Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nespravedlivá spravedlnost - 1. kapitola; 2.část

17.06.2010 (18:00) • Trianna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 870×

Peter seděl v kuchyni nad sklenicí červené tekutiny a choval se, jakoby se nic nestalo.

Z lednice jsem vytáhla misku.

„Ty jsi mi připravil snídani?“ Překvapeně jsem zírala na misku s mlékem a vločkami.

Nic neřekl, jen nepřítomně pokrčil rameny. Vzala jsem tu misku a sedla si ke stolu naproti němu. Okamžitě mi pod nos přistrčil krev a zvědavě na mě hleděl. Okamžitě jsem mu ji zase strčila zpátky. Čekala bych, že se znovu rozzlobí, nebo mi opět bude kázat, ale nic z toho se nestalo. Místo toho se jen unaveně usmál.

„Musel jsem to ještě zkusit.“ Přinutila jsem se k plachému úsměvu.

„No… napadlo mě, že tohle by mohla být taky možnost. Víš, trochu kompromisu mezi námi. Nejsem pořád ten zabedněný, mrzutý, posedlí-krví upír,“ prohodil a hodil hlavou k vločkám.

No, ano. V životě by mě nenapadlo, že bych jako upír měla jíst lidské jídlo. Ale líbilo se mi to. Pohled na vločky mi připadal rozhodně lákavější než ta sklenice krve před Peterem. Nabrala jsem si vrchovatou lžičku a strčila ji do pusy.

„Jak ti to chutná?“ zeptal se Pete skepticky.

„Lepší kompromis jsi vymyslet nemohl,“ smála jsem se mezi sousty. Aaahh… A znovu ten jeho unavený úsměv. V jeho očích se zračila jasná zklamanost. Prostupovala jeho tělem odshora dolů, že ho ani nedokázal skrýt těmi úsměvy, kterými dokázal snad vše. Ale snažil se. Snažil se to na sobě nedát tak znát. Snažil se o kompromis. A to mě dělalo ještě šťastnější. Nejen, že ten včerejší večer odnesl tu starost kolem mé abnormality, ale dokonce to vypadalo, že odnesl i tu napjatost mezi mnou a Peterem. Donutila jsem ho přemýšlet. Donutila jsem ho pro mě aspoň trochu změnit své chování.

„Co je?“ zeptal se najednou.

Uvědomila jsem si, že na něj zírám. A zřejmě to byl pohled víc než přátelský. Rozpačitě jsem sklopila oči ke stolu.

„Nic.“

„Něco jo,“ trval na svém a sladce se usmíval.

„Vážně nic.“ Doufala jsem, že to nechá plavat.

„Angie, no tak…“ Vypadal tak úžasně. V podstatě jsem si nikdy nevšimla, jaký krásný chlap to je. Vždycky jsem ho brala jako svého kamaráda. Nejlepšího kamaráda. A teď tu seděl. Jeho blonďatá čupřina, skoro vždy rošťácky rozcuchaná mu ladila s kosými tvary jeho bezchybného obličeje. Koutky úzkých rtů mu směřovaly nahoru a z pod řas na mě koukaly jeho… Ach, můj bože! Jeho vždy tak rudé oči byly nyní dočista jiné. Rudá červeň byla tatam a vystřídal jí mírně načervenalý karamel.

Vystřelila jsem ze židle a div mu neskončila na klíně, když jsem si ty očka chtěla prohlédnout pořádně zblízka.

„Ty abstinuješ?“ vyhrkla jsem na něj.

„No… snažím se,“ překvapeně mrkal.

„Jak dlouho?“ ptala jsem se horlivě, aniž bych přestala užasle sledovat detaily.

„No... asi tak dva týdny.“ Zarazila jsem se. Stop! Tady něco nehraje.

„Počkej, říkáš mi, že se ti tak náhle změnila barva očí? Ze dne na den?“ Nechápala jsem, co mi tu chce namluvit. Vždyť je to naprostá pitomost.

„Ano. Barva se mi pořád neměnila a až dneska ráno jsem teprve zaznamenal změnu,“ přesvědčoval mě celkem odhodlaně.

„Ale ještě včera jsi mě lákal na lov lidí a měl nechuť k vegetariánství.“ Nedávalo mi to smysl.

„To bylo včera,“ máchnul nad tím rukou.

Obočí jsem tiskla k sobě.

„Říkal jsi, že už je to dva týdny…“

„To ano.“

„Takže?“

Musela jsem před ním couvat. Nebyl hrozivý, ale děsilo mě, když se náhle postavil a jakoby si stěžoval.

„Copak to nechápeš, Angie? Proto jsem byl tak strašně výbušný.“

Zvedla jsem obočí a sarkasticky na něj chrstla:

„Proto jsi mě naváděl zabíjet, i když jsi sám už nějakou dobu nikoho nezabil?“ Skoro jsem řvala. Byla jsem naštvaná, že mi něco skrývá a on byl zas naštvaný, že se v tom vrtám.

„Ne. Nechápeš to.“

„Oh, takže nechápu? A jak to mám chápat?“

„Chci říct, že to chápeš špatně. Já... včera... Byl jsem... Byl jsem ještě…“

„Zakomplexovaný?“

„Přesně tak.“ Aha. Nečekala jsem takovou odpověď. A konečně mi to všechno docvaklo. Měl to těžký. Tak moc to na něj doléhalo, že měl v jednom kuse pořád špatnou náladu. Bohužel to tedy schytal každý, kdo byl kolem. A jelikož jsem byla vždy v dosahu jen já, dostala jsem vždy plnou dávku.

„Včera,“ pokračoval, „jsem byl skoro rozhodnutý, že s tím praštím a půjdu znovu na lidi. Ale ty jsi mě přesvědčila, že je to špatný nápad. Ani nevíš, jak moc jsi mi včera pomohla.“ A já se trápila, že má výčitky. Užuž jsem se ho chystala obejmout a říct, že to je v pořádku, ale on to prostě musel zkazit.

„Ale nebylo to jenom ve mně. I ty jsi za to mohla.“ Ukazoval na mě prstem a ve mně začala bublat krev.

Dotčeně jsem na něj vyprskla: „Cože jsem?“

„Celou dobu jsi mě dráždila tím svým ‚já žádnou krev nechci‘ a ‚já nejsem normální‘.“ S přehnaným divadlem napodoboval má slova. Krev se mi hnala do hlavy, hučela mi v uších, že jsem ani nevnímala, co dál ještě Peter říkal. Ale určitě to byly nepěkné věci na můj účet. Měla jsem takovou zlost, že jsem ani nedokázala promluvit. Chtěla jsem ho zastavit a říct mu, co si o tom myslím. A nemyslíš, že svoje problémy svádíš na mě? Nemyslíš, že už to trochu přeháníš? V hlavě mi myšlenky létaly jedna za druhou, co bych mu chtěla říct. Ale nešlo to. Pravdou bylo, že každé slovo, které tu vypustil z úst, mě píchlo do srdce a zanechalo tam po sobě dírku.

Když skončil, myslela jsem, že se zhroutím. Až tak mi z něho bylo zle. Bylo mi na nic. A ani jsem mu to nedokázala říct. Do očí se mi vedraly slzy a já, bez jediného slova, poníženě vypadla ven z domu.

Já jsem ale naivka. A to jsem si myslela, že mé a Petovo přátelství nabralo těch staronových rozměrů. Ále, prdlajz… Po tomhle už není žádná šance návratu. Doslova mě tady ponížil a nadával do mého abnormálního druhu a mé citlivé povahy. Nevěděla jsem, jestli si to vůbec uvědomuje. Nebo co tím vlastně myslel. Je za tím něco schovaného? Já mu tím předtím možná pomohla, ale on si zřejmě neuvědomoval, jak moc mi teď ublížil.

Někdy je těžké se přátelit i s nejlepším přítelem. A nejhorší na tom bylo, že momentálně byl můj jediný kamarád. Nejbližší člověk, který se mi oddaloval stále víc a víc.