Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 19. kapitola

17.03.2011 (16:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3097×

Od prahu dveří jsem zpozoroval siluetu těla přikrytého pokrývkou. Udělal jsem krok vpřed a snažil se zabránit sebemenšímu hluku. Šlo mi to lehce, protože vypluly na povrch mé instinkty lovce a já se pohyboval téměř neslyšně.

Dlouho jsem se rozmýšlel, kam mám umístit své tělo. Uvažoval jsem, že se posadím do křesla nebo na postel k Belliným nohám, ale nakonec vyhrála ta nejlepší možnost, alespoň pro mne. Ulehl jsem na postel k ní, abych jí byl co nejvíce na blízku.

„Edwarde,“ vyšlo z jejích úst a přitulila se k mé hrudi, kterou objala rukou. Ležela natisknutá k mému boku, tvář poleženou na mém těle a dál klidně oddychovala. Nejdříve jsem myslel, že se probudila, ale opak byl pravdou. Mluvila ze spaní. Moje srdce sobecky zaplesalo. To, že vyslovila moje jméno, mi přinášelo pocit opojení.

Od myšlenek Emmetta a Rose jsem se úplně distancoval, protože... no, věnovali se sami sobě. To Jasper s Alicí měli aspoň tolik soudnosti, aby si odjeli na lov. Jsem jim nesmírně vděčný, jelikož nevím, jak bych zvládl další vlnu vzrušení v blízkosti Belly.

Ležel jsem takhle s Bellou už hodnou chvíli. Muselo už uběhnout několik hodin, protože moje rodina se pomalu začala trousit do svých pokojů, Carlisle odešel do nemocnice na denní službu a Esmé začala Belle vařit snídani.

Byla šťastná, že má v domě někoho, komu může vařit a komu její jídlo chutná, anebo to velmi dobře předstírá, ale spíš bych věřil, že Isabelle doopravdy chutnalo, i když jsem to moc nechápal. Aspoň podle vůně to nebylo nic moc.

Úžasné stvoření v mém náručí se zavrtělo a něco neroznatelně zabrblalo. Ťapkala nepřítomně prsty po mé hrudi a pak po ní dlaní kroužila. Zaznamenal jsem zatřepotání víček v Bellině tváři, o chvíli později je i nadzvedla a mně se naskytl pohled do jejích očí. Lekl jsem se jejich fialové barvy, ale záhy jsem se uklidnil. Přece jsem si slíbil, že se její stravu budu snažit respektovat.

„Dobré ráno,“ popřál jsem jí tiše.

„Dobré,“ odpověděla mi ochraptělým hlasem od spánku a obdarovala mě úsměvem. Náhle se ode mě s úlekem odtáhla a opřela se o loket. Udiveně kmitala pohledem z mé tváře na mé tělo a zřejmě si urovnávala myšlenky. „Co tady děláš?“ zeptala se vyděšeně.

„Já... přišel jsem se ti omluvit. Moc mě mrzí, Bello, co jsem ti řekl v autě. Prosím, nezlob se na mě, odpusť,“ promluvil jsem naléhavě a netrpělivě jsem čekal na její odpověď.

Na tváři se jí zase roztáhl úsměv. Neřekla mi nic, jen si ulehla zpátky na mou paži a přitulila se mi k hrudi. Byl jsem zaskočen jejím chováním, ale nehodlal jsem tuto chvíli zkazit přebytečnými otázkami.

„Dobře, odpouštím ti.“ Nemohl jsem uvěřit slovům, které teď vyřkla. Ne, že by mě nepotěšily, naopak, ale šlo to tak hladce. Nejdříve po mně div neházela věcma a teď, jako by se nic nestalo. Byl jsem zmatený. Zvedla se, aby mi viděla do tváře a tím mi položila svou hruď na prsa. „Chtěla jsem ti jen vysvětlit, že -“ Nebylo mi souzeno se dozvědět, co mi chtěla vysvětlit – do pokoje vtrhl Emmett.

„Hele, chtěl jsem se -“ Zaraženě si nás měřil ode dveří a o pár vteřin později se mu po tváři rozlil úsměv. „Ho-hó,“ vysoukal ze sebe a už zase zmizel v útrobách chodby. „Bella zalehla Edwarda a jemu se to náramně líbí! Mami, já bejt tebou tak bych tam šel. Takový nemravnosti dělaj, když jsme doma, nezbedníci jedni!“ rozkřičel se v obýváku a propadl záchvatu smíchu.

Nehodlal jsem mu dále věnovat pozornost. Rozhodně ne, když jsem konečně měl u sebe Bellu. Chtěl jsem se podívat do její tváře, ale její pohled byl sklopený a líčka nabírala odstín rudé. Musel jsem se nad její reakcí pousmát. Vypadala tak sladce. Myslím, že už to nebyla ta Bella, která přijela do Forks, ta bojovná a chladná, kterou nic nerozházelo. Změnila se. Teď to byla Bella, která byla zranitelná, křehká, kterou uvedla do rozpaků každá druhá narážka o našem vztahu.

Zapřela své jemné dlaně o mou hruď a vzepjala se. „Omlouvám se,“ zašeptala potichu a chtěla se odkulit z postele. To jsem nemohl dopustit. Obmotal jsem prsty kolem jejího zápěstí, opatrně, abych jí neublížil, přesto pevně, aby mi nemohla utéct.

„Emmett měl pravdu. Líbilo se mi to,“ zarazil jsem ji rychle. Nejistě jsem na ni shlížel. Poslední, co bych chtěl slyšet, bylo to, že jsem perverzní, anebo odmítnutí.

Nedostalo se mi ani jedno. Belliny rty se roztáhly do úsměvu. Úsměv byl tak široký, že odhalil všechny bělostné zuby. Chvilkami jsem uvažoval, jestli ji to nebolí. Asi ne, protože se usmívala dál.

Beze slova se položila zpátky na můj hrudník a bříšky prstů mě nepřítomně hladila přes košili na břiše. Mou klepající rukou jsem zajel do jejích vlasů rozprostřených všude kolem mě. Nejdříve jsem se bál, že mou ruku setřese, ale nestalo se tak, ba naopak. Slastně zamručela a přitiskla k mému tělu ještě víc.

Kdyby moje srdce bilo, tak by právě běželo marathon. Byl jsem nadmíru šťastný jak dlouho ne. Vlastně za celé století mé existence, jsem se tak šťastný necítil. Dokonce ani s Tanyou, když jsme spolu prožívali ty nejintimější chvilky. Tohle bylo stokrát lepší.

„Je mi s tebou dobře,“ zašeptal jsem.

„Já vím,“ zamumlala mi do košile, „mně s tebou taky.“ Kdyby moje srdce mohlo, určitě by teď dělalo kotrmelce štěstí. Ale to bohužel nemůže – je zamrzlé v čase, stejně jako já.

Neodolal jsem, musel jsem se naklonit a přitisknout rty do těch čokoládnových vlasů. Setrval jsem chvíli obličejem v nich a nasál Bellinu vůni. Její vůně byla opojná, ale neměl jsem nutkání zakousnout se do jejího hrdla, ani trošičku.

Zaklonila hlavu a zahleděla se na mne. Její fialové oči se vpíjely do těch mých a já byl lapen.

„Ještě jednou se ti chci omluvit -“ Zastavil mě Bellin prst na rtech.

„Mlč!“ řekla mi rázně. Udiveně jsem hleděl do jejích očí a pozoroval kmitající očka pozorující mou tvář. Stále mě překvapovala svou neuhasínající krásou. Byla tak nádherná. I teď po probuzení.

Viděl jsem její šponující se tělíčko výš. Neměl jsem sebemenší tušení, co chce udělat, ale vysvětlení se mi dostavilo o chvilku pozdějí. Její rty, které jsem chtěl tolikrát políbit, se přitiskly na má ústa.

Zprvu jsem byl překvapen, ale dlouho jsem ji nenechal bez odezvy. Její vůně mi podráždila čichové buňky. Voněla po pomeranči a skořici. Pro tuhle vůni bych vraždil, a to doslova, kdyby byla v ohrožení. Nenechal bych jí ublížit, nikdy.

Ochutnával jsem její rty a jazykem na ně dorážel. Hodnou chvíli mi odmítala vyhovět, ale později své rty oddálila a propletla naše jazyky. Zapletla mi prsty do vlasů a sedla si, samozřejmně stále přitisknutá ke mně, takže jsem se zvedl také.

„Bello,“ zasténal jsem její jméno. Vyšlo ze mě neúmyslně, bál jsem se její reakce, že si najednou uvědomí, že je to chyba. Ale nestalo se tak. V polibku jsem ucítil, jak se jí rty vytáhly do úsměvu.

Bella:

Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ani co to vlastně dělám, ale nehodlala jsem přestat. Líbilo se mi to a byla jsem šťastná. Doopravdy mě jeho přítomnost činila šťastnou. Dlaň jsem měla v jeho vlasech a prsty laskala pramínky vlasů. Druhou dlaní jsem mu přejížděla po tváři. Mapovala jsem prsty jeho obličej. Cítila jsem pod bříšky prstů tu dokonalost. Obličej měl jedinečný, o tom se nedalo pochybovat. Všechny rysy byly tak, jak měly být – souměrné.

K mému uchu se dostala ozvěna dunivého smíchu. Rychle jsem se od Edwardových rtů odtrhla. Bála jsem se, že ten smích patří nám, že do pokoje opět vtrhl neohlášený Emmett. Vrhla jsem rychlý pohled ke dveřím, ale ty byly zavřené.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Edwarda ochraptělým hlasem.

„Netuším,“ zněla jeho odpověď. Pak se zamyslil - určitě poslouchal myšlenky ostatních, aby zjistil, co se děje.

„Jsou v garáži a něčemu se strašně smějí,“ řekl se svraštělým čelem od přemýšlení. Zatrnulo mi ve slabinách. Vyschlo mi v krku a ve mně se to začalo nervózně třást. Doufám, že se tam nepůjde podívat. Ale moje myšlenka měla stejný efekt, jako bych to řekla nahlas a on jako umíněné dítě udělal pravý opak. Zvedl se z postele a chystal se odejít. Rychle jsem ho čapla za dlaň a snažila ho zadržet.

„Počkej. Nejprve ti musím něco říct,“ vyhrkla jsem naléhavě. Hlavně tam nesmí jít! Prosím!

„Hned budu zpátky, Bells.“ Pohladil mě bříšky prstů po hřbetě ruky a odešel z pokoje pryč.

„Sakra!“ Praštila jsem pěstí do deky a rychle vyběhla za ním. Rychle jsem shodila na zem nohy, postavila se na ně a rozeběhla se za ním. V duchu jsem si nadávala. Proč jsem to musela udělat? On mě zabije. Ale musí pochopit, že jsem byla naštvaná a to díky jemu!

Letěla jsem po schodech, co mi síly stačily. Ale věděla jsem, že ho nestihnu zastavit. Dávno už v garáži byl.

Doběhla jsem do garáže a rozhlédla jsem se po ostatních. Uviděla jsem Edwarda, jak se sklání nad svým Volvem a sleduje škody. Musela jsem chvíli počkat, abych mohla vypustit z úst omluvu. Hrudník se mi mohutně nadzvedal, plíce bolestí křičely a v boku mě píchalo. Nebylo divu – uběhla jsem právě rekord ve sprintu.

„O-omlou-vám se...,“ přerývavě jsem ze sebe vychrlila. Čekala jsem na jeho reakci a docela se i bála. Jeho tělo se během sekundu otočilo a vzteklým pohledem si mě měřil.

„To tě bude bolet, Bello,“ dusil se Emmett smíchy vedle mě.

„Sklapni, Emmette,“ okřikla ho Rose a periferním viděním jsem zahlédla, jak mu pleskla dlaní přes hlavu. Nemohlo ho to bolet, ale on ztropil scénu jako čtyřletý rozmazlený fracek.

„Edwarde,“ zkusila jsem opatrně. Nechtěla jsem ho ještě více rozzuřit, ale mělo to přesně opačný efekt. Jeho oči vzplanuly vztekem a netrpělivě čekal, až budu pokračovat. Na sucho jsem polkla, tohle bude horší, než jsem si myslela.

„Nechtěla jsem. Omlouvám se, dám to do pořádku. Prosím.“ Byla jsem zoufalá. Za žádnou cenu jsem nechtěla zkazit takovou blbostí to, co teď mezi námi bylo. „Prosím,“ zašeptala jsem potichu.

Netrpělivě jsem očekávala nějakou odezvu. Nic. Prostě jako by mě ignoroval! Ostatní se taktně zdekovali pryč.

„Bello, fandím ti. Nezklam mě,“ prohodil vesele Emmett, když kolem mě procházel. Nedokázala jsem mu odpovědět. Nechápala jsem, jak může být stále vysmátý.

„Edwarde,“ pokusila jsem se připoutat jeho poroznost, ale zase neúspěšně. Udělala jsem pár nejistých kroků k němu. „Nech mne to napravit,“ zaprosila jsem. Položila jsem dlaň na jeho paži, ale on mě setřásl. Ani neví, jakou mi to způsobilo bolest. Zavřela jsem na pár sekund oči, aby neviděl slzy, které se mi draly do očí.

„Podívej se, cos provedla,“ odpověděl mi chladně a nechal mě tam samotnou.

Stočila jsem pohled na stříbrný automobil a shlížela na nápis: IDIOT, který jsem tam klíčem vyryla přes celý levý bok, když jsem se vrátila do domu po hádce s Edwardem. Tak ráda bych to vrátila zpět. Prsty jsem si setřela slzy kanoucí mi po tváři a hlasitě si povzdychla.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 19. kapitola: