Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 29. kapitola

13.05.2011 (07:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2240×

29. kapitola

Ležela jsem Edwardovi na hrudi a pozorovala svůj prsten. Byl nádherný. Byla jsem nevýslovně šťastná. Edward mi přejížděl prsty po zádech a tiše vrčel. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Měl na tváři nenávistný pohled. Co se zase stalo? Je mnou zklamaný? Smutně jsem si povzdechla.
„Copak?“
„Tvoje záda. Mučili tě?!“ vrčel Edward. Sakra.
„To nic... nech to být,“ snažila jsem se jej uklidnit.
„Nenechám, muselo ti to působit ohromné bolesti,“ brblal Edward.
Já se zasmála a přitiskla se na jeho rty.
„To už je pryč, ano? Nechci si tím kazit náladu,“ řekla jsem a drobnými polibky začala slíbávat jeho krk.
Vzrušeně vzdychl a přetočil mě pod sebe. Usmál se na mne a slíbával každičký kousek mého těla.
Shodila jsem ho pod sebe a obkročmo si na něj sedla, uvěznila mu ruce nad hlavou a líbala ho.
Najednou se rozrazily dveře a v nich samozřejmě stál Emmett. Během setiny sekundy jsem byla přitisknutá na Edwardových zádech tak, aby nemohl vidět nic z mých předností.
„Vypadni, Emmette!“ zahřímal podrážděně Edward a zavrčel na něj.
Emmett se ani nehnul.
„Emmette!“ pokoušel se ještě jednou Edward.
Já se raději krčila za jeho zády a mou jedinou povinností bylo rudnout jako rajče.
„Já jenom, abyste se trochu zklidnili. Je to hrozně slyšet. Rušíte,“ smál se Emmett.
„Víte co? Dáme grupáč, ne?“ vypískl Emmett a skočil za námi do postele. Ještě více jsem se na Edwarda přitiskla.
„Vypadni z postele, Emmette!“ vrčel Edward.
Emmett se ani nehnul, místo toho se na mě usmíval.
To už ovšem Edwardova psychika nevydržela.
Rychle vstal, prohodil Emmetta otevřenými dveřmi a zabouchl. Po té se ke mně vrátil a něžně mě objal. Spokojeně jsem zavrněla.
Zase se rozrazily dveře a já se přitiskla, tentokrát na Edwardovu hruď. Už mě to začíná opravdu štvát!
„Bello, oblékni se, jedeme na nákupy!“ pištěla Alice. Povzdechla jsem si a ještě jednou Edwarda políbila na rty.
Pak jsem byla – fyzicky – donucena se vysprchovat a obléknout. Ještě jsem Edwardovi poslala vzdušný polibek, a pak mě Alice vykopla ze dveří.
Švihla jsem sebou do sedačky auta a Alice řídila. Všimla jsem si, jak Alice nadšeně pozoruje můj zásnubní prsten.
Povzdechla jsem si.
„Tak to vyklop,“ pobídla jsem jí.
„Především hrozně moc gratuluju! Ale! Budeme muset koupit šaty, boty, vybrat květiny, výzdobu, zařídit občerstvení,...“ Ten seznam snad neměl konce.
„Takže ten obchodní maratón je vlastně zařizování věci na svatbu?“ ptala jsem se. Alice přikývla.
„A jak dlouho to vlastně víš?
„Od toho okamžiku, kde jste se s Edwardem potkali, ale viditelnější to bylo až před dvěma dny,“ řekla Alice, usmála se na mě a mrkla.
Dojeli jsme do Olympie a Alice mě dotáhla do svatebního salónu. Vše to tu vypadalo tak draze, že jsem se skoro bála čehokoli dotknout.
Strávily jsme tam asi dvě hodiny, pak Alice došlo, že se jí nic nelíbí a že si model navrhne sama. Raději jsem nic nenamítala, stejně to nemělo cenu.
Boty jsme po návštěvě pěti obchodů také vzdaly.
Prakticky jsem ani nevěděla, proč tam jsem. Jako květiny Alice vybrala klasické rudé růže, občerstvení ve formě polévky a kuřete. Do výzdoby si Alice kecat nenechala.
Vrátily jsme se až večer, a já nevybrala absolutně nic. Zasmála jsem se a vešla do domu.
Objaly mne silné paže, já se usmála.
Všichni byli nashromážděni v obývacím pokoji. Asi bychom měli říct o našem zasnoubení...
Edward jako by mi četl myšlenky. Povzbudivě mě objal kolem pasu a usmál se na ně.
„Rádi bychom vám něco řekli,“ začal Edward. To připoutalo pozornost každého. Alice se tetelila radostí.
„Já a Bella se budeme brát,“ řekl Edward hrdě.
Jako první po mně skočila Nessie.
„Bello, ty se vdáváš?! Moc vám gratuluju,“ pištěla stejně, jako všichni ostatní.
Nebylo to moc fér, Edwardovi jen symbolicky popřáli nebo ho přátelsky objali, na mě se sesypali všichni jako na pytel blech.
„Já budu mít další oficiální sestřičku! Už se mě nezbavíš, Bells,“ smál se Emmett a objal mne.
Kdyby mě Edward nevysvobodil, asi by mě umačkali.
Společně jsme utekli na naši louku. Nápis Louka Edíka Cullena tam pořád vysel. Zasmála jsem se.
Edward se zašklebil.
Měsíc byl nádherný. Tajemná zář úplňku lehce osvětlovala celou mítinku a blyštivé jezero.
Kapky vody se pod náporem měsíčního paprsku třpytily.
Byla to nádhera.
„Líbí se ti tady?“ zeptal se Edward a stále mne hypnotizoval pohledem.
„Je to nádhera.“
„Koupil jsem to tady, patří to jen a jen tobě.“ Zasmála jsem se.
„Páry si občas kupují šperky nebo hodinky, většinou se nedávají louky,“ smála jsem se.
„Miluji tě a chci, abys to věděla. Tahle louka je tvá.“
„Je naše,“ řekla jsem a usmála se na něj.
Lehli jsme si do mokré trávy a vnímali jen teplo toho druhého.
„Neměli bychom se vrátit?“ zeptala jsem se jej po dlouhé době do ticha noci.
Jen přikývl a pomohl mi na nohy. Společně jsme se vrátili do domu.
Když jsem však ucítila pach lidského jídla, udělalo se mi nevolno. Páni, takhle jsem se už sto let necítila.
Jenomže nevolnost se stupňovala.
Vystřelila jsem k záchodu a vyzvracela obsah svého žaludku... Takže krev.
Edward mi starostlivě držel vlasy.
„Běž pryč, tohle nemusíš vidět,“ snažila jsem se jej odehnat.
„Neblázni.“
„Esmé, volej Carlislea,“ rozkázal Edward a stále mne starostlivě pozoroval.
Otřela jsem si pusu a v koupelně si ji vypláchla ústní vodou.
„Sakra, od kdy upíří zvrací?“ postěžovala jsem si.
„Edwarde, vezmi Bellu ke mně do pracovny,“ řekl Carlisle hned, jak rozrazil domovní dveře.
Edward mě starostlivě podpíral. Cítila jsem se unavená a hladová, ale to, že bych nedokázala sejít schody, s tím naprosto nesouviselo...
Brblala jsem celou cestu až do Carliesovy pracovny.
Edward mě vysadil na lehátko a já se na něj zašklebila.
Vždyť jsem mocná upírka! Dokážu si přece sednout! Ta jeho přehnaná starost mě dráždila, ale chápala jsem ho. Nechtěl o mě znovu přijít.
Navíc, upíři většinou nezvrací... Samozřejmě, že já musím být něco extra!
Povzdechla jsem si.
Carlisle mě začal důkladně prohlížet a Edward stál po mém boku.
Carlisle se zamyšleně mračil.
Na břicho mi napatlal nějaký gel a pak po něm přejížděl přístroji. Studilo to, ale držela jsem.
Nechápala jsem, proč to dělá...
Jednou se pozvracím a hned kolem mě všichni skáčou. Div mi Edward nepředkousával potravu... Já nejsem nemohoucí!
Carlisle se na mě nádherně usmál.
„No, Bello, myslím, že je to celkem jasné. Nevím sice, jak se to mohlo stát... ale to prostě...“
„Tak o co jde?“ pobídla jsem jej. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
„Jsi těhotná,“ řekl prostě a usmál se. Já na něj jen zírala. Cože to právě řekl? Jak je to možné?! Jsem upírka! Nemůžu mít děti!
„Já jsem přece ale...“
„Upírka, já vím. Ale myslím si, že za to může ten gen. Jsi křehčí než upíři. Myslím si, že tvé tělo zvládne těhotenství,“ řekl Carlisle a znovu se na mě usmál.
Já mám být matka? Znovu? S Edwardem? Já čekám dítě s tím nejdokonalejším tvorem na planetě?
Rozzářila jsem se a skočila Edwardovi do náruče. Automaticky si mě k sobě přivinul.
„Miluji tě, lásko,“ řekl Edward a dlouze mne políbil. Já jsem těhotná! Radostně jsem výskala.
Do pokoje naklusala Alice, Nessie a Emmett.
„Gratuluju!“ vykřikli sehraně a objali nás. Tak tahle chutná pravé štěstí. Jsem Edwardova snoubenka a v mém bříšku roste malý zázrak. Jsem obklopena rodinou, která mě miluje, a já miluju ji. Tohle je právě to štěstí, které bych přála každému. Nikdy jsem snad šťastnější nebyla. Konečně se na mě usmálo štěstí!
„Tím se ale vše mění. Musíme tu svatbu stihnout dřív, než Belle naroste břicho. Takže svatba je za tři dny!“ výskla Alice a já se zašklebila.
„Alice, uklidni se, za tak krátkou dobu mi břicho nenaroste,“ řekla jsem ze svých zkušeností. Esmé jsem také čekala devět měsíců, a ne po třech dnech.
„No, vlastně... To dítě roste rychle. Teprve před pár dny jste s Edwardem museli ehm... sdílet ložnici... ale i přesto to byly snímky, které odpovídaly mnohem staršímu dítěti,“ řekl odborně Carlisle.
„Ono roste rychleji než normální?“
„Přesně tak.“
Byla jsem zmatená. Co jsem taky mohla čekat. Ten malej pidižvík se narodí upírce a upírovi, což není zrovna obvyklé. Měla jsem čekat, že bude zvláštní, ale že začne vynikat ještě před tím, než se vyklubal na svět, to jsem teda nečekala. Co od toho maličkého mohu očekávat? Nic o tom nevím. Nikdo o něm nic neví. Co když mu nebudu moct dát věci, které bude potřebovat?
Automaticky jsem své bříško ochranitelsky pohladila.
Ať budeš cokoli, vždy budeš mít milovanou rodinu a já nikomu nedovolím, aby se ti něco stalo, maličký. To ti slibuji.
Nechala jsem se unášet představou toho maličkého, ale probrala mne vlna ospalosti. Bylo to náhlé, ale určitě to bylo díky tomu prckovi. Matky mají hodně odpočívat a já budu tou nejlepší. Esmé mi jako malou vzali, tohohle drobečka si vzít nenechám!
„Lásko, měla by sis jít lehnout,“ šeptl mi do ucha Edward a já zívla. Zvláštní. Začínám se chovat jako člověk... Pokrčila jsem na tím rameny a nechala se poponášet Edwardem až do naší ložnice.
Edward mne zahrabal do teplých peřinek a lehl si ke mně.
Spokojeně jsem zavrněla a přitiskla se na něj. Jeho blízkost mi přinášela klid a pocit bezpečí.
Objal mne a zabořil mi hlavu do vlasů.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 29. kapitola: