Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 30. kapitola

14.05.2011 (07:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2483×

30. kapitola

Tři dny uplynuly jako voda. Moje bříško se pomalu, ale jistě kulatilo a já zjistila, že když Carlisle říkal, že to půjde rychle, myslel to doopravdy. No uznejte, za tři dny přece nemohlo takhle narůst!

Ale i přesto mi všichni pomáhali.

Kolem svatby jsem neměla žádnou pravomoc. Alice pořád někde běhala, a když měla jen trošičku volného času, tak ho trávila s Jasperem. A upřímně moc ho teda nebylo.

Rose jako věrná sestřička také pomáhala, ale nejraději trávila čas u mě. Teda spíš ne se mnou, ale s mým bříškem.

Esmé celé dny jen pekla a pekla. Upřímně nevím, jak jí to ještě může bavit.

Emmett vymýšlel nejrůznější nápady a ztřeštěnosti, co všechno s tím prckem bude dělat. Trochu jsem se i o to malé bála...

A Edward jako věrný snoubenec trávil veškerý svůj čas se mnou. Donášel krev, ukládal mě spát, sprchoval mě... Což se mu líbilo ze všeho nejvíc.

Mně nebylo dovoleno absolutně nic. Jedinou mou starostí bylo, abych spala, pila krev a zase spala.

Dnešek je poslední den před svatbou. Edward jako vždy ležel vedle mě a já měla zabořenou hlavu v jeho hrudi.

Rozrazily se dveře a v nich stáli Jasper a Emmett.

„Nevydáš-li nám ho dobrovolně, vezmeme si ho násilím!“ pohrozil Emmett a já se rozesmála. Jistě... poslední den svobody. To si Emmett nenechá ujít. Zejména u jeho milovaného bratříčka.

„Kdybych nečekala toho prcka, tak tě přeperu!“

„Pche! Výmluvy! Boj o Eda, teď a tady.“

Zasmála jsem se.

„Vzhledem k tomu, že bychom zdemolovali půlku domu, tak by nám Esmé moc nepoděkovala.“

„Díky, Bells,“ křikla Esmé do domu.

„Víš co? Boj až po porodu, ok?“

„Platí!“ S těmi slovy mi vytrhl Edwarda z náruče a já naštvaně zavrčela.

„Ty mi ho prostě nevrátíš, že ne?“

„Ani omylem,“ smál se Emmett a vykopl Edwarda z okna. Ten nadával jako starý důchodce, což se Emmettovi hrozně líbilo. Jasper jen omluvně pokrčil rameny a pak vyskočil z okna za svými bratry.

Já se natáhla přes postel a slastně zavřela oči. Už jen pár hodin a Edward bude jen a jen můj.

Do původně krásných představ se mi vetřely ohavné sny.

Stála jsem na naší louce. Proti nám stálo mnoho zahalených postav. Volturiovi...

Boj začal. Všude vládl strach a pomsta. Moje pozornost byla však jen u jedné osoby. Osoba se bezvládně skácela k zemi a se smrtí odešla i moje duše!

S trhnutím jsem se probrala, pot mi stékal po čele a já rychle oddechovala.

„Šššš šššš, uklidni se. Byl to jen sen,“ tišila mě Alice. Já se celá vyděšením stále třepala. Ten sen! Byl jako živý! Přesně takové jsem měla tehdy. Také se vyplnily... Ne! To nemůže být pravda! Nesmí zemřít! Prostě nemůže!

„Jasně, jenom sen...“

„Pojď, je čas na přípravu,“ řekla Alice a strčila mi do ruky hrníček s krví.

S povzdechnutím jsem jej celý vypila. Pak mě Alice strčila dokoupelny. Dala jsem si pořádnou koupel. Ponořila jsem se až po uši do horké vody a nechala svaly, aby se uvolnily. Pečlivě jsem se promydlila a pak jen relaxovala. Nechala vodu, aby mé děsivé sny odplavila. Fungovalo to skvěle.

Vyrušilo mě až nepřetržité bušení na dveře koupelny.

„Bello, pohni! Takhle to nestihneme!“ brblala Alice a stále tloukla do dveří. S povzdechem jsem vylezla z vany, kolem sebe obmotala osušku a vylezla z koupelny. Alice netrpělivě podupávala nožkou a měřila si mě pohledem.

Vzala mě za ruku a posadila na židli.

„Zavři oči a snaž se nevrtět!“ přikázala Alice.

Poslechla jsem jí a vnímala lehounké dotyky různých mastiček, štětečků a mnoha dalších serepetiček. Rose mi mezitím sušila vlasy.

Po dvou hodinách mi začalo kručet v břiše. Alice si povzdechla a do ruky mi strčila hrneček s krví. Usmála jsem se na ni a napila se.

Poslední tři dny musím pít hodně často, může za to ten malinký upírek ve mně.

Mateřsky jsem si pohladila bouli na bříšku a nechala se zase mučit.

Po dalších několika hodinách byla Alice s mou vizáží spokojená a dovedla mě do šatny, kde mi opatrně natáhla nádherné šaty. Byly jednoduché, ale skvěle zakrývaly kouli na bříšku a navíc měly v sobě jisté kouzlo. Připadala jsem si jako v pohádce.

Nadšeně jsem se zatočila a sukně kolem mě vlála.

Setkala jsem se Aliciným pohledem, která mě probodávala rozzuřeným pohledem.

„Ještě jednou to uděláš a uškrtím tě! Vždyť sis rozcuchala účes!“ brblala. Já se smála.

Nechala jsem si ještě předělat vlasy a znovu se musela napít krve - tentokrát už z brčka, Alice nechtěla riskovat, že si rozmažu make-up.

Podívala jsem se z okna a pohled mi spočinul na husté tmě. To už je tak pozdě?

„Edward je tady?“ zeptala jsem se starostlivě. Kdo ví, co s ním Emmett vyváděl.

„Jo, kluci přijeli před čtyřiadvaceti minutami. Ale stejně ho dřív než u obřadu neuvidíš. Jasper hlídá dveře.“ Zasmála jsem se.

„A proč mě nehlídá Emmett?“

„Ten má na starost Edwarda. Dost se bránil, když jsme mu řekli, že tě jen tak neuvidí,“ smála se pro změnu Alice.

„Za jak dlouho začne obřad?“ vydechla jsem.

„Za chvilku, ještě to půjdu dolů zkontrolovat, pak poupravím Edwarda a pak se k tobě vrátím a začneme, dobře?"

„Dobře,“ přikývla jsem a usmála se na ni.

Alice zmizela a do pokoje vešla Nessie.

„Tak a je to tady. Vdáváš se. Jsi nervózní?“ ptala se a usmála se na mě.

„Ani nevíš jak. Už jsme spolu dlouho nemluvily, tak jak pokračuješ s Nahuelem?“

„Je moc fajn," červenala se Ness. Usmála jsem se na ni a zvedla jí hlavu tak, aby se mi musela dívat do očí.

„Neboj se citů, protože právě ty ovlivňují celý náš život," řekla jsem s úsměvem. Úsměv mi oplatila.

„Budeš skvělá máma,“ řekla Nessie a pohladila mi bříško. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Pro tebe budu mít čas vždycky," řekla jsem.

„Bello, je čas!" ozvalo se ode dveří a já podle hlasu poznala Alice. Přikývla jsem a pořádně Nessie objala.

Nazula jsem si boty a postavila se ke schodům.

„Napočítej do pěti a vyjdi, Ness. A ty, Bello, napočítej do pěti po Nessie. A hlavně nespadni!"

Párkrát jsem se nadechla a ze zdola se začal hrát klasický svatební pochod. Alice se na mě povzbudivě usmála a vyšla. Po chvilce ji napodobila Nessie.

Pomalu jsem napočítala do pěti a pak jsem se zavěsila do Carliesa, který mi nabízel rámě. Společně jsme scházeli ze schodů a já ohromeně vydechla. Všude byly vyvěšeny bílé saténové stuhy, svíčky, bílé závěsy, rudé růže a mnohem víc. Avšak já se zaměřila jen na jednoho muže, který stál v uličce a nádherně se na mě usmíval.

Carlisle mě musel pevněji stisknout, abych se za ním nerozběhla. Konečně jsem byla u něj. Carlisle mi dal letmý polibek na tvář a mou ruku vložil do Edwardovy natažené dlaně.

Obrátili jsme se k oddávajícímu a on začal poslušně odříkávat svůj text.

Jeho jsem však moc nevnímala, myslí mi létaly jen myšlenky na to, že se právě vdávám! A to za Edwarda Cullena!

Probralo mě až slovíčko: Ano, které vyšlo z Edwardových úst. Ano! On si mě opravdu bere!

„A Vy, Isabello Marie Swan, berete zde přítomného Edwarda Anthonyho Cullena za svého právoplatného manžela? Budete ho ctít a milovat. Při zdraví a nemoci?" pronesl.

„Ano,“ řekla jsem hrdě.

Vyměnili jsme si prsteny.

„Můžete políbit nevěstu.“ S tím mě Edward objal kolem pasu a dlouze mě políbil.

Odtrhli jsme se od sebe.

„Miluji tě,“ šeptl a políbil mne na tvář.

„Miluji tě," řekla jsem a usmála se na něj.

S tím se na nás sesypali hromady gratulantů, všichni nás objímali a líbali na tvář.

„První tanec pro ženicha a nevěstu,“ pronesla Alice a všichni nám udělali místo.

„Mohu poprosit o tanec, paní Cullenová?“ zeptal se Edward a letmo se mi poklonil a nabídl mi ruku, abych mu jí mohla podat.

„Jistě, pane Cullene,“ chichotala jsem se. Odvedl mě doprostřed parketu a hudba začala hrát.

Začali jsme tancovat. Užívala jsem si jeho blízkost. Nejdříve se na nás všichni jen dívali, ale postupně se začali přidávat.

Pak jsme si sedli jen do rohu a pozorovali tu slávu v bezpečném objetí toho druhého. Když najednou Edward ztuhl.

Nechápavě jsem se podívala směrem, kterým zíral.

Stál tam Felix s provinilým výrazem.

Přiběhla jsem k němu a objala ho.

„Ahoj, co ty tady?“

„Bello, musíme si promluvit,“ řekl a za ruku mě táhl ven z domu. Edward šel hned za mnou.

„Co se stalo?" ptala jsem se, když zastavil. Ignoroval mou otázku.

„Moc se omlouvám! Nevěděl jsem, že to dojde takhle daleko. Bello, nevíš vše, co se týče mě a Volterry. Tehdy, když jsem ti pomáhal s útěkem... byl to Arův příkaz. Měl jsem tě sledovat, abys mě přivedla k Nessie. Ohlásil jsem polohu, kde žijete... Bello, Volurriovi jsou na cestě!"

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 30. kapitola: