Vegetariánská upírka Deine nesnáší upíry. Proč? Upíři jí vzali rodinu a jen ona přežila a jak dopadla. Věčně pesimistická Deine bloumá světem už přes 4 roky a snaží vyhýbat upírům obloukem. Co se ale stane, když se přestěhuje do malého městečka Forks a zjistí, že městečko obývají další upíři? Jak zareaguje a jak to toho zapadá Edward Cullen? Omlouvám se za délku dílu. Prostě to tak muselo být. xD Příště to bude lepší, slibuji.
28.06.2010 (09:30) • Katja007 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 751×
7. kapitola
Pohled: Deine Forgettová
Zprudka jsem otevřela oči a nasucho začala plakat. Ty vzpomínky byly tak kruté. Byl to sen? Ale vždyť upíři sny nemají. Nemají nic. Ztratili význam na světě. Jsou to lidé navždy uvězněni v nesmrtelném těle. Duše umírá, ale drží se. A pak, když si uvědomila tuto skutečnost, zeptá se: „Jaký to má smysl?“
Vylezla jsem z vany a přemýšlela nad tím, proč tu jsem. Říká se, že každý člověk má na světě nějaký úděl, ale co nesmrtelný upír? Asi ne. Pokryla jsem se do hrozné deprese, které jsem mívala poté, co jsem začala jako upír normálně uvažovat. Lítost všeho za všechny padá na mě. Mám dar, který jen umí škodit a nemám přátele a má rodina je mrtvá. Co to je za život? Oblékla jsem se do svých šedých tepláků a natáhla přes sebe obyčejné modré tričko. Vlhké vlasy jsem si učesala a procházela se po domě. Sedla si na schody a ze smutku se najednou vyvinul vztek. Vztek na svět, na toho upíra, na Edwarda, na sebe! Jestli je Bůh, proč mi tohle dělá?!
„Proč já... proč sakra já?! Proč všichni něco mají, jen já ztratila všechno! Sakra! Tohle nemá cenu! Bezsmyslně bloudím světem a dělám ze sebe dobrýho upíra, co nepije lidskou krev a nečiní zlo a přitom jen to, že jsem a existuji, je zlo!“ byla jsem naštvaná a cítila jsem, jak se mě zmocňuje čím dál větší vztek. Šla jsem po kuchyni a prudce shodila všechny talíře z linky. Všechny se rozbily. Chodila jsem po době, řvala a u toho všechno rozbíjela. Měla jsem strašný vztek.
„Sakra! Potřebuju vypadnout.“ Cítila jsem se stísněně a potřebovala se se svým vztekem podělit se světem. Utíkala jsem s výrazem poměrně zamračeným skrz les. Divoce jsem vrčela. Zastavila jsem se někde uprostřed lesa a sedla si vedle kamene. Napřáhla jsem pěst a jedním přímým úderem jsem kámen rozbila na kousky. Hlasitě jsem oddechovala a už jen potichu vrčela. Nadechla jsem se a ucítila další pach. Upíří. Znala jsem ho. Byl to Edward.
„Ne!“ zasyčela jsem a prudce jsem se otočila. Kousek ode mě stál Edward a zmateně si mě se zamračeným výrazem prohlížel.
„Co tu sakra chceš!“ zavrčela jsem na něj.
„Deine... já... byl jsem se projít a ucítil tě. Stalo se něco? Potřebuješ pomoct?“ V jeho hlase bylo slyšet, že by mi vážně chtěl pomoct, ale já o jeho pomoc nestála. O ničí pomoc. Svoji bolest a vztek zvládnu sama.
„Co je ti sakra do toho! Nemáš tu být! Vypadni! Nech mě na pokoji!“ Přibližovala jsem se k němu a vrčela. Poznal, že to myslím vážně a začal ustupovat.
„Deine... uklidni se! Chci ti jen pomoct.“ Šlo vidět, že jakmile se vrátí domů, všem to řekne! Určitě mi zase chtějí ublížit. Upíři zabili mou rodinu! Nedá se jim věřit! Je proti mě! Strašně jsem zavrčela a skočila na něj. Byla jsem mladší, tudíž silnější, takže, ač chtěl, nemohl se mi ubránit. Snažil se vstát, ale tím mě ještě víc rozčílil. Nehtem od palce jsem ho škrábla na obličej. Můj nehet projel jeho tvrdou ledovou kůží. Vystrašeně se na mě díval, neschopen slova. Když jsem si uvědomila svůj čin, vyděšeně jsem ho pustila a odskočila. Začala jsem si z úleku opakovat.
„Nic se nestalo, nic se nestalo, nic se nestalo. Nic si nepamatuješ, nic si nepamatuješ, nic!“ opakovala jsem si jako v hypnóze. Nechala jsem ho tam a zbaběle utekla domů. Byla jsem strašná a zmatená z toho, co se stalo. Lehla jsem si na postel a celý zbytek noci zírala na strop a úplně nevnímala. Vypnula jsem. Věděla jsem, že Edward to řekne celé rodině a bude to zlé. Budu za tu zlou upírku, která je chce zabít.
Najednou bylo ráno. Vstala jsem a šla k zrcadlu. Udělala jsem všechno jako vždy. Oblékla jsem se, vzala si věci do školy a učesala se. Hlavně na to nemyslet. Nechtěla jsem myslet na to, jak se budou tvářit, až mě uvidí. Nasedla jsem do Audinky a vyjela. Za chvíli jsem tam byla. Všechna jejich auta na svém místě jak mají být. S nechutí a strachem jsem vešla do budovy.
Uviděla jsem všech 5, jak se opírají o zeď a diskutují. Šla jsem na popravu. Musela jsem kolem nich projít. Všichni se na mě podívali. A je to tady. Alice se mile usmála a pozdravila mě. Emmett a Jasper na mě kývli a pokračovali v rozhovoru. Rosalie na mě mávla a Edward se mile usmál. Lekla jsem se, když jsem uviděla jeho jizvu na obličeji. Proč mě tak mile zdraví, jako by se nic nestalo? O můj bože. Co když... ne to není možné. Co když si to Edward nepamatuje?
Autor: Katja007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Never happy? 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!