Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 7. kapitola

17.03.2011 (17:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2582×

7. kapitola

Edward:

Všechen tento zmatek začal před sedmnácti lety. Můj velmi dobrý přítel Thomas si vzal překrásnou ženu Miu. Tenkrát jsem se do Mii zamiloval, ale nechtěl jsem příteli kazit jeho štěstí, navíc nechtěl jsem Miu vystavovat takovému nebezpečí, jako je žít s upírem. O rok později Mia porodila dceru a dali jí jméno Renesmé. Byla to složenina jmen. René po matce Thomase a Esmé po matce Mii. Thomas měl vše, po čem jsem já toužil. Ženu, která jej miluje, a překrásnou a zdravou dceru. Nemohl jsem už dále být v jejich přítomnosti a vrátil jsem se ke své rodině, která mne tak postrádala.

O Thomasovi jsem neslyšel šestnáct let, až před měsícem se konečně ozval.

„Haló?" řekl jsem do sluchátka.

„Edwarde! Prosím, na nic se mě teď neptej a poslouchej mě. Víš přeci, co byla Mia? Tak ty schopnosti se projevily i u Nessie! A v mnohem větším rozsahu. Pár týdnů už po nás jdou Volturiovi. Snažíme se ji chránit, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržíme! Prosím, Edwarde, nevím, kam ji schovají, ale musíš ji najít! Musíš ji ochránit!" Thomasův hlas zněl vyčerpaně, vyděšeně a hlavně odhodlaně.

„Thomasi, jistě udělám, co bude v mých silách, ale kde ji mám hledat? Kde je teď?" řekl jsem rozrušeně.

„Teď žijeme na Floridě. S Miou teď pojedeme do Volterry vyjednat příměří a nějak se dohodnout, ale nepředpokládám, že se vrátíme. Zavolal bych ti dřív, ale sledují nás. Musím končit. Prosím ochraň ji. Je to mé poslední přání."

„Ochráním ji, příteli," řekl jsem do sluchátka. Naposledy se z něj ozvalo slabé děkuji a pak jeho hlas úplně zmizel.

Okamžitě jsem seběhl dolů za rodinou a vše jim pověděl. Souhlasili s tím, že se jí ujmeme, až ji najdu. S tím jsem nasedl do auta a jel co nejrychleji směr Florida. Do několika hodin jsem stál před jejich domem. V domě byla směs hned několika pachů. Poznával jsem jen Miin a Thomasův. Renesméin jsem však nikde necítil. Přišel jsem pozdě! Naštvaně jsem kopl do jedné z krabic, která se povalovala na schodišti. Už měsíc jezdím z místa na místo. Po Renesmé jako by slehla zem. Chtěl jsem domů za Carlislem, aby mi pomohl. Na logické přemýšlení opravdu moc nejsem. Prvních pár let upírství, jsem dokonce i propadal. Esmé z toho byla dost na nervy. Pak nám naštěstí přiřadili novou učitelku a ta mi dávala jedničky. S povzdechnutím jsem rozrazil dveře. Alice mi hned skočila okolo krku a hned po ní byla Esmé. Alice se na mě usmívala.

„Věděla jsem, že se vrátíš, bratříčku. Zítra jdeš s námi do školy!" řekla a s tím chtěla odejít z místnosti.

„Ne, Alice, já nemohu do školy, musím, najít Renesmé," řekl jsem a rozhodil jsem bezradně rukama. Alice se na mě ani neotočila a povzdechla si.

„Edwarde, důvěřuješ mému daru?" řekla vážně.

„Jistě," řekl jsem nechápavě.

„Tak se tady se mnou přestaň hádat! Zítra jdeš s námi do školy!" řekla naštvaně a otočila se na mě. Na čele měla nenápadnou vrásku. Slabě jsem přikývl a ona se uvolnila.

Nechápavě jsem se podíval na Jaspera, který jen zakroutil hlavou, jakože to mám nechat být. Zmateně jsem vyšel k sobě do pokoje a z krabice, která byla ukrytá za skříní, jsem vytáhl fotografii. Byla na ní Mia, Thomas a jejich malá dcerka Renesmé. Mia mi tuhle fotografii poslala, když Renesmé bylo pět let. Povzdechl jsem si a smutně se díval na tři osoby, které mi byly tak blízké, a přitom tak vzdálené. Mia byla vždy naprosto dokonalá a její dcera po ní zdědila její krásu, až na ty vlásky, ty měla po otci. Smutně jsem se usmál. Chudák holka. V šestnácti přijít o oba rodiče.

Vyrušilo mne ostré světlo z okna. To už je ráno? Schoval jsem fotografii a převlékl se. Dole už na mě čekala rodina, takže jsme nastoupili do auta a vyjeli. Před školou bylo už mnoho lidí a já se chystal odejít do třídy, ale zarazilo mě tiché předení motoru. To nebude jedna z těch starých kraksen, které tu všichni mají. Zvědavě jsem se otočil na krásného černého sporťáka. Všichni na parkovišti ztichli a jen zírali. Tak tohle jsme tu ještě neměli. Z auta vystoupila naprosto dokonalá dívka. Světlá pleť kontrastovala s jejími lesklými mahagonovými vlasy, které se jí lehce vlnily do poloviny zad. Její oči byly nádherně zlaté. Povzdechl jsem si. Byla tak neuvěřitelně krásná.

Moment! Bledá pleť, zlaté oči,… ona je upír! Překvapilo mě, že s auta vystoupila druhá dívka. Měla krvavě obarvené krátké vlasy. Někoho mi připomínala. Jistě jsem už ji někde viděl. Jen si vzpomenout kde.

Zdá se, že ta upírka si všimla naší přítomnosti. Nenápadně se nakrčila a vyhledala nás očima. Spěšně si nás prohlédla a pak začala strkat tu holku zpět do auta. Jenomže ta lidská dívka se na ni rozkřičela. Upírka na ni taky něco křikla, ale pak ji chytla za ruku a velkou oklikou ji přivedla do školní kanceláře. Hned jak se zabouchly dveře, celé parkoviště si mezi sebou vzrušeně šeptalo. Nelíbily se mi jejich myšlenky. Kluky především okouzlila ta upírka. I když ji znali sotva pět minut, začali si představovat, jak s ní budou chodit, nebo že ji někam pozvou. Nevím, proč jsem to udělal, ale tiše jsem zavrčel. Nelíbilo se mi, že si na ní dělají nárok. Alice se usmála, když viděla můj obličej, ale své myšlenky si velice dobře hlídala.

Vešel jsem do třídy a usadil se v lavici. Skrze myšlenky Alice jsem pozoroval tu upírku. Vešla do stejné třídy jako ta lidská dívka. Řekla, že se jmenuje Isabella, a že její příbuzná je Renesmé, které umřeli rodiče. Proto se o ni stará. Ztuhnul jsem. To snad ne! Isabella chrání Renesmé! Tu Renesmé kterou mám mít na starosti já! Tu Renesmé, které Voturiovi zabili rodiče!

Ale no tak, Edwarde. Copak bude takový problém, vypořádat se s jednou upírkou? Jistě že nebude. Isabella musí ze hry! A to ještě dnes. Příští hodinu měla s Emmettem. Už jsem ji raději nechal být a sledoval Renesmé. Byla tolik podobná své matce.

Celé dopoledne jsem je střídavě sledoval.

Na obědě jsem na ni měl zase štěstí. Štěstí? Proboha Edwarde!

Stoupli jsme si za ní do řady a já ji hypnotizoval pohledem. Najednou se otočila a prohlédla si naše tváře. U té mé se na chvíli pozastavila. Byla tak krásná! Edwarde! Co s tebou ta holka sakra dělá! Toto musí skončit! Ještě dnes Isabella Swanová zemře!

Sedl jsem si ke stolu a tiše ji pozoroval. Sedla si ke stolu, ze kterého bylo dobře vidět na Renesmé. V jejích očích, byl náznak něžnosti, ochranitelství a odhodlání. Přesně takový pohled mívala Mia.

Zavrtěl jsem hlavou a šel do třídy. Sedl jsem si do lavice a čekal na začátek hodiny. Třída se postupně naplňovala a nakonec vešla i Isabella.

Pokoušel jsem se o konverzaci, abych o ní zjistil víc, především abych něco zjistil o Renesmé, ale odmítala spolupracovat.

Učitel nás poslal pro mikroskopy a to do mého plánu skvěle zapadalo. Sbohem, Isabello Swanová! Než jsem se však na ni stačil vrhnout přitlačila mě ke stěně. Měla velice pevný stisk. Nemohl jsem se vůbec pohnout. No moment! Nemělo to být na opak? Edwarde! Ty si to zase zvrtal! Čekal jsem na smrt. Alespoň umřu v rukou anděla. Ona mě ale nechala spadnout na zem a vlezla do kabinetu pro ty mikroskopy. Mezitím jsem se postavil na nohy a schoval za roh. Neměla mě nechat žít. Teď zamře ona! Hned, jak kolem mě prošla, jsem ji povalil a přitiskl své tělo na to její drobné. Do toho jejího roztomilého ouška jsem jí zašeptal:

„A ty nevíš, čeho jsem schopen já!" Ona se však jen zamračila a kopla mě do rozkroku. Au! Ta má teda ránu. Zaúpěl jsem bolestí a tím ji úplně pustil. Přimáčkla se na mě a pak odběhla i s mikroskopy. Než stačila vejít do třídy, dohnal jsem ji a půlku jí vzal. Přece jen by to bylo divné.

Hmmm, tak můj pokus o zabití Isabelly nevyšel, však já se dočkám.

Po škole jsem jel rovnou domů a přemýšlel o dnešku. Isabella byla jiná než ostatní. Snažila se vypadat tvrdě, ale hluboko v sobě měla krásnou a čistou duši. Kdo ví, jak jí Aro vyhrožoval. Brzy ráno jsme jeli do školy. A stejně jako včera, jsem je sledoval skrze myšlenky mých sourozenců. I když jsem věděl, že má povinnost je pozorovat Renesmé, moje pozornost se vždy omylem stáhla k Isabelle.

Když jsem s ní měl hodinu, vypadala ustaraně a naštvaně. Chtěl jsem vědět, co ji trápí, co jí na čele způsobilo tu mimickou vrásku. Prohlédl jsem si myšlenky všech kluků ve třídě a vyprskl smíchy. Chudák Isabella. Tímhle jsme si prošli každý z nás. Akorát ten její výraz stál za to. Rozesmál jsem se na celé kolo a učitel mě nechal po škole.

Isabella se usmála, ale hned na to se zašklebila. Samozřejmě, že ona je taky po škole. Díky Emmettovi jsem měl přehled o tom, jak k tomu došlo. Pro změnu jsem se usmál já a těšil se na odpoledne.

Po škole nás učitel zavedl do krytého bazénu, který byl docela dost špinavý. Vypadal skoro jako vana, ve které se Emmett koupal po příchodu z lovu. Ne! To přeháním! Ta vana byla mnohem špinavější! Zašklebil jsem se, protože tu zmíněnou vanu jsem pak musel čistit, to víte, byla na mě řada. Otřepal jsem se. Isabella ještě musela jít za Renesmé. Tak jsme ji s Emmettem pozorovali.

Ten hnusák Mike si na ni dělal nárok. Tiše jsem zavrčel. Už jsem tam chtěl jít, abych ho zahnal, ale vyřešila to sama. Málem mu rozdupla nohu na tisíc malých kůstek. Ta si teda věci řeší po svém. Společně s Emmettem jsme se nekontrolovatelně smáli. Hned, jak přišla do místnosti jsme ztichli a dělali, jakože nic. Isabella si povzdechla a začala vytahovat tu špínu z bazénu. Napodobili jsme ji. Po chvíli jsme vše měli. Už jsem chtěl jít, ale Isabelle uklouzla noha a do zmíněného bazénu spadla. S Emmettem jsme se hrozně smáli. Jak může být upír tak nešikovný jako je ona? Byla tak roztomilá!

Navztekaně vylezla z bazénu. Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Prakticky tam přede mnou stála jen v podprsence. Nikdy jsem si jejího těla nevšiml, ale musím říct, že mě určitě nezklamalo. Snažila se zakrýt a odešla z místnosti, pořád hrozně naštvaná.

Teď mi došlo, že tu nemá odvoz. Rychle jsem nasedl do Volva a jel za jejím pachem. Právě ji tam odchytil ten Mike. Jak já ho nenávidím. Vyskočil jsem z auta a odstrčil ho od ní. Nemyslím si, že by ho nezvládla sama, jen to byl takový pud. Pak jsem se podíval na Isabellu, která na mě šokovaně zírala. Usmál jsem se na ní a nabídl odvoz. Přijala. Cestou jsem jí dal svou bundu. Zima jí jistě nebyla, ale asi se necítila zrovna nejlíp skoro nahá v mé přítomnosti. Nechal jsem ji vystoupit a toužebně se za ní díval. Povzdechl jsem si a šel zaparkovat auto k domu. Pak jsem se rozběhl zpět. Renesmé klidně spala a Isabellu jsem nikde necítil. Musela být na lovu.

Vplížil jsem se do Renesméina pokoje. Spala tak nevině. Posadil jsem se do křesla a pozoroval ji. Možná že je jí tady líp. Možná bych ji měl nechat u Isabelly. Přece jen se tu nemá špatně. Kdybych ji teď unesl, musel bych jí vše říct. Začala by se o sebe bát a přišla o své dětství. Povzdechl jsem si a šel si prohlédnout ještě Isabellin pokoj. Náhodně jsem otevíral šuplíky a narazil i na její spodní prádlo.

Cítil jsem, jak mi oči ztmavly jen při představě, že to na sobě měla moje bohyně. Zavrtěl jsem hlavou. Dřív, než jsem stačil cokoli udělat, jsem slyšel zběsilý dupot Isabelly. Bože, co teď! Ještě naposledy jsem nahlédl k Renesmé a pak jsem vyskočil jejím oknem. Musel jsem se však nedaleko zastavit. Kdyby slyšela můj útěk, našla by mě. Isabella rozrazila Renesméiny dveře. Měla výraz plný obav, ale když ji uviděla ve své posteli, uklidnila se. Chvíli si prohlížela její pokoj a pak se zastavila u fotografií.

Zamžoural jsem také na fotografii. Byla na ní Mia. Až teď mi došlo, jak jsou si Isabella a Mia podobné. Skoro jsem až spadl ze stromu, jak jsem se k ní nakláněl, abych dobře viděl. Pak Isabella přišla k Renesmé a lehce ji políbila na čelo.

„Nikdy tě nedám, Nessie," řekla tiše a zavřela okno, kterým jsem já utekl. Tón jejího hlasu mě překvapil. Tolik něžnosti v sobě neměla ani Mia. Bylo rozhodnuto. Svůj slib Thomasovi splním, ale z povzdálí. Renesmé bude nejlíp u Isabelly

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 7. kapitola: