Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 17. Výčitky a pomíjivé vzpomínky

11.06.2010 (09:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6256×

17. kapitola - Výčitky a pomíjivé vzpomínky

Isabella Swan

Čekala jsem, až se Edward vrátí, a snažila se nemyslet. Napadaly mě totiž samé chmurné myšlenky, které jsem si nechtěla vůbec pouštět do své hlavy, abych nad nimi snad uvažovala. Pak se konečně otevřely dveře a já v očekávání vzhlédla. Když jsem spatřila pouze Esmé, zklamalo mě to.

„Neruším?“

„Kdepak,“ vydechla jsem a pohledem jí naznačila, ať vstoupí. Esmé za sebou pevně zavřela dveře a posadila se k mé posteli.

„Bello, chci ti moc poblahopřát, Carlisle s Edwardem mi to právě řekli. Doufám, že ti to nevadí. Nikomu jinému jsme to neříkali, takže to víme jen my a Alice.“
„To nevadí, Esmé, a moc děkuji. Je mi jasné, že by sis to celé představovala jinak.“

„Nebudu ti lhát, Bello. Moc jsem si přála, abyste k sobě s Edwardem znovu našli cestu, ale ty jsi pro mě jako dcera a já jsem ráda, že jsi šťastná, i když s někým jiným. Celá naše rodina Aarona respektuje, a pokud se Aaron zachová tak, jak se ty strachuješ, postaráme se o tebe. To ti slibuji.“

„Ach, Esmé, to po vás přeci nemohu chtít. Vypořádám se s tím sama. Třeba to nebude tak hrozné.“

„To ani náhodou, zlatíčko. Jednou patříš i do naší rodiny a pamatuj, že my vždy stojíme při sobě, takže nechci slyšet žádné protesty. Postaráme se o tebe a již předem ti mohu říct, že to nikomu vadit nebude. Víš, jaká to pro nás bude radost, mít tě zase u sebe i s tím malinkatým?“ Esmé se na mě zářivě usmála a pohladila mě po ruce. Možná už jsem paranoidní, ale zdálo se mi, že Esmé je představou, že u nich budu bydlet, více než nadšená. Třeba si myslí, že se skutečně dáme s Edwardem dohromady. Při tom pomyšlení jsem se zachvěla. Bylo by to krásné, vždyť po tom jsem celá léta toužila, ale nyní už ne. Mám Aarona, a i když by nechtěl naše dítě, nechci nikoho jiného. Nebo ano?

„Děkuji, Esmé, ještě si to promyslím.“

„Dobrá, ale mysli na to, ze to bude pro vás oba to nejlepší. Všichni tě budou obskakovat a navíc je tam Carlisle, který se o tebe rád postará. “ Jak jsem jí mohla odepřít tu radost?

„Dobrá, dobrá,“ souhlasila jsem nakonec. Esmé se rozzářila ještě víc, pokud to bylo možné, a já byla ráda, že jsem jí udělala alespoň trochu radost. Třeba to nakonec nebude zas až tak zlé.

Znovu se otevřely dveře a tentokrát to byl člověk, na kterého jsem čekala.

„Tak co?“ ptala jsem se ihned nedočkavě, jakmile za sebou Edward zavřel dveře.

„Jakmile Carlisle podepíše nutné papíry, odvezeme tě domů.“

„Děkuji, Edwarde.“

„Nemáš zač, Bello.“ Upřímně se na mě usmál a já mu úsměv opětovala. Když se v pokoji objevila Alice, měla jsem pocit, že můj pokoj je v této nemocnici nejnavštěvovanější.

„Musím tě převléci, Bello. Esmé, pomůžeš mi, prosím?“ otočila se Alice na Esmé.

„Jistě.“

„Edwarde?“ obrátila se Alice tázavě na Edwarda, který stále postával u mé postele.

„Jo, jasně. Počkám venku.“

Alice s Esmé mě odkryly, sundaly mi košili a já snad poprvé viděla své obvázané tělo. Respektive obvázanou celou hruď, ruce až po lokty, zalepenou jizvu na břiše a nohu v dlaze.

„Och.“

„Bolí tě něco?“ strachovala se ihned Esmé.

„Ne, nic mě nebolí,“ ujistila jsem ji ihned, „jen vypadám vskutku hrozně.“

„Neboj, vše se to zahojí. Tvá tvář už vypadá také lépe. Ten ret už ani nemáš napuchlý,“ povzbuzovala mě Alice.

„Nevím, Alice, některé rány se nezahojí nikdy.“

„O čem to mluvíš, Bello? Budeš zdravá jako rybička.“

„Takhle jsem to nemyslela.“

„Nesmíš být tak pesimistická. Jsi těhotná a miminko potřebuje šťastnou maminku. A kdyby něco nevyšlo, pořád máš nás a… Edwarda,“ dodala po chvilce zaváhání.

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

„Tak, hotovo. Edwarde?“ zavolala Alice tak, jako by mluvila na mě.

„Ano?“ nakoukl jmenovaný do dveří.

„Odneseš Bellu do auta?“

„Jistě,“ přikývl Edward a přešel ke mně. „Možná to bude trošku nepříjemné.“ Pak vsunul jednu svou ruku pod má kolena, druhou pod záda a zvedl mě do své náruče. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a přivřela oči. Měl pravdu, bylo to nepříjemné. Žebra mě bolela i přesto, že se Edward snažil se mnou co nejméně třást.

Donesl mě do auta, kde mě položil napříč zadními sedačkami, záda mi podložil a přikryl mě dekou.

„Snaž se spát,“ poprosil a sedl si za volant. Auto vyjelo a já se snažila nevnímat otřesy, které mi způsobovaly hroznou bolest na hrudi.

„Za chvíli budeme na dálnici, tam už to bude dobré,“ ujišťoval mě Edward.

„V pohodě. Skoro to nebolí.“

„Bello, nehraj si na hrdinku. Musíš nám říct, když ti bude špatně, nebo tě bude něco bolet, obzvlášť v nadcházejících měsících to bude důležité.“ Povzdechla jsem si. Měl pravdu.

„Jsi z toho nešťastný, že?“

„Z čeho?“ nechápavě se na mě podíval skrz zpětné zrcátko.

„Že jsem… těhotná.“ To slovo se mi zadrhávalo v krku. Bylo to neuvěřitelné.

„Ne, nejsem nešťastný. Prosil jsem tě, abys na mě zapomněla, a ty jsi mě poslechla. Já bych ti nikdy dítě dát nemohl.“

„Nezapomněla jsem. Do té doby, než jsem potkala Aarona, jsem na tebe stále myslela, ač jsem si to zakazovala. Až on mě z toho dostal. Edwarde, až potkáš nějakou ženu, která se ti zalíbí, také se z toho dostaneš a na tohle vše jednoho dne zapomeneš.“

„Nikdy nezapomenu na to, co k tobě cítím. Nikdy.“

„Nikdy je silné slovo. Stát se může cokoliv. Já vím; někde tady to cítím,“ položila jsem si ruku na srdce, „že se znovu stejně bláznivě zamiluješ a budeš šťastný. Vím to, Edwarde.“

„Uvidíme, prvně se postaráme o tebe a to maličké.“

„Bude to holčička,“ pochlubila jsem se a Edward se shovívavě usmál. „Vážně, zdálo se mi o tom.“

„Už zase?“ zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.

„Hmm,“ přitakala jsem nervózně.

„Tak povídej.“

„Byl to jen obyčejný sen, jako ty ostatní. Stála jsem u okna a pak se za mnou ozvalo šramocení. Přešla jsem k postýlce a tam ležela holčička. Byla tak krásná, Edwarde. Tak hrozně podobná Aaronovi.“ Do očí mi vhrkly slzy.

„Bello, co je?“ začal panikařit Edward.

„J-já… jen mám strach, Edwarde, hrozný strach,“ vzlykala jsem. „Mám strach, že na to všechno budu sama, že to nezvládnu, že se bude Aaron zlobit a nebude Daisy chtít.“

„Bello, budeš skvělá máma a nebudeš sama, to ti slibuji. Nikdy nebudeš sama.“ Edward natáhl ruku dozadu a pohladil mě.

„D-děkuju.“

„Spi, blázínku.“ Přikývla jsem a raději zavřela oči. Chtěla jsem uniknout ze spárů svých chmurných myšlenek, které na mě křičely jen to jediné, jsi sama.

***

Edward Cullen

Byla tak sladká, když spala. Díval jsem se na ni a připadal si, jako bych se vrátil o pár let zpátky, kdy jsem ji mohl nerušeně sledovat ve spánku. Tenkrát jsem ale věděl, že se jí zdá o mně. Mumlala ze snů mé jméno a její srdce patřilo mně, stejně jako to mé bylo její. Má hloupost mě připravila o mé štěstí, o mou věčnou lásku k té půvabné dívce, která tiše oddechovala přímo před mýma očima. Byla neskutečná. Jak jsem mohl jen na pouho pouhou vteřinu být tak hloupý, že jsem odešel? Bohužel, ta neochvějná stupidita mých rozhodnutí trvala dlouho. Příliš dlouho na to, aby stačila zapomenout.

Žádal jsem ji a prosil, ať mě nechá jít, nemyslí na mě, zapomene… Mohu se snad na ni zlobit, že mě poslechla? Ne, to přeci nejde. Na ni bych se nikdy zlobit nemohl. Kdybych nežil ve snech a okouzlení jen představou nad ní, mohl jsem ji najít dřív, než své srdce otevřela někomu jinému. Ani za to jsem se na ni nemohl zlobit, nemohl jsem ji obviňovat, že mě ničí. Že mě bolí pohled na její zamilovaný pohled, který už nikdy více nebude patřit mně. Nenáviděl bych se za pouhý křivý pohled směrovaný té křehké dívce, jež jednou pro vždy změnila můj svět. Prozářila temnotu mých dní, přinesla světlo tam, kde už dávno svíčka dohořela, nechala znovu rozproudit krev v mých žilách, přinutila mé srdce znovu bít. Bít pro ni a její lásku.

Kolik si toho musela protrpět? Kolik bezesných nocí měla? Kolik zlých snů sužovalo její spánek? Kolik sil stálo, dát dohromady její rozpadlé srdce? Nikdy by mi to nepřiznala. Nikdy by mi neřekla, jak moc jsem jí ublížil. Neobviňovala mě. Chápala mě. A to bylo snad ještě bolestnější. Dokázala pochopit mé neunáhlené činy. Byla tak neuvěřitelně tolerantní, že se tomu dalo stěží uvěřit. Mohl jsem se utěšovat, že nějaká malinká část jejího poslepovaného srdce mi bude navždy patřit, ale co to bylo za útěchu? Já si přál víc. Byl jsem tak šíleně sobecký a chtivý, že jsem si přál ukrást celé její srdce pro sebe a už nikdy jej nezranit a dopřávat mu tolik lásky, kolik jen budu schopen. Jenže to už mi nebude nikdy umožněno.

Leda by se stal zázrak. A možná je ten zázrak na spadnutí, zadoufalo mé nepřejícné, toužebné já. Bože, Aaron ani neví, jaké neuvěřitelné štěstí má v její neochvějné lásce, kterou k němu chová. Co bych dal za ten pocit jistoty, že se každý den mohu těšit z jejích polibků, držet ji v náručí, vdechovat její květinovou vůni, tak omamující, až zamlžila celé mé racionální myšlení a ukradla každičký kout mé mysli jen pro sebe a její majitelku.

Natáhl jsem svou bělostnou ruku, kterou ozářil jen měsíční svit a pohladil ji po tváři. Ze spánku se jemně pousmála a pak se jí na čele vytvořila drobná vráska. Copak se jí zdá? Něco zlého? Tak rád bych věděl, na co myslí. Co se jí honí hlavou, když mě spatří, na co myslí, když uvidí Aarona, když ho objímá, když ho líbá. Chtěl bych si přečíst všechny její obavy, strasti a radosti z těhotenství. Prožívá tak krušné chvíle, zrovna když by se měla jen smát a být šťastná po boku otce dítěte.

Aaron přece nebude tak hloupý, aby ji nechal odejít. Určitě ji už hledá, musel už se vrátit do nemocnice. Bude mě nenávidět za to, že jsem mu odvezl přítelkyni? Těhotnou přítelkyni? Tak ať, Bella mě o to žádala a já bych splnil každé její přání. Budu vždy po jejím boku, pokud si to bude přát. Půjdu kamkoliv, kam půjde ona, dokud mě od sebe neodežene. Budu jí přítelem, zpovědnicí, milencem, na tom nezáleží, hlavně pokud budu s ní. To je to jediné, co si přeji, to jediné co chci; mít ji stále u sebe a už ji nikdy nenechat jít.

Možná k tomu budu donucen. Vrátí se Aaron a Bella pozná, že si jeho slova vyložila špatně. Aaron by ji nikdy nenechal být. Ji ani to dítě. Budou šťastná rodina, vezmou se… Budu schopen se na to dívat? Na to štěstí přetékající z jejich očí? Vydržím ten nápor Aaronových myšlenek na Bellu, která bude patřit jen a jen jemu? Bude mě sžírat žárlivost, nenávist k Aaronovi, kterou se již tak dlouho snažím potlačovat, abych Belle neublížil, a byl přesně takovým přítelem, jakého si přeje. Ale kvůli Belle jsem ochoten podstoupit vše, i pekelný očistec, pokud to bude potřeba.

Bella sebou začala hrozně šít a pak otevřela oči. Chvilku se zmateně dívala okolo sebe, až její pohled padl na mě.

„Ahoj, ospalče,“ zašeptal jsem a shrnul jí neposlušné vlasy z tváře.

„A-ahoj,“ zakoktala se překvapeně. Viděl jsem její pohled, jak se podívala po pokoji prozářeném jedině měsíčním svitem.

„Neměj strach, jsi u mě v pokoji. Alice s Esmé neměly čas připravit pokoj pro hosty, protože jsi spala, tak jsem tě odnesl k sobě, ale od zítra už budeš mít svoje soukromí, neboj,“ uklidňoval jsem ji, i když mi bylo líto, že bude ode mě přes tlustou stěnu a nebudu mít žádnou výmluvu, abych mohl být s ní.

„Dobře, nerada bych tě připravovala o tvou postel.“

Krátce jsem se zasmál. „Věř, že mi to ani v nejmenším nevadí.“

„Edwarde,“ zašeptala vyčítavě.

„Promiň, raději půjdu a nechám tě v klidu spát.“ Zvedl jsem se z postele a rychle přešel pokoj až ke dveřím.
„Ne!“ vykřikla tiše. „Zůstaň tu prosím se mnou.“

„Bello, jsi si jistá?“ zeptal jsem se opatrně. Chvilku zaváhala.

„Ano.“

„Dobrá.“ Došel jsem zpět k posteli a posadil se. Bella se natáhla a uchopila mě za ruku. Trošku zatáhla a já pochopil. Natáhl jsem se vedle ní a koukal jí do očí.

Prohlížela si mě a na čele se jí znovu vytvořila ta rozkošná vráska.

„Copak?“

„Nikdy to nepochopím,“ zavrtěla lehce hlavou a zamračila se.

„Co nepochopíš?“
„Jak jste se do mě mohli zamilovat? Ty i Aaron? Jsem tak obyčejná, tak lidská…“

„Bello, jsi kouzelná, krásná, chytrá, z jedné části tajemná, zvlášť pro mě. Jsi tak neuvěřitelně citlivá a křehká. Jsi roztomilá, když se mračíš.“ Zvedl jsem ruku a bříšky prstů přejel po té roztomilé vrásce. „Tvé oči. Hluboké jako studánky a plné pochopení. Jsou branou do tvé mírumilovné duše.“ Pohladil jsem ji po černých kruzích pod očima. Přivřela oči pod mým dotykem. Podepřel jsem se na jedné ruce a naklonil se nad ni. Vyjeveně mě pozorovala, ale v jejích očích jsem neviděl odmítnutí. Dodal jsem si odvahy, abych pokračoval dál. „Tvé rty. Tak lákavé, schopné toho nejkrásnějšího daru, kterého jsem se kdy mohl dožadovat.“ Sklonil jsem se k ní a přitiskl své rty na její. V tu chvíli mnou projel záchvěv emocí a přitažlivosti k té jemné osůbce pode mnou. Po tak dlouhé době jsem dostal šanci okusit její rty. Tolik dlouhých chvil jsem toužil po takovémhle okamžiku. Bál jsem se tento krok udělat, ale teď jsem věděl, že jsem tak měl učinit dřív.

Bella ztěžka vydechla a pootevřela své rty. Nedokázal jsem odolat a vnikl jazykem do jejích úst. Zhluboka oddechovala a její ruce potulovaly po mých zádech. Objížděla prsty kontury mých zad a vyhrnula mi tričko. Bylo tak krásné, cítit její teplé ruce na své kůži, která se pod jejím dotykem rozehřívala do běla. Nedokázala jsem ani popsat, co se mnou její doteky dělají. Najednou se něco změnilo. Bella celá ztuhla a přestala mi oplácet polibky. Odtáhl jsem se od ní a podíval se na ni. Měla zavřené oči a víčka se jí chvěla.

„Bello?“ zkusil jsem.

„Ne, prosím,“ zašeptala a hlas se jí zlomil. Po tváři jí stekla slza.

„To jsem nechtěl. Omlouvám se, nechal jsem se unést... A-asi raději půjdu.“

„Ano, to bude lepší,“ zašeptala a odvrátila se ode mě. Zvedl jsem se z postele a zastavil se až mezi dveřmi. Otočil jsem se a spatřil, jak se její tělo otřásá vzlyky. Ublížil jsem jí, už znovu. Odvrátil jsem se a zabouchl za sebou.

Isabella Swan

Co jsem to provedla? Jak to vysvětlím Aaronovi? Co mě to popadlo? Zvedla jsem ruku a přejela si prsty po rtech. Stále jsem na nich cítila ty Edwardovy. Byl to příjemný pocit a to mě děsilo. Stále jsem ho milovala, ačkoliv jsem nechtěla, ale na to, co cítím k Aaronovi, je slovo milovat krátké. Je to pouhá setina toho, co k nemu skutečně cítím. Zvedla jsem se na posteli do sedu a záda si podepřela polštářem. Dívala jsem se z okna, jak se obloha spolu s lesem pomalu probouzí do nového dne. Černo černá tma byla ta tam a na nebi se skvěly první ranní červánky.

Položila jsem si své ruce na místo, kde právě vyrůstalo mé miminko, má malá Daisy. Ach, drahoušku, co když tě přivedu na svět, a pro tebe žít, bude jen utrpením. Co když má tvůj tatínek pravdu a život, jaký ti je předurčen, je jen zatracením a neštěstím, které jsme ti dali do vínku? Má cenu takový život vůbec žít? Neublížím ti tím ještě víc? Budeš trpět celý svůj život, nebo budeš šťastná a spokojená? Poraď mi, maličká, co mám dělat? Nechat tě odejít a nikdy se nedozvědět, jak skvělou dceru bych měla? Ne, to přeci nemohu udělat, ať Aaron tvrdí cokoliv. Říkal, že Gabriel je šťastná, proč bys nemohla být i ty? Určitě budeš to nejkrásnější, nejroztomilejší a nejšťastnější dítko pod sluncem. A i když se o nás tatínek nebude chtít postarat, budeš mít mě. Nějak to vymyslíme, spolu to zvládneme.

Zavřela jsem oči a představila si spokojenou rodinu. Mě, Daisy ve svém náručí a... Aarona? Jenže pokud nás Aaron nebude chtít, zaujme jeho místo Edward? Vím, že on by se o nás postaral velice rád. Miloval by tě jako svou vlastní dceru. Je tak hodný a já mu jen ubližuji. Měla bych odejít a už nikdy mu nevstoupit do života. Už nikdy mu nezpůsobit ten útrpný výraz na tváři. Nechat ho žít v klidu jeho věčnost. Jenže on by mě nenechal odejít. Sám mi to řekl. A i když jsem si připadala sobecká, i já ho potřebovala blízko sebe. Jen jsem to cítila jinak než on. Já ho potřebovala jako přítele, za kterým přiběhnu se svým trápením, ne jako muže, do jehož náruče se schovám před světem; to náleželo Aaronovi a nikomu jinému.

Na dveře se ozvalo lehké zaklepání. Rychle jsem si otřela slzy z tváří.

„Ano?“ Dveře se otevřely a za nimi stál Edward. Tvářil se jak boží umučení, jako by ho na nože brali a ten pohled mě doslova mučil.

„Mohu dál?“ Přikývla jsem a počkala, až za sebou zavře dveře. „Přišel jsem se omluvit. Respektuji, že už ke mně nechováš city jako kdysi a to, co jsem udělal, bylo neomluvitelné. Rád bych řekl, že mě to mrzí, jenže opak je pravdou, ale mrzí mě, že se kvůli tomu trápíš. Vím, že na to nelze zapomenout, ale chci ti říct, že se budu chovat stále jako tvůj přítel a nic víc po tobě nebudu vyžadovat. To, co jsem ti slíbil, stále platí, Bello. Nepotřebuji, abys mě milovala, stačí, když mi budeš na blízku. Prosím, neodháněj mě od sebe.“

„Edwarde, já tě přeci neodháním. Jsem sobecká, ale cítím to tak. Potřebuji tě u sebe, ale ne tak, jak by sis představoval. Potřebuji tě jako přítele. Už jednou jsem to říkala a nic se na tom nemění. A ten polibek si nevyčítej, kdybych ho nechtěla, neopětovala bych ho. Jen už se to víckrát nesmí stát.“

„Já vím,“ přikývl. Nastalo trapné ticho a já nevěděla, jak ho přerušit. Sledovala jsem svoje ovázané ruce a nebyla schopná vymyslet téma k hovoru.

To tíživé ticho přerušilo až lehké zaklepání.

„Doufám, že neruším. Bello, potřeboval bych tě prohlédnout a vyměnit ti obvazy na rukou.“

„Jistě, Carlisle.“ Carlisle vešel a zavřel za sebou dveře. Sedl si ke mně a nejprve mi zkontroloval žebra. Edward stál u okna a zamyšleně nás pozoroval.

„Hm, vypadá to, že se to krásně hojí.“ Pak následovaly převazy. Snad poprvé jsem viděla své ruce celé pořezané, plné stehů, jizviček a strupů. Carlisle dokončil svou práci a spokojeně se na mě podíval.

„Jak se cítíš, Bello?“

„Fajn, je mi fajn.“

„Těhotenství ti dá ještě zabrat, musíš se na to pořádně připravit. Vypadá to, že dlahu budeš mít nejdéle, ale než ti začnou otékat nohy, bude už pryč.“

„Skvělý,“ povzdechla jsem si a Carlisle se zasmál.

„To k těhotenství patří. Ranní nevolnosti, změny nálad, spořádání veškerého jídla v ledničce, podivné chutě, otékání nohou.“

„No, bude to rozhodně zajímavé,“ ušklíbla jsem se.

„Ale ten výsledek bude stát za to. Určitě to bude krásné a zdravé miminko, jako jeho maminka.“

„Ehm, Bello?“

„Ano, Edwarde?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Je tady Aaron a stojí za dveřmi.“ Edward přešel ke dveřím a otevřel je. Tam stál vyjevený Aaron a s vykulenýma očima mě pozoroval.

„Těhotná?“ zašeptal jen a já zavřela oči. Čeká mě právě teď bolestné odmítnutí?

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Následující kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 17. Výčitky a pomíjivé vzpomínky: