Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 2. kapitola

10.02.2011 (18:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3863×

2. kapitola

Hodili mě do auta a nastoupili. Seděla jsem mezi tou gorilou a nějakým vychrtlíkem. Po chvíli jízdy si všichni stáhli kápi. Ta jedna žena měla dlouhé rovné vlasy pevně stažené do drdolu, jejichž barva spíše připomínala slámu. Vedle ní – na místě řidiče – seděl muž, jehož vlasy byly tmavé. Ta gorila, která seděla vedle mě, měla černé vlasy a obličej rozpláclý tak, jako by ji přes něj někdo švihnul pánvičkou. Po mé levici seděl poslední s mých únosců, jehož tmavě hnědé vlasy trčely do všech stran. Jelikož vypadal velmi mladě, usoudila jsem, že v době přeměny mu nemohlo být více než patnáct let. Celou cestu autem jsme ani jeden nepromluvili.

Po hodině jízdy jsme přestoupili do letadla. Letěli jsme první třídou a ty sedačky byly tak pohodlné, že jsem se neubránila a usnula jsem. Vím, že se asi divíte, ale pokud nechci energii čerpat z krve zvířat, což se mi hnusí, musím ji načerpat nějak jinak. Spát můžu sice jen několik hodin, ale alespoň to o chvíli oddálí můj lov. Než jsem však usnula, slyšela jsem jejich hlasy.

„Co to dělá?“ slyšela jsem promluvit jednoho z mužů.
„Ššš… nevzbuďte ji!“ okřikl ho druhý.
„Prosím tě, Demetri, ona je upír, nemůže spát,“ promluvil na něj ten první. Takže předešlou otázku položil nejspíš Demetri.
„Zdá se, že na to má jiný názor,“ řekl mu upír Demetri a tím nejspíš ukončil jejich debatu. Já jsem se pousmála a ponořila se do říše snů.

Probudily mě až kolébavé pohyby. Zvědavě jsem otevřela jedno oko. Nade mnou se skláněl ten, co řídil. Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, kdo to je, a kde jsem já. Nesl mě ve své náruči. Vyšvihla jsem se a dopadla na nohy, přitom jsem na něj zavrčela. Ten malý skrček se na mě usmíval.

„Já říkal, že to takhle dopadne, Demetri,“ promluvila ta gorila.
„Ne, tys říkal, že ho zabije, Felixi. V tom je rozdíl,“ odporovala mu ta blonďatá dívka. Takže gorila se jmenuje Felix, řidič je Demetri a teď ještě zjistit, jak se jmenují ti dva.
„Jo, hlavně, že ty jsi chytrá co, Jane?“ řekl jí jízlivě Demetri. Takže Jane, ale jak se jmenuje ten poslední. Cítila jsem, že za chvíli se to dozvím.
„Sakra, soustřeďte se, vždyť máme působit hrůzostrašně a vy se tady hádáte jako malý děti,“ promluvil ten, jehož jméno jsem zatím neznala.
„Zázrak, Alec promluvil a to, co řekl, dávalo smysl. To musíme oslavit, co takhle se stavit někde na oběd? Nějaká menší rodinka by se hodila, ne?“ mluvil Felix s ironií v hlase.

Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. To že jsou mí únosci? Vždyť to je parta „puberťáků“. Vyskočila jsem na jeden z mála stromů a čekala, kdy si konečně všimnou, že tam nejsem. Asi po hodině se zarazili.

„Nebyla tady ještě před chvílí ta holka?“ zeptal se Demetri a začal se rozhlížet okolo.
„Já jsem tady!“ zakřičela jsem a neubránila se záchvatu smíchu. Ty jejich pohledy vážně stály za to. Slezla jsem a nechala se vést. Po chvíli jsme došli před brány nějakého města. Chtěla jsem vejít, ale studená ruka mě zarazila.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě zostra Demetri. Kam bych jako měla jít? Do města.
„Tam?“ zeptala jsem se a ukázala směrem k městu.
„Půjdeme jinudy,“ odpověděl mi prostě. S tím se obrátil a vykročil směrem k lesu. Uprostřed lesa se začal hrabat v křoví.

„Tady někde to bylo… Je to ono? Ne, to je nějakej klacek,“ mumlal si pro sebe. Po chvíli hledání otevřel poklop. Zamyšleně jsem na něj koukala. Vypadalo to spíše jako podzemní kadibudka. On chce tady před námi vykonávat potřebu? Trochu mě zmátlo, když i po něm do té díry vlezla i gorila. To tam budou dva? Kam jsem se to sakra dostala?

Postrčily mě studené ruce. Zaváhala jsem, ale když mě postrčily podruhé, vkročila jsem dovnitř. Nebyla to kadibudka, ale prostorná chodba osvětlená mnoha loučemi. Začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Když jsem mohla utéct, proč jsem to neudělala? I když to byla jen chodba, bála jsem se jí. Bála jsem se jí, protože na jejím konci bude i můj konec. Naprázdno jsem polkla a vykročila jsem.

Po chvíli jsme došli k výtahu. Docela mě překvapilo, že se tam vůbec vejdeme. Byla jsem natlačená mezi Demetrim a Alecem. Demetri se na mě zářivě usmál a pak na mě svůdně mrkl. Já si odfrkla. Dělá si ze mě srandu? Nejprve mě unese a potom chce flirtovat? Zdá se, že randění se od mých dob velice změnilo.

Šli jsme další chodbou a pak ještě jednou… Bylo to tu jedno velké bludiště. Nejhorší na tom všem bylo, že všude kolem mě jsem cítila ten štiplavě sladký pach upírů. Otřásla jsem se.

Vstoupili jsme do sálu, na jehož konci seděli tři upíři na honosných trůnech.

„Vítám tě, půvabná Isabello,“ řekl ten uprostřed falešným milým tónem.
„Kdo jako jste? A co po mně chcete?“ křikla jsem na něj. Chtěla jsem svůj strach v mém hlase potlačit, ale moc se mi to nepovedlo.
„Mé jméno je Aro a tohle jsou mí bratři. Přivolal jsem tě sem, protože potřebuji pomoc. Mám pro tebe úkol,“ odpověděl na mou otázku příliš klidně na to, jakým tónem jsem se ho ptala já. Proč bych mu jako měla pomáhat? Jeho jméno znám teprve deset sekund.
„Nemám nejmenší chuť vám pomáhat.“ Chtěla jsem odejít, ale zastavil mě ten jeho nechutný hlas.
„Rozhlédni se, Isabello, jsi v paláci plném upírů, kteří jsou připraveni tě na můj povel ihned zabít. Vyslechni mě alespoň!“ V jeho hlase jsem nezaslechla ani špetku milého tónu. Teď naopak mluvil velmi autoritativně. Přikývla jsem tedy.

„Mluvím tady o dívce. Je sirotek, kterému rodiče zemřeli sotva před měsícem. Ujal jsem se jí a zjistil, že má dar. Dar, který je mocnější než veškeré ostatní, které už mám. Její dar však ještě není úplný, vyvíjí se společně s ní. Slyšel jsem o tom, že máš velice dobré sebeovládání. A já o tu dívku nechci za žádnou cenu přijít. Tvůj úkol je jednoduchý, postarej se o to, ať je v bezpečí a ať se jí nic nestane. V den jejích osmnáctých narozenin si pro ni přijdeme. A varuji tě, Isabello, jestli se jí něco stane, budeš platit životem. Když svůj úkol splníš dobře, zahrnu tě zlatem a mocí, o které se ti ani nesnilo.“ Jen jsem na něj zírala. On chce, abych dělala chůvu? Kvůli tomu jsem z mého domova letěla někam, kde to ani neznám, bála jsem se o sebe a on chce, abych dělala chůvu? Samozřejmě, lehčí úkol jsem si nemohla přát, ale proto mě vylákal až sem?

„Kolik jí je teď?“ zeptala jsem se pro jistotu, abych věděla, jak dlouho ji budu muset opatrovávat.
„Šesnáct,“ odpověděl jednoduše. Jen dva roky života. Pokud to nepřijmu, dají to někomu jinému. Někomu, kdo jí možná bude ubližovat. Pokud jsou to její poslední roky života, tak ať je v bezpečí.
„Přijímám.“ Aro se usmál.
„Věděl jsem, že to řekneš. Alecu, prosím přiveď Renesmé,“ přikázal Alecovi a ten někam odešel. Aro se zazubil ještě víc.
„Mohu?“ zeptal se a natáhl ke mně ruku. Zaváhala jsem, ale ruku mu podala. Zavřel oči a následovně je vyděšeně otevřel.
„Zajímavé, Jane, drahoušku, byla bys tak laskava?“ Jane se ďábelsky usmála a začala mě probodávat pohledem. Aro se začal smát jako blázen.

„Isabello, za dva roky přijedeme. Nechtěla by ses stát jednou z nás? Nechtěla bys být členkou gardy? Myslím si, že Demetri si tě celkem oblíbil,“ položil mi jednoduchou otázku. Otřepala jsem se. Vstoupit do gardy? Co je to vůbec ta jejich garda? Ne, nikdy!
„Myslím, že odpověď je celkem jasná, ale raději si to nechám projít hlavou,“ odpověděla jsem pro jistotu zdvořile.

V tom zavrzaly dveře a dovnitř vstoupila dívka a za ní šel Alec. Dívka měla rozcuchané, na červeno obarvené vlasy po lopatky. Tmavě hnědé oči měla ohraničené tlustou vrstvou černých linek. Krátké černé tričko jí končilo sotva nad pupíkem. Těsné kalhoty a boty na podpatku jí dodávaly ještě větší divokost. Celkově vypadala jako holka, co přes noc rozhodně nespí.

„Na tomto místě nechci zůstat už ani minutu, vyjíždíme!“ řekla ledovým hlasem. Aro mi podal ještě nějakou tašku.
„Jsou tam klíče od auta, letenky, notebook a mobil. Přeci jenom jsi musela odejít trošku narychlo.“ Usmál se na mě a já se na něj zašklebila.

Renesmé přede mě hodila dva kufry. Tázavě jsem se na ni podívala.
„Vezmi mi to, jsem unavená,“ řekla tak panovačně, že jsem měla chuť zlámat jí všechny kosti v těle. Co si o sobě myslí?
„Vezmi si to sama, máš ruce!“ přikázala jsem jí a do hlasu jsem se snažila vložit co nejvíce autority. Nevěřícně na mě zírala. Potom si odfrkla a vzala do každé ruky jeden kufr. Vítězně jsem se usmála a mrkla na Ara. Ten se na mě usmál a Demetri málem pukal zlostí – nějak moc si mě přivlastňuje. Zasmála jsem se a raději jsem šla za tou nafrněnou holkou, než mi uteče.

<<<---shrnutí--->>>

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 2. kapitola: