Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 16. kapitola

07.02.2011 (20:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2776×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Probírala jsem jedno tričko za druhým, pak i kalhoty a šaty. Přemýšlela jsem, kdy můžu odejít, aniž by se Alice urazila. Uznala jsem, že se ve dvanáct vymluvím na oběd a poté si zajdu na lov. Nic jsem si nekoupila. Nic se mi až zas tak nelíbilo, a navíc stav mé kreditky je alarmující. Je těžké si to přiznat, ale začínají mi docházet peníze. Jasně, ještě mi jich spousty zbývá, ale i ty dříve či později zmizí. Doufám, že později. Aro mi zablokoval přísun peněz z Volterry ihned, co jsem nesplnila poslední úkol.

Taky jsem musela vybrat všechny peníze v různým městech a založit si nové konto, aby mě z Volterry nemohli vystopovat. Nikdy jsem nepracovala – nemusela jsem, ale jeden den to příjde a já se ho bojím. Měla jsem dostatek peněz, vydržely mi padesát let, ale všechno něco stojí. A já začínám litovat luxusu, který jsem si nerozumně dopřávala.

„Edwardovi se líbí modrá,“ zachichotala se vedle mě Rose. Cukla jsem úlekem hlavou do strany a pohlédla na ni.

„Nevím, proč mi to říkáš,“ řekla jsem nechápavě a dál prohrabávala oblečení.

„No, jen mě napadlo, že bys to chtěla vědět,“ řekla mile. Panebože, ona s tím nepřestane! Užuž jsem chtěla něco namítnout, ale my o vlku... Edward se objevil pár metrů od nás. Přejela jsem je pohledem. Budu muset zmizet nebo budu čelit proudu Rosaliných narážek, probliklo mi hlavou. Nadechla jsem se a přemýšlela, na co se vymluvit.

„Půjdu na oběd. Zatím se mějte,“ napadlo mě záhy. Propletla jsem se mezi jejich těly a zmizela z obchodu. Vyhýbala jsem se nakupujícím a snažila se najít něco, kde si můžu koupit jídlo a posedět.

„Můžu se k tobě přidat?“ zeptal se mě. Nemusela jsem se otáčet, abych se ujistila, kdo to je. Jeho hlas bych poznala kdekoli.

„Hm,“ broukla jsem nevzrušeně. Nemohla jsem mu to zakázat, i když mi nebude příjemné, pokud bude na mě hledět, jak jím. Edward se zařadil k mému boku a srovnal se mnou krok.

Pokračovali jsme v chůzi mlčky. Ani jeden z nás neměl potřebu něco říkat. Na jednu stranu jsem byla ráda. Vzájemná komunikace by mohla způsobit to, že by jsme se vrátili k předešlému téma – k mé matce – a to jsem nehodlala dopustit.

Posadila jsem se do menší restarace a posadila se do rohu, kde byl osamocený box. Edward nic nenamítal a posadil se naproti mně.

„Můžu tě na něco pozvat?“ zeptal se mě mile a nasadil sladký úsměv.

„To není nutné,“ odmítla jsem ho diplomaticky. „Nechci, abys platil za mě jídlo, které ti přijde nechutné. Ledaže...“ Napadla mě myšlenka, ale nehodlala jsem ji dokončit. Další blbost.

„Ledaže co...?“ Nenechal se odbýt Edward a dožadoval se odpovědi. Na tváři se mi rozlil úsměv. Viděla jsem na jeho tváři, jak mu vadí, že se mu nechci se svým nápadem svěřit. Chtěla jsem ho ještě potrápit. Líbilo se mi, že mám navrh.

„No...“ protáhla jsem vážně. Chvíli jsem se dívala do jeho tváře a on mi pohled netrpělivě oplácel. „Ledaže, bys sis objednal také...“

„Fajn, pokud ti to udělá radost.“

„Ne, tys mě asi nepochopil. Objednáš si a sníš to,“ vysvětlila jsem mu a svraštila čelo. Jasper jednou jedl se mnou lidské jídlo a popisoval ho všelijak jen ne lichotivě. Nejslušnější přirovnání bylo, že to chutnalo jak bahno a podrážka u bot.

„Já to pochopil. Když ti to udělá radost,“ opakoval se.

„Ne. Nemyslela jsem to vážně. Nemusíš nic jíst. Zvláště kvůli mně.“ Než stačil odpovědět, přicupitala k nám mladá servírka, které bylo sotva sedmnáct a házela po Edwardovi oslnivé úsměvy. Usměv ji sice oplatil a byl na ní zdvořilý, ale stejně neprojevil hlubší zájem. A bylo by pošetilé nalhávat si, že mě to nepotěšilo.

Po celou dobu, co jsme čekali na jídlo, jsme seděli mlčky, opět. Ale nevadilo to. Celou tu dobu jsme do sebe byli zaseklí pohledem a to stačilo. S Edwardem tohle všechno bylo jiné, nemusela jsem mluvit, stačil mi pocit jeho blízskoti a byla jsem spokojená.

Servírka se vrátila se dvěma talíři a nápoji. Na můj vkus přinesla pití poněkud pozdě, ale nechtěla jsem kritizovat. Položila přede mě talíř s těstovinami v houbové omáčce a před Edwarda to samé. Vzala jsem si do rukou příbor a dala se do jídla.

Ta mlaďoučká číšnice ne a ne odejít. Otočila se ke mně zády, tím pádem celá na Edwarda a stále se ho ptala, jestli ještě něco nechce. Když odpověděl, že ne začala mu vyjmenovávat celé dnešní výhodné menu a nejen to, dělala mu pěkně okaté dvojmyslné návrhy! On ji s úsměvem odmítal a výborně se bavil. Vztekle jsem upustila vidličku na talíř, jen to zacinkalo. Utřela si ústa do ubrousku, který jsem vyndala zpoza talíře a rychle dožvýkala.

„Nevím, jestli máte nějakou poruchu sluchu, ale jaké části ve větě: ,Už si nic nedám', nerozumíte? Můj přítel se snad vyjádřil naprosto jasně, když odmítá vaše nabídky, které se netýkají pouze jídla, jak jsem se správně dovtípila. Myslím si, že vás neplatí za obtěžování hostů, ale za obsluhování a mimochodem čekají na vás zákaznící, kteří vaše nabídky zcela jistě nadšeně uvítají. Ocenila bych, kdyby jste nás nechala osamotě.“ Vypověděla jsem svou dlouhou přednášku zcela chladně. Nedovolila jsem vzteku, aby vyplul na povrch, jen bych se snížila. Hnědovlasá dívenka na mě nevěřícně hleděla. Obdarovala jsem ji přeslazeným úsměvem a ona zalapala po dechu. Otočila se Edwarda, čekajíc nějakou oporu, ale on jen pokrčil omluvně rameny a ona konečně (!) odpochodovala.

„Ať nečeká, že jí dám nějaké dýško!“ řekla jsem. Vzala jsem si znovu vidličku do rukou a nabrala pár těstovin.

„Byla pouze milá,“ odpověděl mi se smíchem. Zvedla jsem od jídla zrak a hodila po něm zamračený pohled, který ho rozesmál ještě víc.

„Aha, takže ty nemáš ráda konkurenci?“

„Konkurence mi nevadí,“ odpověděla jsem popravě. „Já si umím udržet pozornost, ale vadí mi, když někdo přebývá a kort, když jím,“ řekla jsem popuzeně. Dala jsem si další sousto do úst a musela uznat, že je to dobré.

„A navíc, není na tebe moc mladá? Sotva jí bylo sedmnáct. Ty máš přece na víc. Nemusíš blbnout hlavu malým ptáčátkům.“

„Na víc... Jako na tebe? Protože jsem si všiml, jak sis mě přivlastnila - ,můj přítel', taky ti to tak hezky zní?“ Viděla jsem mu v očíchu pobavení, ale jinak byl zcela vážný. Jak jsem se mohla nechat nachytat a mluvit o něm jako o příteli. O mém příteli. A ještě před ním.

„Neslyšel si někdy, že při jídle se nemluví? Tak jez nebo ti to vystydne,“ upozornila jsem ho a snařila se odvést od tématu. Samozřejmě se nedal přelstít.

„Vím, o co ti jde. Tak lehce to nesmeteš pod koberec -“

„Nic si od toho neslibuj,“ zarazila jsem ho rychle. „Bylo to jen na dramatický efekt. Myslíš si, že by se tak rychle stáhla kdybych o tobě mluvila jako o svém známým?“

„Bello,“ vyslovil mé jméno tak hezky, pečlivě. Uvědomila jsem si, že zapírat nemá cenu. Položil dlaň na tu mou, kterou jsem měla položenou na stole. Jeho dotyk studil, ale zároveň i pálil. Pod klíční kostí mě hřál. Svými prsty jsem přejela po těch jeho a zářivě se na něj usmála. Proplétali jsme své prsty do sebe a přitom se na sebe usmívali jak dva blázni.

Příjemnou chvilku překazila až brambora, která přistála znenadání na náš stůl. Odtrhla jsem pohled od Edwardových krásných očí a hledala původce atentátu. Nemusela jsem hledat dlouho. V protějším boxu seděla celá Edwardova povedená famílie a před sebou každý z nich měl plný talíř jídla. Opravdu nechápu, proč si teď musí hrát na lidi.

Jasper se na mě zářivě usmál a provokativně mi zamával. Měla jsem chuť mu jednu praštit. Neublížilo by mu to, ale mně by se ulevilo.

„Ahojky, Beldo,“ ozvalo se z úst Emmetta a propadl v hurónský smích. Protočila jsem oči k nebi a ptala se Boha (ve kterého mimichodem nevěřím), za co mě tak trestá. Vymanila jsem své prsty zpod Edwardovi dlaně a položila si je na stehna.

„Na tohle fakt nemám,“ oznámila jsem mu vážně a zvedla se ze židle. Moje oznámení vyvolalo další salvu smíchu od Emmetta. Edward se mě snažil zastavit.

„Dojdu si na lov. Za hodinku se sejdeme u fontány,“ oznámila jsem mu a už jsem odcházela od nedojedeného jídla směr ven. Těm vetřelcům jsem nevěnovala ani pohled a vyšla do víru obchodního centra.

<< // >> 

Sice měla být kapitola delší, měla obsahovat i Belly lov, ale mám teplotu, navíc odjíždím v sobotu na hory. Takže musím se vyležet, abych tam nemarodila. Další kapitola bude nejdříve v neděli, až se vrátím, protože nevím, jestli na chatě bude net. :) V příští kapitole bude Bella lovit a Edward vyjádři názor na to, že se živí lidskou krví. :) Mějte se krásně a za týden se uvidíme.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 16. kapitola: