Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 7

05.01.2010 (12:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3680×

Ráno jsem se probrala velice brzy, i když jsem se cítila nevyspalá, tak už jsem znovu usnout nedokázala. Podívala jsem se z okna a všimla si, že teprve vychází Slunce. Podívala jsem se na hodiny na telefonu a bylo sedm hodin ráno. Divila jsem se, že Annie ještě spí, ale pravděpodobně byla po tom včerejším hraní celý den unavená, a přeci šla spát i celkem pozdě. Vstala jsem ze své postele a ustlala si. Sedačku jsem zase složila do původní podoby a peřiny uklidila do skříně v patře. Tiše jsem vešla do svého starého pokoje, který byl teď Annie, a tiše jsem se prohrábla skříní a vzala si z ní oblečení. Podívala jsem se na Annie a čekala jsem, že ji budu muset přikrýt, ale ona byla naprosto zahrabaná pod peřinou. Zvláštní, vždycky ze sebe peřinu skope, ale nejspíš jí byla zima, tak zůstala přikrytá, usoudila jsem.

V největší tichosti jsem zase odešla z jejího pokoje a zalezla jsem do sprchy. Pustila jsem si na sebe skoro horkou vodu a jen jsem si nechala zahřívat tělo. Umyla jsem si i vlasy a pak jsem vypnula vodu a pořádně se osušila. Oblékla jsem si na sebe džíny, červené triko s dlouhým rukávem a tmavě modrý svetr. Fénem jsem si vysušila vlasy a pak jsem zamířila do kuchyně. Charlie s Annie ještě pořád spali. Bylo tu zvláštní ticho, takové až mučivé ticho. Dávalo mi to příliš prostoru na přemýšlení a to jsem nechtěla. Udělala jsem si kafe. Došla jsem do předsíně a oblékla si bundu. S hrnkem v ruce jsem vyšla před dům a sedla si na schody. I když jsem cítila, že mi je zima, tak mi to bylo příjemnější, než abych musela sedět vevnitř.

Rozhlížela jsem se po okolí a pozorovala jsem domy okolo. Přemýšlela jsem, jestli tu vůbec zůstal někdo z mých starých spolužáků a jestli si na mě vůbec někdo vzpomněl? Nebo jsem jen prostě byla ta holka, co se přistěhovala z Phoenixu, nechala se zbouchnout a pak zase někam odjela? Bylo by zvláštní, kdybych tu zase někoho potkala, třeba takovou Angelu. Angela, ta mi šíleně chyběla, s tou jsem si asi rozuměla nejvíc, když jsem si potřebovala poradit, nebo si jen tak popovídat, tak tu vždycky byla a já jí to nejspíš, ani neměla jak oplatit. Třeba přijela z vysoké na svátky, nejspíš asi jako Edward.

Edward, zvláštní že jsem si vzpomněla zase na něj. Co se to tu vlastně včera stalo? Vždyť my se nejspíš málem políbili. Je to zvláštní, jak jsem si ho mohla pustit, tak blízko k tělu? Napadlo mě a v tu chvíli jsem uslyšela zevnitř domu, jak mi zvoní telefon. Rychle jsem odložila hrnek a vběhla jsem do domu a na konferenčním stolku v obýváku jsem našla mobil. Rychle jsem ho zvedla.

„Prosím?“ zeptala jsem se udýchaně do telefonu a pomalu jsem zase zamířila na verandu, abych nikoho nevzbudila.

„Bello,“ řekl Jake a já chvilku uvažovala o tom, že bych ten telefon položila, když už jsem došla na verandu, tak jsem mu odpověděla.

„Co chceš, Jakeu?“ zeptala jsem se ho a posadila se na schody.

„Hrozně mě mrzí, to co se včera stalo. Já jsem se prostě neovládl. Opravdu mě to mrzí,“ omlouval se a já to prostě nechtěla poslouchat.

„Nech toho. Prostě se to stalo a s tím nic neuděláš, už to nezměníš. Můžeš za mě ještě poděkovat Samovi, za to že mě strhl, nějak jsem to nestihla, protože pak běžel za tebou. Co se včera stalo? Proč si mi volal?“ zeptala jsem se, protože teprve teď mi došlo, že jsem vlastně nezjistila, proč jsem tam jela.

„Chtěl jsem tě vidět. Byli Vánoce a já jsem si prostě nedokázal představit, že tě tu nebudu mít,“ řekl a já se nad tím musela zasmát. Nedokázala jsem udělat nic jiného, ani nevím, proč ze mě vzešel zrovna smích, ale prostě to přišlo samo.

„Jakeu, to byly poslední Vánoce, kdy jsem za tebou přijela. Požádám o rozvod,“ řekla jsem a v telefonu bylo ticho. Nechtěla jsem to ticho narušit, dokonce jsem za něj byla i ráda.

„Dobře, ale co bude s Annie?“ zeptal se mě po chvíli a já si tak říkala, jestli tu otázku myslel vážně.

„Annie bude samozřejmě se mnou,“ řekla jsem, ale jemu se to nelíbilo.

„To tě nenechám udělat. Je to taky moje dcera, nemůžeš mi jí jen tak vzít. Budu ji chtít do péče. Já si jí prostě jen tak nenechám vzít. Bello tohle tě nemůžu nechat udělat,“ řekl a já zalapalo po dechu.

„To snad nemyslíš vážně ne? Nejdřív mě rok a půl podvádíš a pak mi řekneš, že mě připravíš i o mou dceru? Chceš mě dostat na úplné dno? Jakeu, co po mě ještě chceš? Mám ti dát všechno? Chceš se dohodnout, že budeme žít ve třech? Jeden budeš u mě a druhý den budeš u ní? Nebo co po mě chceš?“ zakřičela jsem na něj do telefonu a znovu mi tekly slzy. Vždyť on to snad nemůže myslet vážně, ne?

„Ne to samozřejmě nechci, ale přece mi jen tak nemůžeš vzít mou dceru, vždyť já ji miluju. Miluju vás obě. Miluju tě, Bello,“ řekl a tohle pro mě byla poslední kapka. Položila jsem mu telefon a třískla jsem s ním na podlahu verandy. Telefon se samozřejmě celý rozložil, no doufám, že bude aspoň fungovat. Naštvaně jsem si otřela slzy a popadla jsem hrnek s kafem. V tichosti jsem tam seděla a pozorovala, jak se v okolních domech začali probouzet. Skrz záclonky v oknech bylo vidět, jak všichni spolu snídají a jak jsou spokojení. Náhle se za mnou otevřely dveře a já se rychle otočila. Byl to Charlie v županu, nejdřív mu padl pohled na mě, jak tam sedím a pak na telefon.

„Volal?“ zeptal se a já jen přikývla. Došel k telefonu sehnul se a začal ho skládat dohromady. Pak si stoupnul za mě a položil mi ruku na rameno.

„Pojď dovnitř, Annie už je vzhůru a ptala se po tobě,“ řekl a já jsem tedy vstala a vzala si od něj telefon. Zkusila jsem ho zapnout, jestli funguje. Vypadal, že je v pořádku, tak jsem si ho strčila do kapsy u kalhot. Šli jsme spolu dovnitř a já šla odložit hrnek od kafe do dřezu. Annie seděla u stolu a nejspíš čekala na něco k jídlu.

„Dobré ráno, už si jedla?“ zeptala jsem se a ona jen zakroutila tou svojí úžasnou hlavičkou. Měla na sobě ještě pořád pyžamko a vlásky se jí rozhodili po ramenech. Došla jsem k ledničce a chvíli se v ní přehrabovala, než jsem vytáhla prostě jen vánočku a položila dva kousky před ní. Pak jsem jí do sklenice nalila mlíko a pozorovala jsem jí, jak jí.

„Mamí, přijede dneska zase ta teta Esme?“ zeptala se mě a já se na ní usmála. Naprosto si jí zamilovala, škoda, že pro ni nemám kladnou odpověď.

„Ne, nepřijede, ale my pojedeme dneska za strejdou Carlislem, co tomu říkáš?“ zeptala jsem se jí, ale ona se na mě zamračila. Nejspíš se jí Esme líbila víc.

„Ale já si chci hrát s tetou Esme,“ řekla a já se na ní zamračila.

„Tak se zeptáš strejdy Carlislea a uvidíme, dobrá?“ navrhla jsem jí a ona hned přikývla. Nechala jsem jí v klidu jíst a zamířila jsem za Charliem, který pobíhal po obýváku.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho a on se rychle otočil směrem ke mně.

„Jo, musím jet. U školy došlo k autonehodě, někdo se tam dostal do smyku a napálil to přímo do stromu,“ řekl a pak už mířil do předsíně.

„No já s Annie pojedeme za Carlislem do nemocnice. Říkal, že pro mě bude mít číslo na toho právníka,“ řekla jsem a Charlie se ke mně vrátil a políbil mě na čelo.

„To je dobře holčičko, kdyby něco, tak mi zavolej. Jinak se uvidíme, až se vrátíte,“ řekl a já přikývla. Pak už si jen vzal policejní bundu a vyběhl z domu k autu. Chvíli jsem tam stála a jen jsem se tak dívala na dveře, než přišla Annie, protože už dosnídala, tak jsem s ní šla do pokoje a vybrala s ní nějaké oblečení, které si na sebe potom oblékla. Vybrala jsem jí jednoduše kalhoty, růžové tričko s dlouhým rukávem a červený svetřík. Dole jsem jí pomohla se obout a oblékla jsem jí bundu s čepicí, pak už sama vyšla před dům. Mezitím jsem se obula já, vzala si bundu, kabelku, klíče od auta a šla jsem za ní.

„Mamí a proč jedeme za strejdou Carlislem?“ zeptala se mě, když jsem jí zapínala do autosedačky.

„Protože si s ním potřebuju popovídat,“ řekla jsem jí jednoduše a pak už jsem nasedala na místo řidiče a startovala jsem.

„Mamí a proč bydlíme u dědy? Proč nejsme doma?“ zeptala se mě a já nevěděla, co jí mám odpovědět. Chvilku jsem nad tím uvažovala, než jsem se rozhodla odpovědět.

„No víš, tatínek má rád jinou paní, než jsem já, ale tebe má rád pořád stejně. Jen prostě jsem na něj naštvaná, víš?“ řekla jsem a podívala se na ní do zpětného zrcátka. Poklepávala si prstem na rty, což dělala vždycky, když přemýšlela. Moc bych chtěla vědět, na co asi tak myslí.

„Já nechci, aby měl táta rád jinou paní. To se mi nelíbí,“ řekla po chvíli a já se musela trochu usmát. Zajímavé, to by mě zajímalo, co by asi tak řekla na to, že by si jí vzal Jacob do péče. Ale to už jsem parkovala před nemocnicí, nebylo to nijak daleko. Vytáhla jsem Annie z auta a za ruku jsem ji vedla do nemocnice. Došla jsem k recepci, kde seděla za stolem nějaká mladá zdravotní sestra.

„Dobrý den, mohu Vám pomoci?“ zeptala se mě a já se na ní usmála.

„Hledím doktora… eh… Cullena,“ řekla jsem a divila se, že mi úplně vypadlo jeho jméno.

„Jděte rovně touhle chodbou a pak zahněte doprava. Budete u jeho kanceláře, ale nejspíš budete muset chvíli počkat, jelikož doktorovi zrovna přivezli případ z nějaké autonehody,“ řekla a já se na ní usmála. Poděkovala jsem a pak jsem s Annie zamířila ke Carlisleově pracovně. Když jsme tam došli, tak mě napadlo zaklepat a zkusit, jestli tam třeba už není. Zvedla jsem si Annie do náruče a ona zaklepala. Stáhla jsem jí čepici z hlavy a uhladila jí vlásky, čekala jsem, že nikdo neotevře, ale když se dveře otevřely, tak jsem byla mile překvapena, tím kdo tam je.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 7: