Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 40. kapitola

17.09.2011 (17:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2756×

Žárlivost je zvláštní způsob strachu srdce. Bojí se něčeho, co není, ale co může být. Bojí se zklamání a odloučení. Bojí se myšlenky, že něco ztratí... (Autor neznámý)

...

Trhla jsem sebou. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Televize byla puštěná a já ležela v krkolomné poloze na gauči, od které mě bolela záda. Nejspíš jsem usnula. Naléhavé zvonění, které mě vytrhlo ze spánku, se ozvalo znovu. Kdo by to mohl být? Edward má klíče, nezvonil by. Namáhavě jsem se postavila na nohy. Pohladila jsem vzdouvající se bříško. Malá roste jako z vody. Už teď mi dává pořádně zabrat, a to zbývá bůhví jak dlouho do porodu.

Odšourala jsem se do chodby a otevřela vchodové dveře. Nemohla jsem věřit, že vidím dobře. Byla jsem překvapena osobou, která stála na verandě. Jak mě našel? Vždyť neměl ani páru, kde bydlím. Taky jsem si myslela, že na mě zanevře kvůli Edwardovu chování, které předvedl, když jsme se viděli v nákupním centru.

„Joshi,“ vydechla jsem překvapeně. „Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“ chrlila jsem otázky jednu za druhou. Tělem mi proudilo příjemné brnění, byla jsem nadšená, že je tady, že ho zase vidím.

„Moc rád tě zase vidím, Bello.“ Usmál se na mě širokým úsměvem Josh. „Mohl bych jít dál?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ vyhrkla jsem rychle a ustoupila ze dveří. Byla jsem tak potěšena jeho návštěvou. Konečně si budu moct promluvit s někým jiným než s Edwardem nebo s někým jiným z Cullenových. Už mi z toho začíná hrabat, jak mě pořád Edward nechává hlídat. Ne že by se mi Edwardova společnost nelíbila, líbila, a to moc, ale potřebovala jsem být někdy sama. Což se mi jako zázrakem povedlo dnes, protože Edward si šel něco zařídit. Byla jsem zvědavá co. Chtěla jsem to vědět, málem jsem praskla zvědavostí, ale neodvážila jsem se zeptat. Každý má právo na kousek soukromí.

Zabouchla jsem dveře a šla s Joshem do obýváku. Styděla jsem se, když jsem spatřila nepořádek, který tam po mně zbyl. Rychle jsem popadla deku a začala ji skládat.

„To je v pořádku, Bello,“ upozornil mě. „Nemusíš kvůli mně uklízet. Vždyť jsme spolu nějakou dobu žili, ne? Myslím, že už mě nic nepřekvapí,“ pověděl mi s úsměvem a posadil se tam, kde jsem před malou chvílí spala.

„Asi máš pravdu, ale stejně to uklidím.“ Posbírala jsem skleničky a talíř ze stolu a odnesla to do kuchyně do dřezu. Umyji to až pak. Vrátila jsem se zpátky do obývacího pokoje a posadila se vedle Joshe.

„Jak jsi zjistil, kde bydlím?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Mám své metody. Už se mě dál, prosím, neptej.“ Mrkl na mě uličnicky. Nadechla jsem se, že něco řeknu. „Bello,“ zastavil mě prosebně. Dobře, tak se ptát nebudu. Těším se, až to řeknu Jasperovi, kdo mě navštívil. Pěkně ho poškádlím, že mě Josh poctil návštěvou a…

„Byls u Jaspera, že?“ otázala jsem se, protože mi to došlo. Kde by to jinde mohl zjistit? Na informace určitě nevolal.

„Ano,“ přiznal a obdaroval mě šibalským úsměvem. Mírně jsem se zamračila, dotklo se mě, že byl nejprve u Jazze. V duchu jsem si vynadala. Nad čím to přemýšlím? Vždyť nevěděl, kde bydlím.

„Tak ráda tě vidím,“ řekla jsem upřímně a sevřela jeho prsty v dlani. Chvíli jsme si dívali do očí, ani jeden z nás nic neřekl. Pořád jsem nevěřila, že je tady. Byla jsem tak ráda.

„Jsi šťastná?“ zeptal se mě. Překvapeně jsem zamrkala. Zamyslela jsem se nad tím, nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem takhle nad tím nepřemýšlela.

„Více méně.“

„Co to znamená? Ten v tom obchodě je tvůj přítel, mám pravdu?“

„Ano, ne… Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Nevím, jak to s Edwardem máme. Chvílemi mi připadá, že jeden druhého potřebujeme. Já ho potřebuji. Čím dál tím víc. Je mi s ním strašně fajn, líbí se mi chvilky strávené s ním,“ řekla jsem a sklopila oči, protože se mi do tváří začala hnát červeň, když jsem si vzpomněla na včerejšek. „Nikdy ale neřekl, jak to mezi námi je, jestli mě má rád. Je to složité," odpověděla jsem po pravdě tak, jak to cítím. Zakroutil hlavou a naléhavě se na mě podíval.

„Bello, ty jsi blázen. To doopravdy nevidíš, jak zbožně se na tebe Edward dívá? Má tě strašně moc rád.“ Vzal mi obličej do dlaní a upíral na mě svůj zrak.

„Tak proč mi to neřekne?“ pípla jsem potichu a snažila se vymanit z jeho sevření. Bylo mi nepříjemné, jak se na mě takhle zblízka díval.

„Proč mu to neřekneš ty?“ odpověděl na mou otázku otázkou.

„Protože se bojím,“ zašeptala jsem zahanbeně. Styděla jsem se za to, jaký jsem zbabělec. Mám pořádný strach z Edwardova odmítnutí. Třeba je doopravdy se mnou kvůli miminku. Možná jsem pro něj jen inkubátor, o který se musí starat, dokud mu nepovije dítě. Zastyděla jsem se nad svými myšlenkami. Tohle by přeci Edward nikdy neudělal.

„A nenapadlo tě, že má taky strach? Pamatuješ? Já jsem se ti taky bál vyznat, protože jsem netušil, jak zareaguješ, Bells. Co zkusit udělat první krok?“

Odvrátila jsem se od něj. Byla jsem zděšená z jeho slov. Je tady velká šance, že má pravdu. Proč mi to nešlo dřív? Zamyslela jsem se nad vším ohledně mě a Edwarda. Nikdy jsem mu neřekla, že mi je s ním hezky. Vlastně jo, jednou. Ale to už je tak strašně dávno. Taky jsem ho nikdy nepolíbila jako první. To musel dělat on. Jasně, párkrát jsem ho políbila, ale to se nemůže brát, protože to byly přesvědčovací prostředky, abych dostala to, co jsem chtěla. Zkrátka a dobře Josh má naprostou pravdu.

„A co ty? Jak se ti vede? Co je nového za tu dobu, co jsme se neviděli?“ zeptala jsem se na oko zvědavě. Nechtěla jsem se dál bavit o mně. Musela jsem přehodit na jinou kolej. Nechtěla jsem přiznat, že má pravdu.

„No, tak kde bych začal…“

„Co takhle od začátku?“ zeptala jsem se škádlivě. Švihl po mně pohledem a rozesmál se.

„Tak dobře…“

Edward:

Běžel jsem co nejrychleji domů. Už jsem chtěl být u Belly a naší maličké. Našmátral jsem obsah své kapsy. Je to tam. Bylo by špatné, kdybych ztratil dárek pro Bellu. Zasloužila si daleko více, než jsem jí teď nesl. Obstaral bych jí cokoli, po čem by její srdce zatoužilo. Půlku světa, modrý z nebe, půlku srdce, půlku sebe.

Už jsem byl skoro u našeho domu, když jsem ucítil pach upíra. Ten pach mi přišel povědomý, ale nedokázal jsem si ho zařadit. Přidal jsem na rychlosti. Potřeboval jsem být u ní a vidět, že je v pořádku. Obejmout ji a ujistit se, že je v bezpečí.

Vyběhl jsem na verandu a trochu mě uklidnil pravidelný tlukot dvou srdíček. Bella sice byla očividně v pohodě, ale tady byl upírův pach nejsilnější. Musel tady být a obhlídnout si to tu. Budeme muset Bellu více hlídat. Opřel jsem se o kliku a otevřel dveře. Nebylo zamčeno, ale já zamykal, když jsem odcházel. Zneklidnil jsem ještě více.

Se staženým hrdlem jsem vešel do chody a uslyšel Belly smích. „Cítíš ji?“ slyšel jsem ji, jak se někoho ptá. Že by si povídala s naší maličkou? Napětí v krku povolilo, vlastně jsem se celý trochu uvolnil. Šel jsem dál s úsměvem na tváři, který mi vzápětí z tváře vymizel. Bella seděla na pohovce tvář od ucha k uchu. Ke mně zády seděl nějaký muž. Nevím, kdo to byl, ale byl to ten upír, kterého cítím všude kolem. Ona prostě nemůže být chvíli v bezpečí!

„Teď,“ vypískla vesele Bella. Upírovy dlaně se přemístily z jednoho místa na Bellině lůně na druhé. Žárlil jsem na toho neznámého, se mnou se nikdy takhle nesmála. Zuřil jsem, když jsem ho viděl, jak se jí dotýká. Kdo si myslí, že je? Bella zvedla pohled ke mně a zděšeně na mě hleděla.

„Edwarde,“ zašeptala zaskočeně. Neznámý upír se otočil čelem ke mně a já ho konečně poznal. Byl to ten z obchodu, jak se mu Bella vrhla do náruče. Už jen nad tou vzpomínkou jsem se naštvaně oklepal. Jonathan… John… Josh, ano Josh. Bella si ho vychvalovala, a když jsem jí odporoval, tak mě napadla.

„No… asi půjdu,“ řekl nejistě Josh.

„To bude nejlepší,“ řekl jsem zostra. Nádech. Výdech. Edwarde, musíš se hodit do klidu, snažil jsem se uklidnit, ale prostě to nešlo. Měl jsem takový vztek. Josh se tázavě podíval na Bellu a ta jen nepřítomně přikývla.

„Brzy se zase stavím, Bello.“ Zvedl se na nohy a políbil Bellu do vlasů. Z hrdla se mi prodralo nekontrolované zavrčení. Musel jsem se chytit futer ode dveří, abych po něm neskočil.

„To bych ti nedoporučoval,“ procedil jsem skrz zuby. Bez povšimnutí prošel kolem mě a odešel. Dál jsem stál u dveří a snažil se všechno vstřebat. Znovu jsem začal svůj uklidňovací rituál: nádech, výdech. Nádech. Výdech.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptala se mě Bella. Nevěřícně jsem na ni pohlédl. Jak se může ještě ptát?

„Co tady dělal? Nepřeji si, aby ses s ním stýkala, je to nebezpečné,“ zeptal jsem se rozzlobeně. Snažil jsem se být v klidu, ale nešlo to. Jak může naší maličkou vystavit takovému nebezpečí? Copak si neuvědomuje, co by se mohlo stát? Vždyť ho vůbec nezná. Nemusí odolat její krvi. A taky… taky na něj šíleně žárlím.

„Do toho ti nic není. Nebudeš mi vybírat přátele!“ rozkřikla se. Postavila se a hrozivě na mě mířila prstem. „Nejsem tvůj majetek a ani tvoje manželka, abys na mě křičel a přikazoval mi! Neznamená, že spolu -“ Chtěla něco dodat, ale nedokončila to. Bolestivě se chytla za bříško a mírně se předklonila.

Rychlostí světla jsem byl u ní. Chytil jsem ji kolem pasu, abych zabránil případnému pádu.

„Co se děje, Bells? Mám zavolat Carlisleovi? Prosím, mluv,“ dožadoval jsem se odpovědi. Tak moc jsem se bál. Co když se stalo něco jí anebo maličké?

„Uklidni se, Edwarde. Všechno je v pořádku. Jen trošku kopla,“ uklidňovala mě a dlaní něžně přejížděla po pokožce na podbřišku.

„Trochu kopla?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Málem jsi upadla,“ upozornil jsem ji na fakt, kterého si asi nevšimla.

„Je to tvoje chyba. Nelíbí se jí, když se hádáme a křičíme na sebe,“ vysvětlila mi a chtěla se vymanit z mého objetí. Nedovolil jsem jí to. Naopak jsem si ji přitáhl k sobě blíž a zabořil si obličej do jejích vlasů.

„Omlouvám se, ale měl jsem o tebe a malou strach. Musíš teď na vás dávat pozor. Nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo,“ zašeptal jsem bolestně. Už jen nad tou představou mi bylo těžko. Co bych si bez Belly počal.

„Chci si jít lehnout,“ zanaříkala Bella. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do ložnice.

Bella mi ležela na hrudi a klidně oddychovala. Pevně jsem ji držel kolem pasu a tiskl ji k sobě, jako by mi mohla utéct. Pozorně jsem poslouchal tikot Bellina srdíčka i naší dcerky. Hladil jsem prsty Bellu po paži a představoval si, o čem by mohla snít. Možná se jí zdá o mně. Moje ego se při té představě pořádně zatetelilo.

Pozoroval jsem Bellu, jak spí, celou dobu. Pozoroval jsem ji takhle každou noc. Nemohl jsem si pomoct. Ve spánku vypadala tak bezmocně, nevinně, že jsem ji prostě nemohl nechat samotnou.

Těsně před svítáním se začala vrtět, což znamenalo, že se zanedlouho probudí. Taky že ano. Netrvalo ani moc dlouho a moje tušení bylo potvrzeno. Odlepila od sebe svá smetanová víčka a odhalila své nádherné fialové oči. Už dávno jsem si zvykl na jejich barvu a začal ji i milovat. Pila sice lidskou krev, ale nezabíjela kvůli ní. Tak je to celkem v pořádku, ne? Byla to pořád moje Bella.

„Dobré ráno,“ popřál jsem jí a políbil ji na čelo. Její rty se roztáhly do líbezného úsměvu a upřela na mě svá kukadla.

„Ahoj,“ zašeptala a začala se vrtět, aby se dostala výš. Díval jsem se na ni a přemýšlel, co má za lubem. Nemotorně se vysoukala, až jsme měli obličeje v jedné rovině. Podívala se mi do očí a pak sklouzla pohledem na mé rty a pootevřela ty své. V tu chvíli jsem si dal dvě a dvě dohromady a pochopil, co chce udělat. Což taky udělala.

Zatajil jsem dech a vroucně jsem přijal její rty. Jemně jsem na ně dorážel, protože jsem si nemohl víc dovolit. Kdybych do toho polibku dal všechno, vzal bych si ji celou. To jsem prostě nemohl udělat, měl jsem strach, abych neublížil naší dceři.

Pohladil jsem její tvář prsty a druhou hladil vyboulené bříško. Zavzdychla mi do úst, až mi to vykouzlilo úsměv na rtech. Pomalu jsem se odtáhl. Zklamaně se na mě podívala, ale usmívala se. To jsem bral jako dobré znamení.

„Půjdu se osprchovat,“ řekla. Pouze jsem souhlasně přikývl, nebyl jsem schopen slova. V hrdle mi vyschlo. Hlavou mi problikla vzpomínka na chvíli, kdy jí ňadro vyklouzlo zpod přikrývky. Zajel jsem si prsty do vlasů. Byl jsem rád, že Bella už zmizela v koupelně a nemohla mě vidět.

V koupelně se spustila voda. Představoval jsem si, jak Bella stojí nahá pod sprchou a po těle jí brázdí kapičky vody, které jsem chtěl nahradit svými dotyky. Možná bych se měl vzdálit, měl bych jí udělat snídani. Ale nedokázal jsem se zvednout. Byl jsem pohlcen představou Bellina nahého těla.

<< // >>

V následující kapitole se dočkáme posunu v Bellině a Edwardově vztahu.

Taky se chci omluvit za prodlevu mezi díly, ale už jsem své důvody několikrát psala - škola. Napsala jsem to ještě jednou, protože opakování je matka moudrosti, ne? ;) Abych řekla pravdu, představovala jsem si to ve škole horší... To asi není dobré znamení...?

No uvidíme, každopádně další kapitola bude brzy, protože jí už mám napsanou.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 40. kapitola: