Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 33. kapitola

31.07.2011 (13:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3143×

Lehla jsem si do postele kousíček od Edwarda. Jemu se asi nelíbila mezera mezi námi, proto obmotal ruku kolem mých ramen a přitáhl si mě blíž. Ležela jsem na jeho hrudi, ucho položené tam, kde mělo bít srdce.

„Bello,“ oslovil mě opatrně a nechal si proklouznout mezi prsty jeden pramen mých vlasů.

„Hm,“ zamručela jsem ve znamení, že poslouchám.

„Chtěl jsem se zeptat,“ začal potichu. Tohle nebude jen tak. Určitě to bude něco, co se mi nebude líbit. Proč by jinak začal tak opatrně?

„Na co,“ pobídla jsem ho nevrle. Neměla jsem čas na zdržování. Stále jsem musela myslet, jak bych se mohla dostat ke zdroji krve, aby se to Edward nedozvěděl. Nic mě nenapadlo.

„Co kdybys skončila se školou?“ Překvapeně jsem se vyšvihla do sedu a nevěřícně na něj hleděla.

„To snad nemyslíš vážně! Ne!“ Zakroutila jsem odmítavě hlavou. Na to jsem rozhodně nehodlala přistoupit. Co si jako myslí? Nevzdám se jediné možnosti dostat se z toho domu. Vždyť mě tady skoro drží jako pod zámkem a jsem pod neustálým dohledem. Škola je jediný způsob, jak se trošku od všeho oprostit.

„Bello, nech si to projít hlavou a vyslechni mě,“ požádal mě a sedl si naproti mně.

„Ne, Edwarde. Prostě ne!“  Stála jsem si pevně za svým.

„Prosím tě, Bello,“ řekl mi mírně rozzlobeně. Jak jinak když není po jeho! „Co ti to udělá. Máš před sebou celou věčnost. Školu můžeš dokončit kdykoli. Mysli na zdraví miminka, tam se mu může cokoli stát. Nebuď sobecká, Bello,“ naléhal na mě. Já jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na to, co řekl. Vážně řekl, že jsem sobec?

Moje dlaň vystřelila směrem k jeho tváři a uštědřila mu políček. Zarazila jsem se a sledovala jsem dlaň, která ho uhodila. Co jsem to udělala?! Panebože! Už mi to leze na mozek. Všechno.

Pohlédla jsem Edwardovi do tváře, která kypěla překvapením. Já sama byla překvapená a vyděšená. To se se mnou bude dít pokaždé, když budu mít žízeň? Nechci se chovat takhle! Jenže v tu chvíli, když jsem to udělala, jsem nepřemýšlela, nějak to vyplynulo.

„Omlouvám se…“ vydechla jsem stále překvapená sama sebou.

„Bello…“ řekl.

„Bylo to přehnané, jsem teď tak nervózní,“ postěžovala jsem si a zajela si bezradně rukou do vlasů. Dotkl se nejistě mého ramene a když se nedočkal negativní reakce, kterou asi očekával, přitáhl si mě do objetí.

„Potřebuju na lov,“ zamumlala jsem do jeho ramene.

„Něco ti seženu,“ přitakal a konejšivě mě hladil po zádech. Nic víc k tomu neřekne? Odtáhla jsem se od něj a udiveně na něj hleděla. Čekala jsem všechno – přemlouvání, křik, výčitky, byla jsem připravena i na hádku… a on souhlasí? Pak mi v hlavě blesklo!

„Edwarde,“ oslovila jsem ho opatrně. „Chci lidskou krev,“ řekla jsem vážně. Z jeho obličeje mi bylo jasné, že jsem měla pravdu. Vážně byl tak naivní a myslel si, že se spokojím se zvířecí krví?

„Nestojím o žádnou odpornou náhradu. Chci normální krev, kterou se živím celý svůj život. Nehodlám na tom nic měnit,“ řekla jsem tvrdě. Nestála jsem o jeho přednášku, jak je to špatné, ke které se určitě připravoval.

„Bello, jen to zkus. Ještě si zvířecí krev neochutnala. Není to tak špatné, jak se zdá. Časem si zvykneš,“ začal mě přemlouval. Rychle jsem se vymanila z jeho sevření a postavila se na nohy, abych měla nad ním výškovou převahu, která mi dodávala na sebevědomí.

„Obávám se, že tady se naše názory rozcházejí. Nemám zájem. Zapomeň na to. Můžeme dělat, že k tomuto rozhovoru nedošlo. Já se zatím vydám do města, budu tak do dvou hodinek zpátky,“ řekla jsem chladně a začala jsem v prádelníku hledat oblečení, které jsem si chtěla vzít na sebe.

„Bello, okamžitě přestaň!“ okřikl mě. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Nikdy se nenechal vykolejit a teď na mě křičel. „Proč se tak chováš? Proč se za každou cenu chceš hádat a trápit nás?“ zeptal se s bolestí v hlase.

Dívala jsem se na něj a začaly mě užírat výčitky svědomí. Moc dobře vím, proč se tak chovám, ale nedokážu s tím přestat. Začala jsem vidět rozmazaně. Teď tomu opravdu nasadím korunu – začnu brečet. Byla jsem sama sebou znechucena, jak on to může vydržet? Na jeho místě bych neváhala a radši vzala nohy na ramena od takové hysterky. Ta představa mě rozplakala ještě více. Jsem ztracený případ! Vážně.

Překryla jsem si dlaní ústa, abych zabránila dalšímu vzlyku. Chtěla jsem projít kolem Edwarda do koupelny, abych se tam dala dohromady, ale Edward mě zastavil. Chytil mě dlaní kolem zápětí a objal mě. Omotala jsem ruce kolem jeho beder a svým ramenem jsem si pokusila utřít tváře.

„Divím se, že neodejdeš a trpíš to tady se mnou,“ fňukla jsem. Trochu se odtáhl a uchopil mou tvář do dlaní.

„Co to povídáš?“ zeptal se mě, na tváři mu pohrával úsměv. Bouřka byla zažehnána. Sklonil se, políbil mě na tvář a pohladil po vlasech. Napjatě jsem čekala, co bude dál, ale nic se nestalo. Lehce mě vzal do náruče a přenesl mě do postele.

„Zítra se domluvím s Carlislem a seženeme ti krev. Vydržíš to do zítřka?“ Přikývla jsem na souhlas. Přitiskla jsem se k jeho tělu blíž, aspoň tak jak mi to bříško dovolilo.

„Měls pravdu,“ uznala jsem, „měla bych skončit se školou. Ale chci tam jít ještě zítra, naposledy si to zkusit a rozloučit se s Angelou. Odpoledne přeruším studium.“

„Děkuji, Bello,“ odpověděl mi vděčně.

„Mám ale jednu podmínku,“ odpověděla jsem a on se zasmál.

„Jakou?“ zeptal se zvědavě. Zvedla jsem se z jeho paže a natočila jsem se tak, abych na něj viděla. Chvíli jsem pozorovala jeho tvář a nechávala ho v nevědomí.

„Chtěla bych zítra něco podniknout. Nechci být zase zavřená tady celý odpoledne. Co jít třeba do kina? Určitě tam hrajou nějaký hezký film, ne? Nebo nemusíme jít do kina. Můžeš vymyslet něco jiného. Jen nechci být tady.“

„Kino bude fajn,“ souhlasil Edward.

„Opravdu?“ zeptala jsem se nejistě. Nechci, aby tam šel z donucení. Třeba se v sálu plném lidí nebude cítit dobře.

„Opravdu.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

Spokojeně jsem položila hlavu zpátky na nabídnutou paži. Chvíli jsem jen tak ležela a pozorovala, jak se mu nadzvedává hrudník, jako by pravidelně dýchal, což je nesmysl. Zvažovala jsem, jestli mu to mám říct, ale asi by to měl vědět. Zvlášť Carlisle.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho nejistě. Zamručel ve znamení, jakože mě poslouchá a že můžu pokračovat. „Myslím… nejsem si tím jistá… ale mám domnění, že… to maličké…“ Dlouho jsem přemýšlela, jestli to mám říct, ale už jsem to načala. A navíc opravdu by to měl vědět, pokud nechci dopadnout jako moje matka. „To malé chce taky krev. Myslím, že víc než já,“ zašeptala jsem. Cítila jsem, jak Edward pod mým tělem ztuhl, dokonce ani nedýchal. „Není to nic vážného. Nijak mi to malé neubližuje, ale jako bych cítila, že má taky žízeň. Edwarde, prosím, buď v klidu. Opravdu se nic neděje. Tuším to už týden a jsem v pohodě. Neměla jsem ti to říkat, ale domnívala jsem se, že bys to ty a Carlisle měl vědět.“

„Proč jsi mi to neřekla hned?“ zeptal se mě přiškrceně. Nenechal mě nic odpovědět a pokračoval. „Jestli se bude zase něco takového neobvyklého dít, vlastně cokoli co se bude dít. Musíš mi to říct. Hned,“ kladl mi na srdce vehementně.

„Dobře,“ přitakala jsem rychle, „teď už se tím, prosím, netrap,“ zaprosila jsem a skutečně se trochu uvolnil.

Vytrhl mě ze snu nepříjemný, vlezlý pocit, který mě otravoval na tváři. Ohnala jsem se po tom rukou a otočila jsem se na druhý bok. Zaslechla jsem za sebou smích a začala jsem procitat.

„Co to děláš?“ zeptala jsem na půl pusy a snažila se znovu zabrat.

„Já bych tě nechal klidně spát, ale to ty jsi chtěla jít naposledy do školy a rozloučit se.“ Rychle jsem otevřela oči. Rozhodně jsem nechtěla přijít pozdě. Opatrně jsem se posadila a následně vydolovala z postele na nohy.

Přešla jsem ke skříni a přemýšlela jsem, co si vzít na sebe. Svlékla jsem se z noční košilky od Alice, která mi zatím byla. Oblékla jsem si podprsenku a zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Pohladila jsem bříško a zkoumala, jak moc povyrostlo od té doby, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.

Přes zrcadlo jsem zahlédla, jak se na mě Edward, který ležel stále na posteli, dívá. Zamyšleně.

„Proč se tak díváš?“ zeptala jsem se ho nervózně přes zrcadlo. Usmál se a vstal, aby se mohl postavit za mě. Obmotal ruce kolem mého pasu a dlaní laskal bříško. Miminku se jeho dotyky líbily a dávalo to najevo.

„Krásně se zakulacuješ,“ zašeptal a upřeně sledoval náš odraz v zrcadle. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet a co to znamená a byla jsem z toho celá nesvá. Nahmatala jsem madlo od skříně a otevřela ji, tím jsem odvrátila zrcadlo. Edward se rychle stáhl a nechal mě v pokoji samotnou. Dlouho jsem se dívala do skříně a nevěděla, co si vzít na sebe.

Nakonec zvítězily džíny, které měly gumu v pase, abych je vůbec na sebe nasoukala a k nim jsem si zvala košili volně puštěnou pod prsy. Vyčistila jsem si zuby a pročísla vlasy. Chtělo by to namalovat, usoudila jsem. Ale nakonec jsem tak neučinila. Nejsem v pozici, kdybych na někoho měla děla dojem. Jsem zbouchnutá a navíc si mě otec dítěte pěkně hlídá. Ne, že by žárlil (k mému zklamání), ale aby se miminku nic nestalo.

Sešla jsem dolů a v kuchyni to ucítila – krev. V ústech se mi začaly tvořit sliny a v mysli mi běhala představa, jak krev chutná. Neodejdu z tohohle domu dřív, dokud ji neochutnám.

Edward se otočil s velkým hrnečkem v ruce a podával mi jej. Pevně jsem ho chytla do dlaní a měřila si pohledem tmavě rudou tekutinu. Dlouho jsem to nevydržela a musela jsem si hrdlo hrnku přiložit ke rtům a pít.

První doušky se mnou nic moc neudělaly, ale pak jsem se krve nemohla nabažit a užívala jsem si to do poslední kapky.

„Mělas pravdu,“ vydechl Edward vyděšeně. Překvapeně jsem na něj pohlédla. On tady byl celou dobu? To ho ta krev ani maličko nelákala? „To malé je teď nadmíru spokojené a to díky krvi,“ řekl. Nevěděla jsem, co to pro mě znamená. Jen to, že se bude asi taky živit krví, ne?

„Můžeme?“ zeptal se mě Edward zamyšleně.

„Moment.“ Musela jsem si odběhnout do koupelny znovu vyčistit zuby.

Ve škole to nebylo až takové, jaké jsem si představovala. Klidně jsem mohla Angele zavolat. Stejně byla jediná, se kterou jsem se chtěla rozloučit. Když mě objímala na chodbě a tváře měla mokré od pláče, uvědomila jsem si, že nechci, aby to byl konec. Napsala jsem jí svou adresu a popsala, kde bydlím. Chci Angelu vídat. Edward mi to sice později vyčetl, prý by to pro ni nemuselo dopadnout dobře, kdyby začala mít tušení, kdo jsme. ale nezbavil mě pocitu, že jsem udělala správně. Potřebuju si občas s někým popovídat, s někým nezávislým. S někým, kdo nemá páru, kdo já a Cullenovi jsme.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoct, zlatíčko?“ zeptala se mě ta postarší paní v kanceláři, která mě tady přijímala.

„Chtěla bych přerušit studium.“

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 33. kapitola: