Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 11. Nezajímá mě to!

15.04.2010 (17:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6489×

11. Nezajímá mě to!

Isabella Swan

Ráno jsem se probudila v náručí Aarona, který mě pozoroval. Už jsem si zvykla na to, že vždy když se probudím, tak je vzhůru.

„Spíš ty někdy?“ zeptala jsem se a protáhla.

„Ano, ale jen tak hodinku nebo dvě. Spánek nepotřebuji.“ Překvapila mě jeho otevřenost. „Vyděsil jsem tě?“

„Ne, to ne, jen překvapil. Jsem ráda, že jsi ke mně upřímný.“

„V noci, když jsem tě pozoroval, jak spíš, jsem došel k názoru, že budu upřímný, jak jen to půjde.“ Chvilku jsem to vstřebávala, než mi došlo, že nejspíš dostanu odpovědi na pár otázek.

„Můžu se ptát?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ptej se,“ oplatil mi Aaron úsměv.

„Takže, jíš…“ Aaron přikývl. „Piješ, ale jen nealko. Proč?“
„Alkohol mi nedělá dobře.“

„Srdeční tep?“
„Skoro žádný, ale oproti upírům silný,“ zasmál se.

„Reflexy? Rychlost?“

„Vtom jsem jim velice podobný.“

„A ty vraždy?“

„Bell, to už nemůžu,“ povzdechl si Aaron.

„Promiň, nechala jsem se unést. Promiň.“

„To nic lásko.“ Aaron mě pohladil po vlasech a políbil.

„Musím mluvit s Emmou. Včera jsem to pak nechala vše na ní.“ Cítila jsem se provinile, že jsem pak zmizela.

„Všechno to zvládla. Stavila se tady, asi před hodinkou. Nechtěli jsme tě budit.“ Přikývla jsem na srozuměnou, ale i tak se vyhrabala z postele.

„Co děláš?“ zamručel nešťastně Aaron a tvářil se jako boží umučení.

„Musím jít pracovat. Nepřijela jsem se sem flákat.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a zaplula do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu.

„Tak já jdu. Do oběda snad bude všechno hotové a budeme se s Emmou moci vrátit do města. Klidně jeď napřed, musím odvést Emmu.“

„Asi pojedu. Potřebuju ve městě ještě něco zařídit.“

„Dobře, tak se uvidíme doma.“ Sklonila jsem se nad Aarona, který si stále lebedil v posteli, a věnovala mu dlouhý polibek. Po chvilce přemáhání, kdy jsem zavrhovala možnost polibek více prohloubit a vrátit se k Aaronovi do postele, jsem se přece jen zvedla a se zamáváním jsem vystřelila z pokoje.

„Bello?“ Zastavila jsem se v půli pohybu a zpomaleně se otočila. Většina věcí už byla uklizená a já zrovna mířila k jídelně.

„Ano, Alice?“ zeptala jsem se kousavě. Stále jsem se zlobila za ten včerejšek.

„Včera jsi mě nepochopila. Nemám nic proti Aaronovi, díky Jasperovi vím, že tě skutečně miluje, já jen kvůli, ehm, jeho pravé podstatě nevidím budoucnost, pokud je někde blízko. Chápu, že se zlobíš na Edwarda, ale on má o tebe prostě jen strach. Nedokážeš si představit, jak zlé to s ním bylo, když tě musel opustit.“

„Musel opustit?! Opustil mě, protože chtěl, protože mě nemiloval. Jen si semnou hrál!“

„To není pravda. Opustil tě, aby tě ochránil před tvory, jako jsme my,“ odporovala nešťastně Alice.

„Pokud to tak myslel, tak se mu to tedy opravdu nepodařilo!“ ušklíbla jsem se ironicky. „Kruci, proč všichni víte, co je Aaron zač a já ne?!“ rozčilovala jsem se.

„Bello, jsme zatracení, stejně jako Aaron. Nehrozí nám nic podobného, jako tobě.“ Alice mě pohladila po paži, aby trochu uklidnila mou náturu.

„Říkala jsi, že mě opustil jen proto, aby mě ochránil?“ zeptala jsem se na slova, která mi vrtala hlavou.

„Ano, ty tvé narozeniny pro něj byly poslední kapka. Bylo to pro něj těžké, bojoval s láskou k tobě a tvým bezpečím a nakonec právě kvůli tomu, že tě tolik miloval a stále miluje, tě pro tvé dobro opustil. Myslím, že doufá, že to pochopíš,“ odpověděla se zármutkem v hlase Alice.

„Tak to je skvělý! A na můj názor se nikdo nezeptal, že ne? Nikoho nezajímalo, co si o tom myslím já?! Jeden zpropadený upír si usmyslí, že pro mě bude lepší, když odejde a teď si bude myslet, že po tom všem, co jsem si kvůli němu protrpěla, mu padnu k nohám, jen co se znovu zjeví v mém životě? A to zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně po těch třech letech dala dohromady a začala znovu normálně žít, aniž by mě trápily zlé sny a ta tepající bolest uvnitř mě. Alice, buď tak laskavá a vyřiď svému bratrovi, že o jeho omluvy nestojím.“

„To nebude potřeba, slyšel tě.“ Alice pohlédla za má záda, kde stál Edward a nešťastně se na mě díval.

„Ty!“ zakřičela jsem nepříčetně a otočila se k němu. „Myslíš si, že pouhá omluva zpraví to, cos napáchal? Nevíš, jak mi bylo, když jsi mě nechal v tom lese zničenou, zlomenou a nadobro ztracenou ve vlastním těle! Teď si sem nakráčíš, po svém boku okouzlující upírku, neboj, domyslela jsem si, kdo Kim je, a budeš si myslet, že se ti vrhnu kolem krku?“ Nepříčetně jsem ječela a divila se, že už okolo nás nestojí hlouček diváků.

„To jsem nečekal. Vím, jakou jsem udělal chybu a nikdy jsem nečekal, že mi jen tak odpustíš. Po roce jsem se vrátil do Forks a byl odhodlaný odprosit tě na kolenou, ale ty už jsi tam nebyla. Alice mě přemluvila, abych se vrátil k rodině, které mezitím přibyl jeden člen. Kim je mi sestrou stejně jako Alice nebo Rose. Mé srdce vždy patřilo jen tobě a tak je tomu i teď.“

„To je sice pěkné, Edwarde, vrátil ses, chtěl se omluvit. Tehdy bych ti možná odpustila, jenže já už jsem teď jinde a mé srdce už našlo jiného majitele,“ odpověděla jsem chladně a prošla okolo něj, aniž bych jen koutkem oka pohlédla do jeho tváře.

Zuřila jsem, měla jsem chuť do něčeho pořádně praštit. Vlítla jsem k sobě do pokoje a na chvíli mě překvapilo, že tam není Aaron. Nejspíš už odjel. Začala jsem si házet věci do kufru a pobíhala po pokoji. Ještě jsem stihla zavolat Emmě, aby si zabalila, protože za dvacet minut odjíždíme. Pak se ozvalo lehké zaťukání na dveře. Naštvaně jsem je rozrazila v domnění, že jde o Edwarda, ale za dveřmi se krčila Alice. Zhluboka jsem vydechla, na chvíli zavřela oči a promnula si kořen nosu. Když jsem si vzpomněla, od koho jsem tohle gesto okoukala, rychle jsem ruce zase spustila a pohlédla na Alici.
„Co se děje?“ promluvila jsem potichu a hlas se mi stále chvěl rozrušením.

„Já jsem se jen chtěla zeptat, jestli bychom se ve městě nemohly třeba sejít, popovídat si v klidu bez hádek, jen my dvě, tak jako dřív.“

„J - já nevím, Alice,“ povzdechla jsem si smutně a svěsila hlavu.

„Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem znovu našla svou nejlepší kamarádku a sestru. Tolik se mi po tobě stýskalo. Nemohla jsem se s tebou ani rozloučit, zakázal mi to. Říkal, že čistý řez-.“

„Bude pro mě nejlepší,“ doplnila jsem ji se smutným úsměvem.

„Přesně tak. Slíbíš mi tedy, že se ještě uvidíme?“

„Slibuju,“ pousmála jsem se a napřáhla svou náruč.

„Skvěle! Ozvu se ti a teď už bys měla jít, Emma tě bude za pět minut čekat u tvého auta.“

„Díky, Alice.“ Zabouchla jsem dveře a rychle dobalila svůj kufr. Bylo zvláštní, jak rychle se mi měnily pocity. Jasper! Jistě, že mi to nedošlo dřív. Určitě mě uklidnil, když jsem mluvila s jeho manželkou. Měl o ní starost i přede mnou. Neubránila jsem se uchichtnutí, co já bych mohla Alici provést?

Táhla jsem svou tašku po schodech, pod kterými na mě čekali Jonesovi, aby se semnou rozloučili.

„Bello, musíme ti ještě jednou poděkovat. Včerejší večer byl dokonalý, myslím, že se to stane naší novou tradicí, takže už si připravuj nápady na příští rok.“

„Jistě, Abigail. Budu připravená.“ zasmála jsem se a nechala se od ní lehce obejmout. S panem Jonesem jsem si podala ruku a opustila jejich letní sídlo. Emma už na mě čekala u auta.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a Emma přikývla. Naposledy jsem se podívala na místo, kde se mi znovu změnil život. Na místo, kde jsem potkala svou bývalou lásku a ztracenou rodinu. S posledním pohledem do zpětného zrcátka jsem vyjela na silnici a mířila zpět do víru velkoměsta.

***

Prvních pár dní po tom maškarním bálu se strhnul humbuk. Dostala jsem pozvání na rozhovor do jednoho z mnoha známých časopisů pro ženy a po dlouhém přemlouvání Aarona a Emmy, jsem jim přeci jen interview poskytla. Dokonce má fotka skončila na titulní stránce. Upřímně jsem doufala, že se tohle nedostane až k mé matce, která by jistě šílela. Bohužel, náhoda je blbec a mě skutečně o pár dní později zvonil telefon, kde mi Renné vyčetla, že jsem jí takovou závratnou novinu neřekla.

Byl to opravdu náročný týden, nevěděla jsem kam dřív skočit. Pan Smith se mě snažil nepřetěžovat, ale pokud si klienti vyžádali přímo mě, neodmítal je a já taktéž ne. Seděla jsem ve své kanceláři, zapíjela už třetí aspirin, protože mě hrozně bolela hlava a snažila se na nic nemyslet. Vyčistit si hlavu a donutit tělo na chvíli zregenerovat síly. Měla jsem toho nad hlavu. Připravovala jsem tři oslavy v jednom týdnu, už více jak čtrnáct dní jsem se pořádně nevyspala a teď se k tomu přidaly ty zatracené bolesti hlavy.

Zrovna jsem opatrně pokládala prázdnou skleničku na stůl tak, abych neudělala moc velký hluk, když se ozvalo hlasité zaklepání.

Zaúpěla jsem. „Ano?“ Dovnitř nakoukla hlava Emmy.

„Máš tu návštěvu.“ Věnovala mi soucitný úsměv a otevřela dveře dokořán, aby uvolnila místo usmívající se Alici.

„Ahojky!“ vykřikla nadšeně, když se za ní zavřely dveře.

„Ššš,“ tišila jsem jí a znovu se chytila za hlavu.

„Promiň, já neviděla jsem to.“ Byla celá zachmuřená.

„Nevadí a nebuď zamračená. Musíš si zvyknout, že v mém okolí se vyskytuje Aaron.“

„Snažím se tomu přivyknout,“ ušklíbla se Alice. „Ale kvůli tomu jsem nepřišla. Co bys řekla na kávu se mnou? Tedy, ty si dáš kávu a přitom si můžeme povídat.“

„Proč ne, těším se, až se odtud na chvíli dostanu. Jdeme!“ zavelela jsem a zvedla se k odchodu.

***

„Alice, mluvila jsem celou hodinu. Pověz mi, co se dělo u vás od té doby, co jste odešli?“

„Odjeli jsme na Aljašku a žili tam asi měsíc. Během toho měsíce se Kim rozhodla, že se přestěhuje s námi k Velkému Otročímu jezeru, kde Esmé koupila nový dům. Pak jsem měla vizi, že se Edward rozhodl vrátit do Forks. Jen jsem netušila, že tam nejsi. Donutila jsem ho vrátit se zpět. Nebyl z toho nadšený, viděla jsem, jaké mu dělá problémy podívat se nám do očí a poslouchat naše myšlenky. Stále jsme po tobě smutnily, ale Kim přinesla do našeho života nové světlo a donutila nás dívat se na to trochu jinak. Snažili jsme se v tom najít špetku dobra. Měla jsi žít bez nebezpečí poklidný lidský život, což se nepodařilo, ale za pokus to stálo. Asi před třemi měsíci se snad poprvé Esmé rozohnila a rozhodla, že s Edwardem to takhle nejde. Přestěhovali jsme se do New Yorku, donutili ho chodit znovu do školy a on se kvůli Esmé snažil, jenže mému vševědoucímu oku neušlo, jak moc mu schází jeho druhá půlka.“ Poslouchala jsem Alicino vyprávění a někde v koutku duše jsem věděla, že jsem Edwardovi odpustila, ale rozhodně jsem neměla v plánu mu to říct. Můj názor na jeho nynější chování byl stejný. Už mi nemá co mluvit do života.

„Myslím, že jsme si v podstatě protrpěli to samé.“

„Neboj se Bello, já už se tě nevzdám. Do konce života se mě nezbavíš,“ horovala Alice nadšeně a já se uchichtla.

„Klidni Alice, neslibuj něco, co bys nemohla dodržet.“ Alice si povzdechla, ale už mlčela a já jí byla vděčná. Hlava už mě sice nebolela, ale z toho našeho krafání, mi už pěkně hučelo v uších. Dokázaly jsme probrat opravdu vše.

„Bello?“ ozvala se Alice po chvilce zkoumání své minerálky.

„Ano?“ zeptala jsem se opatrně.

„Když jsi říkala, že si začala mít ráda nákupy, co kdybychom o víkendu vyrazily projít pár obchodů?“

„No, proč ne. Po dlouhé době mám o víkendu volno, Aaron nebude doma, takže můžeme.“

„Tak v sobotu? Uděláme si dámskou jízdu?“

„Jasně,“ usmála jsem se potěšeně a v podstatě se nemohla víkendu dočkat.

***

Zbytek týdne utekl jako voda, byla sobota a já netrpělivě vyhlížela Alici před domem. Dorazila na minutu přesně. Seskočila z motorky, políbila Jaspera a přiběhla ke mně. Pozdravila jsem Jaspera mávnutím ruky a otočila se k Alici, které v očích zářily tisíce mihotajících se jiskřiček.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a zazubila se na ní. Alice jen šťastně vyjekla, což mě pobavilo a už mě táhla k mému autíčku, abychom co nejdříve vyrazily. S Alicí jsem měla strávit celý dnešní den a večer a opravdu jsem se na to těšila.

Prošly jsme snad všechny obchody v obrovském nákupním centru, navzájem si podávaly kousky oblečení a bavily se u toho. Měly jsme naprosto totožný styl, z čehož byla Alice docela překvapená. Dříve bych si na sebe podobné modely nevzala, ale teď jsem pomalu ani jiné nevyhledávala. Stále jsem měla ráda obyčejné pohodlné džíny, ale kvůli práci jsem si zvykla na vyzývavé kousky. Alici to zdá se potěšilo, protože konečně nenadávala na můj příšerný styl.

Večer jsme si užily snad ještě víc. Až mě mrzelo, když mě přemohl spánek a já usnula Alici na rameni. Ráno, když jsem se probudila, ležela jsem v posteli, na jejímž okraji seděla usměvavá Alice s připravenou snídaní.

„Dobré ráno.“
„Dobré,“ zívla jsem a protáhla si ztuhlé svaly.

„Připravila jsem ti snídani, ale budu muset jít. Vyrážíme ještě na lov.“

„Nevadí, počkej, půjdu tě vyprovodit.“ Vykopala jsem se z postele a rychle na sebe natáhla džíny a nějakou mikinu, protože venku bylo stále mrazivo.

Počítala jsem s tím, že pro Alici přijde znovu Jasper, a tak mě překvapilo, když ze stříbrného Volva vykoukla bronzová hlava. Jistě, mohlo mi to dojít, ale byla jsem tak naivně hloupá, že jsem si myslela, že se nebude pokoušet vyhledávat mou blízkost.

„Ahoj,“ pozdravil a já jen kývla hlavou. Alice začala cpát všechny své tašky do kufru a Edward mě lustroval pohledem. Nebylo mi to příjemné. „Budeš mě stále ignorovat?“ zeptal se dotčeně.

„Neignoruju tě. Jen nějak nemám, co bych ti vyprávěla.“

„Za to já bych mohl mluvit až do večera. Bello, myslel jsem si, že jsi chytřejší, zodpovědná. Udělej mi laskavost a rozejdi se s Aaronem.“
„To si ze mě vážně děláš legraci, že jo?“

„Ne, myslím to naprosto vážně.“

„Tak mě dobře poslouchej, protože já tohle myslím taky vážně. Přestaň mi říkat, co mám a co nesmím dělat. Nezajímá mě tvůj názor na to, s kým se právě vídám. Nebudu kvůli tvé žárlivosti opouštět někoho, koho miluji.“ Otočila jsem se na Alici, která se objevila po mém boku a jemně mi stiskla paži. Slíbila jsem jí, že nebudu už křičet a rozčilovat se.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Děkuji ti, Alice, za krásný víkend. Někdy si to musíme určitě zopakovat. Měj se hezky.“

„Ty taky.“ Pevně jsem jí objala a zamířila zpět do domu.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou tiché rozloučení. Hlasitě jsem si odfrkla a práskla s dveřmi. Tohle už opravdu přehnal!

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 11. Nezajímá mě to!: