Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 14. kapitola

13.01.2011 (11:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2813×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Jenže on to zřejmě cítil stejně. Což mi na klidu nepřidalo. Naklonil se ke mně blíže. Naše obličeje dělily pouhé centimetry…

Slyšela jsem klepání na dveře. Ani jeden z nás neucukl. Dál jsem hleděla do jeho očí a zakřičela: „Je otevřeno!“

Odvrátila jsem tvář až poté, co mě obě pozdravily - Angela a Rose. Jak jsem na ně mohla zapomenout? Myslela jsem, že přijde pokojská. Ani mě nenapadlo, že by to byly ony dvě. Cítila jsem v obličeji horko – zase se mi tváře zalily krví… proč? Nic jsme nedělali! Ale proč jsem v hloubi duše zklamaná, že jsme opravdu nic nedělali?

Obě se na nás culily jako sluníčka a určitě si myslely svoje. Nehodlala jsem jim nic vysvětlovat. Stejně nebylo co, a navíc, viděly to samy. Určitě by mi nevěřily, že jsme si pouze povídali.

„To jsem ráda, že jste na mě nezapomněly,“ řekla jsem jim mile. Proč mi připadá, že lžu…? A proč i jim připadá, že lžu…? Zvedla jsem se z pohovky a přešla k nim.

„No, tak se dáme do toho, ne? Anebo vám máme nechat ještě chviličku? My se klidně odklidíme, že Angelo?“ klebetila na mě Rose. Tak ráda bych jí něco řekla, ale nechtěla jsem kazit tu vřelost, co k sobě chováme. Ovšem Edwardovi bylo jedno, co si o něm jeho sestra pomyslí.

„Rosalie! Nech si svoje dojmy a připomínky! Buď tak laskavá.“ Už to nebyl milý Edward, který mi před několika minutami chytl za ruku, když si myslel, že jsem smutná, ale bručoun jakého jsem znala, i když mu cukaly koutky pod návalem smíchu.

„Hm… hezky se mnou mluvíš, bratříčku,“ odpověděla mu Rosalie dotčeně. „No, jen ať Bella vidí, jaký jsi. Dřív, než si s tebou něco začne. Mohla by litovat,“ pokračovala s takovým zákeřným úsměvem.

Já a Edward jsme se střetli pohledem. Nebyla jsem si jistá, jak se mám chovat. Byla pravda to, co tady Rose naznačovala? Dříve než jsem odvrátila pohled, zahlédla jsem náznak jeho vytáhlých koutků.

„Budu muset jít. Uvidíme se večer,“ rozloučil se s námi Edward. Loučil se s námi všemi, ale proč jsem měla pocit, že to patřilo především mě? Možná proto, že se díval do mých očí. Nečekal na odpověď ani se jí ode mě nedočkal. Nemohla jsem přijít na to, jak se používají hlasivky. Doprovázela jsem jeho záda pohledem, dokud nezabouchl za sebou dveře.

„Tak se dáme do práce, ne?“ zeptala se Angela. „Musím být brzy doma. Budu hlídat dvojčata. Mamka s taťkou chtějí do divadla a na mě padlo hlídání mladších sourozenců,“ zanaříkala smutně.

Zpozorovala jsem v Rosiných očích osten závisti. Chápala jsem ji – nemohla mít své vlastní děti. Na mě takové myšlenky zatím nedolehly, i když mě čeká stejný osud jako Rosalii. Možná nejsem mateřský typ, anebo až najdu správného partnera, třeba právě tehdy na mě padnou deprese z neplodnosti a budu závidět ostatním maminkám. Stejně jako Rosalie.

Všechny jsme se daly do práce, aby jsme to měli co nejrychleji za sebou. Postupně jsem balila své věci do krabic, mlčky. Holky, a především Rosie, se mě neúnavně ptaly na otázky, které mi nebyly příjemné. Neodpovídala jsem jim. Angela to respektovala, ale Rose vytrvala a ptala se dál. Nezodpovězená otázka způsobila příval dalších pěti.

„Hotovo.“ Vydechla jsem s úlevou. Konečně zamezím výslechu. Teď akorát všechno poskládat do auta a jet ke Cullenům, kde to budu muset opět vybalit! Nad tou představou jsem zaúpěla. Jestli je něco horšího než balení, tak je to jednoznačně vybalování. Kdyby si na to vzpomněla dřív, - že budu muset vybalovat, radši bych Esminu nabídku nepřijala!

„No, máš těch krabic požehnaně. Nemohla´s tady Edwarda zdržet?“ prskala kolem sebe Rosalie, jako kdybych za jeho odchod mohla já! Za to mohla ona, a to díky jejím poznámkám. „Teď by se nám hodil!“ stěžovala si dál, ale já ji přestala vnímat. Mám ji sice ráda, ale nic se nemá přehánět, proto jsem její řeči ignorovala a radši si vzala do rukou další dvě krabice a zamířila s nimi k mému autu, protože Rose s Angelou si vzaly taxíka, abychom mohly jet mým autem. Ve vestibulu mě zastavil zaměstnanec hotelu a krabice odnesl sám a ještě zařídil, aby nám se zbytkem pomohli další zaměstanci. Takže jsme to měly bez práce.

Nakonec jsem musela s Rosalií souhlasit – měla jsem těch krabic nějak moc na to, že jsem bydlela v hotelu. Musely jsme jet dvakrát autem a ještě bylo pokaždé vrchovaté. Cestou jsme ještě vyhodily Angelu doma a já musela zařídit ještě nějaké formality u recepce, jako je vrácení klíčů a zaplacení pokoje.

V proskleném domě u Cullenů jsem dostala rohový pokoj, který sloužil jako pokoj pro hosty. Nábytek byl sestaven z tmavě hnědého dřeva a vše ladilo do modro-bílé barvy. Jen co jsem pokoj uviděla, hned jsem se těšila, až si ulehnu do modrého saténového povlečení na obrovské manželské posteli. V rohu pokoje vedly dveře do malé útulné bílé koupelny.

Pokoj jsem měla vedle pokoje Rose s Emmettem. Na ně jsem byla upozorněna Jazzem, který se mi smál, prý se nevyspím. To mu teda pěkně děkuji. Naproti obýval pokoj Edward. Ten mi snad nebude dělat žádné potíže, byla bych mu vděčná.

Stoupla jsem si doprostřed pokoje a rozhlídla se kolem. Veškeré krabice jsem tady měla. Teď přijde vybalování. Neochotně jsem si dřepla k první krabici a začala vyndavat její obsah. V téhle a v dalších třech jsem měla své knihy, cédéčka a fotky. Vyskládala jsem všechny knihy a cédéčka do připravených polic a fotky naházela do šuplíku pod nimi.

Zbytek krabic jsem měla zaplněné hygienou, oblečením a botami různých druhů a barev. No, trošku o sebe dbám. Měla jsem v pokoji velkou šatní skříň, ale stejně jsem měla obavy, jestli se to tam vejde.

Na dveře někdo tiše zaklepal a vyčkával na vyznání. Neměla jsem tušení, kdo to je. Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych do takového bordelu neměla nikoho pouštět. Ale zvědavosst je hrozná vlastnost.

„Dále.“ Ukončila jsem čekání příchozího a zvědavě hleděla na otevírající se dveře.

„Napadlo mě, nepotřebuješ s něčím pomoc?“ zeptal se mile Edward mezi dveřmi. Hodnou dobu jsem přemýšlela nad odpovědí. Vypadal, že má dobrou náladu a já bych potřebovala píchnout. Jeho pomoc by se mi hodila.

„No… tak dobře,“ odpověděla jsem nejistě a postavila jsem se z tureckého sedu na nohy. Upravila jsem si kalhoty, které se mi sezením pomačkaly a dala vlasy za ucho. „Tak pojď dovnitř, snad tam nebudeš čekat na zázrak,“ pobídla jsem ho. Mlčky vstoupil za mnou do pokoje a zavřel za sebou dveře.

„Potřebovala bych rozdělit tyhle krabice.“ Ukázala jsem na hromadu. „Je v nich oblečení. Bude stačit, když ho vyndáš, pak si ho uklidím. Já si jdu zatím zabydlet koupelnu.“ Edward nepřítomně přikývl. Byl takový zamyšlený, určeně nad něčím hluboce dumal.

Postupně jsem si odnesla všechny krabice do koupelny a začala s vybalováním. Všechno jsem si řádně vytřídila a poskládala do skříněk i poliček. Šampony, mýdla, ručníky, pleťovou kosmetiku, laky na nehty i vlasy, šminky, hřebeny i gumičky… Zkrátka všechno, co řádná žena potřebuje.

Když jsem si pokládala kartáček pod zrcadlo, upoutal mou pozornost odraz v něm. Edward seděl na zemi a hrabal se v krabici se spodním prádlem a všechno rozkládal po zemi.

„Edwarde!“ napomenula jsem ho pobaveně. „Co to děláš?“ Zvedl hlavu a přes odraz v zrcadle se naše pohledy střetly.

„Tohle doopravdy nosíš?“ zeptal se mě se zájmem.

„Ne, to jen sbírám a pouze se na ně dívám, jsem totiž ujetá na krajky,“ řekla jsem mu ironicky. „Samozřejmě, že to nosím. Co jiného s tím. Proč se ptáš?“

„No, chtěl bych tě v tom vidět,“ odpověděl pouze. Zalapala jsem po dechu, svou upřímností mě vykolejil. Čekala jsem, že z toho vybruslí a zahraje to do outu.

Otočila jsem se od zrcadla a vykročila k němu. „No, tak to myslím, že tě zklamu. Své choutky budeš muset ukojit někde jinde,“ oznámila jsem mu nervózně a vytrhla mu krabici z rukou, do které jsem začala házet prádlo vyskládané po zemi.

Jemně se dotkl mé paže prsty a přejel po ní. Lekla jsem se a upustila krabici na zem a s ní i její obsah, který se rozsypal po podlaze.

„Znervózňuji tě?“ Švihla jsem po něm pohledem.

„A-ano…“ vykoktala jsem ze sebe. Co to se mnou dělá? Co se to se mnou děje?! Za to všechno může Edward! „Možná… asi… určitě… bys měl jít.“ Dostala jsem z těží ze svých úst.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 14. kapitola: