Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevhodná láska - 2. kapitola

26.06.2012 (17:30) • Chriss • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2939×

2. kapitola

Tohle byl jeho první ples. Poprvé, kdy viděl, jak se doopravdy pohybuje smetánka. Poprvé, kdy viděl koketující debutantky v akci. Z tohoto okamžiku si každý asi něco odnese. Nějakou první domněnku, myšlenku a tak dále.

On ano.

Nenáviděl plesy.

Bylo mu na nic z těch lidí, co se jen přetvařují. Viděl, jak lady Drusenová flirtuje s postarším lordem Collnem. Její slova se s myšlenkami vůbec neshodovala.

Všichni tvrdili úplně něco jiného. Každý si na sebe, krom maškarního obleku, vzal i druhou masku svého já.

„Ach, pan Cullen,“ kývla na něho baculatější paní a hnala se rychle k němu přes celý sál. „Už se znáte s mou dcerou?“ Nebyla to otázka, spíš jen něco jako předehra k představení. Nebyla od něho požadována odpověď, tak prostě vyčkával. Za sebou táhla mile vyhlížející blondýnku, byla krásná, ale ne tím typickým způsobem. Měla velké modré oči, které mžouraly do prostoru, jakoby se snažila na věci lépe vidět.

Zaostřit, napadlo ho náhle. Ta dívka měla oční vadu, ale smetánka se dívala skrz prsty na lidi, kteří nebyli dokonalí. Bylo to tak… hnusné.

„Rád vás poznávám, slečno…?“ přetáhl svou zdvořilou frázi do otázky.

„Ach, promiňte,“ začala zase její matka. „Bordeenstnová, slečna Violet Bordeenstnová. Já jsem její matka…“

Neříkejte, utrousil v duchu.

„Rád vás poznávám,“ usmál se zářivě a políbil slečnu Bordeenstnovou na hřbet ruku. Jen přikývla.

Ticho se protáhlo a Edwardovi již začalo být trapně. Očima prohledával místnost, snažil se najít nějakou záchranu. Něco, čeho by se mohl chytnout. Do vzorného prostoru mu vletěl Eric. Stál na druhé straně sálu a přihlouple se křenil jeho směrem.

Byl ve stínu tmavého koutu, takže Edwarda ani nenapadlo, že by mu on mohl pomoci. Byl moc velký srab, tedy… Pokud šlo o matky.

„Madam Bordeenstnová, přestaňte otravovat pana Cullena, nevidíte, že si ze všeho nejvíce přeje zdrhnout za kalhoty pana Swana?“ zaskřehotal za ním něčí hlas.

Edward zamrkal na starou ženu, která se k nim nesla jako královna. Mohlo jí být tak přes devadesát, ale přesto kolem sebe vířila autoritu, že i Edward radši ucouvl. Byl přeci jenom poloupír.

„Pff, jsem si jistá, že panu Cullenovi se naše společnost líbí. Vlastně… právě teď se chystal pozvat mou dcerušku na taneční parket, že ano?“

Tohle už stačilo. Bylo jasné, že ani mladší Violet není z toho kdovíjak odvázaná, ale tohle její matka už vážně přepískla! To bylo na něj moc, když ji bude chtít pozvat do víru roztančených párů, tak jí to snad nabídne sám!

„Vlastně jsem chtěl pozdravit svého přítele, už dlouho jsem ho neviděl…“ Edward přimhouřil oči, z jeho tónu bylo jasné, že tohle je jen výmluva. Ani se nesnažil předstírat, že není.

„Nic proti vám, samozřejmě, slečno Bordeenstnová,“ dodal rychle, když spatřil smutně chápající pohled mladší Vilolet. Zase jen přikývla.

„Taková nehoráznost!“ Madam Bordeenstnová pyšně nadzvedla nos, vzala svou dceru za ruku, a rychle ji odvedla pryč.

„Děkuji vám…“ vydechl Edward vděčně a obrátil se na stařenku.

„Kdykoli, zdálo se mi, že pan Swan se k činu moc nemá…“ poznamenala dost hlasitě, aby to uslyšel i přicházející Eric, který okamžitě změnil směr.

„Jo, v nouzi poznáš přítele.“

„Nechápu, jak můžou být s Isabellou příbuzní… Ona by se vám okamžitě vydala pomoci. Tak dobré srdce,“ rozplývala se.

„Vy ji znáte?“ pokračoval Edward nenuceně. Bylo to zdvořilé, zachránila ho. Tak si poslechne pár vět o Isabelle, která ho, bůh mu pomoc, začala zajímat.

„Ach… ovšem. Pomáhala mi, když už to vypadalo, že se vydám na onen svět. Jediná, která to dělala kvůli dobrotě svého srdce, ne kvůli tomu, že si myslela, že z toho něco vytěží. Třeba místo v mé závěti.“

Jako můj syn, dodala znechuceně v duchu.

„No, nebudu vás už obtěžovat. Jsem si jistá, že se ještě potkáme,“ dodala a elegantním krokem zase odešla.

„Páni, z té Eleardové jde strach.“ Edward se s ohnivým pohledem podíval na svého přítele.

„Proč jsi nepřišel, když mi hrozila smrt?“ zeptal se ho s nabručeným tónem.

„Nešil, drahá. Měl jsem všechno pevně pod kontrolou.“

„Srabe!“

„Lepší být srab, než dobrovolně přijít k Bordeenstnové.“

„Jo, už jsem měl pocit, že odněkud vytáhne kněze a bude po mně chtít slib hned teď!“

„Vytáhla na tebe tu fintu s tím, že chceš tančit s její dcerou?“

Edward zkopíroval ojedinělou frázi mladší Violet Bordeenstnové – jen přikývl.

***

„Je mi to líto, ale nemůžu si vás vzít,“ řekla posté Isabella a nervózně se rozhlédla po chodbě. Jak je tu už dlouho? Dvě hodiny? Proč to ještě lodr Creegen nepochopil?

„Ale můžete, dám vám peníze, titul, už máte mou lásku – řekněte mi jediný důvod, proč byste nemohla?“ naléhal na ni a svým tělem ji přimáčkl ke zdi.

„Proboha, probuďte se! Nechci si vás vzít, tak mě nechtě být!“

„Ale vy si mě prostě musíte vzít! Miluji vás! To pro vás nic neznamená? Nebo je vám snad má nehynoucí láska málo?“

„Vy – mě - nemilujete!“ odsekávala slova za sebou. „To jen ta vaše pomatená hlava myslí, že ano…“

„Když si mě nevezmete vy – pak kdo? Nejsem zrovna nejvyhledávanější úlovek…“

„Když do svých činů občas zapojíte i mozek, jsem si jistá, že ženy se na vás začnou dívat jinak.“

„Ale no tak… Oba víme, že manželé se nevyhledávají podle inteligence, či kráse. Jde prostě jen o majetek! Vím, že vy máte vysoké věno, já taky nejsem úplně nejchudší, proč to tedy nemůžeme dát dohromady?“

„Bože, chlape, vzchopte se!“ zahřměl ze tmy andělský hlas.

***

Edward odtud musel vypadnout, jelikož si byl jistý, že pokud zde bude ještě byť jedinou minutu, zešílí. Na vteřinu jeho myslí proletěla myšlenka, že i svého přítele vysvobodí ze spárů matek, ale rychle ji zahnal, když uviděl, že ho do nich právě chňapla madam Bordeenstnová, a na tu ani on – poloupír - neměl žaludek.

Nepozorovaně vyklouzl ven a v duchu zajásal. Přečká někde v knihovně, kde jistě nikdo nebude, přečte si nějakou knížku a ke konci se na plese ještě na pár minut objeví. Stejně se za chvíli budou odhalovat masky, takže si jeho přítomnosti nikdo nevšimne…

„… myslí, že ano…“ uslyšel Edward z nějakého zapadlého kouta… Milenci?

„Když si mě nevezmete vy – pak kdo? Nejsem zrovna nejvyhledávanější úlovek…“ Neměl by je šmírovat, ale nedokázal tam jen tak stát. Pokud uvidí, že nikomu nic nehrozí, zase odejde. I když… oněm místům, kde se řeší svatba, se Edward zásadně vyhýbal…

„Když do svých činů občas zapojíte i mozek, jsem si jistá, že ženy se na vás začnou dívat jinak.“

„Ale no tak… Oba víme, že manželé se nevyhledávají podle inteligence, či kráse. Jde prostě jen o majetek! Vím, že vy máte vysoké věno, já taky nejsem úplně nejchudší, proč to tedy nemůžeme dát dohromady?“

Bylo to tak trapné. Ten muž byl chudák! Ženská mu pomotala hlavu, ale teď, kdy nastává situace, aby za své hříchy zaplatila, couvá. Přesto mu na té ženě bylo cosi sympatického. Neviděl ji do tváře, jen ten její postoj. Krčila se v koutě a ruce měla sevřené v pěst. Edward vystoupil ze stínu.

„Bože, chlape, vzchopte se!“

***

Isabella ztuhla. Ne, jeho hlas nebyl andělský. To on byl anděl. Stál tam, tvářil se jako bůh pomsty. Přes oči měl černou útlou masku, ale jeho oči v ní zářily jako smaragdy. Jednoduchý černý oblek těsně obepínal jeho svalnaté tělo. Bílá košile, která byla u krku rozepnutá, odhalovala část hrudníku, na kterém nebyl jediný chloupek. Isabella se kousla do rtu; byl to nebeský pohled.

„Omlouváme se, tohle je soukromá konverzace…“ zaskřehotal Creegen a přitáhl si ji na své tělo. Bylo jí z toho špatně.

„Mám tedy odejít?“ namířil svou otázku jasně na Isabellu.

 „Ano!“ promluvil Creegen.

V Isabelle se vzedmul vztek – léta se s bratrem pošťuchovala, vždyť to byl on, kdo ji naučil jezdit na koni a střílet z luku. Vždy říkal, že žena by se měla umět bránit sama, nespoléhat na nikoho, jen samu na sebe. Zvedla proto ruku a namířila ji na Creegnův líc. Prosím, jen ať se nemine…

Plesk!

Dala do toho všechnu svou sílu, a jelikož Creegen nebyl žádný hromotluk, skácel se na zem jako hruška.

„Páni…“ slyšela za sebou obdivné zahvízdání.

„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“ zamumlala si pro sebe.

„Dám si pozor,“ zaznělo z místa, kde stál.

Uběhly dlouhé minuty, ale stále bylo ticho.

Isabella jej skenovala. Zasněně přejížděla pohledem po jeho nohou, byly tak dlouhé – tak nekonečné.

Ale Edward se na ni díval s jemně pobaveným pohledem. Kdo by řekl, že tak malá ženská má v rukou tolik síly? Ale možná za to mohla i ta jistá dávka alkoholu, která sálala z mužova těla, a fakt, že se v ní nashromáždil všechen adrenalin světa. Hold mu pro dnešek to hrdinství nevyšlo.

„Co s ním uděláme?“ prolomila Isabella ticho.

„My?“

„No jasně. Hádám, že jste mi chtěl pomoci, tak snad to dotáhnete do konce, ne?“

„Ale jistě… Kam ho dáme?“ Isabella se zamyslela.

„Do knihovny – tam nikdo nechodí, až se probere, tak odtud vypadne sám – po svých. Táhnout ho do jeho kočáru vážně nehodlám…“

„Nebojíte se, že řekne, že vás zkompromitoval? Jako nezúčastněna třetí strana si myslím, že tohle k tomu stačí…“

Isabella se na něj podívala skrz sevřených víček. „Pochybuji, že by se svěřil s tím, že jej přeprala žena.“

Bod pro ni.

„Vezmete ho za nohy?“ pobídla jej Isabella a sama se postavila k jeho rukám…

„Vezmu jej celého… Nechci tím naznačit, že nemáte dost síly, ale jste žena! A já džentlmen, vyžaduje to etiketa…“

„Jste si jistý, že ho unesete sám?“ Au, to bolelo… pomyslel si Edward.

„Chudák, musel se dočista zbláznit, když vás požádal o ruku…“ řekl výsměšně.

Isabella si jen odfrkla a otočila se směrem k cestě do knihovny, byla si jistá, že on ji bude následovat…

***

Má hezký zadek, napadlo Edwarda náhle. Kráčel za ní s jejím nápadníkem v náručí, ale díval se na její zadek. Může to být ještě více absurdní?

Ale byla to pravda, lehce se vlnil v bílých šatech a provokoval k… plácnutí si.

„A jsme tady!“ Isabella se náhle otočila a nachytala ho. „No co se to díváte?“

Edward rychle zatřepal hlavou, nějak minul otázku, rychle vyhledal její mysl, aby to zjistil, ale náhle – nic! On ji neslyšel!

***

Proč se na mě tak dívá? ptala se sama sebe Isabella snad už po páté. Díval se na ni snad… fascinovaně a zmateně zároveň. Jakoby nikdy neviděl… něco.

Seděli na gauči, vedle nich ležel stále napůl omráčený Creegen a pozorovali se. Jeden se hnul – druhý taky. On trhl hlavou, ona to ihned kopírovala.

„Je půlnoc…“ oznámil, když hodiny oznámily sladkých dvanáct.

„Čas odhalit identitu, čas, kdy tajemství pro druhé přestává být tajemstvím.“

„Shakespeare?“

„Skoro, otec mi nikdy nedovolil číst jeho díla, pro něho je Shakespeare… homosexuál. Věří v to, o čem je málo lidí přesvědčených, ale měla jsem chůvu, která byla jako posedlá Shakespearem, bohužel jsem zachytila jen některá její slova, mluvila totiž dost často francouzsky, takže přesný význam jejích slov jsem nikdy úplně nepochopila.“

„Umíte francouzsky?“ podivil se Edward. Jen málo lidí se učí jazyky, už vůbec ne mladé dívky…

„No, moc ne. Ale zvládám latinu, španělštinu, základy slovinštiny, rozumím německy, ale můj nejoblíbenější jazyk je italština.“

„Víte, že Itálie je městem hříchů?“

„To snad i Anglie, či dokonce Francie…“

„Hmm, ale přesto. V Itálii se dějí nebezpečné věci,“ zamumlal tajemně.

„Třeba?“ Ví vůbec, že se k němu naklonila? Edward měl přímo před nosem křivku jejích ňader, byla… perfektní. Nikoli příliš velká, ale ne ani malá – dokonalá!

„V noci tam ožívají bájná stvoření.“ Díval se na ni, její oči naznačovaly, že v sobě něco drží. Něco velkého, co se nelítostně dralo ven. A pak se to stalo – rozesmála se, přímo jemu do obličeje.

„Promiňte,“ kuckala. „Ale byl jste tak vážný, to nešlo!“

„Víte, že je neslušné, smát se džentlmenovi?“ potichu zamumlal Edward a naklonil se k ní ještě blíž, jejich rty byly na dosah; její zvlněné do úsměvu.

„Pak je dobře, že tu žádný není,“ vypravila ze sebe a posunula se k němu o další centimetr.

„Pak jistě ani žádná dáma, jinak bych nemohl udělat tohle,“ řekl a uchopil její obličej do dlaní. Nešlo tomu zabránit, mezi nimi vířila energie, která je nelítostně k sobě poutala. Spalovala je a přímo prosila o dotyky.

Jejich rty se jemně dotkly. Bylo to… neuvěřitelné. Nic nedělaly, jen ústa byla propojena. Edward vyvinul jemný nátlak, malý pohyb úst, jenž všechno spustil…

Hráz zdrženlivosti se zbortila a fyzická náklonnost zvítězila. Jejich ruce se navzájem propletly, Edward přitáhl Isabellu na klín a přitiskl si ji na svou hruď.

Tohle by neměla dělat, ne s cizím člověkem, který není její snoubenec, napadlo Isabellu náhle. Ale už teď má titul staré panny, která se nikdy nevdá. Tak proč si odpírat jedinou šanci na vzrušení? Nenechá to zajít dál, ne s ním…

„Sundej si masku, chci vidět tvou tvář…“ zamumlal Edward mezi polibky. Neviděla důvod, proč to neudělat. Stejně ji nezná, alespoň ona jeho ne. A těžko to někomu řekne, jelikož by její bratr chtěl, aby si ji vzal. A každý, kdo zná jejího bratra, ví, že od něj je lepší držet ruce dál. Ne, svatbě by se nevyhnul. Proto to určitě nikomu neřekne.

Opatrně rukou sáhla dozadu na jemnou stuhu masky, která byla pevně, nikoli násilně, svázána na temeni hlavy. Jen jednou zatáhla za správný konec a maska se snesla mezi jejich rozžhavená těla.

Edward se zasněně podíval do její tváře. Byla tak neuvěřitelně krásná. Tak čistá a andělská. Dlouhé mahagonové vlasy, které se v záplavách svíjely na jejím kříži. Krásné dlouhé řasy, které lemovaly hnědé oči. Oči, které mu byly podivně známé. Vlastně celá mu přišla známá. Ty rysy, chování, postoj v hádce, poznámky… To vše, co vídal několik let na Etonu.

„Jak se jmenuješ?“

„Isabella…“

To posral!

Páni, mockrát vám děkuji za ty úžasné komentáře! Stále se z toho vzpamatovávám! Jste skvělí, doufám, že vás nezklamu...

Jo, v téhle povídce není Isabella zase tak stydlivá, víří v ní hormony… :D

V příští kapitole se konečně posuneme o něco dál, doufám, že to podmínka dovolí, tahle byla vážně těžká… ;p

Ok, příště se dozvíme něco o rybičce a o pláži... Jste zvědaví? Já taky... :D

Autor: Chriss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevhodná láska - 2. kapitola: