Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 6. kapitola - Motýlí palouk

22.03.2012 (15:45) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1816×

VI. kapitola - Motýlí palouk

Od mé první návštěvy u Cullenových uplynul týden. To znamená, že ve Forks už jsem deset dní! Nepřipadá mi, že bych tu byla už tak dlouho. Čas mi tady ubíhá hrozně rychle, jako splašený hřebec utíkající po planinách – volný a nespoutaný. Ale já bych ho chtěla spoutat. Chci ho zkrotit, aby si nedělal, co se mu zamane a hlavně aby ubíhal úplně normálním tempem. Protože jestli to takhle půjde dál, budu za chvíli sedět ve školní lavici, aniž bych si uvědomovala, jak jsem se tam dostala.

S Edwardem teď trávím veškerý svůj volný čas a občas někam vyrazím i s Alice. Alice je báječná kamarádka. Neznám jediného člověka, kterému by se hned nezalíbila. Má hroznou radost z toho, že jako Bella nemám „tu šílenou averzi k módě“, jak sama říká, a že má s kým chodit na nákupy. 

Mamka už pomalu začíná brblat, že skoro nejsem doma, takže si ze mě nemůže dělat pokusného králíka na její hokus pokus recepty, které vyhrabala bůhví kde, jako si ho udělala z táty. „A když už jsi někdy doma,“ říká mi, „tak pořád jenom maluješ a maluješ.“

To je čistá pravda. Moje složka s obrázky se začíná postupně zaplňovat, protože teď kreslím téměř každý večer. Na mých nových kresbách byste mohli najít nejen konkrétní situace a vzpomínky, jako třeba mě a Edwarda v naší kavárně (jo, už jsem nám ji tak trochu přivlastnila) nebo mě, jak stojím před kabinkou v obchodě v novém oblečení a Alice si mě kritickým okem prohlíží, ale také různé abstraktní kresby, které mě nikdy moc nebraly, ale teď jim začínám přicházet na chuť. Většinou sestávají z různých směsic barev a čar, ve kterých se občas dají rozpoznat nějaké konkrétní věci, například Edwardovy zlaté oči, pokřivený úsměv, nebo postava, která se zády ležérně opírá o stříbrné Volvo…

A když už jsem u Edwarda, začínám se v tom ve všem popravdě ztrácet. Uvědomila jsem si, že se moje nevinná poblouzněnost mění v něco silnějšího. Při popisu tohoto pocitu se vždy snažím obloukem vyhnout slovu láska, ale nejsem si jistá, jestli si to vykládám dobře.

Náš vztah je založen hlavně na upřímnosti a otevřenosti, jsme schopní si do noci povídat a mám pocit, že studnici témat pro naši konverzaci zkrátka nelze vyčerpat. Edward mě v noci často navštěvuje. Bývám z toho celkem dost nervózní, protože moji rodiče spí ve vedlejším pokoji a nejsem si příliš jistá tloušťkou stěn vzhledem k tomu, že v noci díky tátovu chrápání nemůžu spát. Edward mě ale stále ujišťuje, že se není čeho bát a mě nezbývá, než mu věřit, protože mi je jeho přítomnost víc než příjemná. A já nevím, jestli za to mám být ráda nebo ne.

Připadám si tak trochu jako mrcha, když se s Edwardem procházíme úzkými uličkami Forks, protože mi připadá, že ty báječné chvíle, které s ním prožívám, prožívat zkrátka nemám. Jako kdybych je kradla z Bellina života, jako bych si užívala něco, co mi nepatří.

Když bývám sama, stále si pohrávám s myšlenkou, která mě napadla ten večer, když jsem před týdnem odjížděla od Cullenových - totiž, jestli bych neměla dát Edwarda a Bellu dohromady. Už nějakou dobu mi to nedá spát.

Nic na světě není bez příčiny. Jestli je tenhle citát pravdivý, pak moje přítomnost tady má nějaký určitý důvod. A ten je docela jasný. Nacházím se ve zvláštní situaci - jedna část mě si nepřeje nic jiného, než aby byl ten pár snů zase spolu a ta druhá by si Edwarda nejraději nechala pro sebe. Obě tyto mé části ale mají společnou jednu věc – obě si přejí, aby byl Edward šťastný. Jenomže to bez Belly nikdy nebude.  

Abych řekla pravdu, trošku se mrzí to, že já jsem s ním tak šťastná, když on se mnou být nemůže. Alice mi často říká, jak je hrozně ráda, že jsem tady, protože Edward znovu začal žít, jako kdyby věděla, co se mi honí hlavou.

A to mě znovu přivádí k mým úvahám o pravém důvodu mé přítomnosti ve Forks. Vždyť tohle celé je vlastně příběh. Příběh o nezničitelné lásce určený pro dívky, které ještě nenašly svou pravou polovičku. A mně se nechce věřit, že by tak krásný příběh měl mít tak smutný konec. A proto jsem tady já – nová postava, která, jak už to v knížkách bývá, má vytvořit novou zápletku nebo nějak výrazně ovlivnit děj příběhu. Já vím, že když se na to podívám s odstupem, uvidím, že je to pěkně praštěné a že by každého, kdo jen na vteřinu doopravdy uvěří, že se nachází v ději fantasy románu, měli okamžitě zavřít do nějakého ústavu, ani by nemrkl. Ale mně je to fuk. Už tak je to celé úplně šílené, tak proč si to ještě víc nezašmodrchat? Třeba se na to prostě nechci dívat s odstupem, třeba tomu všemu zkrátka chci věřit.

Jednou jsem si vzpomněla, jak Bella v Novém měsíci přirovnává sebe k Julii a Edwarda k Romeovi. Přemýšlela nad tím, jestli by si Julie vzala Parise (totiž Jacoba), kdyby ji Romeo opustil. Ale co kdyby to bylo všechno obráceně? Co kdyby Julie opustila Romea? Vzal by si potom Rosalinu? (Já vím, přirovnávat sama sebe ke krásné Rosalině není úplně nejlepší příklad, ale co nadělám?). Odpověď zní ne. Nevzal by si ji, protože ta Rosalina z Romea a Julie by si ho nechtěla vzít. Ale co kdyby byla jiná? Co kdyby se s Romeem sblížili a jí by záleželo na jeho štěstí? Co by udělala?

„Vall? Haló, jsi tam?“ zeptala se mě Alice a zakmitala mi nataženou rukou před obličejem.

„Cože?“ zamrkala jsem a chtěla potřást hlavou, abych si ji pročistila od zadumaných myšlenek o Julii a Romeovi, ale zabránily mi v tom Aliciny silné ruce, které mě pevně držely za vlasy a pokoušely se mi je splést do jakéhosi zamotaného drdolu, který viděla v nějakém časopise a hned si ho musela na někom vyzkoušet (samozřejmě jsem byla první na řadě já).

„Seď klidně,“ napomenula mě, „jinak to bude tahat.“

„Promiň,“ řekla jsem a poposedla jsem si na barové židličce potažené černou kůží, která stála před obrovským nablýskaným pultem pokrytým nekonečnou řadou různorodých lahviček s make-upem, laky na nehty a parfémy. Nechápala jsem, k čemu je tady Alice vůbec má, když je stejně nemůže potřebovat. „Co jsi říkala?“

„Ptala jsem se, jestli máš dneska nějaké plány na odpoledne,“ odpověděla a zapíchla mi do blonďatého uzlu, který mi pod jejími šikovnými prsty vznikal, další z hromady pérek.

„Tak moment, Alice,“ začala jsem a chtěla jsem se na ni otočit, ale ona jen zamlaskala na prostost, a tak jsem se musela spokojit s pohledem na její odraz v obrovitém zrcadle před námi. „Na žádné nákupy s tebou už nejdu. Byly jsme na nich včera, předevčírem, předpředevčírem i v sobotu a už si za mě utratila minimálně tři litry, což se mi, mimochodem, vůbec nelíbí.“ Alice se jen zasmála. Znělo to, jako by zacinkalo tisíce drobných křišťálových zvonečků. Jak já jí tenhle roztomilý smích záviděla!

„Jenom dva tisíce a půl,“ zaprotestovala a zavrtěla svou střapatou hlavou. „A neměla jsem na mysli nákupy.“ - Páni, co se stalo? - „Vyrážíš někam s Edwardem?“ upřesnila.

„Jo. Ale nechtěl mi říct, co budeme dělat.“

„Aha! Takže to naplánoval na dnešek? Dobrá volba, má být moc pěkné počasí.“

„Co naplánoval na dnešek?“ zeptala jsem se a prudce se k ní otočila. Alici vypadlo z prsů několik sponek, ale stačila je všechny pochytat ještě dřív, než mi spadly k pasu.

„Vall!“

„Promiň,“ omluvila jsem se znovu. „Jen jsem zvědavá.“

„Neboj, nemáš se čeho bát. Bude to prima,“ ujistila mě poněkud zbytečně -  každá chvíle strávená s Edwardem je prima. Víc než prima… „Kdy vyrazíte?“

„Říkal, že mě ve tři hodiny vyzvedne tady.“

„Ve tři? To je za deset minut.“

„Už?“ zeptala jsem se překvapeně a střelila pohledem na hodiny. Měla pravdu – velká ručička se pomalu, ale jistě blížila k dvanáctce, zatímco malá už byla téměř na trojce. Bylo neuvěřitelné, jak rychle čas s Alicí utíkal.

„Tak,“ řekla po chvilce Alice a sundala ruce z mých vlasů. „Já jsem hotová!“ Kousek ode mě odstoupila a kriticky si prohlížela svůj výtvor. Ještě upravila pár neposlušných pramínků, které vyklouzly ze svého místa, a pak mi na hlavu nastříkala tunu laku na vlasy. „Dokonalé,“ vydechla nakonec. Podle svého výrazu byla na sebe pyšná. Aby taky ne, dělala mi to bezmála hodinu a já už měla totálně dřevěný zadek ze zdlouhavého sedění. Podívala jsem se na sebe zkoumavě do zrcadla.

„Páni, Alice, to se ti povedlo!“ ohodnotila jsem obdivně krásný účes, který mi její šikovné prsty vytvořily na hlavě. Přemýšlela jsem, jestli se mi to někdy povede (nebo jestli vůbec někdy budu chtít) ho rozmotat.

„Teď už zbývá jen jediná věc,“ řekla a otočila se ke mně zády. Sáhla do jedné z mnoha zásuvek (i když zrcadel bylo v jejím pokoji víc) a vytáhla digitální fotoaparát. „Chce to fotečku!“ řekla to s takovým nadšením, jako když malé dítě o Štědrém večeru slyší cinkání zvonečku oznamující, že na něj pod stromečkem čekají dárky.

„Ne, Alice, tohle ne. Víš, že na tohle nejsem…“ začala jsem se vykrucovat, ale ona o tom nechtěla ani slyšet.

„Nesmysl, Vall. Každá holka je na focení,“ přesvědčovala mě. „A navíc – vypadáš úžasně!“ Chvíli jsem se na ni dívala a zvažovala možnosti. Ale při pohledu na její oči zářící dětským nadšením mi došlo, že mám jen jednu možnost – nechat se vyfotit. „Prosím!“ vytáhla na mě s prosíkem a já podlehla.

„No tak dobře,“ povzdychla jsem si. Alice mi věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů.

Posadila jsem se na barovou židličku a pokusila zaujmout přirozenou pozici a tvářit se normálně. Nebo alespoň jakkoli jinak než jako pako. Alice kolem mě poskakovala s foťákem v ruce a mačkala spoušť tak rychle, až její prsty vytvořily jednu jedinou bílou šmouhu. Mumlala si u toho věci jako „krása“ nebo „nádhera“ a občas mě pobídla, abych natočila hlavu nebo si hodila nohu přes nohu. Smála se u toho jako andělíček a měla radosti na rozdávání.

Když už jsem byla od blesku téměř slepá, ozval se ode dveří sametový hlas.

„No tak, Alice, už ji netrap!“ Otočila jsem se a spatřila Edwarda, jak se ležérně opírá o rám dveří a pobaveně se usmívá. Zajímalo by mě, jak dlouho už tuhle modelingovou show pozoruje. „Moc ti to sluší,“ pochválil mě jakoby mimochodem, když jsme se střetli očima. Člověk by řekl, že už bych měla být na jeho poklony zvyklá, ale moje tváře měly jiný názor. Okamžitě nabraly barvu rozkvetlého vlčího máku. „Můžu si půjčit tvou modelku?“ zeptal se Edward a otočil se k Alici.

„Samozřejmě,“ zasmála se Alice. „Ale nezdrž ji moc dlouho, její rodiče mají dneska večer v plánu podrobit ji výslechu o tom neznámém, který jí tak učaroval.“ Mrkla na mě a já měla pocit, že se propadnu někam hodně hluboko do země.

„Ale ne!“ zasténala jsem a mé tváře přešly z červené na sytě nachovou. To se jim podobalo. A obzvlášť mamce. Denně po mě střílela otázkami a doufala, že když mě zastihne nepřipravenou a zamyšlenou, že ze mě třeba něco vypadne. A kdykoli byla u mě v pokoji, neustále těkala pohledem k teď už prázdné váze na mém stole, ve které dříve bývala veliká kytice růží od Edwarda, jako by čekala, že se v ní objeví další květiny. A v jednom kuse si s přehnaným zájmem prohlížela mou nástěnku, jestli na ní náhodou nenajde nějakou novou fotku nebo kresbu, která by jí napověděla, co je Edward zač. To se ovšem dozvědět nesměla. Nesměla ho ani vidět – nemůžeme riskovat, že by ho poznala. Abych řekla pravdu, začínala jsem si doma připadat jako na policejní stanici, kde si mamka s tátou hrají na hodného a zlého policajta (mamka je ten zlý, samozřejmě). Docela se divím, že už mi neprohlíží i prsty, jestli se na jednom z nich náhodou netřpytí zásnubní prstýnek.

„Půjdeme?“ zeptal se mě Edward, čímž přerušil krátkou chvíli ticha, která mi připadala neuvěřitelně dlouhá. Přikývla jsem, seskočila ze stoličky a vyběhla ze dveří.

„Užijte si to!“ zavolala za námi vesele Alice těsně před tím, než se za námi zaklaply dveře.

„Tak co, teď už mi prozradíš to strašné tajemství, které sis na mě přichystal?“ zeptala jsem se Edwarda nedočkavě, když jsme scházeli ze schodů. Mám ráda překvapení, ale nemám ráda, když na ně musím čekat – jako asi každý.

„Ty jsi mi nějaká zvědavá!“ řekl zvesela a na tváři mu hrál široký úsměv. Byl ve velmi dobrém rozpoložení, aby nebyl – v jeho očích jasně zářilo zlato, což naznačovalo, že si byl před krátkým časem zalovit. A najezený muž rovná se spokojený muž. To už je téměř zákon. „Chtěl bych ti ukázat jedno místo,“ dodal už trochu vážnějším tónem a přidržel mi otevřené vchodové dveře, abych mohla projít. „Ale… je tu takový malý problém,“ začal, když jsme vyšli ven a zastavili se před domem. „Jelikož už jsou tři hodiny, cesta tam trvá přibližně hodinu a půl a ty bys měla být alespoň do sedmi doma, měli bychom zvolit rychlejší způsob dopravy než jít pěšky.

„Tak pojedeme autem,“ navrhla jsem bezstarostně, ale on zavrtěl hlavou.

„Mám na mysli něco ještě trochu rychlejšího,“ vysvětlil. Z hlasu mu zněla nejistota. „Myslel jsem… myslel jsem, že bychom mohli běžet.“ Chvíli mi trvalo, než mi došel pravý význam jeho slov, ale pak něco zacvaklo na správné místo a mně se rozsvítilo. Edward mě celou dobu zkoumavě pozoroval nejistým pohledem, jako by na mě hledal známku strachu nebo nesouhlasu. Ale já jsem při představě mě a Edwarda letící lesem pociťovala pouze nadšení, a abych řekla pravdu, trochu nervozitu. Ale ne takovou tu trému typu, kdy máte vylézt na pódium před hromadu lidí a začít mluvit. Ne takovou, při které máte sevřený žaludek, až se vám zdá, že se pozvracíte. Spíš to byli jenom takoví malí motýlci v břiše, kteří mě svými křídly zlehka lechtali na vnitřní stěně žaludku.

„Fajn,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a pokusila jsem se, aby mi v hlase nebyl slyšet nervózní podtón. A nejspíš se mi to povedlo, protože Edward vykulil překvapeně oči a pozdvihl obočí. Pak nade mnou ale jen protočil panenky a zavrtěl hlavou. Nemusela jsem umět číst myšlenky jako on, abych pochopila, co si asi myslí: Ta holka je neuvěřitelná! Pak si mě bez jakýchkoli obtíží vyhoupl na záda, jako bych byla lehká jako pírko (a to mám k pírku opravdu hodně daleko) a zeptal se:

„Připravená?“ Jen jsem přikývla. „Radši zavři oči,“ poradil mi a já jsem ho poslechla.

Najednou jsem pod sebou ucítila pohyb, jak se Edward rozběhl a vítr mi rozevlál vlasy. V tu chvíli pro mě existovala jen Edwardova chladná kůže, jeho omamná vůně, dotek jeho vlasů na mé tváři (naprosto dokonalých sexy vlasů, měla bych dodat) a hukot větru v uších. Pociťovala jsem ohromné vzrušení a napětí a čím déle jsem nechávala oči zavřené, tím více rostlo.

Nakonec jsem to nevydržela a otevřela je dokořán. Okamžitě se mi samozřejmě zalily slzami, které mi do nich vehnal vítr. Když se mi podařilo mrkáním dostat tu slanou záplavu pryč, vykřikla jsem nadšením. Bylo to jako na horské dráze. Ne, bylo to lepší, než na horské dráze! Letěli jsme lesem jako řízená střela. Všechno  kolem bylo rozmazané a já jsem nedokázala v té rychlosti ani zaregistrovat, jestli jsou stromy, které míjíme, jehličnaté nebo listnaté. Zezačátku jsem se bála, že do jednoho z těch mohutných kmenů narazíme a chytila Edwarda kolem krku pevněji. Tenhle strach mě ale brzy přešel, protože se zdálo, že narazit do stromu zkrátka není možné. Vypadalo to, jako by se ty stromy vyhýbaly nám a ne my jim. Na jeden jediný kratičký okamžik jsem pocítila drobný osten provinilosti, protože si teď prožívám přesně to, co kdysi prožila i Bella a já jsem měla pocit, že zkrátka nemám právo si to užívat taky. Hned jsem ty myšlenky ale zase zahnala – právě mě přece nese lesem Edward Cullen, na věnování se špatnému svědomí budu mít čas potom. Na důkaz, že jsou nepříjemné myšlenky opravdu pryč, jsem znovu nadšeně vykřikla (spíš abych si to dokázala sobě než komukoli jinému). Edward se otočil a usmál se (dodávám, že se otočil ke mně, nekoukal na cestu, ale běžel dál – kličkoval mezi stromy jako zajíc a ani je nepotřeboval vidět – to nepochopím, ani kdybych se měla zbláznit).

Po chvíli Edward zastavil a já jsem mu seskočila ze zad. Cestu, která by normálnímu člověku trvala hodinu a půl jsme my urazili ani ne za pět mnut. Takhle přemisťovat se bych chtěla taky umět. Když se totiž ráno probudíte a zjistíte, že za pět minut máte stát ve škole před tabulí, na náladě vám to zrovna dvakrát nepřidá. Ale mít tak upíří rychlost - to by bylo, panečku! To bych byla ve škole ještě před zvoněním a stihla bych i všechny ty ranní zkrášlovací činnosti, které se skrývají pod heslem Jak ze sebe udělat člověka, které mi vždycky zaberou minimálně půl hodiny.

Rozhlédla jsem se kolem. Nacházeli jsme s v jednom z mnoha lesů, které se rozprostíraly kolem Forks. Ale tenhle les musel být opravdu od hlavní silnice dost daleko, protože místo všudypřítomných smrků zde byly hlavně duby, lípy a mladé břízy. Jinak ale úplně normální les.

„Tohle jsi mi chtěl ukázat? Les?“ zeptala jsem se nepřesvědčeně. Edward se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, les ne. Je to ještě kousek cesty,“ ujistil mě a přešel těch pár kroků, které nás od sebe dělily. „Zavři oči.“

„Proč?“ zeptala jsme se nejistě.

„Uvidíš. Jenom je zavři. Neboj, nic se ti nestane,“ dodal, když si všiml výrazu v mé tváři. Povzdechla jsem si a poslechla. „Nech se vést,“ ozval se jeho tichý sametový hlas těsně u mého ucha. Pak jsem ucítila jeho chladný dotek, jak mě vzal za ruku a pomaličku mě vedl něčím, co by mohlo být kapradí. Pod zavřenými víčky jsem rozeznávala stále jasnější světlo. Když už bylo tak jasné, že jsem musela mít tvář natočenou k přímému slunci, Edward řekl:

„Tak, jsme tady. Můžeš otevřít oči.“ Udělala jsem, co chtěl. Nejprve jsem neviděla vůbec nic, protože mě jasné sluneční světlo téměř oslepilo. Zastínila jsem si rukou oči a… to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.

Stáli jsme na kraji lesního palouku tak kouzelném, až mě přecházel zrak. Měl světlejší trávu než Edwardova louka, ale zato byl celý posetý pestrými květy. Uprostřed stál obrovský majestátní strom. Na jedné z jeho větví, která byla až nepřirozeně vytočená do strany, visela řetězem přivázaná velká pneumatika, která měla sloužit jako houpačka. Napravo od nás zurčel potůček, ve kterém bych mohla být po kotníky ve vodě. Přímo v něm stálo několik kamenů, jako by je tam někdo ledabyle rozházel. Většina z nich byla do půli namočená a jejich spodní strana, kterou laskaly vodní proudy, musela být úplně hladká. Za potokem rostlo maliní a borůvčí a větvičky keříků byly obtěžkané plody. Na druhé straně od nás rostly, věřte nebo ne, plané růže! Byly rudé jako krev a většina z nich byla krásně rozkvetlá. Napadlo mě, že je tam snad musel někdo vysázet, protože jinak si to nedokážu vysvětlit.

Celé to místo mělo své nepopsatelné kouzlo dětské radosti. Stačilo zavřít oči a už po palouku pobíhají malé smějící se děti. Chlapečci houpají holčičku s cůpky na houpačce a děvčátko se u toho nahlas směje. Kluci se cákají ve vodě, stavějí různé hráze a rybníčky a pouštějí po vodě lodičky. A na druhé straně si roztomilé dívčinky trhají růže a strkají si jejich rozkvetlé květy do zlatých vlasů… Palouk přímo dýchal dětskou jednoduchostí a jemností a vyvolával ve mně hezké vzpomínky na mé vlastní dětství. Byl plný nevinnosti, ale jiné, než jakou jsem vycítila na Edwardově louce. Tohle místo jsem ucítila někde hluboko v srdci a měla jsem pocit, že na okamžik je jenom moje.

V tuhle chvíli jsem netoužila po ničem jiném než se rozběhnout doprostřed palouku a spadnout zády na měkký květinový koberec. Už jsem chtěla vykročit, ale Edward mě chytil za paži. Nejspíš celou dobu sledoval můj fascinovaný výraz a vycítil můj záměr.

„Počkej,“ řekl, „tohle si musíme užít.“ Pak vložil svou dlaň do mé a společně jsme se ruku v ruce rozběhli po palouku.

Následoval nejkrásnější okamžik v mém životě. Většina z toho, co jsem považovala za květiny, se začalo pohybovat a vyklubali se z toho krásní pestří motýli. Jakmile jsme se k nim přiblížili, vzlétli a zaplnili oblohu milionem barev. Desítky motýlů nás obklopovaly a uzavíraly jako bublinu magickou chvíli tohoto místa - Motýlího palouku. Doběhli jsme až k tomu velikému stromu a to už z nebe zmizely i poslední zbytky motýlích křídel. Celou cestu jsem se z plna hrdla smála a připadala jsem si jako v sedmém nebi. Tak krásný okamžik jsem ještě v životě nezažila.

„Edwarde, to je… nádhera!“ řekla jsem a zatočila jsem se na místě, jako malá holčička, která si v dlouhých šatech s širokou sukní hraje na princeznu.

„Já vím.“ Přikývl, jako by rozuměl mým rozbouřeným pocitům, kterým jsem já nerozuměla vůbec. „Je to kouzelné, co?“ Přikývla jsem. Na nic víc jsem se nezmohla. Pak jsem se posadila na improvizovanou houpačku.

„Tenhle palouk jsem objevil roku 1937 – to jsme tu s Carlislem byli poprvé. Nedaleko odsud žila na samotě rodina jednoho hajného. Měli tři děti – dvě děvčátka a jednoho chlapečka. Otec své děti nadevše miloval. Když narazil na tenhle palouk, přetvořil ho pro ně na hřiště. Skoro vůbec jsem sem nechodil, protože děti tu trávily veškerý svůj volný čas. Považovaly to tu za své království, za tajnou skrýš, o které nikdo kromě nich neví. Byly tu tak šťastné… Později kouzlo palouku i on samotný upadly do zapomnění – my jsme z Forks odešli, a když děti dospěly, odstěhovali se odsud do větších měst. Já jsem ho znovu našel před několika dny a… vzpomněl jsem si na tebe. Víš každé místo má, stejně jako lidé, svůj charakter. A tohle místo se k tobě svým charakterem zkrátka hodí – jsi stejně zasněná, usměvavá a vlídná…“ Edward se odmlčel. Po tomhle jeho komplimentu se mi do tváří opět nahrnula horká krev. To je během deseti minut už po třetí – páni, trhám rekordy. Jestlipak to dotáhnu až ke Guinessovce? Ani bych se tomu nedivila, jestli budu trávit čas s Edwardem. „Myslím, že jsi tady první člověk za padesát let,“ dodal a mě zaplavil pocit hrdosti.

„Děkuju,“ špitla jsem. „Tohle je dokonalé.“ Edward se jen usmál a posadil se ke stromu, přičemž se zády opíral o silný kmen a sledoval mě, jak se na houpačce pohupuji sem a tam. To už se na palouk začali postupně vracet poplašení motýli. Usedali na květiny a poletovali vzduchem.

„Vall, nehýbej se,“ zašeptal Edward po chvíli mlčení a zvedl se ze země.

„Proč?“ zeptala jsem se bez pohnutí. Na kratičký okamžik mě napadlo, že by za mnou třeba mohl stát obrovský medvěd, jak to bývá ve filmech.

„Máš na rameni motýla.“ Pomalu jsem natočila hlavu na stranu a spatřila krásného pestrého motýla, který si ze mě udělal přistávací rampu. Opatrně jsem si položila na rameno ukazováček druhé ruky a k mému neuvěření na něj motýl přešel. Snesla jsem ho o kousek níž.

„To je úžasné,“ řekla jsem šťastně a prohlížela si to malé stvořeníčko, co se mi usadilo na ruce.

„Je nádherný, viď?“ souhlasil Edward a přešel ke mně blíž. Zvedla jsem ruku do výšky a pobídla tak motýlka, aby si letěl dál.

„Leť,“ zašeptala jsem, spíš pro sebe než motýlovi. A on jen několikrát zamával křidélky a už se ztrácel mezi svými bratry.

„Podívej, špatně létá,“ poznamenal Edward a ukázal na našeho motýla. „Někde se musel otřít křídlem.“

„Chudáček. Proto si mi sedl na rameno,“ usoudila jsem a bylo mi ho vážně líto. Zajímalo by mě, jestli palouk takhle rozněžní každého nebo tak působí jen na mě.

„Nejspíš ano.“ Nastala krátká tichá pauza, kterou Edward náhle přerušil.

„Bello sentimento é farfalla,

che accarezza faccia

e toccare,

                                                                lui il donare,“ zarecitoval Edward se zasněným výrazem ve tváři a sledoval to hejno honících se okřídlených drobečků.

 „To je španělsky?“ zeptala jsem se a sedla si opět na houpačku.

„Italsky,“ poučil mě.

„A co to znamená?“

„Krásný cit je motýlem,

který křídlem pohladí po tváři

a tímto dotekem

tě navěky láskou obdaří.“

„To je hezké,“ pochválila jsem ho obdivně. „Mám ráda tyhle citáty. Kdo to řekl?“

„Já.“ Zasmála jsem se.

„Tak to jo, ty básníku jeden.“ Pak jsem na chvíli zmlkla a zamyslela se. Podívala jsem se důležitě do dáli a pronesla:

„Dotek křídel motýlích,

všechny smutky rozptýlí.

Tak pojďme jako malé děti,

sledovat jak ladně letí.

Bohužel to neumím italsky." Tentokrát se zasmál Edward.

„A tohle řekl kdo?“

„Já přeci,“ řekla jsem rádoby uraženě a pohoršeně.

„Páni, jsme dobří. Mohli bychom napsat sbírku básní,“ navrhl s úsměvem ve tváři.

„Jo? A jak by se jmenovala? Sbírka motýlích básní?“

„Aneb jak jsou motýli krásní,“ doplnil mě. Tentokrát jsme se začali smát oba.

Ještě chvíli jsme takhle vtipkovali a skládali básničky o motýlech do naší imaginární sbírky. Nakonec jsme se dostali k rýmu housenka- hrozinka a po několika absurdních pokusech přirovnat motýla k hrozince jsme si řekli, že toho raději necháme a natáhli jsme se do trávy.

Jen jsme klidně leželi a pozorovali mraky – teda, abych to uvedla na pravou míru, Edward pozoroval mraky, já jsem pozorovala Edwarda. Jeho pokožka se radovala z jemných doteků slunečních paprsků a jiskřila a metala při tom kolem nás veselá prasátka jako na diskotéce. Pak jsem si uvědomila, že jeho oči mají smutný a zamyšlený pohled. Sice se díval na nebe, ale byla jsem si jistá, že se mu před očima přehrává něco jiného. Myslí na Bellu. Pořád si to vyčítá. Pořád si myslí, že jako manžel i jako otec selhal. Nechtěla jsem, aby takhle přemýšlel. Nechtěla jsem, aby mu tahle myšlenka tížila srdce.

„Už na to nemysli,“ řekla jsem tiše. Nemusela jsem říkat, na co nemá myslet, oba jsme to věděli. Viselo to ve vzduchu jako jediná obrovská překážka. Edward s ode mě odvrátil a zavřel oči. „Edwarde, podívej se na mě. Podívej se na mě.“ Zlehka jsem se dotkla jeho tváře a natočila mu hlavu tak, abych mu viděla do očí. „Ty za to nemůžeš. Nic z toho, co se stalo, není tvoje vina. A já osobně upřímně nechápu, jak se Bella mohla dobrovolně vzdát někoho, jako jsi ty. Tak už na to nemysli. Netrap se tím. Prosím, kvůli mně. Jednou bude všechno jako dřív, uvidíš. Dobře to dopadne,“ ujistila jsem ho a upřímně jsem v to doufala. Stiskla jsem mu ruku a dívala jsem se mu do očí.  Náhle jsem v nich uviděla něco, co jsem nedokázala identifikovat. Ale ve stejnou chvíli, kdy jsem to spatřila v jeho očích, jsem to pocítila taky. Byl to krásný pocit. Nevěděla jsem sice, co to je, ale líbilo se mi to. Hřálo to na prsou a to teplo se mi rozlévalo do celého těla až po konečky prstů.

„Díky, Vall,“ zašeptal Edward a opětoval můj stisk. V tu chvíli nějaký motýlek přistál na květině mezi námi a křídly se otřel o naše propletené prsty.

Krásný cit je motýlem,

který křídlem pohladí po tváři

a tímto dotekem

tě navěky láskou obdaří...

Tak se po dlouhé době hlásím s další kapitolkou. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale byla jsem na jarních prázdninách na horách a tam jsem čas na psaní (i když bych nikdy nevěřila, že to někdy řeknu) zkrátka nenašla. A taky je pořádně dlouhá. Jak  tak koukám, moje předsevzetí, že budu dělat kapitoly kratší se tak trochu minulo s účinkem. :D

Doufám že se bude líbit a moc vás prosím o komentář. I smajlík by stačil. :D

Díky za váš čas,

Lucienne

PS: Omluvte prosím můj překlad básničky do italštiny, je to vážně jenom hodně hrubý překlad. Neuvěříte, jak těžké bylo to zmatlat tak, aby se to rýmovalo. :D

A taky berte trošku s rezervou ten obrázek. Nejsem ani Vall ani Picasso, takže to podle toho taky vypadá. :D Kresba (jestli se tomu tak dá vůbec říkat :D) vlastně vznikla, když jsem se nudila a byla duchem úplně mimo (samozřemě ve své povídce :D).

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 6. kapitola - Motýlí palouk: