Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 27. kapitola

12.05.2011 (07:30) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2043×

27. kapitola

Bella:

Probrala jsem se a nade mnou se převyšoval Aro. Slabě jsem zavrčela a on se usmál.

„Tak co, dostalas rozum?“ zeptal se mile. Jak já ho nesnáším!

„Rozumná jsem, ale nic ti neřeknu,“ řekla jsem vzdorovitě.

Naštvaně mě chtěl uhodit, ale zachytil ho Felix.

„Můj pane. Ona nic nepoví. Nechcete místo toho využít její dary? Vždyť dary Renesmé nepotřebujeme. Byla by škoda přijít o tak mocný dar, jako má ta holka,“ řekl Felix a kývnul na mě.

Aro se zamyslel.

„Asi máš pravdu… Odvažte ji!“ rozkázal Aro a já byla volná. Byla jsem na něj hrozně naštvaná. Tak on mě nechá mučit, a pak mě jen tak odváže! Divoce jsem zavrčela a skočila po něm. Ve vzduchu mě však stačil zachytit Felix. Zasyčela jsem na něj.

„Uklidni se!“ pošeptal mi tiše Felix. Jak se mám sakra uklidnit, když jsem mezi nepřátelskými upíry a nemohu se ani bránit!

„Je příliš divoká, bude nám dělat potíže,“ brblal si Aro.

„Já ji budu hlídat. Vezmu si ji na starost,“ ohlásil se Felix. Pche! Toho budu mít pořád za zadkem! To tak!

„Pusťte mě!“ vrčela jsem a zmítala se ve Felixově náruči. Ten zmetek mě však nepouštěl.

„Dobrá, Felixi. Ale ať nic nevyvede. Rovnou běžte na misi, pár novorozených dělá potíže,“ rozkázal Aro.

Felix přikývl a i se mnou – stále v náruči – odešel z místnosti. Hodil mě do auta a vyjížděl.

Chtěla jsem vyrazit dveře, ale nešlo to. Sakra, z čeho ty auta jsou?!

„Uklidni se, sakra!“ zahřímal Felix, až mi mráz přejel po zádech. Ztuhla jsem.

„Pokud budeš pořád takhle vyvádět, tak tě Aro nezpustí z očí. Buď klidná a možná se ti povede utéct i s tou holkou.

Za týden je upíří ples, bude tam rušno a zmatek. Pomůžu ti utéct, hlavně přestaň vyvádět,“ řekl Felix a já na něj jen zírala. On mi chce pomoct?

„Proč to děláš? Proč mi pomáháš?“

„Protože až půjdeš, půjdu s tebou. Už dlouho chci od Ara vypadnout, ale vždy mě zase sváže k sobě. Pomůžeme si tím na navzájem,“ řekl a usmál se na mě.

Felix se mi začínal líbit. Byl férový a hodně mi připomínal Emmetta. Zajímalo by mě, jaká bude reakce Cullenových na Felixe a na mě, až jim rozrazí dveře - pro ně – cizí holka a jeden člen z gardy Volturiových. Zasmála jsem se.

„Tak, kde mají být ti novorození?“

„Dva dny cesty. Někde v pralesích,“ řekl a já přikývla.

Zastavovali jsme jen, abychom nabrali benzín. Já pochrupovala v autě a ani mi to nevadilo. Sedačky byly velice pohodlné.

Po nekonečně dlouhé době jsme přijeli k pralesu. Zbytek jsme museli běžet. Cesty byly pro auto příliš úzké a navíc bychom byli hluční a mladé upíry vystrašili.

Běželi jsme rychle. Potřebovali jsme být na oslavy ve Volteře. I když si myslím, že Aro mi dal misi tak daleko od Volterry jen proto, abych ji nestihla. Ale proč?

Našli jsme je docela snadno. Na upíry byli hrozně hluční, právě si pochutnávali na turistech. Divoce jsem zavrčela.

Ve skupině jich bylo asi pět. To bychom měli zvládnout, zvlášť když máme moment překvapení.

Naznačila jsem Felixovi, ať jde z druhé strany. Obklíčili jsme je.

Na prstech jsem napočítala do tří tak, aby je Felix viděl. Když už jsem byla u nuly, zároveň s Felixem jsme na ně vystartovali. Velice rychle jsem dotyčnému utrhla hlavu i končetiny. Byla jsem rozzuřená. Felix byl už také hotový.

Oba jsme se na sebe namáčkli a tím si chránili záda. Novorození nás obklíčili. Divoce jsem na ně vrčela.

Zase jsem napočítala do tří a vrhla se na nejbližšího. Ten však stačil uhnout a já prolétla vzduchem. Odrazila jsem se od stromu a skočila na něj ze zadu. Ten chudák se ani nestačil otočit, ale líto mi ho rozhodně nebylo.

Na rtech měl ještě čerstvé kapky lidské krve. Krev mě sice přitahovala, ale vztek na upíry ji převyšovala.

Vždyť to byla normální lidská rodina a oni jim zmařili životy! Divoce jsem zavrčela, ale to mi na záda skočil jeden a sevřel mě ve své silné náruči. Vypískla jsem bolestí, ale sevření nepovolilo, právě naopak.

Tihle měli teda rozhodně sílu. Letmo jsem zahlédla Felixe, jak se vypořádává s posledním z nich. Kopala jsem toho upíra za mnou, ale stále jsem byla oslabená po mém mučení a řezné rány mě pálily.

Najednou tíha zmizela a já vyčerpaně dopadla na zem a bolestně kvičela. Rozhodně jsem měla několik žeber zlámaných.

Felix ke mně okamžitě přiskočil.

„Klid, pšššš, pšššš to bude dobrý,“ utěšoval mě.

Přiskočila ke mně ještě jedna osoba a já sebou vyděšeně trhla a hned následně zařvala bolestí. Sakra, to bolelo…

Cítila jsem, jak mi někdo obvazuje hruď obvazy.

„Kdo jsi?“ zeptal se někoho Felix.

„Jmenuji se Nahuel. Jsem poloupír,“ promluvil mužský hlas. To už probudilo moji zvědavost a otevřela jsem oči.

Nade mnou se skláněl Felix a nějaký muž. Měl delší, tmavě hnědé vlasy a olivovou pleť. Oči měl jantarově zelené a lícní kosti mužsky vystouplé. Byl velice pohledný a tak nějak exotický.

„Cos to říkal o poloupírech?“ vykuckala jsem ze sebe tiše.

Nahuel se usmál.

„Já jsem poloupír. Nemám žádný dar, ale jinak mám to stejné jako nosiči královského genu,“ řekl hrdě.

„Kdo jste vy?“

„No, já jsem nosič a on je normální upír. Nic originálního,“ řekla jsem a zasmála se. Uzdravuju se rychle. Jedna z mála výhod mé křehkosti.

Felix si při mé poznámce uraženě odfrkl.

Usmála jsem se, ale Nahuel dělal, jakože nic.

„Patříte k Volturiovým?“

„Dočasně, hned jak se vrátíme, zmizíme. Konají se upírské oslavy,“ řekla jsem. Znám ho tak krátce, ale už jsem mu věřila. Něco mi říkalo, že mu mohu věřit.

„Pojď s námi.“

„Nechci se nijak přibližovat k Volteře.“

„Ve Volteře zůstaneme jen pár hodin, pak chci jít za přáteli, je to moc milá rodina a přivítali by tě s otevřenou náručí.“ Bylo vidět, že Nahuel začíná váhat.

„Můžeš to alespoň zkusit. Vždycky můžeš odejít,“ pobídla jsem ho. Nahuel byl milý a Nessie by se mohl líbit… Zasmála jsem se sama sobě. Ze mě jednou bude skvělá dohazovačka. Vzhledem k tomu, že pro její budoucí nápadníky jezdím až někam do hustých pralesů a nechávám se mučit jejími rodiči…

„Možná… Teda pokud by vám to nevadilo… možná, že bych to zkusil…“

Vítězně jsem se usmála.

„Pokud to ale máme stihnout, tak už musíme vyrazit,“ pobízel nás Felix. Přikývla jsem a všichni jsme se rozběhli směrem k autu.

No, teda spíš Felix a Nahuel se rozběhli. Mě na zádech nesl Felix. Byla jsem ještě příliš zesláblá, a navíc bych je jenom zdržovala.

Felix řídil, já seděla na sedadle vedle něj a Nahuel se rozvaloval na zadních sedadlech.

Museli jsme párkrát zastavovat, protože jsem si musela převázat obvazy.

Už to tolik nebolelo, ale stále to bylo hodně nepříjemné. Zjistila jsem, že Nahuel potřebuje také spát.

Cestou jsem měla dost času přemýšlet. Většinou o Cullenových.

Přece k nim nemůžu jen tak přijít a říct. Ahoj, já vím, že mě neznáte, ale chodím s Edwardem a tadyhle Esme je moje dcera.

Povzdechla jsem si. Doufám, že mě k sobě vezmou… A jak budou reagovat na všechny ty osoby, které vezmu s sebou? Odeženou je? Doufám, že ne. Nahuel by se k Nessii opravdu hodil a Felix by si zase hodně rozuměl s Emmettem.

Vyčerpaně jsem se schoulila na sedadlo a nechávala se uspávat rytmickou a pohodlnou jízdou.

Do Volterry jsme dorazili v pozdním pátečním odpoledne. Právě dnes začínaly oslavy.

Nahuela jsem propašovala do svého pokoje.

„Jak se oslavy trochu rozveselí, tak zmizíme,“ řekla jsem mu šeptem.

„Můžeš použít koupelnu, bude to chvilku trvat.“ Bylo vidět, jak je nervózní. Chápala jsem ho, také jsem už chtěla být co nejdál od těchto prokletých hradeb.

Najednou mi někdo zabušil na dveře. Vyděšeně jsem nadskočila a Nahuela strčila do koupelny, kde jsem naschvál shodila voňavku na zem. Vůně voňavky rychle naplnila místnost a zakryla tím Nahuelův pach. Nedalo se teda moc dýchat, ale nějak to přežije.

Spěšně jsem otevřela dveře a v nich stála Jane.

„Super, jsi tu. Aro ti posílá šaty. Máš si je vzít na oslavy. Začínají za hodinu,“ řekla Jane, podala mi velkou krabici a odešla. Zmateně jsem přivřela dveře a zmučeně kvíkla. Sakra! S tím jsem nepočítala.

Tak fajn, jenom se tam Arovi ukážu a pak zmizím. Rozrazily se dveře koupelny a z nich vypadl kuckající Nahuel.

„Promiň,“ špitla jsem a pomohla mu na nohy.

Zamračil se na krabici.

„Jdeš na oslavu?“

Povzdechla jsem si.

„Už to tak vypadá. Jen se Arovi ukážu, pak zmizíme,“ řekla jsem. Vůbec se mi tam nechtělo…

Otevřela jsem krabici a vyndala šaty a boty. Nebyly špatné… Možná, že je Aro opravdu shopaholik. Rozuměl by si s Alice.

Rychle jsem si vše oblékla a vlasy si vyčesala do drdolu, ale nechala pár pramínků volně.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo osm. Ples právě začal. Obula jsem se.

„Za chvíli jsem tu,“ řekla jsem a vyklouzla ze dveří. Před kterými mě už čekal Felix.

Uznale se na mě podíval a pak mi nabídl rámě. Zavěsila jsem se do něj a společně jsme se vydali do trůnního sálu, kde se ples konal. Za dveřmi - které byly zavřené – jsem slyšela muziku. Povzdechla jsem si a pak mi Felix otevřel dveře.

Místnost byla osvětlena pouze loučemi a na stolech byly poháry s krví.

Místnost byla přeplněna upíry, které jsem nikdy neviděla. V houfu jsem zahlédla Ara. Vydali jsme se tedy za ním. Protlačili jsme se mezi upíry a stoupli si přímo před něj.

„Zdravím tě, Aro. Mise splněna. Už nebudou žádné problémy. Teď, pokud dovolíš, tak bych se šla ráda bavit,“ řekla jsem a prodrala se zase od něj.

Tak to bych měla hotové.

Rozhlédla jsem se po sále a hledala východ, kterým jsem přišla. Pohled mi však uvízl na skupině upírů. Ztuhla jsem a jen na ně zírala. Co tady, sakra, dělají Cullenovi?! Já se je snažím ochránit a držet je co nejdál od Ara a oni mu naběhnou přímo do hradu! Tiše jsem zavrčela.

Nejděsivější bylo, že všichni zírali na mě. Copak já jim paměť nevymazala? Pak mi pohled spočinul na Edwardovi a rozzářily se mi oči. V obleku mu to tak slušelo! Málem se mi podlomila kolena. Chtěla jsem se za ním rozběhnout a pořádně ho políbit, ale teď nesmím nic pokazit! Už jsem prošla tolika věcmi, že už by byl hřích pokazit to. Nasadila jsem chladnou masku, naschvál kolem nich prošla a významně se na Edwarda zadívala. Typem pojď za mnou. Fungovalo to jako kouzlo. Omámeně mě následoval. Vedla jsem ho chodbami do mého pokoje. Cítila jsem, jak mě následuje i zbytek rodiny. Ježíš marja! A víc nápadně by to nešlo?!

Otevřela jsem dveře od pokoje.

„Dovnitř,“ šeptla jsem a všichni, jako stádo husiček vcupitali do mého – teď už přeplněného – pokoje.

Jen co jsem zavřela dveře, otočila jsem se na něj. Mezi Culleny jsem zahlédla i Nahuela.

„Ehm… vy asi nevíte, kdo jsem…“

Všichni mlčeli a já nevěděla, jak začít…

V tom vystoupil Edward a stále fascinovaně sledoval moje oči.

Začala jsem plakat. Kéž by mě stále miloval… Teď jsem jen ta divná holka, co je nahnala do svého pokoje…

Edward mi pozvedl obličej a zadíval se mi do uplakaných očí.

Co to sakra dělá? Vždyť si mě nemá pamatovat! V jeho očích jsem však viděla štěstí a... lásku? Ne, to si jen nalhávám.

Zmateně jsem se na něj dívala. On se však usmál a políbil mě na rty. Byla jsem hrozně zmatená, ale hlavně nevýslovně šťastná. Objal mě kolem pasu, a já se k němu přimáčkla, jak jen to šlo.

„Bello!“ vykřikl nadšeně a ve vzduchu se mnou zatočil. Co to…?

Přimáčkl se na mě a ještě jednou mě políbil. Polibek však už nebyl opatrný a nesmělý. Právě naopak, byl vášnivý a procítěný. On si mě pamatuje!

Nadšeně jsem se smála a štěstím mi tekly slzy.

„Bello, co se to...“ Přiložila jsem mu prst na rty.

„Tady není moc dobré místo na povídání. Musíme zmizet! Dřív, než to Arovi dojde! Slibuji, že vám vše řeknu a zruším ovlivnění, ale teď musíte rychle za mnou!“ řekla jsem, a v tu samou chvíli do pokoje vrazil Felix.

Edward mě schoval za sebe, a divoce na něj zavrčel.

„On není nebezpečný. Je to přítel, pomáhal mi.“

„Bello! Oni zjistili, že jsi pryč! Musíme okamžitě zmizet!“ křikl vyděšeně Felix. Rozrazila jsem okno a vyskočila. Lehce jsem dopadla na trávník, stejně jako ostatní.

Běžela jsem svou největší rychlostí. Najednou nám cestu zatarasili dvě postavy. Divoce jsem na ně zavrčela.

„Bello, můžeme jít s vámi? Chceme znovu vidět naší dceru,“ řekla žena, a já okamžitě poznala Miu.

„Jasně, ale teď sakra už pojďte!“ řekla jsem nevrle, a všichni jsme se zase rozběhli.

Sakra! A víc nápadní už asi být nemůžeme, co? Desetičlenná skupina upírů, která se snaží „nenápadně“ utéct…

Sakra! Jestli tohle přežijeme, tak kývnu Emmettovi na každou pitomost. Velkou oklikou jsme se doplazili na parkoviště. V Edwadově Volvu jel on, já, Nahuel, Emmett a Alice a ve Felixově Porsche jen Felix, Mia, Esme, Carlisle a Rose. Sice naprosto nevím, jak jsme se tam namačkali, ale zvládli jsme to…

My to zvládli! Nadšeně jsem vypískla, a všichni v autě sebou cukli. Zasmála jsem se a Emmett se mnou.

Edward si mě z nějakého nepochopitelného důvodu pamatuje, ale ostatním budu muset ještě hodně co vysvětlovat…

-----------------------------------------------------------------------------------

Tuto kapitolu věnuji Gemm. :)

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 27. kapitola: