Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 29. kapitola

26.06.2011 (09:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2960×

Přetočila jsem se na bok, ani jsem se nenamáhala otevřít oči a snažila se spát dál. Něco mě zašimralo na chodidle. Rychle jsem s ním trhla a nesouhlasně zamručela. Nedaleko ode mě se ozval zvonivý smích. Přitáhla jsem si deku až pod nos a… Cože, smích? Rychle jsem se vyšvihla do sedu a rozhlédla se kolem sebe.

„Dobré ráno, Bello,“ popřála mi Rosalie se zářivým úsměvem. Zmateně jsem mapovala prostor a čekala na vysvětlení, co tady dělá! Je víkend. Do školy nemusím. Tak proč je tady? A jak se sem dostala?

„Jedeme na nákupy,“ oznámila mi nadšeně. Zamračila jsem se. Nikam rozhodně nejdu. Nechce se mi vylézt z teplého pelíšku a ani tomu maličkému.

Pohladila jsem si vzdouvající bříško. No, byla jsem na začátku pátého měsíce, už se to někde muselo projevit. Prý zatím nemám moc velké bříško, jiné maminky mají větší ve stejném období těhotenství, ale mně přijde velké dostatečně.

„Nikam nejdu,“ zamručela jsem a na důkaz svých slov jsem sebou plácla zpátky do peřin a zavřela oči.

„Ale no tak,“ protestovala Rose prosebně, „minule jste mě s Alicí vyšachovaly. Teď to chci vynahradit, Bello. Prosím, udělej mi to k vůli, prosím, prosím,“ škemrala jako jezinka.

„Co jet odpoledne?“ zeptala jsem se nadějně. Opravdu se mi teď nikam nechtělo.

„Ne, to se nestíhá. Musíme toho tolik nakoupit, Bello. Slibuji, že nebudeš muset zaplatit ani korunu. Zatáhnu to všechno. Jen už vylez té postele a jdi se obléct!“ řekla rázně a strhla ze mě deku.

„Tohle se dělá budoucí matce?“ křikla jsem na ni, protože mi byla najednou zima na má holá stehna. Hmátla jsem dlaní po druhé dece, ale ta už tam taky nebyla.

„Nejsem dnešní, Bello,“ upozornila mě Rose se smíchem. Měla jsem s tím počítat. Prohrábla jsem si vztekle rukou vlasy a vyhoupla se na nohy.

„Pokud já nebo to maličké nastydneme, tak nás máš na svědomí!“ řekla jsem pobouřeně a mířila jsem si to pro věci na sebe.

„Už cítíš pohyby?“ zeptala se Rose nadšeně.

„Občas,“ přiznala jsem potichu. Viděla jsem, jak se jí v očích vzrušeně zablesklo. Někdy mi připadá, že jsou z mého těhotenství nadšenější než já sama. Abych řekla pravdu, mě jeho pohyby děsí. Protože to znamená, že tam je a hlásí se o život. Tohle jsem ale nikdy neřekla nahlas.

„A teď je cítíš?“ zeptala se s nadějí v hlase a už se zvedala z křesla, ve kterém si až do teď lebedila.

„Teď ne,“ odpověděla jsem a zapínala jsem si knoflík u kalhot. „Asi ještě spí, já bych taky teď za normální situace spala,“ řekla jsem vyčítavě.

„Promiň,“ zašeptala. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po ruce. Nechtěla jsem, aby byla kvůli tomu smutná. Prostě to budu muset přežít. Stáhla jsem si svrchní díl od pyžama a oblékla si obyčejné volnější šedivé tričko a přes něj přehodila mikinu. Šla jsem si ještě rychle vyčistit zuby a pročísnout vlasy.

„Můžem,“ oznámila jsem, když jsem byla připravena k odchodu.

„Mohla ses taky lépe obléknout. Máš tolik hezkých věcí a nenosíš je,“ řekla kriticky a sjížděla mě rentgenovým viděním.

„Rosalie, teď jsem vstávala a navíc, půlka oblečení mi jaksi není!“ řekla jsem mírně napruženě. „Jdeme, nechci se hádat,“ řekla jsem a šla napřed.

V autě před domem nás čekala Alice, celá netrpělivá, protože bubnovala prsty do volantu. Ona prostě musí mít všechno hned.

Bez násilí a dohadů jsem si dobrovolně sedla za spolujezdce. Třeba svůj spánkový deficit budu moct dospat. Ano, v noci jsem nemohla usnout. Stále jsem se převalovala z boku na bok a nemohla jsem najít tu správnou polohu na ležení. A když už jsem ji konečně našla, tak maličké začalo protestovat a musela jsem hledat novou pohodlnou polohu.

No, ale nemohla jsem spát ani teď. Alice s Rosalií si stále povídaly o tom, co všechno mají v plánu nakoupit. Jako kdyby to nemohly probrat doma, když spolu bydlí a teď mohly být zticha a mohly mě nechat spát.

Nákupy jsem zdolala z posledních sil. Zařekla jsem se, že už nikdy s nimi na nákupy nejdu. Budu si muset nechat napsat nějaké uvolnění od Carlislea, nebo už fakt nevím.

Konečně jsem si mohla sednout na zadní sedadla auta a pohodlně se opřít. Sundala jsem si boty z chodidel a ty úlevně položila na sedačku. Tolik mě bolely, to snad není ani možný. Opřela jsem si čelo a tvář o okýnko a zavřela oči.

Tenhle den byl tak namáhavý. Nekecám! Pohladila jsem své lůno a snažila jsem se usmát. Musím ale přiznat, že Alice s Rose pro maličké nakoupily spoustu  věcí. Moc pěkných. Od malinkatých dupaček, přes bodíčka až po hračky.

„Pojedeme k nám, ano?“ zeptala se mě Alice. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a už jsem chtěla protestovat, ale zarazila mě.

„Esmé ti připravila jídlo, určitě máte hlad. A jak tě znám, ty doma nic uvařeno nemáš.“ Opravdu jsem doma nic neměla. Poraženě jsem sklopila hlavu a smiřovala se s tím, že potkám Edwarda.

Stále jsem nevěděla, co si mám myslet. Jednou je ke mně tak pozorný, milý, něžný a podruhé, zrovna jako teď, je naštvaný a ignoruje mě.

Nehodlala jsem se s tím nějak hluboce zabývat. Bylo mi to líto. To je všechno. Zavřela jsem oči a hodlala na nic nemyslet. Prostě vypnout a odpočinout si.

Ztěžka jsem se posadila na pohovku u televize a opřela se do polštářů. Najedla jsem se dosyta, div jsem nepraskla. Esmé mi uvařila vynikající houbovou omáčku s rýží. Ještě teď jsem se olizovala a malé bylo taky spokojené. Byla jsem v pohodě, protože Edward nebyl doma – byl někde na lovu.

„Tak jak se těšíš na mimčo, mamko?“ zeptal se mě rozesmátý Emmett. Popravdě jsem nad tím nikdy neuvažovala, ale co jim to budu vykládat? Oni považují dítě za velký dar, protože oni sami je nemůžou mít.

„Docela jo,“ zalhala jsem trochu. Těšila jsem se, ale zase jsem z toho odvázaná nebyla. Bála jsem se, jak to budu zvládat.

„Co takhle si zahrát playstation, Bello?“ navrhl nadšeně Emmett.

„Emmette,“ okřikla ho sborově Esmé s Rosalií. On se na ně nechápavě podíval a pak posmutněl.

„To není špatný nápad,“ uznala jsem. Ráda bych se uvolnila a zablbla si jako malá holka. Emmett radostně poskočil a šel připravovat aparaturu.

„Nevíš, do čeho jdeš,“ upozornil mě Jasper s úsměvem.

„Neboj, já to zvládnu,“ řekla jsem a mrkla na něj. Jsem přesvědčená, že Emmetta porazím, i když má trénink.

„Bejt tebou, Bello, tak si moc nefandím!“ upozornil mě Emm. Pokrčila jsem rameny a udiveně se zajíkla. Všichni se kolem mě najednou shromáždili, i Emmett nechal hru hrou a seděl u mě. Chrlili na mě salvu otázek a dožadovali se odpovědi.

„Nic se neděje. Jen koplo,“ řekla jsem s úsměvem a maličké se přihlásilo znovu. Překvapeně jsem se chytla za místo, kde udeřilo.

Viděla jsem, jak všem zněžněly oči a obklopili dlaněmi mé bříško a pozorně čekali na další ohlas. Nemuseli čekat ani moc dlouho, jako by je vycítilo a chtělo jim dokázat, že je tady a sílí a sílí.

Otevřely se dveře a já na ně překvapeně pohlédla. Ostatní se nevzrušeně otočili na Edwarda, a pak zase vrátili pozornost k mému bříšku. Střetla jsem se s pohledem Edwarda. Měl krásně zlaté oči a já se v nich topila. Tak jako nespočekrát.

Chvíli na nás překvapeně hleděl, ale o chvíli později pochopil, co se děje. Ústy naznačil otázku, jestli může, a já přikývla. Úsměv mi oplatil a nadšeně se přidal k ostatním a číhal na další kopnutí, které mu bylo ihned dopřáno.

<< // >>

Díky vašim komentářům jsem napsala ještě před odjezdem další díl. To koukáte, co? Já taky! :D Máte radost? Doufám, že jo! Tahle kapitolka je kratší a hlavně oddechová, ale v příštím díle se už Edward dozví pravdu? Možná... Plánuji to, ale nevím, jak moc se rozepíšu. Teď bych chtěla uporoznit, že dalšího dílu se opravdu dočkáte až po 10. 7. :)

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 29. kapitola: