Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 23. kapitola

13.05.2011 (17:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3013×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska, jak každý ví, je
zákeřný jed i balzám hojivý.
(William Shakespeare)

Ráno jsem se ztěžka oblékla a vypotácela se z pokoje dolů za ostatními. Šlo se mi ztěžka, protože mi od rána nebylo dobře. Potom co jsem vstala z postele, se mi zatočila hlava a nepřestávalo to.

„Ty teda vypadáš,“ zkonstatovala Alice zděšeně.

„Tobě se to mluví, když nemůžeš být nemocná. Ale budu v pohodě, tohle se mi stává jednou dvakrát do roka. Za dva dny jsem fit.“ Křečovitě jsem přešla ke dveřím, oblékla si kabát. Nebylo možné, jak mě bolel každý pohyb.

Zapnula jsem jednotlivé knoflíčky u kabátu, nasadila si rukavice, omotala kolem krku šálu, narazila na hlavu čepici, protože opět hustě sněžilo, a byla připravena se vydat na cestu do školy.

„Dělejte! Je mi teplo!“ popohnala jsem je, protože se stále vykecávali. Udiveně na mě pohleděli, ale beze slova (tedy skoro, až na připomínky Emmetta) jsme se vydali do garáží.

Už celé dva měsíce jsem si dávala pozor, abych nemusela jet s Edwardem v jednom autě. A pokaždé se mi to povedlo. Hlavně za díky pomoci Jaspera, který mě automaticky bral do auta, abych se vyhnula trapné situaci s Edwardem.

Usedla jsem si na zadní sedačku za spolujezdce, jako pokaždé a rozvázala si šálu a rozepnula horní knoflíčky u kabátu. Najednou mi bylo teplo. Rozjeli jsme se vstříc škole. Alice s Jasperem o něčem živě debatovali, ale já je stejně nevnímala. Musela jsem se soustředit, aby se mi nezvedl žaludek. Asi v půli cesty jsem si musela nutně otevřít okýnko a tak jsem pustila do auta vlnu chladného vzduchu.

„Mám ti zastavit? Nerad bych měl nazvracíno v autě!“ zeptal se mě Jasper.

„Ne, už je to lepší,“ odpověděla jsem popravdě. Studený vzduch mi pomáhal uklidnit rozbouřený žaludek a mírnil bolest hlavy.

U budovy školy jsem se jen taktak vyškrábala z auta, aniž bych utrpěla nějaké následky. Čerstvý vzduch mi opravdu pomáhal, cítila jsem se nepatrně lépe. Odmítla jsem statečně Jasperovu pomoc a vydala se na první hodinu angličtiny, kterou jsem měla společně s Rose.

Doprovázela mě v tichosti, a nakonec si přisedla ke mně do lavice. Když zazvonilo, obdarovala mě podporujícím úsměvem.

„Kdyby se ti přihoršilo, neboj se mi říct. Dohodnu to s učitelem a půjdeme na čerstvý vzduch,“ vážně mi zašeptala, protože do třídy vešel učitel a jako slušně vychovaná, jsem nechtěla rušit jeho hodinu.

Druhou hodinu – matematiku -, jsem zvládla docela v pohodě. Nebylo to o moc lepší, hlava se mi stále motala, ale už jsem byla schopná aspoň trošku věnovat pozornosti výkladu a dělat si poznámky.

O dějepis, který následoval, si ke mně přisedl Edward. Pří jeho příchodu začalo mé srdce bít jako o závod. Začalo mi brnět v hlavě a slabě pískat v uších.

Zhruba v půli hodiny se to už nedala unést. Objala jsem si hlavu rukama a opřela si lokty o lavici. Zhluboka jsem dýchala. Pusou, abych nabrala do plic, co nejvíce vzduchu, ale moc to nepomáhalo.

„Bello,“ oslovil mě naléhavě Edward, ale já ho sotva vnímala. Musela jsem se soustředit na sebe. Třeštila mi hlava. Bolela mě. Bylo to, jako by se mi rozpínal mozek a  má lebka měla každou chvíli prasknout.

„Jdeme,“ ozvalo se rázně vedle mě a cítila jsem pevný stisk na paži a následně jsem už stála vratce na nohách.

Rychle jsem klopýtala ze třídy a Edward se mnou. Držel mě pevně, abych neupadla a někam mě spěšně vedl. Můj stav přetrvával, možná hučení v uších ustávalo, ale zase se mi navýšil srdeční tep, díky přítomnosti Edwarda.

„Odvedu tě na ošetřovnu, tam ti pomůžou,“ ubezpečoval mě něžně.

„Ne!“ vykřikla jsem poplašeně.

„Bello, očividně s tebou není něco v pořádku. Přestaň se chovat jako malé dítě a aspoň jednou mě vyslechni!“ Poznámku o dítěti jsem ignorovala a přehlížela, přesto mě zasáhla.

„Prosím, tam ne. Budou mi určitě odebírat krev a poznají, že nejsem zcela člověk. Mysli si, co chceš, ale mě tam nedostaneš!“ Pro efekt bych si zkřížila paže na prsou a klidně bych si i dupla, ale to bych asi nezvládla. Už teď jsem měla problémy vyrovnat se s točícím okolím.

Chvíli nad tím přemýšlel a nakonec musel uznat, že mé důvody jsou rozumné. Kdybych byla v pohodě, tak bych se vítězně smála od ucha k uchu, ale na to jsem rozhodně teď neměla sílu.

„Pojď, půjdem aspoň na toalety.“ Obmotal mi paži kolem pasu a pomalu jsme se vydali chodbou k záchodům. Dovedl mě až k umyvadlu, nad které mě donutil se nahnout a chladnými prsty mi ťapkal po čele.

„Je to lepší?“ zeptal se. Jen jsem přikývla na souhlas a dál si užívala jeho dotyky. „Půjdeme k nám domů, Carlisle má dnes noční, takže by měl být doma. Vyšetří tě a zjistí, co ti je. Můžeme jít anebo potřebuješ ještě chviličku?“

„Dej mi ještě minutku,“ řekla jsem ochraptile a namočila jsem si i své prsty do vody, abych se trošku zchladila.

Nejistě jsem se postavila celou svou váhou na nohy a chtěla se vydat ven z toalet. Dřív než jsem udělala krok vpřed, Edward mě chytl kolem pasu a najednou už jsem byla v jeho náruči.

Normálně bych hlasitě protestovala, kdyby to byl někdo jiný než Edward, dokonce bych se i bránila, ale dnes jsem neměla sílu se bránit. A co si budeme nalhávat, ani jsem nechtěla. Bylo mi příjemně.

Položila jsem si tvář na jeho rameno a položila ruce za jeho šíji. Přitulila jsem se k jeho kůži a vdechovala jeho vůni. Bůh ví, kdy se mi povede zase se dostat k němu takhle blízko.

Procházeli jsme tichou chodbou, která byla liduprázdná. Ozývalo se akorát lehké Edwardovo našlapování. Unaveně jsem zavřela oči. Teď by si se mou mohl dělat, co by chtěl a mně by to bylo upřímně jedno. Studený vzduch, který mi ovál tvář, mi napověděl, že jsme vyšli ven.

Nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal otevřít dveře u auta a usadit mě do něj, aniž by mi způsobil sebemenší bolest. Lehce za mnou zavřel dveře. Opět jsem mohla zavřít oči a opřít si hlavu o okýnko. Do interiéru opět zavál studený vzduch a za okamžik už se auto hlasitě rozvrnělo. Sešlápl plyn, auto ihned zareagovalo a rozjelo se.

„Proč se mnou nemluvíš, Bello? Mám takový pocit, že se mi vyhýbáš, mám pravdu?“ zeptal se mě Edward. Zděšením jsem s sebou cukla. Rozhodně jsem neměla náladu mi nic vysvětlovat.

„Kdo vezme moje věci?“ Schválně jsem ignorovala jeho otázku a odvedla téma jinam. Jak mu můžu vysvětlit, proč se mu vyhýbám? Že mě tolik zraňuje, když ho vidím s Tanyou? To nemůžu.

„Emmett to zařídí,“ odpověděl prostě a po celou dobu už nepromluvil.

„Stalo se něco?“ vyhrkla Esmé u vchodových dveří, když mě spatřila v Edwardově náručí.

„Belle není dobře. Půjdu za Carlislem, aby se na ni podíval,“ odpověděl ji Edward.

„Není to tak vážné, jak Edward tvrdí,“ řekla jsem, tím jsem si zasloužila od Edwarda nesouhlasný pohled.

„Carlisle nás očekává.“ Podívala jsem se zmateně po Edwardovi, než mi došlo, že nás Carlisle musel slyšet. Zahlídla jsem Tanyu, jak se zvedla z pohovky, odložila časopis, který si prohlížela a zamířila za námi. Ta mi ještě chyběla. Byla jsem napnutá v Edwardově náručí, dlaně jsem měla v klíně a poslušně vyčkávala, kam mě zavede. Nakonec jsme šli do Carlisleovi pracovny. Tohle jsi mohla očekávat, Bello. Zkritizovala jsem se v duchu.

„Zdravím,“ houkla jsem pozdrav na Carlislea. Edward mě položil na kožené podlouhlé křeslo, na kterém se mohlo ležet. Přesně takové, jaké mají u cvokařů, teda takhle to znám z filmů.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se mě Carlisle mile. Vyhrnul mi rukáv u mikiny a změřil mi na zápěstí tep. Měla jsem pouze mikinu, protože jsem si kabát a ostatní věci nechala ve třídě. Doufám, že na mě Emmett nezapomene.

„Ani nic,“ řekla jsem. Edward si nevěřícně odfrkl a Tanya kmitala pohledem ze mě na Edwarda. Asi čekala na vysvětlení. To tak, jí zrovna něco budu vysvětlovat. „Jen se mi normálně udělalo trochu nevolno,“ opravila jsem se.

„Trochu? Málem jsi ve třídě zkolabovala. To mi nepřipadá jako normální.“

„Bude lepší, když se necháš vyšetřit, Bello. Carlisle je opravdu dobrý doktor. Můžeš mu věřit. Zjistí, co ti je,“ promluvila na mě Tanya pisklavým hláskem. Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Jak se opovažuje mi dávat jakékoli rady, i když jsou pravdivé - což jsem musela uznat.

„Jsem Isabella,“ upozornila jsem ji příkře. „Nechci tě mít u svého vyšetření. Odejdi,“ požádala jsem ji klidným hlasem, který jsem se snažila udržet. Nejradši bych jí ublížila. Zalapala po dechu, chtěla něco namítnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela, otočila se a vypochodovala z místnosti.

„Bylo to nutné?“ zeptal se mě Edward.

„Ano, bylo. Tebe tady taky nechci!“ řekla jsem chladně.

„Prosím tě, nechovej se jako malá!“

„Běž. Pryč. Odejdi,“ řekla jsem rázně. Zuřivě na mě shlížel.

„Měl bys jít. Jejímu stavu nepomůže, když ji rozrušíš. Akorát se jí přitíží,“ upozornil ho mile Carlisle. Musela jsem se usmát, aspoň někdo mě podpořil. Hodnou chvíli se na Carlislea díval. Asi čekal, že mu řekne, že to byl vtip a začne se smát, ale nakonec se také otočil a dal se k odchodu.

„Edwarde!“ zakřičela jsem, když otevíral dveře. Spěšně se otočil a zadíval se mi do očí, přesně, jak jsem potřebovala. Přiměla jsem ho, aby neposlouchal Carlisleovi myšlenky po dobu, co mě bude vyšetřovat. A ani pak se po tom nebude pídit. Propustila jsem ho z nátlaku a přesunula veškerou pozornost na Carlisle, který měl v rukou injekční stříkačku. Chtěla jsem se začít bránit, ale něž jsem stačila zareagovat, tak jsem jehlu měla zabodnutou v žíle.

„Proč? Víte, že se bojím jehel.“

„Vím, ale zas to tolik nebolí, ne?“ Pobaveně se na mě usmál a já musela uznat, že má pravdu. Nebolelo to. Jen jsem cítila nepatrné štípání. Vytáhl injekci a zalepil mi vpich. Ještě mi nakázal, abych si mačkala bodnutí, aby se mi neudělala modřina.

„Dnes mám noční službu v nemocnici. Jen co bude klid, podívám se na to a zjistím, co ti je,“ ubezpečil mě otcovsky. Jen jsem přikývla, že rozumím.

Opatrně jsem vstala a odešla z pracovny. Teď by bodla krev. No jistě! Půjdu na lov, určitě se mi uleví, vždy mi krev pomohla. Se vší bezpečností jsem se dobelhala do garáže a vyjela jsem do Port Angeles, kde jsem si mohla vybrat svou oběť.

Vracela jsem se do domu s novou energií. Necítila jsem se stoprocentně dobře, ale bylo mi znatelně líp. Vyšla jsem z garáže a šla do kuchyně se najíst. I když jsem měla plný žaludek krve, měla jsem hlad. Bodejť by ne, když jsem celý den nic nejedla a teď už je osm hodin večer.

Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje, kde celá rodina včetně Tanyi a na něčem se dohadovala.

„Měli jsme o tebe strach,“ vyčetl mi Jasper. Podívala jsem se provinile do jeho očí a dopadly na mě výčitky. Měla jsem tuhle rodinu ráda, po dlouhé době mi přišlo, že někam patřím. Můžu se o ně opřít a svěřit se jim. Brala jsem je jako rodinu i přes krátkou dobu, kterou jsem zde strávila.

„Omlouvám se, musela jsem si… něco zařídit,“ řekla jsem vyhýbavě.

„Byla´s na lovu?“ zeptal se mě Edward. Přesunula jsem pohled na něj a udělala dva kroky v před.

„Ano,“ odpověděla jsem mu provokativně. A obdarovala ho povýšeným úsměvem.

„Ty se živíš krví?“ zeptala se mě zmateně Tanya. „Proč tedy nemáš zlatavé oči?“

„Protože, milá, se živím lidskou krví,“ odpověděla jsem ji arogantně a nahlas se zasmála jejímu vyděšenému výrazu. „Jsem unavená, jdu si lehnout.“ Otočila jsem se a šla po schodech do svého pokoje.

Věděla jsem, že se chovám hrozně, ale nemohla jsem si pomoct. Zakrývala jsem bolest…

Vysvlékla jsem se z oblečení, oblékla si noční košilku a zalehla do postele. Přikryla jsem si dekou obličej a dlaní si přikryla ústa – to aby nebyly slyšet vzlyky…

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 23. kapitola: