Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 5. kapitola

05.03.2011 (08:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2836×

5. kapitola

Renesmé:

Už je to skoro měsíc, co jsem přišla o vše, co jsem kdy měla. Tehdy jsem byla dokonale šťastná. Měla jsem báječnou rodinu, skvělé přátele a díky otci jsem byla i bohatá. O to vše jsem přišla v jediný den.

Rodiče odjeli na druhé líbánky a já zůstala doma sama. Rodiče mi důvěřovali. Vždy jsem byla vzorné dítě. Samé jedničky a nikdy jsem se neopila nebo něco podobného. Zrovna jsem seděla nad hromadou úkolů se svou... kamarádkou Nicol. Měla u mě přespat a pak jsme měly jít nakupovat. I když jsme dělaly takovou nesnesitelnou činnost, jako je učení, velice jsme se při tom nasmály. Nicol byla úžasná na takové vtípky.

Zazvonil zvonek u dveří a já, ještě rozesmátá, seběhla dolů. Otevřela jsem dveře a před nimi stály dvě postavy, zahaleny v černých pláštích.

Žila jsem na Floridě, takže tam skoro vždy svítilo sluníčko, ale zrovna dnes nesnesitelně pršelo. Připadalo mi, jako by obloha plakala.

„Dobrý den, jste Renesmé Collinsová?" zeptal se jeden ze zahalených mužů.

„Ano, to jsem. Přejete si?" řekla jsem trochu zmateně.

„Slečno Collinsová, přišel jsem vám říct, že vaši rodiče byli v letadle, které se zřítilo," řekl velice klidně. Přeběhl mi mráz po zádech. Zřítilo?

„Asi vám moc dobře nerozumím," řekla jsem, když jsem se probrala z šoku.

„Vaši rodiče jsou mrtví," řekl chladným hlasem. Mrtví? To ne! To nemůže být pravda! To nejde! V hlavě jsem měla zmatek, nedokázala jsem si své myšlenky uspořádat. Byla jsem zmatená a v šoku!

„Slečno, nemůžeme vás tady takhle nechat. Půjdete s námi. Sbalte si osobní věci. Vše ostatní vám bude vráceno, jakmile vám bude osmnáct," řekl pořád odměřeným a klidným hlasem.

„Kam mě odvezete?" řekla jsem vyděšeně.

„Do sirotčince." Tupě jsem přikývla a vyšla po schodech nahoru. Možná mi to ještě nedošlo, ale mé slzy mi snad vyschly. Cítila jsem úzkost, smutek, vztek! Chtěla jsem to ze sebe dostat, křičet, brečet, cokoliv co by mi pomohlo. Mé tělo se však zřeklo jakékoliv funkce. Vešla jsem do pokoje a podívala se na Nicol. Na tváři jí pořád hrál pobavený úsměv, když mě ale zahlédla, ztuhla.

„Co se stalo?" řekla vyděšeně.

„Odejdi," řekla jsem bez emocí.

„Co prosím?" řekla zmateně.

„Vypadni!" křikla jsem na ni. Vím, že to vůči ní bylo nefér. Ale soucit teď ve mně neměl místo.

„Tak fajn! Jak chceš! Ale ve mně už přítele nehledej!" křikla po mně, když vycházela ze dveří.

Sledovala jsem ji z okna, když opouštěla dům. Společně s ní ze mě zmizely i poslední city. Uzavřela jsem se do sebe a nechala se pomalu užírat svými myšlenkami. Nemohla jsem se nikomu svěřit, či své srdce plně otevřít, nemám komu... A i kdyby se našel někdo, kdo by byl ochoten nést mou bolest, nedokázala bych to. Znovu otevřít své rány, znovu cítit, znovu žít.

Pár týdnů jsem žila v sirotčinci. Pozanala jsem, že bolest je všude kolem mě. Lidé, co trpěli, mě obklopovali a já věřila, že jiný svět není. Věřila jsem, že celý svět trpí a naříká. A já byla jeho součástí. Celou tu dobu, co jsem žila v sirotčinci, jsem se schovávala v rozích místností a stínech. Moje chladnost ostatní odrazovala a já měla klid. Klid na vzpomínky, které se nevrátí.

Po pár týdnech mi na dveře pokoje zabušila ta paní, co mě tu před pár týdny provedla.

„Renesmé, našla se tvá vzdálená příbuzná. Sbal si, zítra jedeš do Itálie, žije tam jeden z našich sponzorů. Tam se setkáš i se svou příbuznou," řekla a soucitně na mě pohlédla. Jen jsem přikývla a vstala z postele. Nikdy jsem nemluvívala, pokud to nebylo nutné.

Já mám nějakou příbuznou? Představovala jsem si právničku s hodňoučkým manžílkem a dvěma dokonalými dětmi. Pokud mám opět přijmout rodinu, tak jako jiná osoba. Ne jako chladná troska. Změním se. Už bylo dost samoty. Teď přichází nová Nessie! Sbalila jsem si těch pár věcí, co jsem měla, a utíkala do města. V kadeřnictví jsem si nechala své dlouhé hnědé vlasy ostříhat tak po lopatky a nabarvit na krvavě červenou barvu. V obchodě jsem si koupila vyzývavé a hlavně nespoutané oblečení. Boty na vysokém podpatku nemohly chybět. Koupila jsem si i nějaký make-up a byla jsem hotová. Šla jsem brzy spát. Hned s úsvitem jsem se osprchovala a oblékla si to nejděsivější oblečení, co jsem měla. Namalovala jsem a neštřila jsem s očními linkami. Teprve teď jsem byla spokojená.

Vzala jsem si jediné dva kufry, co jsem měla, a ladným krokem vyšla z pokoje. Ostatní se za mnou otáčeli a klukům mohly vypadnout oči. Pobaveně jsem se usmála. Takhle mě tu nikdo neznal. V síni se mě ujali ti stejní zahalení muži, jako mě sem před několika týdny přivezli. Několikrát jsme přestupovali, takže jsme do Itálie přijeli až večer. Zahalení muži se ujali mých zavazadel a já vstoupila do prostorné síně. Uprostřed stáli tři... trůny? Kam jsem se to dostala?

„Vítám tě, sladká Renesmé," promluvil ten uprostřed. Jen jsem přikývla.

„Mé jméno je Aro a toto jsou mí bratři. Zítra tě seznámím s tvou příbuznou, teď jdi ale raději spát. Jane tě odvede do tvého pokoje." Hned jakmile domluvil, ujala se mě nějaká dívka a zavedla do pokoje. Byla jsem z celé cesty unavená a spokojeně ulehla do honosné postele.

Ráno mě vzbudil mužský hlas.

„Vstávejte, už je čas," řekl a zatřásl mi ramenem. Jeho stisk byl velice silný a já sykla bolestí.

„Omlouvám se," řekl a vyběhl z pokoje. Zakroutila jsem hlavou a oblékla se. Nezapoměla jsem se ani nalíčit a vyšla z pokoje, před kterým na mě čekal ten otrava. Beze slov jsem jej následovala. Otevřel mi dveře a já stála zase v té mísnoti se třemi trůny. Teď tu ale přibylo více lidí. Většina byla zahalena v černých pláštích, ale jedna dívka byla oblečená normálně. Byla rozcuchaná a špinavá od hlíny. I přes to byla nejkrásnější dívka, co jsem kdy viděla. Sledovala mě, stejně jako já ji. Tak to bude ona. Rozhodně to není žádná právnička, ale alespoň bude sranda, ne? Po chvíli jsem se vzpamatovala a nasadila zase chladnou masku.

„Na tomto místě nechci zůstat už ani minutu, vyjíždíme!" řekla jsem co možná nejvíc ledově. Aro a ta holka si mezi sebou ještě něco řekli, ale já je moc nevnímala. Jen, co se mi dostalo zase pozornosti, předhodila jsem před ni moje kufry.

„Vezmi mi to, jsem unavená," řekla jsem panovačně. Bylo vidět, jak to v ní vře.



„Vezmi si to sama, máš ruce!" štěkla po mně. To mě překvapilo. Všichni se ke mně v poslední době chovali s odstupem nebo mi vyhovovali, protože mě litovali. Tahle holka byla ale jiná. Líbí se mi. Máme podobný vkus, jak si od sebe lidi držet dál. Odfrkla jsem si a vzala si své kufry. I když jsem navenek vypadala naštvaně, ve mně to hřálo. Možná jsme si moc nesedly, ale i když jsem tu holku znala sotva pár minut, věděla jsem, že toho spolu máme hodně společného. Možná právě ona mě donutí opět cítit. Co když právě ona mi otevře cestu života? Co když právě ona mi pomůže nést tu bolest, co mě svazuje. Pokud bych se měla někomu svěřit, tak právě jí.

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 5. kapitola: