Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 3. kapitola

17.10.2012 (20:15) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1245×

3. kapitola

Otevřela jsem a vyšla dlouhou chodbou do neznáma.

Došla jsem až k východu z nemocnice a vyšla ven. Neměla jsem s sebou nic, tašku mi asi někdo z Cullenů vzal k sobě a svetřík dali pravděpodobně sušit. Opatrně jsem šla přes parkoviště, a když jsem došla k hlavní cestě, rozběhla jsem se deštěm k domu. Neuběhla jsme ani sto metrů, když mě někdo chytil.

„Říkal jsem, že tě máme rádi a že tu pro tebe budeme, tak proč utíkáš?“ ptal se zoufale Jasper. Chvíli jsem se na něj bezradně dívala a pak mi opět začaly téct slzy. V tu chvíli jako by všechen smutek vymizel a objevilo se štěstí. Nechápala jsem to, ale musela jsem se usmát a setřít poslední slzy.

„Pojď, vrátíme se k autu a já tě odvezu domů.“ Pustil mě a otočil se zpět k nemocnici. Chvíli jsem váhala, ale začínala mi být zima, a tak jsem šla za ním. Zastavil se před obrovským autem a otevřel mi dveře. Pomohl mi dovnitř a nereagoval na mé protesty, že mu namočím a zašpiním auto. Nastoupil taky a vyjeli jsme. Zastavil před naším domem, vystoupil a otevřel mi dveře. U dveří pod rohožkou jsem našla náhradní klíč a otevřela. Všechno bylo takové, jako když jsem včera ráno odcházela. Nic se tu nezměnilo.

„Bello,“ oslovil mě Jazz. Otočila jsem se a prohlédla si jeho bezbranný a zoufalý výraz ve tváři.

„Sbal si všechno, co potřebuješ, a pak pojedeme k nám, jo? Kdykoliv se sem budeš chtít podívat, někdo tě sem odveze. A cokoliv budeš potřebovat, ti koupíme, Alice velmi ráda nakupuje, takže opravdu stačí říct,“ pousmál se a čekal na moji reakci.

„Nechci, abyste mi něco kupovali, a nechci, abyste mě litovali!“ začala jsem po něm křičet. Chvíli mě pozoroval a asi čekal, až se vyřvu. Styděla jsem se.

„Dobře, Bello, uklidni se,“ objal mě a přitiskl si k hrudi.

„Promiň,“ špitla jsem.

„To nic,“ konejšil mě. Byla jsem mu vděčná, že se na mě nezlobí. Odtáhla jsem se od něj a otřela si oči, ze kterých mi zase tekly slzy.

„Půjdu se sbalit, klidně si sedni, budu za chvíli hotová.“

Vyběhla jsem schody a vešla do svého pokoje. Ze skříně jsem sundala kufr a začala do něj skládat nejrůznější oblečení. Z koupelny jsem vzala všechny mé věci, přidala nějaký ten ručník a pak jsem si do batohu dala nějaké drobnosti z pokoje. Ještě jsem se převlékla do suchých džínů, trička a zabalila všechno mokré oblečení i boty. Naposledy jsem si prohlédla svůj pokoj. Vypadal tak jako vždycky, jen mu chybělo několik drobností, co teď ležely na dně mého batohu. Zavřela jsem dveře a nahlédla do ložnice táty.

Nikdy jsem sem nechodila, takže jsem si to tu chtěla ještě pořádně prohlédnout. Měl tu docela uklizeno, jen postel byla rozestlaná a ležela na ní šála, kterou jsem mu dala k narozeninám, na nočním stolku byla fotka. Prohlédla jsem si ji a poznala jeho a maminku, která držela v náručí malé miminko – mě. Vzala jsem fotku a dala si ji do tašky. Pak jsem snesla kufr dolů, kde čekal Jasper.

„Ukaž, vezmu ti to,“ nabídl se, tak jsem mu podala kufr a on s ním vyšel před dům. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a vyšla za ním. Zamkla jsem a klíček dala zpět pod rohožku. Nastoupila jsem do auta, opřela se o okýnko a nechala se unášet vzpomínkami.

„Bello!“ slyšela jsem z dálky hlas.

„Bello, vstávej, jsme tady!“ promlouval na mě někdo.

„Seš blbej! To jsi ji nemohl vzít! Musels ji budit!“ začal někdo křičet a já poznala Edwarda.

„Klid, brácho!“ klidnil ho Jasper.

„Já spala?“ zeptala jsem se.

„Ano, usnula jsi okamžitě, jen co jsme vyjeli,“ obeznámil mi Jasper.

„Tak já už vstávám,“ odpověděla jsem a otevřela dveře. Ovanul mě studený vítr a já si všimla, že jsme na palouku uprostřed lesa.

„Jaspere, děláš si srandu? To bydlíte ve stanech, že jsme uprostřed lesa?“ zeptala jsem se a otočila se na Jaspera. V tu chvíli jsem si všimla obrovské vily, která stála přímo naproti mně.

„No, jestli chceš stan, tak ti ho klidně postavím, ale já preferuju pokoj v domě,“ zasmál se Jazz a chytil mě za ruku. V druhé držel můj kufr a táhl mě ke dveřím té vily. Koutkem oka jsem zahlédla Edwarda, jak si nás zkoumavě prohlíží. Nevšímala jsem si ho a šla dál. Jakmile jsme došli ke dveřím, otevřeli se a v nich stála Alice.

„Ahoj!“ vykřikla a objala mě. Počkala jsem, až mě zase pustí, a potichu špitla nesmělé ahoj. Alice se zatvářila zklamaně, ale pustila nás dál.

Všude bylo čisto a všechno bylo sladěné do světlých barev. Došli jsme do obýváku, ve kterém byly obrovské schody a polovina zdí byla prosklená. Nábytek byl sladěný s podlahou a všude byly nějaké vázičky a jiné nepotřebné doplňky, které bych si já nikdy nepořídila už jen kvůli utírání prachu. Rozhlédla jsem se a zjistila, že vedle je ještě kuchyň, ze které vyšla mladá paní.

„Ahoj, já jsem Esmé, něco jako matka tady těch puberťáků. Vítám tě u nás a doufám, že se ti tady bude líbit. Upravila jsem ti pokoj pro hosty, ale kdyby se ti cokoliv nelíbilo, stačí říct.“

„Já jsem Bella, těší mě, paní Cullenová, a děkuji vám,“ odpověděla jsem prostě a pokusila se o úsměv.

„Říkej mi prosím Esmé a tykej mi.“ Kývla jsem, jakože rozumím, ona se usmála a odešla zpět do kuchyně, ze které šla krásná vůně.

„Tak pojď, ukážu ti pokoj,“ vybídl mě Jasper. Následovala jsem ho po schodech nahoru, kde byla krátká chodba.

„Toto je pokoj Esmé a Carlislea,“ ukázal na první dveře vpravo.

„Toto je pracovna Carlislea.“ Dveře vedle. „Toto je pokoj Edwarda,“ ukázal na dveře vedle pracovny. ¨

„Toto je můj a Alicin pokoj.“ Dveře naproti těm od Carlislea a Esmé. „A toto je tvůj pokoj!“ ukázal na dveře proti Edwardovi.

„A koupelna je na konci chodby společná, tedy, je tu ještě jedna, která je maličká, a většinou se snažíme tam vyhodit Rosalie a Alice, které zdržují, ne vždy se to však podaří, tak kdyby se tam zamkly, ještě je jedna dole. Ale myslím si, že se nějak dohodnete. No a dole vedle kuchyně je Esmeina pracovna, kdybys po ní něco potřebovala, je to taková žena na všechno,“ usmál se na mě a otevřel dveře mého pokoje.

Byl to velmi zvláštní pokoj. Ve stropě byla díra, kterou šlo denní světlo, a byla tu i jakási zástěna, za kterou pokoj pokračoval. Bylo tu hodně místa a pokoj působil dost prázdně, ale luxusně. Po pravé straně od dveří byla podél celé stěny vestavěná skříň, uprostřed pokoje byla obrovská postel, dále tu byl stůl s šuplíky a židle. Nějaké komody, noční stolek a velký koberec. Došla jsem za zástěnu, kde byla televize, obrovské křeslo a malá prázdná knihovnička

„Je to na mě moc luxusní,“ povzdechla jsem si.

„Ale prosím tě!“ odbyl mě Jasper. Položil můj kufr ke skříni a došel až ke mně.

„Kdybys něco chtěla, tak víš, kde mě hledat,“ řekl mi a zmizel. Pousmála jsem se a začala vybalovat. Oblečení jsem naskládala do skříně a zjistila, že ho mám moc málo, nebo že skříň je moc velká, protože byla téměř prázdná. Na komodu jsem si postavila fotku mě a mámy a taky tu, co jsem našla u táty na nočním stolku. Další drobnosti jsem si dala do šuplíku a pár svých oblíbených knížek dala do knihovničky. Pak jsem sebou plácla na postel a hleděla jsem na strop, snažila se ignorovat všechno okolo a vnímat pouze bílý strop.

Nadzvedla jsem se na loktech a koukla se na hodiny. Ukazovaly šest večer, takže tu už ležím půl dne. Strop se za tu dobu nezměnil a už mě to začínalo nudit, ale neměla jsem chuť něco dělat, tak jsem dále ležela a ignorovala svět. Docela se mi to dařilo, když někdo zaklepal. Naštvaně jsem protočila oči a potichu, doufajíc, že to třeba dotyčný neuslyší a odejde, ho vyzvala dál. Bohužel slyšel.

„Ahoj Bello, můžu tě na chvíli otravovat?“ zeptal se doktor Cullen.

„Neotravujete, pane Cullene,“ odpověděla jsem a posadila se.

„Zaprvé mi tykej, jsem Carlisle. Zadruhé ti chci říct, že pohřeb tvého táty zařídí pánové od policie, tak ať si s tím neděláš starosti. Dále bych ti chtěl říct, že doufám, že se ti u nás bude líbit, a cokoliv budeš potřebovat, stačí říct. Teď tě nebudu rušit,“ dopověděl a zase odešel. Znovu jsem sebou plácla do postele, ale znovu někdo zaklepal.

„Dále,“ vyzvala jsem ho a znovu se posadila.

„Bello, udělala jsem večeři, dáš si taky?“ zeptala se mě mile Esmé.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem.

„Dobře, tak to budeš mít na talíři v lednici a později si to ohřej,“ pokračovala mile Esmé. Jen jsem kývla a zase si lehla. 

Byla bych ráda, kdybyste zanechali komentář, ať vím, jestli se vám to alespoň trochu líbilo. A moc děkuji těm, co nechali komentáře u minulé kapitoly.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 3. kapitola: