Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 24. kapitola

26.04.2011 (13:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2570×

24. kapitola

Moje pozornost se vztahovala stále a pořád jen na tu brunetu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak by to jen mohla být pravda? Nikdy jsem tomu nevěřila, že by se moje přání mohla vyplnit, ale děkovala jsem všem na nebesích za tuto chvíli. Omámeně jsem pomalým krokem scházela po schodech, aniž bych on ní odtrhla pohled. Její rty se zkroutily do nedočkavého úsměvu.
Edward mě už kolem pasu nedržel a místo toho mě nechápavě sledoval, stejně jako ostatní členové rodiny. Došla jsem k Esmé.
Usmívala se na mě a já jí úsměv oplácela. Už jsem to nedokázala vydržet a objala ji. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí a už tehdy jsem odmítala Esmé pustit.
Nikdo v místnosti doteď nepromluvil a stále nás jen nechápavě pozorovali.
Odtáhla jsem se od Esmé a usmála se na ní. Setřela jsem jí slzy.
„Esmé,“ vydechla jsem a usmála se. Vyslovit její jméno mě zahřívalo u srdce. Už tak dlouho jsem to jméno nepoužívala. Bála jsem se, že to otevře staré rány, ale když ji teď vidím před sebou, když jí cítím v náručí, situace se hodně změnila. Už je navždy jen moje. Moje malá Esmé.
„Mami,“ šeptla a moje srdce radostně povyskočilo.
„Cože?!“ vykřikli všichni v místnosti zároveň. Povzdechla jsem si a otočila se k nim.
„Esmé je tvoje dcera?!“ divil se omámeně Edward. Jen jsem přikývla.
Emmett vybuchl smíchy.
„Edwarde, ty kanče, ty chodíš se svou babičkou,“ vykuckal ze sebe Emmett mezi záchvaty smíchu. Edward na něj divoce zavrčel, a já se usmála.
Přišel ke mně ten blonďatý upír a usmál se na mě.
„Dovol, abych se ti představil. Jsem Carlisle Cullen. Rád poznávám svou tchýni,“ řekl a políbil mi ruku. Já vyprskla smíchy. Z nějakého důvodu mi přišlo naprosto absurdní, abych zrovna já byla někoho tchýně. Navíc, tato situace se celkově tak nějak zvláštně vyvinula. Ukázalo se, že jsem se zamilovala do svého vnuka, moje dcera je na pohled věkově alespoň o deset let starší než já a všichni na mě zírají jako na blázna.
Konečně jsem se uklidnila, ale stále mi cukaly koutky.
„Víš co? Je to divný, říkej mi Bello a tu tchýni vynecháme, jo?" řekla jsem Carlisleovi.
„Je mi potěšením, Bello,“ řekl a potřásl si se mnou ruku.
Emmett se stále svíjel v křečích smíchu, ani mě to nepřekvapovalo, už jsem si na to prostě zvykla.
„Esmé, pověz mi, co se s tebou tenkrát stalo? Hledala jsem tě desetiletí, ale vždycky bez výsledku, myslela jsem si, že jsi mrtvá...“
„Pamatuji si jen útržky. Třeba tenkrát, když jsi mě chránila vlastním tělem. Svíjela ses v křečích bolesti, ale nepouštěla mě. Unesla mě nějaká zahalená postava. Nějakou dobu se o mě staral. Vyrůstala jsem v jedné dřevěné boudě. Vařil mi, četl mi pohádky a vyprávěl příběhy. Snažil se mi nahradit rodičovskou lásku. Když jsem se jej zeptala na tebe nebo tátu, tak řekl, že jste umřeli. Že by to jinak nešlo. Měla jsem ho ráda. Vynahrazoval mi rodiče, i když i přes to jsem každý večer proplakala. Jmenoval se Demetri," řekla Esmé jakoby nic.
„Cože?!“ vykřikla jsem. Demetri mi unesl dceru a několik let se o ni staral? A my ho před pár dny zabili...
Tahle zpráva Esmé zraní. Nechci jí ublížit, nechci, aby mě nenáviděla hned od prvního okamžiku. Bezradně jsem se schoulila Edwardovi v náruči. Jeho přítomnost mě vždycky uklidňovala.
„Co se děje?“ ptala se Esmé.
Naprázdno jsem polka a smutně se na ni zadívala. Nedokázala jsem to říct.
„Před pár dny se tady Demetri zdržel. Chtěl unést Bellu a Nessie. Zastavili jsme ho, ale Bellu to stálo skoro život. My ho zabili, Esmé,“ řekl Edward, a více si mě k sobě přitiskl.
Esmé začala vrtět hlavou.
„Ne, Demetri se možná zdá jako parchant, ale nikdy nikomu nechtěl ublížit. I mě měl odvést do Volterry, ale neudělal to. Namísto toho mě vychovával jako svou dceru. Demetri by to neudělal.“
„Ale ano, udělal. Vždyť Bella téměř umřela,“ stál si za svým Edward.
„Tak se ho zeptáme, uvidíš,“ řekla Esmé.
Nechápavě jsem se na ni zadívala.
„Esmé, on je mrtvý. Nemůžeme se ho jen tak zeptat, navíc pochybuju, že by to nějak šlo.“
„Máte něco, co patřilo jemu?“ zeptala se a natáhla ruku. Edward jí do ní vložil proužek látky.
Esmé zavřela oči a tiskla látku. Nechápavě jsem kmitala pohledem mezi Edwardem a Esmé.
Po chvíli však pokoj zaplavila mlha a vedle Esmé se objevila světlá, skoro průhledná postava Demetriho. Vyděšeně jsem vykřikla.
„Rád tě opět vidím, Esmé,“ řekl Demetri. Vyděšeně jsem se tiskla na Edwarda a ten mě objímal pažemi.
„Také tě ráda vidím. Ale mám na tebe pár otázek.“
„Povídej,“ pobídl ji Demetri.
„Jak to přesně bylo s tím zabitím?“
Demetri si povzdechl a omluvně se na mě usmál.
„Aro mi dal rozkaz. Měl jsem přivést Bellu a Nessie do Volterry. Bella měla být potrestána a pak neverbována do Arovy gardy. Když jsem ji poprvé uviděl, připadala mi ti tak podobná. Prostě jsem nedokázal Belle ani Nessie ublížit. Ale věděl jsem, že pokud neuspěji, tak mě Aro zabije. Rozhodl jsem se tedy vše nahrát tak, aby mě Cullenovi zabili, a tím se uchránili. Nechal jsem Bellu bojovat, ale nepřipojoval se. Kdybych chtěl, tak je do vteřiny mrtvá, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem to nechat dojít tak daleko. Netušil jsem, že to Edwardovi bude tak dlouho trvat.
Když se Bella vypořádala s těmi upíry, sotva se držela na nohou. Chtěl jsem, aby mě zabila a tím konečně ukončila můj život. Nestál jsem o něj. Už hodně desítek let jsem přemýšlel o sebevraždě.
Když konečně Edward dorazil, vyprovokoval jsem ho tak, aby mě konečně zabil. Udělal to, a já mám klid,“ řekl Demetri a omluvně se na nás usmál.
„Omlouvám se za potíže, které jsem způsobil.“
Přikývla jsem a usmála se na něj.
„Můžeš jít,“ řekla Esmé tiše a mlha i s Demetrim zmizela.
„Tohle je můj dar,“ pyšnila se Esmé s úsměvem. Byla jsem na ni hrdá. Má velice zajímavý dar.
„No, a jak to bylo dál?“ pobídla jsem ji k vyprávění příběhu.
„Zamilovala jsem se do lidského chlapce a zplodila s ním dítě. Dítě však umřelo, a já tu tíhu neunesla. Skočila jsem ze skály a pak mě našel a přeměnil Carlisle,“ odpověděla Esmé stručně a stiskla ruku svému manželi. Vyměnili si zamilované pohledy, a já se usmívala jako blázen. Bylo hezké vidět ji šťastnou. Bohužel mi jí bylo líto. Byla stejně jako já nositelka, takže její dítě muselo přežít. Bohužel to na roky vycházelo. Esménina dcera musela být Mia, aneb Nessiina matka, kterou zabili Volturiovi. Nevím, zda bych jí to měla říkat. Nechci jí zbytečně ubližovat.
Chvíli bylo ticho.
„Bello, co kdybyste se k nám s Nessie nastěhovali?“ pištěla Alice.
„No já nevím, nechci tady nikomu překážet,“ řekla jsem.
„Nikomu tady nepřekážíš. Ness může zůstat v pokoji pro hosty, a ty se zabydlíš u Edwarda, stejně byste byli spolu. Jak vás tak znám.“
Tahle představa se mi líbila. S otázkou v očích jsem se podívala na Nessie, která divoce kývala hlavou, jakože jo.
„Bude mi potěšením?“ naznačila jsem, a to už mě do vzduchu vyhodil Emmett. Vypískla jsem a zasmála se.
„Mám nové sestřičky!“ řval Emmett a vyhodil si na záda ještě Nessie. Běhal s námi po domě. My jsem pištěly, Edward na Emmetta divoce vrčel a honil ho, protože mu mě bere. Všichni se smáli.
Tak takhle bych mohla vydržet navěky. V domě s milující rodinou, s Nessie, s Esmé a s Edwardem.
Když nás Edward konečně dohonil, byl už večer.
Nessie šla spát a všichni zalezli do svých pokojů. Vysprchovala jsem se a oblékla na sebe noční košilku, kterou mi Alice nachystala. Zavrčela jsem, protože spíš odhalovala, než zakrývala. Stydlivě jsem vyšla z koupelny a Edwardovi ztmavly oči. Jako každou noc jsem si k němu vlezla do postele.
Ani drobné polibky nebyly nějak výjimečné, ale to, že se vše začalo zintimňovat, to už rozhodně jiné bylo. Trochu jsem se zarazila, protože… vlastně ani nevím, proč. Chtěla jsem to, zatraceně hodně jsem to chtěla. Ale představovala jsem si to tolikrát a tolikrát jsem po tom toužila, že teď, když se to mělo stát, znervózněla jsem.
Edward si mého zaváhání všimnul, odtrhnul své rty od těch mých a pátravě se mi zadíval do očí. A to se mi nelíbilo. Uvědomila jsem si, že ho chci cítit co nejblíže u sebe. Uchopila jsem jeho obličej znovu do dlaní a spojila naše rty v jedny. Slastně jsem zavzdychala, když jsem ucítila chtivé Edwardovy ruce putující po mé těle, obkreslující jeho křivky. Odtrhnul se od mých rtů a líbal mě po krku, který jemně skousnul rty, aby na něm vytvořil jemný flíček, který okamžitě políbil… Prohnula jsem se v zádech a přitiskla hruď k němu, chtěla jsem ho cítit daleko blíž. Chtěla jsem ho cítit u sebe, o hodně blíž, v čemž mi bránila ta zpropadená noční košilka. Už mi nepřipadalo, že zakrývá málo… zakrývala toho zbytečně moc.
Z hrdla se mi vydralo slabé zakňourání, když mi zuby stáhnul ramínka a začal věnovat zaslouženou pozornost mému obnaženého hrudníku. Asi jsem ho trochu podcenila, protože jsem si ani v mém nejdivočejším snu nepředstavovala to, co Edward předváděl. Jeho zuby, jazyk ani ústa nevěnovaly mému tělu ani kousek slitování a přesto zůstal něžný a citlivý jako dřív. Každou chvíli se mi z hrdla vydral zmučený povzdech nebo zavrčení, už jsem nechtěla dál čekat. Chtěla jsem… potřebovala jsem mít Edwarda u sebe ještě daleko víc. Tak strašně moc jsem to chtěla.
Mezitím, co jsme se spolu opět vášnivě líbali, jsem našla jeho ruku a pomalu ji přesunula mezi svá stehna… Edward nepatrně ztuhnul.

„Myslíš… ty… dobrý… špatný… nápad?“ zavzdychal, mezitím, co jsem se věnovala jeho rtům a rukama mu pečlivě zkoumala hrudník.
„Ne…“ vydechla jsem a taktéž přesunula ruku k jeho nejcitlivějšímu místu. Edward zasténal a divoce zavrčel. „Ale je mi to jedno…“ dořekla jsem. Kolena se mi třásla v očekávání, protože Edward už se očividně nedokázal dál ovládat. Znovu zavrčel a převalil mě na záda. Ruce mi uvěznil nad hlavou a věnoval mi poslední toužebný pohled…
Vykřikla jsem a zavrčela v blažené agónii.
Konečně!
---
Ležela jsem Edwardovi na hrudi a prožívala ten nejhezčí pocit na světě. Edward mě něžně hladil po zádech a do vlasů šeptal vyznání lásky. Cítila jsem se naprosto dokonale. Bohužel mi však do mysli přicházely i jiné myšlenky.
Aro se mě ani Nessie jen tak nevzdá. Přijde s gardou a jako prémii si možná vezme i Alice, Esmé nebo Edwarda, kteří mají mocné dary. Nesmí sem přijít. Prostě to nedovolím! Nedovolím, aby někdo ubližoval lidem, které opravdu miluji.
Edward mi ukázal, jak život dokáže být krásný. Tak ráda bych věčnost strávila zrovna s ním a se svou rodinou, ale pokud budu tak sobecká a zůstanu, tak to odpyká mnoho lidí a většina z mých nejbližších.
Jenomže jak zajistit, aby za mnou nešli? Pochybuju, že mě nechají jen tak jít. Možná... Ano, to by mohlo vyjít. Použiji na ně svůj dar. Eleazar říkal, že mám dar upíry i lidi donutit udělat to, co chci.
Musím odjet, a to ještě dnes. Čím déle tu budu, tím větší je pravděpodobnost, že přijdou.
Zvedla jsem se z postele a Edward si mě zasněně prohlížel. Usmála jsem se na něj a oblékla se do trička, džínů a lodiček. Vrátila jsem se do pokoje a Edward si mě prohlédl.
„Předtím ses mi líbila víc,“ řekl a usmál se na mě. No jo no, chlapi. Usmála jsem se na něj a seběhla po schodech dolů. Edwarda si chci nechat jako posledního.
„Rose, můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se a vyšla před dům. Rose mě následovala.
Nechala jsem se vést instinkty a zadívala jsem se jí hluboko do očí.
„Neznáš mě, nikdy jsi mě neviděla a nikdy jsem neměla s tvou rodinou ani s nikým jiným nic společného. Teď na hodinu usneš, a když se probudíš, nebudeš si na mě vůbec pamatovat,“ řekla jsem a ukončila kontakt. Rose přikývla a svalila se na zem. Spala... Tak, že by to přece jen vyšlo?
Stejný postup jsem udělala u všech členů rodiny. Esmé jsem ještě před tím hodně objala. Přišla na řadu Nessie. Než jsem cokoli začala říkat, připnula jsem jí kolem krku náhrdelník. Patřil mé matce a je pro mě velice cenný. I když je to zvláštní, Nessie mi byla bližší než Esmé.
Pak jsem odříkala vše, co jsem měla, a políbila ji na čelo. Ness mi bude chybět. Hodně.
Jako poslední jsem se vydala nahoru do pokoje, za Edwardem. Vypadal zmateně.
„Miluju tě, Edwarde,“ řekla jsem.
„Také tě miluji, Bello,“ odpověděl Edward a políbil mě. Do polibku jsem dávala vše, co jsem teď cítila. Strach, smutek a velké množství lásky. Začaly mi téct slzy.
„Lásko, co se děje?“ zeptal se Edward. Smutně jsem se mu zadívala do očí a začala.
„Nikdy jsi mě nepotkal, nemiluješ mě a nic ke mně necítíš. Nikdy jsi mě neviděl, a nikdy mě nebudeš hledat. Budeš se starat o Nessie a pomáhat Esmé. Vše bude tak, jako bych nikdy neexistovala. Postarej se o Nessie a dej jí veškerou lásku, kterou jí můžeš dát. Ber ji jako svou dceru. A opatruj se. Nedovol, aby se komukoli něco stalo. A hlavně, nejezdi do Volterry. Teď usneš a nebudeš si nic pamatovat. Zapomeň na mě, Edwarde!“ Poslední slova jsem ze sebe skoro nedostala. Edward přikývl a jako ostatní a svalil se na zem. Začal pochrupovat. Slzy mi tekly proudem, a já ho naposledy políbila na ty jeho dokonalé rty. Takhle končí moje štěstí a začíná krutá realita. Ještě jednou jsem se ohlédla na můj domov. Dům Cullenů...
Nasedla jsem do auta, ale přes slzy v očích jsem skoro nic neviděla. Co největší rychlostí jsem vyjela směrem na letiště.
Nastoupila jsem do letadla a slzy se mi zase roztekly. Sbohem, domove. Sbohem, rodino. Sbohem, Edwarde. Sbohem, štěstí...

--------------------------------------------------------------------------------------

Tahle kapitola je Spoluautorská! Děkuji hrozně moc Happines, bez které by tento dílek nevyšel! A také, že se mnou má pořád nervy a trpělivě opravuje. :D Díky moc.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 24. kapitola: