Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 23. kapitola

22.04.2011 (11:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2555×

23. kapitola

Slyšela jsem dobře? Opravdu má nějaké informace o mé dceři? Copak tenkrát nezemřela? Oni ji upíři nezabili? Žije?! Bylo by to tak krásné, kdyby to byla pravda. V objetí Edwarda, Nessie a myšlenkou, že moje dcera (možná) žije!
„Řekni mi všechno!“ vykřikla jsem rychle, a nedočkavě na něj pohlédla. Ten se ale místo odpovědi jen hrozně rozesmál. Tak moment, já tady řeším důležitou věc… a on se chláme?!
Uraženě jsem zkřížila ruce a vystrčila spodní ret. To toho mimoňe ještě víc rozesmálo. Povzdechla jsem si a obrátila se na zmatenou Nessie, která nás velice zaujatě pozorovala.
„No, je on normální?“ zeptala jsem se jí. Jen pokrčila rameny. To však Edwarda rozesmálo ještě víc. Povzdechla jsem si a čekala, až ho to přejde. Sledovala jsem hodiny. Bylo devět ráno, deset, jedenáct... poledne. A Edward se ne a ne přestat smát. Zavrčela jsem a chtěla ho pořádně praštit. Když jsem k němu však stáhla ruku, sykla jsem bolestí.
Ty kosti opravdu ještě dost bolely. Edward se okamžitě přestal smát a začal šílet.
„Proboha, Bello? Nestalo se ti nic? Co tě bolí? Mám ti dát nějaké prášky na bolest? Bello, mluv se mnou!“ šílel Edward a já se zasmála. Edward má rozdvojenou osobnost...
„Tak řekni mi ty informace,“ vyzvídala jsem.
„No, víš, kdo to jsou nositelé královského genu?“ zeptal se. Co to s tím má společného?
„Jistě, schizofreniku."
„A znáš nějakého nositele?“
„Nessie.“
„A?“ připadala jsem si jako u blbých. Co to na mě hraje? „Edwarde, prostě řekni, co chceš říct,“ zavrčela jsem.
„Ty jsi nositelka,“ řekl bez obalu, a čekal na mou reakci. Já se však hlasitě rozesmála. Tak to mě opravdu pobavil. Tak já, že jsem podle něj nositelka? To těžko!
Když jsem se podívala do jeho tváře, ztuhla jsem. Byla úplně vážná.
„No moment. Ty si to vážně myslíš? To je ale blbost, Edwarde. A jak to souvisí s mou dcerou?“
„Kdyby to nebyla pravda, tak proč bys měla všechny příznaky? Proč bys měla dva dary? A proč by po tobě Volterra tak toužila? A s tvou dcerou to má společné absolutně vše. Generace musí pokračovat. To snad víš. Mám jistou teorii.“
„Jakou?“
„No, tehdy když tě napadl ten upír. Myslím si, že unesl tvou dceru, aby měl nového nositele pod dohledem. Aby se mu nic nestalo do té doby, než dospěje a jeho dar bude úplný. A ty jsi byla proměněna ze stejného důvodu. Bylo ti osmnáct, takže jsi měla úplný dar. Nechtěli o takový přijít a proměnili tě. Však víš, abys měla větší trvanlivost a mohla tak pro ně pracovat.“
„Kdybych pro ně měla pracovat, tak proč mě nechávali uprostřed města samotnou? Proč mě nevzali s sebou?“
„To nevím.“
Chvíli jsme se na sebe s Edwardem jen dívali. Vnímala jsem každou křivku jeho dokonalé tváře, každou zlatou žilku v jeho očích, které barvou připomínaly tekuté zlato. Topila jsem se v nich, a nemohla se od nich odtrhnou. Ne, že by  mi to nějak zvlášť vadilo...
„No, asi vás nechám o samotě,“ řekla Nessie a vytratila se z pokoje.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal,“ řekl Edward, aniž by pohled odtrhl od mých očí. Byl tak dokonalý... V jeho blízkosti jsem si připadala jako nicka. Kdo by se mu vyrovnal? Smutně jsem sklopila zrak. Chtěla bych být také tak krásná, abych se alespoň trošičku přiblížila k jeho dokonalosti... Přeháním? Ne! Edward pro mě byl vším... teda společně s Nessie, samozřejmě...
Jedním ze svých prstů mi pozvedl bradu tak, abych se mu musela podívat do očí.
„Co tě trápí?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou, jakože o tom nechci mluvit.
Lehl si vedle mě do postele a ruce obmotal kolem mého pasu. Nebyly nějak vlezlé, jeho dotyky byly něžné a opatrné. Nechtěl mi způsobovat bolest. Jako bych byla celá pokryta motýlími křídly.
„Připadám si jako nicka, ve srovnání s tebou,“ řekla jsem popravdě. Edward se usmál.
„Právě jsem přemýšlel nad toutéž myšlenkou. Jak právě já se mohu vyrovnat tvé dokonalosti? Pořád čekám, že mě odeženeš, a že se probudím a zjistím, že to byl jen sen,“ řekl a vpíjel se do mých očích. Slastně jsem vydechla. Jeho slova byla tak plná citu... Přitiskla jsem své rty na jeho a vpíjela se do nich.
„Já nikam neodejdu,“ řekla jsem, a usmála se na něj.
Úsměv mi oplatil a znovu se ke mně přimáčknul. Nebylo to nepříjemné, užívala jsem si každý jeho dotek, jeho blízkost.
Jen tak jsme leželi v těsném obětí. Měla jsem hlavu položenou na jeho hrudi.
„Večer přijedou moji rodiče,“ řekl tiše jako zašumění vánku.
„Co?“ zeptala jsem se zmateně. On má rodiče?
„Myslím adoptivní rodiče,“ upřesnil.
„Co když se jim nebudu líbit?“ stresovala jsem se okamžitě a letmo jsem si skousla svůj spodní ret.
„Budeš se jim líbit, slibuju,“ řekl Edward, políbil mě do vlasů a já se okamžitě uklidnila.
„Jak to vypadá s tvými zraněními?“ strachoval se.
„Každou vteřinou jako bych nabývala sil. Většina už skoro nebolí,“ odvětila jsem.
„Kdy mají přijet tví rodiče?“ zeptala jsem se.
„Za dvě hodiny,“ řekl Edward.
„Tak já se jdu připravit,“ řekla jsem a pokusila se vstát.
„Ani náhodou,“ řekl Edward a uvěznil mě. Ležela jsem mezi postelí a vrčícím Edwardem.
„Edwarde, nechci se s tvými rodiči přivítat v roztrhaném oblečení, a hlavně ne v posteli,“ řekla jsem a pokusila ho ze sebe strhnout.
„Bello, probrala ses sotva před pár hodinami a ty si myslíš, že tě nechám ještě něco si udělat?“
„A to mě chceš navždy věznit v posteli?“ zeptala jsem se a pozvedla jedno obočí. Edward se zakřenil.
„Vím o pár možnostech, jak se zabavit,“ řekl svůdně a začal mě líbat na krk. Předla jsem blahem, pak mi ale došlo, že ho nechávám vyhrát. Pche, to tak!
Přesunula jsem se nad něj a lehce mu polibky posypávala tvář. Co teď? Letmo jsem zahlédla na nočním stolku plyšová pouta. Co tady sakra dělají ta pouta? To je Edward takovej kanec? Zasmála jsem se. Edward si mě nedůvěřivě prohlížel, ale jeho oči byly naprosto černé a plné touhy. Zákeřně jsem se mu přisála na rty, a rukou hrábla po těch poutech. Než se Edward stačil rozkoukat, připnula jsem pouty Edwarda k posteli. Nechápavě se na mě podíval.
Já vylezla z postele a usmála se na něj.
„Jo, Edwarde, tak takhle to dopadá, když mě nenecháš se převléct,“ řekla jsem, a poslala mu vzdušný polibek.
„Bello! Pusť mě!“ naříkal Edward a lomcoval pouty. Ty však byly nějak neuvěřitelně pevné. Opravdu nevím, kde k nim  přišel. Rozrazily se dveře, a v nich Emmett.
„Edwarde, neviděl jsi někde moje pouta? S Rose... Wow, vidím, že tu máte napilno,“ řekl Emmett a rozřehtal se na celý dům.
„Dávej na ně pozor, Edwarde, vyrobil jsem je sám,“ smál se Emmett a Edward divoce vrčel.
Já se zákeřně usmála a přinesla si bílé šaty a boty do pokoje. Teď se koukej!
Pomalu jsem si začala stahovat ramínka trička a Edward už přestal vrčet. Jen na mě zíral s otevřenou pusou a jeho oči byly černější než noc. Jen v podprsence a kalhotkách jsem k němu do postele vylezla a políbila jej na rty. Polibky mi začal vášnivě a divoce oplácet. Já se však odtrhla, a on nesouhlasně zafuňel. Usmála jsem se, a drobnými polibky mu slíbávala celou hruď. Edward se snažil zadržovat vzdychy, ale upřímně, moc mu to nešlo.
„Ježiš, Bello! Tak už mě netrap!“ vykřikl Edward, a já se usmála. A několik kroků od něj poodstoupila. Vítězně jsem si je prohlížela a pak si šaty oblékla.
„Ne, ne, ne! Tak jsem to nemyslel... Já jen že, no prostě...,“ koktal Edward. Já se zasmála a vyšla z pokoje. Pořád rozesmátá jsem vešla do obývacího pokoje, kde už téměř všichni čekali. Sedla jsem si k televizi a dívala se na nějaký romantický film. Děj jsem vůbec nevnímala. Najednou jsem uslyšela, jak nějaké auto odbočilo z hlavní silnice na cestu, která vede sem. Asi jejich rodiče. Vypnula jsem televizi a upravila si šaty. Stoupla jsem si vedle Alice a čekala jako všichni ostatní.
„Bello, kde máš Edwarda?“ zeptala se Alice.
Rychlostí blesku jsem vylítla do pokoje, kde ležel naštvaný Edward stále připoutaný k posteli. Úplně jsem na něj zapomněla. Omluvně jsem se usmála a odpoutala ho. Naštvaně fuňel. Já jsem nahodila jeden ze svých nevinných úsměvů a zase byl v pohodě.
Edward si upravil košili a usmál se na mě. Slyšela jsem, jak se dole všichni vítají. Edward si jednu ruku majetnicky položil kolem mého pasu a společně jsme vešli ze schodů. Přibyl blonďatý upír. Byl pohledný, ale na Edwarda opravdu nemá. Vedle něj stála menší bruneta. Typovala jsem jí něco kolem třiceti. Zastavila jsem se u její tváře. Ty oči! Ta tvář! Ty vlasy! Nepochybně to byla ona! Poznala bych ji kdykoli. Zírala jsem na ni stejně jako ona na mě.
„Esmé,“ vydechla jsem.

------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co myslíte? Jak do příběhu zapadá zrovna Esmé? :D

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 23. kapitola: