Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 9. kapitola

19.03.2011 (12:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

9. kapitola

Těsně před úsvitem slunce jsem z Nessiina pokoje vyběhla. Ve svém pokoji jsem se převlékla do volného trička, tmavých džínů a tenisek. V kuchyni jsem Nessie opekla nad ohněm rohlík a na stůl položila máslo a marmeládu. Nessie jsem probudila a počkala ve svém novém autíčku. Zanedlouho se uráčila přijít a mohly jsme vyjet. Před školou už stáli Cullenovi a netrpělivě nás vyhlíželi. Hned jak jsem vystoupila z auta přišla ke mně Alice.
„Ahoj, Bello!“ vypískla vesele. Občas mě opravdu trochu děsila.
„Ahoj, co potřebuješ?“ řekla jsem trochu nedůvěřivě.
„Proč si myslíš, že něco potřebuju?“ řekla nevinně. Jen jsem povytáhla jedno obočí.
„No dobře, tak tedy potřebuju,“ řekla zkroušeně.
„O co jde?“
„No... Tak jsem si říkala, jestli máte s Renesmé o jarních prázdninách nějaký program?“ řekla s nadějí v hlase.
„O ničem nevím, ale co to má společného s tebou?“ řekla jsem podezřívavě.
„No, já už se tak nějak s Nessie dohodla, že budete u nás.“ Vykulila jsem na ní oči.
„Cože?“
„Já vím, že se ti to asi moc líbit nebude, ale budeš tam s námi a budeš ji moct kontrolovat. Nic se jí nestane. Všichni se budou chovat slušně. Slibuju. Prosím, Bello, zůstaňte u nás, prosím!“ žebrala Alice.
Nedůvěřivě jsem si ji měřila pohledem. Je sice pravda, že Cullenovi se chovali slušně, mnohem líp než jsem očekávala, ale je tu riziko - a opravdu ho chci podstoupit?
„Prosím, prosím, prosím, prosím, Bello!“ žadonila Alice.
„Dobře, dobře, Alice, hlavně se uklidni,“ řekla jsem odevzdaně. No co? O čem by byl život, kdybychom se nechtěli potýkat s výzvami?
„Ale mám podmínku. Něco se stane a sama mi pomůžeš ji odtamtud dostat.“
„Jistě! Cokoli řekneš,“ vypískla Alice nadšeně. Společně s ní skákala metr do vzduchu i Nessie. Usmála jsem se. Však já to zvládnu.
S úsměvem na rtech jsem vešla na hodinu.
Z lavice už na mě mával Emmett. Sedla jsem si k němu a čekala co řekne.
„Alice mi řekla, že u nás na týden budete a navíc je pátek, takže od pondělí začínají prázdniny. Takže máme prakticky od dneška po škole volno, ne?“ řekl, jako by mluvil na dítě, abych vše pochopila.
„A co já s tím?“ ptala jsem se nechápavě.
„No, že pokud by se Alice postarala o Nessie, můžeme my jít na ten zápas, ne?“ zdůrazňoval každé své slovo.
„Emmette, já nevím...“
„No tak, Bells, prosím!“ S tím si klekl na kolena a nasadil pohled štěněte.
„Ještě si to rozmyslím,“ řekla jsem.
„Díky, Bellinko!“ vykřikl nadšeně a pevně mě objal.
Oba dva jsme se rozesmáli a vůbec jsme neřešili zírající spolužáky. Přece jen není moc běžné, že spolu ledová královna a místní šašek vůbec mluví, natož toto.
„To bolí, Emmette!“ křičela jsem mezi návaly smíchu. Pustil mě a já se rozplácla na zemi. Vyvolalo to u nás další výbuch smíchu. S Emmettem jsem se cítila rozhodně nejlíp ze všech Cullenových.
Během hodiny jsme se spolu velice dobře bavili, jako například když Emmett bombardoval učitele gumami, nebo když jsem omylem ulomila nohu lavice. Takže jsem do konce hodiny musela lavici držet. Nejhorší na tom všem bylo, když mě učitel vyvolal, naštěstí se ke mně Mike naklonil a něco mi strkal do lavice. V tu chvíli jsem vstala a celá lavice spadla. Udělala jsem vyděšený pohled.
„Miku, co si to udělal?“ ptala jsem se vyděšeně.
„Já to opravdu neudělal, pane učiteli!“ bránil se ze všech sil Mike.
„A to si jako myslíš, že bych ji zvládla utrhnout já?“ zeptala jsem se ze značnou ironií v hlase.
„No to ne, ale...“
„Tak dost, Miku! Tu lavici zaplatíte a dnes jste po škole!“ rozkřičel se na něj učitel. A na mé zkoušení naštěstí zapomněl. S Emmettem jsem si pod lavicí plácla. A má to!
Další hodiny byly nuda. Na obědě jsem si jako vždy sedla k odlehlému stolu. Ani jsem se neobtěžovala si brát jídlo, no co, tak třeba držím dietu, ne? Holky v mém věku to dělají. Uslyšela jsem lehoučké krůčky, jak kráčí mým směrem. Alice...
„Bello, pojď si sednout k nám. Jsi pořád tady tak sama,“ řekla a začala mě za ruku tahat k jejich stolu.
„Alice, to bolí! No ták! Pusť! Alice!“ brblala jsem, ale ona mě nebrala vůbec vážně. Téměř mě hodila na jednu židli. Přesně vedle Edwarda a Nessie. Všichni se na mě usmívali. Bylo to až trochu děsivé. Nessie mě pozorovala trochu starostlivým pohledem.
„Není ti něco?“ ptala se starostlivě.
„Ne, jsem pohodě. Proč?“
„Že jsem tě nikdy neviděla jíst.“
„To víš... Držím dietu,“ řekla jsem a hned následoval Emmettův výbuch smíchu.
„Vážně vypadáš bledě, Bello, měla bys něco sníst,“ řekl starostlivě Edward a předsunul přede mě svůj tác plný jídla. Já ale viděla, jak mu neposedně cukají koutky.
„Děkuju za starost, Edwarde, ale opravdu je mi dobře, najedla jsem se o přestávce bagetou. Zato ty jsi nějaký zelený, není ti špatně? Něco sněz, uleví se ti, uvidíš,“ řekla jsem sladce a podsunula mu jeho nedotknutý tác s jídlem.
Vyjeveně na mě zíral, ale pak se uchechtl.
„Jsem převelice poctěn, že si děláš starost o mé zdraví, ale musím tě upozornit, že já už jedl... Byl jsem v bufetu s Emmettem.“ řekl a nenápadně na něj mrkl, aby jeho uboze vymyšlený plán podpořil.
„Nevím, co ti leze na mozek, Edwarde, ale já s tebou v žádném bufetu nebyl,“ řekl Emmett posměšně a mrkl na mě. Edward trochu zpanikařil, ale hned na to uklidnil.
„Řekl jsem Emmett? Já chtěl říct Jasper.“
„Ne, já byl celou dobu s Alice.“
„Chci říct, že s Rose.“
„Ne, já byla s Emmettem.“
Edward na sucho polkl a kdyby mu mohl téct pot, stříkal by z něj proudem.
„Ale Edwarde, nemusíš se stydět, tak sněz alespoň tady ten salát,“ řekla jsem a podstrčila jsem před něj velikou mísu salátu.
„Já opravdu nemám hlad,“ řekl zoufale.
„Ale, Edwarde, snad nechceš abych tě krmila,“ řekla jsem ďábelsky.
„Já jsem opravdu plný,“ snažil se vzdorovat Edward. Ale to jsem už na vidličku napíchla jedno rajče a využila toho, že zrovna mluvil a má otevřenou pusu. Celé sousto jsem mu strčila až do krku.
„Za maminku,“ řekla jsem sladce. Celé sousto spolkl, ale neubránil se zhnusenému úšklebku.
„Za tatínka,“ řekla jsem a do úst mu narvala další sousto.
Když náš malej Edík konečně všechno spapal, rozcuchala jsem mu vlásky jako malému chlapci.
„Hodňouškej Edík. Tak še to šplávně dělá, ty můj malý šikulko,“ šišlala jsem na něj jako na miminko.
Naštvaně si mě měřil pohledem. Když jsem odcházela na tělocvik, poslala jsem mu vzdušný polibek. To víte, jako provokaci, samozřejmě.
Na těláku byla nuda, hráli jsme vybíjenou a mě nějak nebavilo se zpomaleně šourat tam a zpět. Tak jsem jednoduše zůstala stát uprostřed a čekala na vybití, které se dostavilo docela rychle. Spokojeně jsem se posadila na lavičku a zůstala sedět do konce hodiny. Po hodině jsem se odloudala k autu. Než jsem si však stačila otevřít, stála u něj Alice.
„Kam si jako myslíš, že jedeš?“
„Domů pro věci?“
„Ani náhodou, pojedeš hezky s námi, tvoje auto přivezou Emmett a Edward. Ještě by si nám ujela a o věci si starost nedělej, doma toho mám hromady,“ pištěla nadšeně Alice, až mě z toho bolely uši.
„Alice, já si pro ty věci zajedu a sejdeme se u vás, jo?“ řekla jsem rozhodně a chtěla nastoupit.
„Ani náhodou,“ řekla a téměř mě hodila do stříbrného Volva, které stálo těsně u nás. Povzdechla jsem si a čekala, až nastoupí ostatní.
To teda bude týden.

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 9. kapitola: