Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesmrtelné dítě 3. kapitolka (bonus)

14.07.2010 (21:15) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3185×

Nesmrtelné dítě 3. kapitolka (bonus)

Jsou to už dva roky, co žiji s Eli v lese. Lhala bych, kdybych řekla, že mi můj minulý, lidský život nechybí, ale už jsem si celkem zvykla.

Několik lidí sem už omylem zavítalo, ale nevrátili se. Jejich chyba. Kdyby nechodili tak daleko od značených cest, přežili by. Ale já to stejně nesnáším! Nesnáším zabíjení lidí. Nesu to těžce a těžce to nést budu. Vidět jejich vystrašené obličeje těsně před tím, než je zabiji, je hrozné. Strašné!

Musím ale uznat, že tento rok je to už lepší než minulý, kdy jsem byla novorozená. První rok po proměně jsem byla tak hnusná, zabíjela jsem tolik lidí. Byla jsem… nenasytná. Nikdy jsem neměla dost. Eli mě hodněkrát musela odvádět násilím, jinak bych asi vyvraždila celé město. Sama jsem se někdy nazývala vraždícím strojem.

První dva nebo tři lovy jsem tu touhu popírala, ale pak jsem se jí poddala. Eli mi pořád říkala, že to je normální, ale já se za to nesnáším!

Jednou mi říkala, že je jedna rodina a ta se živí zvířecí krví. Nemyslete si, že jsem to nezkusila. Zkoušela jsem to několikrát. Ale… je to těžké. Velmi těžké. A… odporné.

Nikdy jsem to nedokázala víc jak týden. A z lovu jsem běžela rovnou do města. I když jsem to nenáviděla, nemohla jsem jinak. Nikdy jsem to nezvládla.

Vrátila jsem se ze zvířecího lovu a povzdechla jsem si. Jako vždy jsem to nezvládla. Musela jsem si jít spravit chuť.

„Nejde to?“ zeptala se Eli. Zavrtěla jsem hlavou. „Takže jdeš do města?“ Přikývla jsem. ,Jdu s tebou,´pousmála se. Věděla, že je to pro mě těžké. Rozběhly jsme se k městu. Vybíraly jsme si jako vždy temnou a postranní uličku.

V první byli nějací chlapi a smrděli alkoholem. Eli se na mě podívala a já zavrtěla hlavou. Ne. Alkohol v krvi je hnusný. Tak jsme hledaly dál.

V další to nebylo o moc lepší. Byla tam nějaká žena – zřejmě děvka – s chlapem. Asi si dokážete odvodit, co tam dělali. Holka sice voněla dobře, ale ten chlap… Nacucaný alkoholem jako houba. Šly jsme dál.

Konečně jsme narazily na uličku, kde to vypadalo celkem v pohodě. Byli tam mladí kluci a něco pili. Ovšem jejich krev ještě nebyla zředěná alkoholem. Byli čtyři, tak jsme si je spravedlivě rozdělily.

Skočila jsem na prvního a zlomila mu vaz. Druhý se na to zděšeně koukal. Tak to bylo vždycky když jich tam bylo víc. Povzdechla jsem si. Možná to ani nestačil zaregistrovat, protože jsem po něm skočila a také mu zlomila vaz. Stačil vydat jen přidušené „Ahh…“

Ach jo, pomyslela jsem si a začala pít toho prvního, aby mi nevychladl.

Když jsem dopila i druhého, byla jsem plná.

„Hotovo?“ zeptala jsem se Eli.

Usmála se. ,Ve mně to přímo žbluňká. A ty?´

Přikývla jsem. Vyrazily jsme zpět k lesu. Za městem jsme trochu polevily, ale dál běžely.

Po nějaké době se za námi ozvalo šustění. Jako by za námi někdo běžel. Rychle jsem se otočila a zavrčela. Asi 300 m za námi běžely čtyři osoby v černých kápích. Pronásledují nás nebo ne? pomyslela jsem si.

,Vezmi mě do náruče a rychle utíkej do lesa,´ vykřikla na mě v myšlenkách Eli.

„Proč?“ zašeptala jsem.

,Protože jsi rychlejší. To jsou Volturiovi, takže makej nebo jsme mrtvé.´ Tak jsem ji vzala do náruče, a co nejrychleji jsem začala utíkat k lesu. Bohužel osoby v kápích také.

Teď jsem si byla na 100% jistá, že nás pronásledují. Ale stále jsem nevěděla, co chtějí. Zavrčela jsem a dál běžela. Už jsem byla skoro u lesa, když šustění zesílilo.

Dobíhají nás, pomyslela jsem si. Vběhla jsem do lesa, když byly černé kápě za námi asi 5 metrů. Byli rychlejší. Běžela jsem pořád dál. Najednou mě obstoupili. Zastavila jsem.

„Co chcete?“ zavrčela jsem. Někdo se zachichotal. Všichni si jak na nějaký neviditelný povel sundali kapuce. Byli to tři muži a jedna žena.

Nejmenší osoba z nich - žena - promluvila. „Vy jste tak zábavné,“ zachichotala se znovu. „Ještě nikdo nám málem neutekl,“ usmála se. To si z nás budou dělat ještě srandu? „Jsi rychlá,“ řekla mi uznale.

„Asi ne dost,“ zavrčela jsem.

Najednou mě zasáhla vlna bolesti. Nesnesitelné bolesti. Bylo to, jako by mě někdo upaloval. Vykřikla jsem. Eli jsem pustila z náruče a slyšela, jak spadla na zem. Pak to najednou přestalo a já jsem také dopadla na zem.

Podíval jsem se na tu malou mrchu, co se usmívala, a došlo mi, že to dělá ona. Sladce se na mě usmála a stočila pohled na Eli, která vykřikla, a začala se svíjet bolestí.

„Né,“ vykřikla jsem a vrhla se na tu malou potvoru. Bohužel mě chytily nějaké ruce. Snažila jsem se mu vycuknout, ale měl moc silný stisk. Zavrčela jsem. Ta malá se na mě opět podívala a já čekala bolet, ale nic se nestalo. Jen zakroutila hlavou, na které byl ten samý umělý úsměv.

„Jako všichni ostatní. Nikomu nedojde, že nevyvázne živý,“ zamumlala ta malá.

Nevyvázne živý? Co? Jak to myslí? zděsila jsem se v duchu. „Cože? Proč?“ zavrčela jsem na ni.

„Nesmrtelné děti,“ řekla a ukázala na Eli, „nesmějí existovat. A s nimi i ti, kteří za ně nesou odpovědnost. Nařídil to sám Aro,“ usmála se na mě. Aro, pomyslela jsem si. Podle Eli vládce celého našeho světa. Měla pravdu.

„Ona za mě nenese žádnou odpovědnost,“ zavrčela na ni Eli.

„Ale nese, mé dítě. Nese za tebe velkou odpovědnost,“ odpověděla.

„Tak abychom přešli rovnou k věci, Jane,“ ozval se znuděně hromotluk, co mě držel.

Nejsme ani první ani poslední koho zabijí, pomyslela jsem si. Zabijí? Jak mě to mohlo napadnou? Protože je to pravda, odpověděla jsem si sama sobě.

,Sbohem Lucy. Měla jsem tě ráda. Snad se tam nahoře nebo dole potkáme. A omlouvám se ti,´ vzlykla.

„Co?“ otočila jsem se na ni vyděšeně. Právě k ní přicházela ta malá, Jane. Usmála se na ni a dala jí ruce na hlavu.

,Sbohem.´

„Sbohem, Eli, měla jsem tě taky ráda,“ stačila jsem říct, než jí Jane prudce trhla hlavou a zapálila její malé tělíčko.

Vzlykla jsem a přitom to ve mně vařilo. Měla jsem chuť jí utrhnout tu její palici s tím přiblblým úsměvem.

Chvilku se dívali na dohořívající oheň a pak se otočili na mě.

V té jedné vteřině jsem si přehrála celý svůj život. Od narození, přes proměnu, až do teď. Nejdéle jsem se zastavila u Davida.

Aspoň budeme brzo spolu, lásko, pomyslela jsem si.

Jane se ke mně pomalu přibližovala a mně došlo, že mě teď čekají poslední vteřiny mého dvojího života.

Přestala jsem sebou cukat a svěsila hlavu. Jane mi položila ruce na hlavu. Ubíhala moje poslední vteřina života…