Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nessiin pláč - 5. kapitola

17.06.2010 (19:45) • Miamam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1153×

5. kapitola

Nevěřícně jsem zírala na Nessie a pomalu si v duchu opakovala, co mi právě řekla.

„Na jak dlouho?“ vydechla jsem tiše.
Pokrčila rameny.

„Nevím. Chtěla bych se porozhlédnout po Evropě a pak zajet do Itálie…“

„To nepřipadá v úvahu,“ řekl rázně Edward. Díval se na Nessii s obavami. Pochopila jsem, proč tak reagoval a zhrozila jsem se.

„Ne! Rozhodně nepojedeš do Volterry!“

Nessie se na mě zamračila. Jakovi asi nedocházelo, o čem to tu mluvíme.

„To je v pohodě. Vždyť pojedu s ní,“ usmál se, jako by se nechumelilo.

„Ty pitomče! Chcete riskovat zadržení Volturiovými? Tebe prodají na kotlety a Nessii někam zavřou, dokud se jim nepodvolí!“ Svým běsněním jsem probudila Setha.

„Co se to děje, proč tak křičíš, Bello?“

„Chci se jen s nimi seznámit a pokusit se pochopit je. Neznamená to, že se s nimi začnu zúčastňovat nějakých jatek,“ vrčela na mě Nessie znechuceně. Otočila jsem se na Edwarda.

„Ty nic neřekneš?“

„Nemůžeš ji tu přeci věznit, lásko. Je prakticky dospělá,“ pokrčil najednou Edward rameny a odmlčel se. Naklonil hlavu, jakoby se snažil něco zaslechnout.

Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. Co to mělo znamenat? Před chvílí byl přece proti!
Chtěla jsem slyšet i Alicin a Jasperův názor, ale ti se z pokoje tiše vytratili. Musela jsem to probrat se zbytkem rodiny, přece někdo se mnou musí souhlasit.

„Pojďme, promluvíme si o tom s ostatními,“ pochodovala jsem ke dveřím.

Edward mě zastavil. „Denaliovi už odjeli, Esmé s Rosalií a Emmettem jsou na lovu.“ Trhl sebou a začal si prsty mnout čelo.

Seth se omluvil, že už by měl jít domů a rychle odešel.

„Ale Edwarde!“ Chytila jsem jej za ramena a trhla s ním. Pohled se mu na chvíli vyjasnil.

„Prober se! Ať už myslíš na cokoli, vrať se sem, protože Nessie chce odejít! Kdyby to byl nějaký výlet, ale ona chce přeci vidět Volturiovy! Udělej něco, nějak ji musíme přesvědčit, aby nejezdila!“

Edward mě asi neposlouchal. Odpověděl mi jen na poslední část.

„Nech ji odejít. Tím raději se pak bude vracet.“ Edwardovo chování mě opravdu ranilo. Copak mu na ničem nezáleží? Nessie mě neústupně sledovala.

„Mami, prosím.“ Zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

„Bello. Nech mě jít.“ To, že mě oslovila jménem, mě zasáhlo jako rána palicí. Nikdy mi tak neříkala, ani když byla opravdu rozzlobená.

Vyběhla jsem z domu, kde nikdo nechápal moje myšlenky, a běžela tmou za Alicí a Carlislem. Ti dva mi budou moci říct, jestli opravdu přeháním a jaká jsou rizika.
Alice mě viděla přicházet a tak už na mě s Carlislem čekali v hale.

„Bello,“ kývl Carlisle na pozdrav.

„Carlisle, Nessie chce jet sama do Volterry. Edwardovi je to jedno a Jake taky souhlasí. Co si o tom myslíš? Jsem snad jenom paranoidní?“ Carlisle se podíval na Alici.
„Myslím, že teď je jedna z mála šancí vyrazit zkoumat Volturiovy. Ti se aspoň přesvědčí, že je Nessie bezpečná. Nevidím je útočit, ani když se dívám z třiceti možných úhlů…“ Povzbudivě se usmála. Ztěžka jsem dosedla na pohovku a zírala do jejich bezstarostných tváří.

„Když pojedeš ty a Edward, bude to bezpečné. Nic se vám nemůže stát. Já jsem s nimi žil, Bello. Nejsou to takoví tyrani, jakými se zdají být.“  Já a Edward jako doprovod. To už zní rozumněji. Carlisle pokýval hlavou. Ve dveřích se náhle objevil Edward.

„Nessie si šla lehnout. Je po dnešku unavená. Zdála se být klidná. A je u ní Jake, aby ji hlídal,“ řekl Edward a sedl si ke mně.

„Edwarde, já mám jen takový strach,“ rozeštkala jsem se. Sakra! Kdybych aspoň mohla vypustit pár slz, aby se mi rychleji ulevilo!

„Necháme vás o samotě,“ zašeptal Carlisle a s Alicí odešli.

„Lásko, neboj se. Když pojedeme s nimi, bude to v pořádku.“ Edward mnou pomalu pohupoval ze strany na stranu. Hladil mě po vlasech a konejšil mě, dokud jsem se úplně neuklidnila. Lehla jsem si mu hlavou do klína a dívala se na něj. Nejspíš má pravdu.

Začal mi tiše broukat moji ukolébavku. Píseň už pomalu končila, když se Edward opět chytil za čelo a mnul si ho prsty.

„Edwarde? Co se děje?“ Posadila jsem se.

„Já… nevím. Celé odpoledne mám pocit, že slyším… jakoby ozvěny myšlenek. Je to divné, nikdy předtím se mi to nestalo. Trochu mě z toho bolí hlava.“
Dotkla jsem se ho jemně na spáncích a hladila ho. Zavřel oči a povzdychl si.

„Měli bychom se vrátit domů a vystřídat Jaka. Musí taky spát,“ potichu řekl a odnášel mě v náručí k domovu.

**

Před několika dny…

Iutenah se už měsíc potloukal v okolí Forks. Aro ho tam poslal pozorovat Cullenovy, za pár dní se má ale vrátit a podat zprávy.

Především měl sledovat tu míšenku a zjistit, jestli se víc chová jako člověk, nebo jako upír. Aro ho varoval před schopnostmi, jakými Cullenovi disponují. Díky tomu si aspoň mohl ověřit sílu svojí manipulace. Na Volturiovy svůj dar nezkoušel, byli mu skoro rodinou. Ale občas, během těch téměř pěti let, co u nich žil, přivedli někoho, koho pak stejně chtěli zničit. Na nich pak Iutenah cvičil své dovednosti.

Bylo mu divné, že se Cullenovi vůbec neživí lidskou, ale zvířecí krví. Nikdy ho ani nenapadlo dobrovolně se vzdát lidské stravy.

Manipulovat ostatními, aby jeho přítomnost nevyzradili, bylo jednoduché, až na jednu výjimku - Bellu Cullenovou.
Byla perfektní štít, i sama pro sebe, a tak ho dopalovalo, že ji nemůže usměrnit jako ostatní.

Chodil je pozorovat každý den a po pár hodinách je vždy na chvíli opustil. Začalo se mu totiž vymykat z rukou nestranné pozorování Renesmé.

Renesmé. Slyšel, jak jí říkají. Byla tak nádherná! Její pleť byla tolik bledá, přesto se její tváře často zarděly a přidaly jí na nevinnosti. Dokonce se mu o ní často zdály sny, ze kterých se probouzel neklidný a sklíčený.   
Vždy, když ji zahlédl, rozbušilo se mu srdce a ucítil u něj palčivou bolest. Žárlil totiž na toho přeměňovače, který ji neustále doprovázel, ať se hnula kamkoliv.

Seděl teď na stromě a ostatní přiměl nedívat se jeho směrem. Renesmé ležela v trávě s rukama za hlavou. Přeměňovač u ní seděl v lidské podobě.

„Bella mě zabije, jestli to zjistí. Neměl jsem ti o oslavě říkat ani slovo.“ Jake se zamračil a díval se po okolí. Jeho pohled téměř opsal kruh - u jednoho místa, tam, kde právě číhal Iutenah, se přestal dívat pozorně a pohlédl zas na Renesmé. Ta zvedla jednu paži z trávy a pohladila s ní Jaka po lokti. Pak si sedla a vzala ho za ruku.

„Jacobe, myslím, že to zjištění nebude tak strašné. Tatínek to stejně vytuší, jen ho budu muset přesvědčit, aby zas nic neříkal.“

Iutenah pozoroval Renesmé s bolestným výrazem ve tváři. Otočil se na větvi, na které zrovna seděl, a skákal z jednoho stromu na druhý, dokud nebyl v bezpečné vzdálenosti.

Lomcoval jím vztek, že ji nemůže mít pro sebe. Najednou se mu zamžil zrak. Zastavil se a protřel si oči. Měl je mokré. Udiveně se díval na slzu, která mu ulpěla na prstě. Chvilku seděl zaraženě ve větvích a pak se vydal do Kanady.

Poletí zpět do Volterry a požádá Ara o radu.

**

Aro seděl se založenýma rukama v křesle a přemýšlel. Byl upřímně zvědavý, jestli si Iutenah vypěstuje nějaký vztah k Bellině dceři, když je stejného druhu.

Usmál se. Byl to rozhodně nejpozoruhodnější míšenec, kterého kdy našli. Ostatní nebyli tak výjimeční jako Iutenah. Většina z dosud nalezených neměla žádné zvláštní schopnosti a nebyli nijak zajímaví.

Do místnosti vešla Jane a v patách jí byl Iutenah. Aro na ni pokývl a ona odešla. Iutenah za ní zavřel dveře.

Vypadá trochu ztrhaně, je to možné? Udivil se Aro. Nabídl Iutenahovi místo v křesle naproti sobě a Iutenah se posadil.
Zadíval se na Ara, který se teď tvářil nedočkavě.

„Aro, můj příteli. Nevím, jestli tyto zprávy pro tebe budou dost zajímavé.“

„Povídej, co jsi zjistil. Něco mě určitě zaujme,“ kývl hlavou Aro.

„Dobře. Cullenovi si žijí svým nudným rodinným životem. Každý má svoje záliby nebo práci, které se denně věnují. Ta míšenka,“ Iutenah se odmlčel.

„Pokračuj, Iute,“ vyzval ho Aro.

„Ta míšenka, Renesmé, je docela obyčejná. Myslím, že po fyzické stránce se podobá spíš lidem. Není nijak zvlášť rychlá. Je silnější než běžní lidé, ale zdaleka ne tolik jako třeba já. Její oči,“ přestal Iutenah na okamžik vyprávět, když si vybavil její nádherné tmavě hnědé oči, ale rychle se vzpamatoval. „Mění barvu, když je hladová. Viděl jsem ji několikrát, jak zkouší různá lidská jídla.“ Aro pozvedl obočí. Iutenah to nekomentoval.

„Ale stejně nejvíce loví zvířata. Poslouchal jsem, co říkala jednomu přeměňovači, který chodí všude s ní. Lidskou krev prý pít nechce. Myslím, že tedy není nijak nebezpečná. Aspoň zatím,“ dodal Iutenah a čekal, co mu na to Aro řekne.

Ten se na něj zamyšleně díval a pak vzal pomalu Iutenaha za ruku. Četl tak vše, co Iutenah u Cullenů viděl. Když se začaly objevovat myšlenky na Renesmé, Iutenah tiše zasyčel. Aro jej pustil a nevěřícně si ho prohlížel. Tak přece.

„Chápu správně, že ses do Renesmé zamiloval?“ zeptal se Iutenaha, který se teď tvářil znepokojeně.

„Viděl jsi mé myšlenky. Pozoroval jsem ji často a ano… Renesmé je pro mě… Zvlášť důležitá. Myslel jsem, že bys mi v tomhle ohledu mohl pomoct, Aro.“ Aro se naklonil k Iutenahovi a natahoval k němu ruku.

„Ukaž mi tvůj plán, Iute.“

Ukázal. Arovi se to docela zamlouvalo. Mohl by mít díky Iutovi u sebe dalšího nadaného míšence a navíc i čtenáře myšlenek a nejspíš i štít. O tom už nějaký čas snil. Bella tedy bude tvrdý oříšek, ale ona má slabost se pro své milované obětovat. Časem se sama podvolí.

Kývl Iutenahovi na souhlas.

„Zmanipuluješ je a přiměješ Renesmé, aby přišla… dobrovolně. Sama nebo s doprovodem, to bude zajímavější. Pozor na Edwarda, musíš ho nějak zmást. Je dost pyšný na svůj dar a tak pro tebe bude snadné ho rozptýlit. Budu se těšit, Iute!“ řekl Aro a široce se usmíval.

Iutenah se lehce uklonil a odešel z komnat. Tvářil se spokojeně, tušil, že to vyjde. A on bude moct mít Renesmé pro sebe. Zaplavilo ho horko z nadšení. Zavřel oči a chvíli si vychutnával ten pocit.

Znovu ji uvidím. A pak bude se mnou. Už napořád.

Předchozí

Další

Shrnutí

Díky Vám za podporu, snad po téhle kapitolce úplně neustane... Prosím, pište komentíky, abych věděla, jestli budete mít ještě zájem. ;-)

Miamam