Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 14. Trýznění

09.05.2010 (10:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6484×

14. Trýznění

Isabella Swan

Bezmocně jsem seděla na pohovce a nemohla uvěřit tomu, že se blíží náš konec. Věděla jsem, že se mě Edward i Aaron pokusí chránit, ale tím větší jim hrozilo nebezpečí. Mohli by oba zemřít při pokusu ochránit bezbrannou lidskou dívku, kterou oba dva nejspíš milovali. Edwardovými city jsem si byla jistá, ale co jsem si mohla myslet o Aaronovi, když mi lhal o své cestě? Jenže tím jsem neměla čas se zabývat. Milovala jsem ho a toužila jsem, aby byl v bezpečí. Nejradši bych ho odtud vykopala vlastními silami, ale to by hrozilo, že narazí na Victorii dřív.

„Co?“ zeptal se najednou nechápavě Edward a zahleděl se na Aarona. Mračil se, ale postupně se jeho výraz začal rozjasňovat, až z nenadání přikývl. „Dobře.“

„Možná bych měl jít raději nahoru, mohlo by ji to vyděsit.“ Následoval další Edwardův pohled a mě konečně došlo, že spolu mluví v myšlenkách.

„Ano, to bys raději měl. V současném stavu by jí to asi moc nepomohlo.“ Střelil po mě rychlým pohledem, ale já jsem je jen nechápavě pozorovala. Co se děje? Proč má jít Aaron nahoru? Co by mě mělo vyděsit?

Aaron se zvedl a přešel ke mně.

„Miluji tě,“ zašeptal, políbil mě na čelo a rychle vyběhl po schodech do hořejšího patra.

„Kam…?“ Dívala jsem se za ním a vůbec nerozuměla, co se tu děje. „Kam šel?“

Rychle jsem vstala a než mi v tom někdo stačil zabránit, jsem vyběhla za Aaronem. Vešla jsem do pokoje, kde jsem viděla mihnout se Aaronova záda, ale viděla jsem jen mizející odraz. Jak? Hlasitě jsem vykřikla.

„Bello?“ To už se za mnou zjevil Edward, chytil mě do své náruče a odnášel zpět do pokoje.

„Co?“

„Ššš!“ umlčel mě Edward jediným mávnutím ruky a já poslušně zmlkla, když jsem viděla jeho soustředěný výraz, který pozvolna přecházel do rozzuřeného. „Kruci! Kruci! Kruci!“ zaklel a začal nervózně přecházet po místnosti.
„Co je? Co se děje? Kde je Aaron? Je v pořádku? Edwarde!“

„Poslouchej mě, Bello.“ Edward si ke mně přiklekl a položil mi své ruce na tváře. Dívala jsem se do jeho rozzuřených, vyděšených očí a strach mě sžíral do morku kostí. „O Aarona neměj strach, umí se o sebe postarat. Teď by ses spíš měla strachovat o sebe. Victoria není sama.“

„Cože?“ vyjekla jsem a celá ztuhla. Nic jsem nechápala. Victoria není sama. Aaron je pryč. Zmizel. Rozplynul se jak pára nad hrncem a já viděla jen jeho mizející siluetu. Co se to děje? Co se s ním stalo? Patří to snad k jeho podstatě? Panebože!

„Bello!“ Edward mi třásl s rameny a snažil se mě probrat z mého transu.

„Edwarde, co se to stalo s Aaronem?“

„Teď není čas na vysvětlování. Už je tu.“ Postavil mě na nohy, přitiskl ke zdi a ochranářsky se přede mě postavil. Pak se rozrazily dveře.

Stála v nich rozzuřená Victoria, dech vyrážející jako jsem si ji pamatovala, po boku dvou mladíků. Pečlivě jsem si je prohlížela. Ten jeden se vzezřením podobal Emmettovi. Měl ohromné tělo, ale na to, jak velké jeho tělo bylo, byla jeho hlava až směšně malá. Rudé oči planuly nenávistí a černé vlasy se mu okolo obličeje svíjely jako hadi. Ten druhý byl výrazně menší, než ten hromotluk, ale působil stejně hrozivě. Vlasy suché trávy mu trčely do všech stran a tvář mu zdobil ohyzdný úsměv, jenž patřil bezesporu mně.

„Victorie.“ To jediné slovo z Edwardových úst, které mělo být jakýmsi pozdravem, znělo spíše jako nadávka, když bylo spojené s vrčením, vycházejícím z Edwardovy hrudi.

„Jsem ráda, že se konečně shledáváme,“ pronesla Victoria hláskem sladkým jako med. Nadechovala jsem se, abych něco řekla, ale bylo by ještě horší, upozorňovat na sebe.

„Bohužel nemůžu říct to samé.“ Victoria pobaveně zavrtěla hlavou a vešla do domu. Opatrně jsem vykukovala zpoza Edwarda a Victoria na mě upřela svůj kočičí pohled plný pomsty. Bylo jasné, kdo byl její prioritou. Já.

Victoria asi něčím Edwarda rozčílila, protože mohutně zavrčel a připravil se ke skoku.

„To nedovolím!“
„Edwarde.“ Položila jsem mu ruku na rameno a snažila se mluvit trochu klidným hlasem. Bylo to nesmírně těžké, protože se mi klepal stejně jako kolena, ale za své rozhodnutí jsem byla ráda. Victoria chce mě, nikoho jiného. Musím Edwarda zachránit. Chci vědět, že oba dva muži, které miluji, ano, správně, miluji, budou v bezpečí a živí.

Zhluboka jsem se nadechla a obešla jeho rozpažené ruce. Bylo to ode mě hloupé pomyslet, že bych dostala šanci s Victorií vyjednávat o Edwardově životě. Během vteřiny jsem letěla přes půlku místnosti a Edward odrážel útoky Victorie a jednoho z upírů. Poslední upír, který patřil k Victorii, se vrhnul ke mně. Chytil mě pod krkem a vyzdvihnul do vzduchu. Škubala jsem nohama do prázdna a snažila se zachytit jakýkoliv pevný bod. Začínala jsem se dusit a ten upír si to uvědomil, když spatřil můj brunátný obličej. Nechal mě spadnout na zem a mě došlo, že jeho úlohou není mě zabít, pouze mě mučit a způsobit mi co nejvíce bolesti, aby to poté jeho paní měla jednodušší. Najednou mě prudce vytáhl za vlasy a hodil o kousek metrů dál, kde jsem spadla na konferenční stolek, který se pod mou váhou roztříštil na tisíce kousíčků, jejž se mi zabodávaly do holé kůže. Cítila jsem pramínek krve, který mi stékal z koutku úst, a vyděšeně jsem vzhlédla. Stále se nade mnou skláněl ten hnusný upír, což byla jediná má útěcha. Victoria je natolik zaměstnaná, že mě nemůže přijít dorazit sama. Druhý důvod mé radosti byl, že Edward je nejspíš stále naživu. To mi také potvrdil výkřik, který se ozval o pár setin vteřiny později.

„Teď!“ vykřikl Edward odkudsi. Neviděla jsem, co se děje, protože mi výhled zakrýval upír, vzpínající se nade mnou. Zapřela jsem se rukama, čímž jsem si zařezávala střepy skla hluboko do dlaní, a sunula se od něj co nejdál. Všiml si mé snahy a rychle ke mně přikročil. Za vlasy mě vytáhl na nohy, až jsem vyjekla. Tváře jsem měla zbrázděné slzami a krví, na kterou se mi lepily vlasy.

„Kampak utíkáš, holubičko?“ zašeptal mi do ucha a já jsem cítila studený pot, který mě polil. Hodil mě do kouta místnosti a já cítila nepříjemné křupnutí v hrudním koši. Lapala jsem po dechu a u srdce mě bolestivě píchalo.

Viděla jsem, jak se ke mně sklání ten upír, jenže ho najednou někdo prudce odhodil. Bála jsem se, že už si pro mě jde Victoria, ale najednou jsem před sebou viděla dvě zlaté oči, bronzovou čupřinu a starostlivý výraz. Slyšela jsem hrozný jekot, a tak jsem otočila hlavu, abych spatřila Victorii a její poskoky v plamenech. Před nimi se tyčil Aaron ve své výšce a já viděla jeho nevraživý pohled. Upoutaly mě jeho oči. Byly tak černé, jako kdyby postrádaly bělmo. A pak bylo ticho. Victoria zmizela a stejně tak černé plameny, které doteď olizovaly její polámané tělo. Aaron vycítil můj pohled a podíval se na mě. Zalapala jsem po dechu. Nemýlila jsem se, skutečně měl oči černé jak noc, vypadal jako příšera z nočních můr. Chvíli na mě hleděla a já s údivem pozorovala, jak se ty hrůzostrašné oči mění v ty, které jsem tak milovala.

Znovu jsem zalapala po dechu, omámená tím, čeho jsem právě byla svědkem a nemohla uvěřit tomu, že mě můj zrak nešálí, když mě znovu bolestivě píchlo u srdce.

„Au,“ zasyčela jsem a chytila se za bolavé místo. To už se nade mnou skláněly dva páry vyděšených očí.

„Bell, jsi v pohodě?“ zeptal se Aaron.

„Jo, nic mi není.“ Natáhla jsem ruce před sebe a Aaron mi pomohl vstát. Neustále mě přidržoval a já mu byla vděčná, protože mou mysl pohltila mlha, které jsem se ani nevzpouzela.

***

Tma. Všude byla jen tma. Po dlouhých hodinách, nebo to byly dny, jsem si konečně začala uvědomovat své tělo a svou mysl. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo a jako zpomalený film mi před očima běhaly pomatené obrázky. Práce. Dům Cullenových. Edward. Aaron. Victoria. A pak jsem si vzpomněla na všechny ty rány, které mi uštědřili během Victoriina pokusu o vendetu.

Čas plynul jako řeka linoucí se krajinou a já přemýšlela. Znovu a znovu jsem si přehrávala obrázek Aaronových očí, které změnily barvu. Pak jsem si vzpomněla na to, jak záhadně zmizel, a když jsme potřebovali pomoc, byl zase tam. Musíme si promluvit. Musím mu říct, že ať byl kdekoliv a s kýmkoliv, je mi to jedno. Miluji ho a musím mu to říct. Jenže jak se kruci dostat z té zpropadené temnoty? Jak znovu rozlepit ztěžklá víčka a pohlédnout do těch inkoustově černých očí, které mi vyrážejí dech?

Minuty utíkaly a já byla vzteklejší a vzteklejší. Copak jsem mrtvá, že se mi nedaří probudit se? Panebože! Co když jsem skutečně zemřela a zanechala Aaronovi trpké vzpomínky na své chování. A pak jsem to ucítila. Ucítila jsem jemný dotek chladné ruky a tichý dech u svého ucha, který mě lechtal na ušním lalůčku.

„Bello?“ zeptal se medově sladký hlas a já tolik toužila zakřičet, že jsem tady a slyším, vnímám! Ten hlas byl vyděšený. Už musím být mimo dlouhou dobu.

„Edwarde, nech ji, neslyší nás,“ upozornil ho Carlisle tichým hlasem.

„Ale už je to tak dlouho.“

„Já vím, ale při operaci jsme ji podali opravdu velké množství morfia a anestezie dopomohla ještě k delšímu spánku. Probere se.“

„Sám máš pochybnosti,“ pronesl hořce Edward.

„Ano, ale zlomená žebra, která vedla k rozšířenému pneumotoraxu a k tomu ještě ruptura sleziny, nemůžeš se divit, že je mimo. Byla to náročná operace.“
„Já vím,“ zašeptal Edward bolestně. „Je to má vina.“
„Ne,“ ozval se pevný hlas ode dveří a já si v duchu představila výraz Aaronovy tváře. „Je to má vina. Kdybych vás poslechl, Victoria vás vůbec nemusela dostihnout a on by se k ní vůbec nedostal.“

„Měl jsem ji lépe chránit,“ vedl si Edward stále svou.
„Není to vina ani jednoho z vás a tím, že se tu budete takhle hádat, jí moc nepomůžete. Bude vás potřebovat, oba dva,“ zakročil rázně Carlisle a já byla ráda, že jejich hádající se hlasy na chvíli utichly, i když jsem je toužila poslouchat, nechtěla jsem slyšet ten podtón nenávisti, kterou vůči sobě chovají.

„Je tak potlučená. Jak jsem to mohl dovolit? Hrál si s ní, jak si jen přál a nikdo z nás mu v tom nedokázal zabránit.“

„V tom se shodneme,“ ozval se Aaronův hlas z druhé strany mé hlavy. Byli tu oba dva se mnou a měli o mě starost. Mysleli si, že je neslyším, nevnímám. Měli strach, že se třeba neproberu po té náročné operaci. Ten upír si semnou vskutku pohrál. Zlámal mi žebra a způsobil mi vnitřní krvácení. Vzpomněla jsem si na tu pichlavou bolest při nadechování. Jak jim mám dát najevo, že moc dobře slyším, o čem si povídají?

„Musím jít,“ zamumlal sklesle Aaron.

„Já vím, ale máš správný důvod k odchodu. Bella bude nadšená.“
„Myslíš? Mám strach.“
„Nevěřil bych, že budu kdy uklidňovat zrovna tebe, ale strach mít nemusíš. Nedokáži číst její myšlenky, ale znám ji lépe než sám sebe, znám její reakce. Nemáš se čeho bát.“ Edward si těžce povzdechl. „Ano, vím, Alice se zmínila. Měl bys jí to vše vysvětlit.“
„Já vím.“

„Tak už běž. Běž si s nimi promluvit.“

„Edwarde?“

„Ano?“
„Děkuji ti. Postaral ses o ni.“

„Nemusíš mi děkovat, víš, že bych to udělal tak i tak.“
„Ano, vím, že ji stále miluješ.“
„Jen blázen by si nevšiml.“
„Kdyby se Bella rozběhla zpět k tobě, nebránil bych jí. Chápu, proč jsi ji opustil. Sám bych to udělal, ale nemám dostatek síly a odvahy, abych se připravil o její blízkost. Jsem sobec.“
„Nejsi sobec, jsi zamilovaný a k zamilovanosti sobeckost patří.“ Pak se kromě tichého cvaknutí, kdy se otevřely a zavřely dveře, rozproudilo místností tíživé ticho, přerušované pouze pípáním přístrojů, kterých jsem si předtím nevšimla.

Zdálo se mi to, nebo pípalo moc splašeně. Ano, moje srdce uhánělo zběsile kupředu. Kam to Aaron šel a co měl znamenat tenhle jejich rozhovor? Co mě potěší? Ty řeči o odcházení se mi vůbec nelíbily!
„Bello?“ ozval se Edwardův napjatý hlas a já byla ráda, že si konečně někdo vzpomněl, že jsem tu taky. Jenže jak dát najevo, že vnímám. Cítila jsem Edwardovu ruku na své a tak jsem se s ní snažila pohnout. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Měla jsem ztuhlé svaly, ztěžklé únavou a anestezií.

Soustředila jsem se, jak jen to šlo a snažila se nepatrně pohnout rukou. Bylo to tak těžké. Odkdy je těžké pohnout jediným svalem? Snažila jsem se a vskutku po úporných chvílích, kdy mi snad na čele vyskákal pot, jsem pohnula prstem.
„Bello!“ zvýšil hlas Edward, vyskočil na nohy, ale mou ruku napouštěl. Znovu jsem se pekelně soustředila a zmáčkla jeho ruku silněji.

„Klid, Bello, klid. Jsem tady, neboj se. Jsem tu s tebou. Máš v sobě velké množství morfia. Musíš mít vše ztuhlé, ale vše se za chvilku zlepší, slibuji.“ Věřila jsem jeho šeptaným slovům, která zdůraznil chladnými rty, které se přitiskly na mé čelo.

Jak řekl, tak se také stalo. Začínala jsem si uvědomovat ztěžklé končetiny a bolest v hrudi. Jedna z mých nohou byla obzvlášť těžká a já si uvědomila, že jí mám upevněnou v sádře. Ach ne! Přišel čas rozlepit víčka a podívat se na tu spoušť, kterou na mě ztropil ten sadistický služebník Victorie. Úporně jsem se snažila a třepotala se svými víčky, jako s křídli motýla.

„Bello, klidně spi. Nenamáhej se,“ zašeptal Edward a pohladil mě po tváři, když si všiml mé snahy. Nedbala jsem jeho slov a po dlouhých minutách jsem víčka konečně rozlepila. Mžourala jsem do oslnivého světla, ale odmítala oči znovu zavřít, protože jsem měla strach, že bych je už znovu nerozevřela.

Světlu, které dopadalo bodavě do mých očí, do setiny vteřiny zabránila bronzová čupřina a zlaté oči, které na mě hleděly tak podivným pohledem. Spojila jsem si ho s tím, jak se na mě díval tehdy ve Pheonixu, když jsem se probudila v nemocnici po Jamesově útoku.

„E-Edwarde,“ zaskřehotala jsem a jeho výraz trochu povolil. Natáhl se pro skleničku s vodou a do úst mi vstrčil brčko. Hltavě jsem se napila a uhasila tu vyprahlost v mém krku. Zvedla jsem ruku, abych odsunula brčko stranou, ale ruka byla pečlivě zafačovaná v obvazech. Zaúpěla jsem. Vzpomněla jsem si na ty střepy, kterými jsem se brodila a zapíchávala si je do holé kůže.

„Já musím mít ránu,“ zašeptala jsem a všimla si stínu, který přeběhl po Edwardově tváři. „Můžeš mi podat, prosím, zrcátko?“ zeptala jsem se ho, ale on uhnul pohledem. „Edwarde!“

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vplula Alice.
„Bello, jsem tak ráda, že už jsi vzhůru,“ pronesla tiše, ale viděla jsem její bolestivý výraz, když na mě pohlédla.

„To vypadám tak zle?!“ zděsila jsem se. „Okamžitě mi někdo podejte zrcátko, nebo -,“ vztekala jsem se a začala se hrabat z postele. Edward mě jemně zatlačil zpět a ohlédl se na svou sestru. Ta s povzdechem zalovila ve své kabelce a natáhla přede mne malé zrcátko. Opatrně jsem ho uchopila do obvázané ruky a zvedla jej do výšky očí. Zděsila jsem se. Celou mou tvář pokrývaly jemné ranky poseté strupy, doplňovaly je zářivě fialové modřiny a napuchlý ret.

„Panebože,“ zamumlala jsem a zrcátko zase položila.

„Neboj, všechno se to časem zahojí,“ uklidňovala mě Alice, ale raději si vzala zpět své zrcátko.

„Já vím,“ zašeptala jsem, ale cítila jsem slzy, které se mi tlačily do očí.

„Neplakej, zvedla by sis horečku a to by ti teď nepomohlo.“
„Co se mnou vlastně je? Cítím se jak přejetá náklaďákem.“

„Nejsi daleko od pravdy. Ten upír ti zpřelámal žebra, což způsobilo pneumotorax.“ Nechápavě jsem se zamračila. „V plicích se ti nahromadil vzduch, který bylo potřeba operativně dostat pryč,“ vysvětlil a já alespoň z části pochopila, že to bylo opravdu vážné.

„A dál?“

„Máš zlomenou levou nohu, pořezané ruce, tělo samou modřinu a rupturu sleziny, na kterou jsme však přišli brzy.“ Tím zakončil výčet mých zranění, ale jeho bolestivý výraz se nezměnil. Všimla jsem si, že nás Alice opustila.

„Nevyčítej si to, není to tvá chyba.“

„Je, neměl jsem tě vůbec pouštět z očí.“

„Edwarde,“ zaúpěla jsem, ale v tu chvíli se znovu otevřely dveře, v kterých nejistě postával Aaron. Cítila jsem, jak se mé srdce znovu splašeně rozuteklo, což potvrdily také přístroje vedle mé hlavy.

„Myslím, že vás tu nechám o samotě. Jen nezapomeň, moc ji nerozrušuj.“ Aaron jen přikývl a vyměnil si s Edwardem místo u mé postele.

„Bello,“ začal Aaron, ale já mu položila ruku na tvář.

„Ššš, pojď sem,“ pobídla jsem ho a přitáhla si jeho rty na své. Sice to pro mě bylo s nateklým spodním rtem bolestivé, ale nenechám se o tuhle chvíli připravit. „Miluji tě,“ zašeptala jsem, když si opřel svoje čelo o mé.

„Já tebe taky.“ Jeho tvář prozářil pomíjivý úsměv, znovu mě políbil, tentokrát vášnivěji, ale jeho tvář se pak znovu zachmuřila.

„Musím ti něco říct. Něco ti vysvětlit…“

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 14. Trýznění: