Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nessiin pláč - 6. kapitola

24.06.2010 (13:30) • Miamam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1008×

6. kapitola

Edward mě u řeky postavil na zem. Mohl sice docela lehce přeskočit vodu i se mnou v náručí, ale věděl, že to nemám ráda. Drželi jsme se v objetí a dívali se jeden druhému do očí. Sklonila jsem hlavu a opřela se o jeho hruď. Chvíli jsem poslouchala, jak dýchá.

„Bude se mi po ní stýskat. Dokonce i po Jakovi. To je divné,“ odmlčel se Edward.

„Není,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nessie je naše jediná dcera. A Jacob je tu kvůli ní tak často, že se nedivím, jak ti přirostl k srdci,“ řekla jsem tiše a vzala ho za ruku.

„Pojďme domů. Chci se přesvědčit, že už nám Jake nespí v obýváku.“

Edward s úsměvem přikývl. Přeskočili jsme řeku a ruku v ruce jsme pomalu běželi k chaloupce.
Najednou se mi vysmekl a zůstal stát s otevřenou pusou a vykulenýma očima.

„Lásko?“ Vrátila jsem se k němu. „Co se děje?“

„Jake. Nessie... Oni snad...“ Rozeběhl se k domu. Zamrazilo mě.

„Edwarde? Edwarde!“ volala jsem za ním a o pár vteřin později jsem už stála uvnitř domu. Edward seděl opřený o stěnu u otevřených dveří Renesméina pokoje.

„Já jsem... Neslyšel jsem jejich myšlenky. Odešli?“ vydechl Edward a chytil se oběma rukama za hlavu.
Polilo mě horko. Běhala jsem z jedné místnosti do druhé a volala jména Nessie a Jacoba. Cítila jsem náhlou bolest u srdce. Odešli? Proč tak náhle? Rozplakala jsem se. Nešťastně jsem se svezla na podlahu vedle Edwarda.

„Jak je to možné, Edwarde?“ zeptala jsem se tiše, ale jako by mě neslyšel. Prudce jsem s ním zatřásla, ale Edward mlčel. Tvář měl zkřivenou bolestí a já si vzpomněla, jak ho před několika lety ve Volteře mučila Jane. Tehdy se tvářil úplně stejně.
Prudce oddychoval a pak se na mě podíval s vytřeštěnýma očima.

„Neslyším je. Nevím na co myslí, v hlavě mi pořád šeptají cizí myšlenky a opakují se. Nemůžu se vůbec soustředit.“

Nevěřícně jsem ho sledovala. Po chvilce jsem se zvedla a rychle jsem běžela sbalit se na cestu. Edward pochopil, co dělám a pomohl mi. Pasy, peníze, první věci, co mi přišly pod ruku.

„Je jisté, že Alice je vůbec neuvidí. Vlkodlak a míšenka není dobrá kombinace pro nahlížení do budoucnosti,“ mumlal Edward rozrušeně to, co už mě napadlo.

Vběhli jsme do garáže a Edward si sedl za volant. Za okamžik už jsme uháněli po silnici k nejbližšímu letišti. Možná, že je stihneme, než odletí letadlo. Kolik toho asi tak může touhle dobou letět? Zabookovala jsem nám letenky a zkusila se zeptat, jestli nemají tentýž let zamluvený i Jacob Black a Renesmé Cullenová. Samozřejmě mi nemohli odpovědět.

Dojeli jsme na letiště těsně před odletem a vběhli lidskou rychlostí do letištní haly. Moc lidí k odbavení tu nebylo. Rozhlížela jsem se po hale na všechny strany, jestli je někde nezahlédnu, ale nebyli k nalezení. Modlila jsem se, abychom je stihli zastavit dřív, než vkročí do Volterry.

Sedli jsme si v letadle na svá místa a netrpělivě čekali, až se vzneseme do vzduchu. Pustila jsem Edwarda, který se stále tvářil, že přemáhá bolest, do svého štítu. Chtěla jsem se s ním podělit o své starosti a taky mu poslat myšlenku, jak moc ho miluji. Určitě si strašně vyčítal, že je neslyšel rozhodnout se o odjezdu. Zase jsem pustila štít do obvyklých mezí a opřela se mu o rameno.

Edward náhle ztuhnul. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Udělej to ještě. Prosím.“ Tvářil se napjatě.

Obklopila jsem tedy svůj štít kolem nás obou a poslala mu ty samé myšlenky jako před chvílí. Už jsem se chystala štít stáhnout, když Edward váhavě promluvil.

„Ty mě... Chráníš,“ vydechl a překvapeně se na mě díval.

„Nepřestávej, prosím. Jen chvilku počkej.“

Už jsem uměla svou schopnost ovládat tolik, že mě její používání nevyčerpávalo. Čekala jsem se štítem obalujícím nás oba a přemýšlela, jak to myslel. Chráním ho? Ale jak?

„Tak, že už mi v hlavě nešeptají žádné cizí hlasy. Je tam zase klid, jako dřív. To je taková úleva! Už jsem se opravdu bál, že přicházím o rozum. Nebo o svou schopnost, přinejmenším.“ Políbil mě na čelo a usmál se.

Něco mě napadlo. Edwardův výraz se postupně měnil ve vystrašený, jak zaslechl moje myšlenky.

Co když má někdo schopnost ovládat myšlení druhých? Edward nedokázal vytěsnit hlasy všech myslících bytostí v okolí a pořád se mu vduchu opakovaly. Že by... to byl ten cizí upír, kterého jsme před nedávnem ucítili v okolí? A pak jsem si na něco vzpomněla.

Tehdy, když jsme honili Jacoba po lese. Co když byl on a Edward donuceni tak prudce zahnout proto, že jim to někdo nařídil, aby nezpozorovali jeho pach? Na mě jeho příkazy samozřejmě platit nemohly. Nikdo by se mi nedostal do hlavy, pokud bych sama nechtěla.

„Je to možné?“ vydechla jsem roztřeseně.

„Dává to smysl,“ řekl Edward.

Co se to děje? Že by někdo vylákal Nessii s Jakem úmyslně? Vzpomněla jsem si na to, jak mi Nessie řekla, že chce odejít.

„Edwarde!“ chytila jsem jej prudce za ruku.

„Řekla mi Nessie totéž, nač myslela dřív, když jsi to nesměl vyzradit?“

„Já...“ odmlčel se a zamračil se. „Vlastně, ne tak docela. Dlouho myslela jen na to, že chce odejít s Jakem za Renée, aby se jí představila. Chtěla tam ale zkusit žít, a proto byla smutná, ty bys na Floridě sotva mohla zůstat s ní. Chtěla odejít, ale než to řekla nahlas, ne do Volterry.“

Takže Volturiovi vyslali někoho, kdo teď Nessii i Jaka vylákal do Volterry. Chtělo se mi zase brečet. Edward mě pevně objal a za chvíli jsem ucítila lehké otřesy, jak se sám rozplakal. Ztěžka jsem polkla a nadechla se, abych se uklidnila. Letadlo najíždělo na ranvej. Zanedlouho už budeme ve vzduchu.

Carlisle a ostatní neví, že jsme odjeli. Jestli je Alice také pod vlivem něčí manipulace, určitě nás neviděla odjíždět. Edward to slyšel a tak vyndal telefon a začal vytáčet Carlisleovo číslo.

Vzala to Alice po prvním zazvonění.

„Edwarde! Jak to, že jsem vás neviděla odcházet? Nechápu to!“ rozrušeně drmolila.

„Alice, aspoň že teď už vidíš. Asi jsi tedy i zjistila, proč jsme odešli tak narychlo. Dej mi prosím Carlislea.“

„Edwarde, Alice mi ten telefon vytrhla z ruky. Můžeš mi říct, co se děje?“ Edward mu řekl vše, co nás před chvílí napadlo.

„Nejspíš to tedy platilo i pro Alici. Dosud. Ten manipulátor se na ni asi přestal soustředit,“ dodal Edward.
Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Slyšíš ty hlasy pořád, když tě Bella pustí zpod štítu?“ zeptal se Carlisle a Edward se na mě otočil. Nechala jsem splasknout svou ochrannou bublinu jen kolem sebe. Edward s odpovědí dlouho nečekal.

„Ano. Když mě Bella nechrání, tak ano. Nevím, jak se tomu bránit. Nemůžu to prostě zastavit, jako kdykoli jindy.“ Roztáhla jsem zase svůj štít a Edward se na mě úlevně usmál.

„Poletíme za vámi hned, jak to bude možné,“ řekl Carlisle. „Snažte se Nessii a Jaka zadržet. Zavolám Eleazarovi a poprosím ho, aby jel s námi. Bude lepší, když před Arem budeme stát oba. Mohl by být soucitnější.“

„Dobře. Budeme doufat,“ zaklapl Edward telefon a strčil ho zpět do kapsy.

Zbytek letu jsme mlčeli. Myslela jsem na Nessii, jak nám rostla před očima. Jak si jako malá holčička hraje s Jacobem a Sethem, jak pořádají závody v běhu. Jak mi přišla ve svých třech letech po půl roce učení říct, že už má učebnice pro základní školy přečtěné. Edward moje vzpomínky tiše sdílel se mnou.

**

Renesmé a Jake seděli v soukromém letadle do Volterry a měli tak podstatně větší náskok před Bellou a Edwardem, kteří budou muset dvakrát přestupovat.
Jake ani Nessie neměli ve zvyku nastupovat do cizích letadel. Neměli ale na vybranou. Bylo to totiž letadlo Volturiových a dovnitř je pozval Iutenah.

Jacob se znaveně sesul na nejbližší sedadlo a tvrdě usnul. Renesmé se trochu omámeně dívala kolem sebe, až se pohledem zastavila na zvláštním snědém mladíkovi. Ten se široce usmál, až se jeho tvář vyhladila a byl teď opravdu krásný.

„Kdo...?“ zašeptala Renesmé k mladíkovi, který k ní hned přiskočil a klekl si jí k nohám.

„Já jsem Iutenah. A ty jsi Renesmé,“ kývl na Nessii, která zmateně přikývla. Ohlédla se po spícím Jakovi a pak se podívala zpět do mladíkovy snědé tváře.

„Viděla jsem tě někdy?“ zeptala se Nessie zvědavě.

„Ty jsi mě neviděla. Já tebe ano.“ Iutenah se zarazil, když se Nessie zamyšleně odtáhla a rychle pohledem zabloudila k Jakovi.

Takhle to nepůjde, pomyslel si Iutenah a začal neslyšně pohybovat rty, jako by na Nessii mluvil. Ta jeho myšlenky říkala nahlas.

„Vlastně ano, potkala jsem tě v lese. Vzpomínám si na tebe. Dal jsi mi květiny. Vyprávěl příběhy. Byl jsi osamělý. Běhal jsi se mnou po loukách. Políbil...jsi mě. Jsme do sebe zamilovaní,“ Nessie se usmívala a tolik věřila tomu, co právě řekla, že Iutenaha objala, jako by to byl její nejbližší přítel. Nemohla jinak.

Jacob zatím tiše zakňučel ze spaní. Po tváři mu stekla slza.

Předchozí

Další

Shrnutí