nechal jít, ale měla jsem strach mu to navrhnout. Teď nemůžu nic riskovat.

Z mých myšlenek mě vytrhlo prásknutí dveřmi. James se nejspíš vrátil z lovu a přesně jak sem si myslela, jeho první kroky vedly do naší ložnice. Nakoukl do dveří a jeho oči byly plné něhy. Nechápala jsem to. Vůbec.

„Dobré ráno, Mio,“ pozdravil mě jakoby nic a postavil na postel tác plný jídla. Poté si k posteli přitáhl židli a chtěl mě chytit za ruku. Já ale, díky jakémusi včera vypěstovanému reflexu, ucukla. Možná to byl pud sebezáchovy, ale došlo mi, že jsem to asi dělat neměla. Co kdyby ho to rozzlobilo? Pohlédla jsem na něj a uvědomovala si strach, který se mi odrážel v očích. James se na mě usmál a poté mi přišoupl tác.

„Nemusíš se mě bát. Vím, včera jsem se nechoval zrovna nejlíp. Ale taky vím, že se ty nedokážeš zlobit dlouho. A navíc teď, když čekáme dítě, tak vše bude ještě lepší než dřív.“ Mluvil s takovým klidem v hlase, že mě to šíleně rozčilovalo. Navíc se k tomu všemu ještě usmíval. Málem mě zabil, ale i přesto si myslel, že mu odpustím. A navíc jsem slyšela ten potlačovaný odpor v jeho hlase, když mluvil o mém dítěti.

„Nech mě teď spát,“ odsekla jsem stroze a chtěla si lehnout, ale to moc dobře nešlo. Bolelo mě celé tělo a moje tvář byla ze všeho nejhorší. Bála jsem se toho, jak teď vypadám, ale potřebovala jsem se vidět.

„Podej mi zrcátko, je v šuplíku,“ požádala jsem stále strnule sedícího Jamese.

„Ne, beruško, teď by ses neměla rozrušovat.“ Aha, takže je to ještě horší, než jsem si myslela.

„Podej mi ho,“ řekla jsem znovu a přehlížela jeho námitku. James si povzdechl a za další vteřinu už mi podával malé kapesní zrcátko, které pamatovalo snad více než já. Pohlédla jsem do něj a v tu chvíli se každá buňka v mém těla zděšeně rozkřičela. Má pravá tvář byla fialová a přes celou její délku se táhl krvavý šrám. Oko jsem měla podlité krví. Na čele se mi lesklo několik malých modřin, což byly nejspíš otisky prstů. Alespoň druhá tvář byla relativně v pořádku, pouze zamazaná od krve. Vypadala jsem jako paleta, na mé tváři hrálo hned několik barev. Nejraději bych v tu chvíli začala brečet, ale nechtěla jsem před Jamesem ukázat slabost. Sklouzla jsem ze sedu do lehu a nebrala jsem na vědomí bolest, která mě ochromovala. Zrcátkem jsem třískla o zem a překulila se na druhý bok, aby mi James neviděl do mého zohaveného obličeje.

*    *   *

Několik následujících dnů jsem prospala. Moje modřiny začaly měnit barvu z modrých na fialové. Mé bříško se čím dál více kulatilo. Miminko už vesele kopalo a to i přesto, že jsem byla těhotná pouze nějaké čtyři týdny. Mně i Jamesovi docházelo, že už se porod nezadržitelně přibližuje a on slíbil, že sežene doktora, který si se mnou a mým dítětem bude vědět rady. Nechtěl mě totiž vzít do nemocnice, bál se aby mu miminko nebylo podobné (jo, toho jsem se já bála také) a nemělo upíří vlastnosti. A zatímco on obvolával své upíří kamarády a sháněl doktora, jsem já vymýšlela jméno pro miminko. Po dvou protelefonovaných dnech přiběhl James do ložnice a na tváři měl znovu ten svůj vlezlý úsměv.

„Beruško, sehnal jsem doktora, sice se mu příliš nechtělo, ale přijede. Za chvilinku bude tady,“ oznámil mi James a otočil se k odchodu – moc dobře věděl, že o jeho přítomnost nestojím. Nakonec se ale ještě otočil a než promluvil, uviděla jsem v jeho obličeji zaváhání: „Víš, ten upír, teda myslím toho doktora samozřejmě, on mě nemá moc v lásce. Takže kdyby ti povídal nějaké hlouposti, tak tomu nevěř.“ Znovu se otočil a zamířil směrem k obývacímu pokoji. Aha, takže ten lékař o něm ví něco, co já nevím. Můžu jenom doufat, že bude vstřícný a prozradí mi to.

Zezdola se ozval cinkavý zvuk domovního zvonku a o pár vteřin později jsem již slyšela tlumené hlasy otce svého dítěte a lékaře. Slovům jsem nerozuměla, jejich rozhovor trval pouze chvilinku a o další chvíli později už jsem uslyšela tiché klepání na dveře. Musel to být doktor, James nikdy neklepal.

„Dále,“ šeptla jsem tiše. Nebylo nutné mluvit nahlas, moc dobře jsem věděla, že mě slyší. Do dveří vešel muž, který vypadal velmi mladě. Jeho vlasy měly blonďatou barvu, byl hodně vysoký a štíhlý. Pokud jsem si myslela, že Jamesovy rysy jsou krásné, právě jsem se vyvedla z omylu. Rysy tohoto chlapce byly dokonalé, jako by je snad vytesal anděl. Čekala jsem, že jeho oči budou mít rudou barvu, ale měly barvu karamelu. Byl nádherný.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě s úsměvem a sklouzl pohledem na mou zohavenou tvář. Jeho obličej v ten okamžik ztvrdl a oči mu posmutněly. Dál se ale pokračoval ve svém monologu.  „Jsem Carlisle Cullen…“

Prolog ►Shrnutí◄ 1.kapitola

Tuto kapitolku bych ráda věnovala uživatelce ScarlettCullen, protože je tu hlavně díky ní. Děkuju ti za všechno, co pro mě děláš. Mám tě ráda!

A vás ostatní bych ráda požádala o komentář. I smajlík potěší.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 1. kapitola: